Ludmila Mojžíšová

Ludmila Mojžíšová
Narození	25. října 1932 Užhorod Československo Československo
Úmrtí	3. ledna 1992 (ve věku 59 let) Praha Československo Československo
Povolání	fyzioterapeutka
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Ludmila Mojžíšová (25. října 1932 Užhorod – 3. ledna 1992 Praha) byla terapeutka, zabývající se rehabilitací a cvičením pro léčení neplodnosti.

Narodila se v Užhorodě v Podkarpatské Rusi, která byla do roku 1938 součástí Československa. Jejím otcem byl kamnář Karel Havel, který sem odešel za prací a oženil se s Rusínkou. Před 2. světovou válkou odjela s rodiči a bratrem do Čech, kde se usadili v Opočně.^[1] Po válce Ludmila chodila do rodinné a později střední zdravotní školy. Jako zdravotní sestra nastoupila na transfúzní stanici v Pardubicích. Zde také sportovala v dívčí čtyřveslici místního klubu Arosa. Krátce poté odešla do Prahy. V roce 1955 začala pracovat jako zdravotní sestra ve Výzkumném ústavu tělovýchovném v Tyršově domě na Újezdě, kde setrvala po zbytek svého života. Z výzkumu po několika letech přestoupila do ordinace pro studenty, následně zde pracovala jen napůl a druhou polovinu na oddělení fyzioterapie. Také dvacet let byla asistentkou oddělení rehabilitace na katedře tělovýchovného lékařství a zdravotní tělesné výchovy Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy.^[zdroj⁠?!]

Zabývala se odstraňováním funkčních poruch pohybového systému a vyvinula postupně vlastní metodu. Metoda spočívá v kombinaci vyrovnávacích cvičení, mobilizací žeber a uvolňování kostrče per rectum. Nejprve k ní chodili především sportovci, mezi kterými se vědělo o „zázračných” metodách Mojžíšové.^[zdroj⁠?!] Mezi nimi byl např. i dvojnásobný mistr republiky v běhu na 400 metrů, Josef Hegyes nebo diskař Imrich Bugár.^[zdroj⁠?!] Mojžíšová později jako zdravotník působila na řadě vrcholných soutěží včetně olympiády. Po olympijských hrách v Montrealu k ní zavedli i kubánského sportovce Alberta Juantorenu, který ji pak chválil před novináři. Kromě sportovců k ní chodili i tanečníci, hudebníci, dirigenti a herci.^[zdroj⁠?!]

V roce 1971 pro Mojžíšovou započalo její úspěšné tažení v léčbě sterility^[zdroj⁠?!] a gynekologických potíží^[zdroj⁠?!]. Navštívila ji šestatřicetiletá profesorka z nedalekého gymnázia, která trpěla migrénami, menstruačními bolestmi a nedařilo se jí otěhotnět. Mojžíšová jí napravila kostrč a doporučila cviky. Později ji profesorka přišla poděkovat, že její potíže zmizely a čeká potomka.^[zdroj⁠?!] Zakrátko se informace o metodě paní Mojžíšové roznesla a další ženy s obdobnými potížemi u ní začaly vyhledávat pomoc. Mojžíšová zjistila, že odstranění funkčních poruch pohybového systému má u léčených jedinců řadu pozitivních účinků: zmírnění bolestí hlavy, menstruačních bolestí, nepravidelností menstruačního cyklu aj.^[zdroj⁠?!]

V roce 1977, kdy již úspěšně pomohla desítkám žen, začala spolupracovat s gynekologem prof. Evženem Čechem z pražské porodnice u Apolináře, aby se podařilo metodu lépe ověřit^[zdroj⁠?!]. Čech jí vybíral vhodné ženy pro tento způsob léčby. Učila je cvikům a současně probíhala vyšetření sterility u jejich partnerů. Celá záležitost tak dostávala vědecký řád.^[zdroj⁠?!]

V roce 1983 o její pomoci ženám napsal Jan Dobiáš pro Mladý svět. Článek zaznamenal veliký ohlas a Mojžíšové začaly chodit stovky dopisů z celého Československa. V této době začala spolupracovat s profesorem Jiřím Tichým z neurologické kliniky VFN v Praze.^[zdroj⁠?!] Jejich společná práce nesla název Syndrom bolesti v zádech. I nadále pomáhala sportovcům. Dokonale znala celé tělo, souvislosti mezi svaly a klouby a řetězením obtíží. Své poznatky však popisovala jazykem, který byl nepřijatelný pro oficiální medicínu. Byla známá svérázným způsobem komunikace, kdy většině lidí tykala. K samotným lékařům byla kritická. Nedůvěřovala jim a oni zase, až na výjimky, neměli rádi ji, protože jim jako „obyčejná” zdravotní sestra úspěšně fušovala do řemesla a ztrapňovala je svými úspěchy.^[zdroj⁠?!] Někteří ji nazývali i šarlatánkou.^[zdroj⁠?!] V 70. a 80. letech marně bojovala za oficiální uznání svých léčebných metod s úředníky z Ministerstva zdravotnictví. V roce 1986 ministerstvo zdravotnictví kvůli tlaku pacientek její metodu alespoň označilo za doplňkovou léčbu. Od 80. let zaškolovala rehabilitační pracovnice, kterých později vyškolila téměř dvě stě. Zájem o její metodu však vůbec neprojevily lázně, kde se léčila ženská neplodnost a gynekologické potíže.^[zdroj⁠?!]

Až rok po pádu komunistického režimu jí ministr zdravotnictví Martin Bojar udělil úřední osvědčení^[zdroj⁠?!]. Tehdy však již bojovala s rakovinou prsu, s níž kvůli své nedůvěře v lékaře podcenila včasnou léčbu.^[zdroj⁠?!]

Krátce po převratu odjela na turné pro ženy do Spojených států. Po návratu odjela kvůli zdravotním potížím rovnou do nemocnice^[zdroj⁠?!]. Byla také rozladěná z nevydařeného pobytu v zahraničí^[zdroj⁠?!] a nešťastná, že se její metodu stále nedaří uvést do praxe^[zdroj⁠?!]. Rakovina ji metastazovala do páteře, což jí působilo silné bolesti. Poslední roky se léčila doma. Krátce před smrtí se cítila nedoceněná. Mrzelo ji, že všechny své nápady a plány nemůže uskutečnit. Zemřela 3. ledna 1992 ve věku 59 let.^[2]

Byla vdaná. Ovdověla v roce 1979. Z manželství se narodila dcera Jana Mojžíšová.

Ještě za jejího života o ní Dana Emingerová napsala: „Od roku 1983, kdy vyšel první článek, prošlo jejíma rukama přesně 1528 žen, z nichž 684 otěhotněly. Byly mezi nimi i ty, jež se o mateřství marně pokoušely víc než deset let. Dnes má paní Mojžíšová narozených 507 dětí a další jsou na cestě. Její pokračovatelé v Brně jich porodili už víc než stovku.”^[2]

O metodě Ludmily Mojžíšové vyšlo několik knih.

• Olga Strusková, Jarmila Novotná – Metoda Ludmily Mojžíšové: Cesty k přirozenému těhotenství – 10 cviků pro fyzické a duševní zdraví (XYZ, 2007)
• Jan Hnízdil – Léčebně rehabilitační postupy Ludmily Mojžíšové
• Rokyta a kol. – Rehabilitační metoda Ludmily Mojžíšové očima fyziologa

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ludmila Mojžíšová
• Ukázka cviků dle Ludmily Mojžíšové