Ludvík Šimek

Ludvík Šimek
Ludvík Šimek (kreslil Jan Vilímek 1880)
Narození	19. ledna 1837 Praha Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	25. ledna 1886 (ve věku 49 let) Praha Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení	Olšanské hřbitovy
Povolání	sochař
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

© Hubertl / Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0

Ludvík Šimek (německy Ludwig Schimeck nebo Schimek; 19. ledna 1837, Praha – 25. ledna 1886, Praha) byl český kamenosochař, figuralista novorenesančního a realistického výrazu, autor pomníku Josefa Jungmanna v Praze, sousoší svatých Cyrila a Metoděje v Třebíči a dalších prací.

Život

Narodil se v Praze na Malé Straně v domě čp. 44/II na nároží Mostecké a Josefské ulice, v rodině malostranského obchodníka a majitele domu Karla Viléma Schimeka a jeho ženy Rosiny jako druhé z pěti dětí^[1] a byl pokřtěn v kostele sv. Tomáše.^[2]

Studia

Po absolvování obecné a reálné školy pracoval nejdříve devět let jako učeň v dílně předního pražského sochaře Emanuela Maxe; naučil se tam pracovat různými sochařskými technikami v pískovci a mramoru včetně nejhrubších prací a získal velkou praktickou zručnost. Vedle toho studoval na průmyslové škole u sv. Havla a v letech 1857–1861 v malířském ateliéru Eduarda Engertha na pražské malířské akademii. Z té doby pocházejí jeho sochy sv. Jana Křtitele (pod vedením Emanuela Maxe) a římského císaře Rudolfa Habsburského.^[3][4] Na počátku 60. let studoval sochařství u prof. Wittmanna, údajně na Akademii v Mnichově, ale v matrice studentů není zapsán^[5]. Po návratu do Prahy vytesal sochu na náhrobek dcery lékárníka Františka Klarnera ve Slaném. Na jejím návrhu pracoval již v Mnichově.

Kariéra

V roce 1864 získal tzv. Římskou cenu, státní stipendium na studijní pobyt v Římě, kde zůstal šest let. Z té doby pochází jeho socha sv. Antonína Opata. Spřátelil se zde se sochaři Václavem Levým, Petrem Maixnerem a s architekty Ignácem Ullmannem a Antonínem Barvitiem, s nimž nadále rád spolupracoval. Podle návrhu Josefa Mánesa vytvořil reliéfy pro hlavní vchod do kostela sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně; nemohly ale být použity, protože zadání obsahovalo špatné rozměry.^[3]

Jako nejtalentovanější český kamenosochař monumentálních pomníků své generace Šimek v soutěži roku 1867 získal čtyři ze tří desítek vyhlášených zakázek na výzdobu haly vojevůdců vídeňského Arsenalu sochami vojevůdců z třicetileté války, a to Gottfrieda Pappenheima, Jana de Wertha, Jana Šporka a Albrechta z Valdštejna.^[3] Po dokončení dvou z těchto soch v Římě Šimek s dvěma rozpracovanými návrhy definitivně přesídlil roku 1870 do Prahy. Pronajal si rozlehlý dvouprostorový ateliér na Újezdě mezi Řetězovým mostem a kostelíkem sv. Jana Na prádle.^[4]

Šimek patřil ve své době k předním českým sochařům.^[6] Byl považován za nástupce Václava Levého.^[7] Měl smysl pro harmonii a plnost tvarů.^[8] Současníci na něm oceňovali všestrannost, se kterou se věnoval sochařství portrétnímu, historickému i církevnímu.^[7] Myslbekovi se ovšem nevyrovnal.^[8] Byl členem c. k. umělecké akademie ve Vídni a pražského spolku Svatobor.^[3]

Úmrtí

Ludvík Šimek zemřel 25. ledna 1886 v Praze a byl pohřben na Olšanských hřbitovech^[9].

Dílo

• Socha náhrobku pro dceru lékárníka Klarnera ve Slaném 1863.
• Socha sv. Antonína Opata po 1864
• Socha rakouského vojevůdce Gottfrieda von Pappenheim, carrarský mramor, 1868, Vojenské historické muzeum (Vídeň)
• Socha vojevůdce svobodného pána Johanna de Weertha, carrarský mramor, 1868, Vojenské historické muzeum (Vídeň)Arsenal, Vídeň
• Socha vojevůdce hraběte Jana Šporka, carrarský mramor, 1870, Vojenské historické muzeum (Vídeň)Arsenal, Vídeň
• Socha vojevůdce Albrechta z Valdštejna, carrarský mramor 1870, Vojenské historické muzeum (Vídeň)Arsenal, Vídeň. Objednal ji hrabě Arnošt z Valdštejna.^[10] Impozantní stojící figura prostovlasého válečníka s velitelskou holí v pravici, s typickou fyziognomií a zbrojí je odvozena z reprezentačního portrétu z Valdštejnova zámku ve Frýdlantu. Modely této sochy byly zhotoveny nejméně tři a v různých velikostech: Model v měřítku 1:1 vznikl pro Valdštejnský palác v Praze, z něho dal Senát ČR k valdštejnskému výročí roku 2007 odlit bronzový pomník, umístěný na nádvoří Valdštejnského paláce. Ve valdštejnské sbírce Senátu je také menší model 1:2. Miniaturu téže sochy Šimek vyřezal z mořské pěny, má dřevěný podstavec a je ve sbírce Národního muzea v Praze.^[11] Kopii téže sochy v měřítku 1:1 dal sponzor umístit na rodinný zámek Valdštejnů Mittergrabern v Rakousku, a později si tam od Šimka pořídil i sochu krále Jiřího z Poděbrad.^[4]

• Pomník Josefa Jungmanna na stejnojmenném náměstí v Praze 1873. Vyhrál veřejnou soutěž. Pravděpodobně jeho nejzdařilejší práce, vyšla z nedochovaného náčrtku Václava Levého. Podstavec krytý žulovými deskami navrhl architekt Antonín Viktor Barvitius, socha byla podle Šimkova modelu odlita do bronzu ve Vídni.^[8]
• Socha rytíře Bruncvíka se štítem, mečem a lvem, pilíř Karlova mostu na Kampě, pískovec 1881–1883; podstavec se čtyřmi reliéfy je přesnou kopií originálu, socha od pasu výše jen parafrází původní sochy, zpola zničené Švédy roku 1648^[8]; torzo gotického originálu z roku 1503 je vystaveno v Lapidáriu Národního muzea v Praze.
• Sousoší svatých Cyrila a Metoděje v Třebíči, které podle Šimkova návrhu vytvořil Bernard Otto Seeling. Odhaleno bylo při oslavách tisícího příchodu věrozvěstů na Moravu roku 1885.^[12][13]
• Sousoší sv. Anny Samétřetí, sv. Lukáše a sv. Metoděje pro kapli svaté Anny (tj. Nostickou kapli) v Svatovítské katedrále
• Třináct starozákonních proroků na hlavním oltáři Svatovítského chrámu^[4]
• Reliéfy polofigury žehnajícího Krista mezi sv. Vojtěchem a sv. Matoušem v lunetovém nástavci v rodinné hrobce podnikatele a mecenáše umění Vojtěcha Lanny mladšího na Olšanských hřbitovech v Praze ^[4]
• Socha Krista Vykupitele z kararského mramoru pro hrobku rodiny Magagnoli^[3] na Olšanských hřbitovech v Praze (1878)
• Sochy architekta Isidora Miletského, budovatele chrámu Hagia Sofia v Cařihradu, a merovejského zlatníka sv. Eligia z Noyonu na atice průčelí Uměleckohistorického muzea ve Vídni.^[14][4]

Spolupráce s architekty: plastiky a reliéfy na budovách:

• Sochy Sv. Ludmily, Sv. Víta a českých králů, na průčelí Prašné brány v Praze, rekonstrukci navrhl architekt Josef Mocker: ^[4][8]
• budova Rudolfina v Praze na Starém Městě; navrhl architekt Josef Schulz; sochy umělců.^[8]
• katedrála sv. Víta na Pražském hradě: 4 sochy z bílého dalmatského vápence medolino těženého v Medulinu na Istrijském poloostrově: sedící sv. Anna učí Pannu Marii, sv. Lukáš patron malířů s obrazem Sta Maria Maggiore; sv. Metoděj, to vše v chórové kapli sv. Anny 1880^[15]
• Model sochy svatého poustevníka Onufria pro Bílinu, (1884)^[16]
• Tři reliéfy: Luneta s polofigurou sv. Václava mezi anděly pro tympanon, dva kruhové medailony s polopostavou svatém Anežky České a blahoslaveného Hroznaty, na západním průčelí kostela sv. Václava v Praze na Smíchově, který navrhl architekt Antonín Barvitius). Modely ve stylu toskánské renesance z roku 1885, provedení z pestrobarevně glazované keramiky-majoliky roku 1886 ve Florencii, osazeny až po Šimkově smrti.

Galerie

• 

  (c) Anton Nikiforov, CC BY 3.0
  Socha Bruncíka na Karlově mostě
• 
  Reliéf sv. Václava, tympanon kostela sv. Václava na Smíchově
• 
  Bl. Hroznata, tondo na kostele sv. Václava na Smíchově
• 
• 
  Model sochy k pomníku Josefa Jungmanna

Odkazy

Reference

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. (http://archiv.ucl.cas.cz/).

Literatura

• Thieme-Becker: Lexikon der bildenden Künstler, svazek 30, Leipzig 1936, s. 72.
• Cyril Merhout, Bruncvík na Karlově mostě. STN Praha 1958
• Nový slovník českého výtvarného umění, díl II., P-Ž, editor Anděla Horová. Praha : Academia 1999
• Metamorfózy politiky: pražské pomníky 19. století, publikace k výstavě. Clam-Gallasův palác 25. září 2013 - 5. ledna 2014. Archiv hlavního města Prahy ve spolupráci s Noemi Arts&Media a spolkem Scriptorium, 2013, ISBN 978-80-86852-52-2, s. 127-137 (kapitola Miniatury pomníků, Dana Stehlíková)

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ludvík Šimek na Wikimedia Commons
• Ludvík Šimek v informačním systému abART