Ludvík Aškenazy

Ludvík Aškenazy
Ludvík Aškenazy (časopis Československý voják, 1969)
Narození	24. února 1921 Český Těšín Československo Československo
Úmrtí	18. března 1986 (ve věku 65 let) Bolzano Itálie Itálie
Povolání	spisovatel, novinář, dramatik, autor sci-fi, scenárista, prozaik, dramaturg a redaktor
Alma mater	gymnázium (1932–1939) Faculty of Philosophy in the Lviv University (1939–1941) univerzita (1941–1942)
Manžel(ka)	Carla Henriette Maria Leonie Mann
Děti	Jindřich Mann-Aškenazy syn Ludwig Mann-Aškenazy syn
Příbuzní	Heinrich Mann tchán Marie Khan tchyně
Podpis
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ludvík Aškenazy (24. února 1921 Český Těšín^{[p. 1]} – 18. března 1986 Bolzano, Itálie) byl český spisovatel, reportér a rozhlasový pracovník, který polovinu svého života prožil v exilu.

Pocházel z česko-židovské rodiny v Českém Těšíně^{[p. 1]} a jeho tvorbu to později významně ovlivnilo. Zaměstnání Ludvíkova otce celou rodinu přivedlo do Polska. Maturitu Ludvík složil roku 1939 v haličské Stanislavi (od roku 1920 do roku 1945 polské město Stanisławów, nyní ukrajinské město Ivano-Frankivsk), tehdy právě obsazené Sovětským svazem. Pak studoval v polském Lvově slovanskou filologii.

Počátkem druhé světové války byl Aškenazy evakuován do Kazachstánu, kde učil na střední škole dějepis do doby, než v Sovětském svazu v roce 1942 vstoupil do 1. československého armádního sboru, vedeného Ludvíkem Svobodou. Bojoval i u Sokolova. Za svoji statečnost v boji dostal po válce sovětské i československé vyznamenání.

S československým vojskem se vrátil do vlasti a hned po návratu, v květnu 1945, se seznámil a později oženil s Carlou Henriettou Mariou Leonií Mann, dcerou německého spisovatele Heinricha Manna.

Carla Henrietta Maria Leonie Mann, manželka Ludvíka Aškenazyho, byla jediné dítě, které vzešlo ze čtrnáctiletého manželství pražské herečky Marie Khan a Heinricha Manna. Heinrich Mann (autor slavného románu Profesor Neřád, jenž je známý také díky filmové adaptaci Modrý anděl s Marlene Dietrichovou) a Leonina matka „Mimi“ se v roce 1928 rozvedli. Marie Khan s dcerou Leonií zůstaly v Praze, protože nestačily utéct před nacisty, ale válku přežily. Matka Leonie Marie Khan však zemřela necelé dva roky po válce na následky pobytu v terezínském koncentračním táboře.

Ludvíku Aškenazymu a Leonii Mannové se narodili dva synové: ještě před svatbou Jindřich Mann (* 18. března 1948, Praha); později pak Ludwig Mann (* 5. dubna 1956). Oba synové se v dospělosti stali režiséry.^[2][3][4][5]

Po druhé světové válce, po roce 1945, Ludvík Aškenazy pracoval až do začátku 50. let v pražském rozhlase jako reportér a zahraničně politický komentátor. Velmi často cestoval – zavítal například do Polska, NDR, Spojených států amerických, Indie, Japonska nebo Itálie. Působil také jako válečný zpravodaj v Izraeli. Koncem 50. let 20. století však profesi zahraničního reportéra opustil a stal se spisovatelem z povolání.

Byl pak spisovatelem na volné noze. V roce 1964 se stal zakládajícím členem Odboru přátel a příznivců Slavie, který měl za cíl zachránit a pozdvihnout fotbalovou Slavii, toho času živořící ve druhé fotbalové lize.^[6]

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 v roce 1968 emigroval s celou rodinou do západního Německa,^[7] do Mnichova. Před emigrací žila rodina v Praze, Nerudově ulici č. 16,^[8] ke konfiskaci majetku této rodiny nedošlo. I v Německu byl Aškenazy spisovatelem na volné noze, po nějaké době obcházel nutný překlad z češtiny a začal psát německy. Až do roku 1976 žil v Mnichově. Pak se koncem 70. let odstěhoval do severní Itálie, kde roku 1986 po dlouhé nemoci zemřel v Bolzanu ve věku 65 let.

Značná část jeho pozůstalosti (cca 26 krabic písemností) je uchovávána v Německém literárním archivu v Marbachu am Neckar. Mezi archivovanými dokumenty nechybí původní české a německé texty v nejrůznějších verzích, dále překlady autorových textů do němčiny či rozsáhlá korespondence.

Kratičká povídka Vajíčko, která je součástí povídkového cyklu stejného názvu:

Vajíčko

Pan Pokštefl se bavil tím, že volal na neznámá telefonní čísla a z neznámých lidí si dělal legraci. Ale měl vždy speciální telefonát, a to v pátek ve 3 hodiny odpoledne. Volal panu Kohoutkovi, zeptal se, jestli je doma pan Slepička a jestli snesl vajíčko. Jednou v pátek ve tři hodiny ale čekal pan Kohoutek marně. Pan Pokštefl byl totiž odveden do koncentračního tábora. Když se po válce pan Pokštefl vrátil do Prahy, zjistil, že je pátek a za pět minut tři. Tak šel k nejbližšímu telefonnímu automatu a zavolal na jediné číslo, které si pamatoval – číslo pana Kohoutka. Pan Kohoutek měl takovou radost, že telefonista přežil, že ho pozval na vajíčko na měkko.

(Aškenazy, Ludvík. Vajíčko. Praha: Československý spisovatel 1963)

Zprvu psal reportáže, které byly formovány komunistickou ideologií v jejím dobovém stalinistickém ražení.

• Kde teče krev a nafta, 1948, reportáže z Izraele, fotografie Viktor Radnický
• Ulice milá a jiné reportáže z Polska, 1950
• Německé jaro, 1950
• Z modrého zápisníku, 1951 reportáže
• Všude jsem potkal lidi, 1955
• Indiánské léto, 1956, Reportáže a cestopis z USA

Od roku 1955, po úspěchu své první prozaické knížky Dětské etudy, jež obsahuje příběhy malého chlapce a jeho otce, ve kterých je hodně poezie a minimum dobové ideologie, byl spisovatelem na volné noze a psal prózu – převážně povídky, později divadelní hry. Od počátku měl vlastní, svébytný, poetický, často melancholický, diktus. Pohádku Putování za švestkovou vůní je možno považovat za jediný autorův pokus o román. Ač určena pro děti, vyšla zprvu pro dospělé a těšila se svého času značné popularitě. V padesátých a šedesátých letech 20. století byl Ludvík Aškenazy relativně oblíbený a čtený spisovatel, který se trochu vymykal všem běžným zařazením a případným klišé v rámci tehdy vydávané a režimem povolené literatury,^[zdroj?] řada jeho povídek byla v těchto letech zfilmována.^[9] Byl také scenárista, dramatik a autor rozhlasových her.

Jeho pozdější literární tvorba v emigraci (zprvu psaná ještě česky, posléze pak německy) byla z velké části literaturou dětskou. Za sbírku pohádek Wo die Füchse Blockflöte spielen získal roku 1977 Německou státní cenu za dětskou literaturu (Deutscher Kinderbuchpreis). Další úspěch zaznamenaly i knížky Wo die goldene Schildkröte tanzt a Du bist einmalig. Mimo řady pohádek psaných pro rozhlas (převážně Bayerischer Rundfunk) napsal v Německu mnoho rozhlasových her, které většinou i sám inscenoval, a mnoho televizních a filmových scénářů – převážně pro ZDF, ale také BR.

Dětské knížky vzniklé v emigraci vyšly v množství překladů do dalších jazyků, rozhlasové hry se dočkaly uvedení ve Velké Británii, Kanadě a Skandinávii. Přestože se tato jeho díla vzniklá v emigraci stala poměrně oblíbenými, do německé literatury nijak výrazně nezasáhla. Protagonisté jeho knih jsou často děti a hranice mezi knihami pro děti anebo o dětech je u tohoto autora často záměrně trochu nezřetelná:

• Dětské etudy, 1955, svého času bestseller, knížka o „človíčkovi“ založila autorovu popularitu
• Milenci z bedny, 1959, v jistém smyslu pokračování Dětských etud
• Etudy dětské a nedětské, 1963, povídky vynikající poetickým viděním okolního světa, jejichž prostřednictvím se autor vrací ke křehkému kouzlu dětských her

V roce 1956 poprvé vydal Československý spisovatel knihu se dvěma novelami, řazenými k žánru science fiction:

• Ukradený měsíc, pohádka, často zdramatizovaná, svého času i pro divadlo Semafor; vznikly podle ní i stejnojmenná opera Františka Kovaříčka z roku 1966 a stejnojmenná opera Jiřího Pekárka z roku 1990^[10]
• Červená hvězda, se stejnými hrdiny, chlapci, kteří z Měsíce pozorují Zemi s jejími prohřešky

Další povídkové sbírky jsou:

• Sto ohňů, 1952, dá se jistě definovat jako dílo poplatné stalinismu
• Vysoká politika, 1953, dá se jistě definovat jako dílo poplatné stalinismu
• Květnové hvězdy, 1955 později i pod názvem Májové hvězdy
• Psí život, 1959, povídky o zvířatech a lidech za války a v protektorátu
• Vajíčko, povídky

Je také autorem knihy básní:

• Černá bedýnka, 1960, poezie ilustrovaná a inspirovaná fotografiemi, vydala Mladá fronta

• Putování za švestkovou vůní aneb Pitrýsek neboli strastiplné osudy pravého trpaslíka, 1959
• Osamělý létací talíř, 1963
• Praštěné pohádky, 1965
• Pohádka na klíč, 1967
• Cestopis s jezevčíkem, 1969

• C. k. státní ženich, 1963
• Andělka, 1968
• Pravdivý příběh Antonie Pařízkové, lehké holky s dobrým srdcem (pravděpodobně totožný s německým textem Die wahre Geschichte der gutherzigen Dirne Antonie Prussik)

• Tam na konečné (1957, režie Ján Kadár a Elmar Klos)
• Hry a sny (1958, režie Milan Vošmik)
• Májové hvězdy (1959, režie Stanislav Rostockij, Stanislav Strnad)
• Křik (1964, režie Jaromil Jireš)
• Galgentoni (1972, podle E. E. Kische, r. Michael Kehlmann), televizní film
• Des Pudels Kern (1975, sc. + režie Vojtěch Jasný), televizní film
• Der Poltergeist (1981, sc. L. A. a Jindřich Mann, režie Jindřich Mann)

Vzhledem k tomu, že zejména u pozdějších titulů ze 70. a 80. let není jednoznačně prokázáno, v jakém jazyce původně vznikly, je třeba vnímat následující přehled pouze jako orientační. Řazení je pokud možno chronologicky podle data vydání originálu. Nebylo-li možné datum zjistit, nachází se text na konci seznamu.

• Cena míru (1949)
• Začalo to v Chicagu (1949)
• Plán Barbarosa (1949)
• Byla to vichřice (1949)
• Dítě a bomba (1951)
• Akce Rudý šátek (1959, režie Miloslav Disman)
• Piškot (1963, režie Josef Červinka)
• Bylo to na váš účet (1964, režie Jiří Horčička), Prix Italia 1963
• Kůže (1967, režie Jiří Horčička)
• Servítek (1967, režie Jana Bezdíčková)
• Anamnéze (1969)
• Host (1970, režie Josef Červinka)

Rozhlasové hry uvedené nejdříve v německém překladu (či něm. originále ?) a dostupné též v češtině

• Viermal zwei (1971, přel. Gerhard Baumrucker)^[11], č. Třikrát dva (1993, režie Jiří Horčička)
• Die Stecknadel (1971), č. Jehlice (1997, režie Jiří Horčička)
• Anleitung zum Verkauf eines Sprachkursus (1973), č. Návod k prodeji jazykového kursu (1997, režie Jiří Horčička)
• Der Stich (1973), č. Bodnutí (1999, režie Jiří Horčička)
• Im Rückspiegel (1973), č. Ve zpětném zrcátku (2003, režie Vlado Rusko), v manuskriptech též jako Taxinapping a Auf dem Weg zum Porzellanhund
• Nachruf auf ein Pony (1980), č. Vzpomínka na poníka (1997, režie Jiří Horčička)
• Warum der heilige Nikolaus bis auf den heutigen Tag einen falschen Bart trägt, 1981), č. Proč svatý Mikuláš nosí falešný vous (2008, režie Petr Mančal)
• Der Flug zur Andromeda (1983), č. Let k Andromedě (2000, režie Hana Kofránková)
• Doktor Fäustchen oder Das neue Spiel mit dem Feuer (1984), č. Doktor Faustík aneb Nová hra s ďáblem (1999, režie Jiří Horčička)
• Spiel mit dem Feuer (1984), č. Hra s ohněm (2000, režie Hana Kofránková)
• Anleitung zum Verkauf eines blauen Wellensittichs (?), č. Návod k prodeji modré andulky (1997, režie Jiří Horčička)
• Es ist schön, wenn Florian lacht (?), č. Je krásné, když se Florián směje (1999, režie Jiří Horčička)
• Der Mohr (?), č. Mouřenín (2002, režie Lída Engelová)

Pravděpodobně pouze německy byly dosud vysílány hry

• Der Kiosk (1967)
• Der Feuerschein (1967)
• Eine Handvoll Zuckerwürfel (1969), přel. Alexandra Baumrucker
• Passion für Angelika (1970)
• Namen (1972), přel. Alexandra Baumrucker
• Die Leiden des jungen Nowak (1972)
• Der Schlüsselsatz (1976)
• Die wahre Geschichte der gutherzigen Dirne Antonie Prussik (1977)
• Was es noch nicht gab (1977), určeno pro děti
• Der Kürbisberg (1977, režie Ludvík Aškenazy), určeno pro děti
• Das Happening (1979)
• Milena (1980), určeno pro děti
• Ein Schuss Tränen (1980)
• Die schwarzweisse Geschichte (1983), určeno pro děti
• Wüterich, der gute Freund (1985)
• Verblichene Pastelle (1993, režie Jiří Horčička)
• Das Wunderei (1996)

Nejasné

• Beethoven (1991, režie Jiří Horčička)
• Mozart (1991, režie Jiří Horčička)
• Dávné podobizny (1992, režie Jiří Horčička)
• Jak jsme si tě vymysleli (2000, režie Hana Kofránková)

• Biografický slovník Slezska a severní Moravy. 1. sešit. Ostrava : Ostravská univerzita ; Opava : Optys, 1993. 112 s. ISBN 80-85819-05-8. S. 15–16.
• Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 21. 
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století I. A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 31–32. 
• VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 1. sešit : A. Praha: Libri, 2004. 155 s. ISBN 80-7277-215-5. S. 132. 

• Aškenázové

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ludvík Aškenazy na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ludvík Aškenazy
• Seznam prací o Ludvíku Aškenazym v Bibliografii dějin českých zemí (Historický ústav AV ČR)
• Ludvík Aškenazy v souborném katalogu Akademie věd ČR
• Ludvík Aškenazy ve Slovníku české literatury po roce 1945
• Ludvík Aškenazy v Databázi knih
• http://www.radio.cz/cz/clanek/6559
• https://biblio.brailcom.org/biblio/catalog/134^{[nedostupný zdroj]}
• Ludvík Aškenazy Archivováno 30. 6. 2020 na Wayback Machine. v Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století