Ludvík Salvátor Toskánský

Ludvík Salvátor
Ludvík Salvátor
Narození	4. srpna 1847 Florencie Toskánské velkovévodství
Úmrtí	12. října 1915 (ve věku 68 let) Brandýs nad Labem Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení	Císařská hrobka ve Vídni
Povolání	entomolog, spisovatel, umělec, politik, důstojník, vědec a etnograf
Rodiče	Leopold II. Toskánský[1] a Marie Antonie Sicilská[1]
Rod	habsbursko-lotrinská dynastie
Příbuzní	Augusta Ferdinanda Toskánská, Marie Izabela Toskánská, Karolína Toskánská, Jan Salvátor Toskánský, Karel Salvátor Rakousko-Toskánský, Ferdinand IV. Toskánský, Marie Luisa Toskánská a Maria Maxmiliána Toskánská[2] (sourozenci)
Funkce	člen Panské sněmovny (od 1871)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ludvík Salvátor (4. srpna 1847 Florencie – 12. října 1915 Brandýs nad Labem^[3]) byl toskánský princ a rakouský arcivévoda, cestovatel, etnograf, geograf a spisovatel.

Ludvík Salvátor byl uznávaným přírodovědcem, za svou práci získal celou řadu mezinárodních ocenění a byl členem významných evropských vědeckých společností. Byl čestným členem císařské Akademie věd ve Vídni, rytířem řádu zlatého rouna a rakouských řádů sv. Železné koruny.

V polabském Přerově nad Labem založil po roce 1895 jedno z prvních etnografických muzeí v Evropě.

Původ

Ludvík Salvátor pocházel z pobočné větve habsbursko-lotrinského rodu vládnoucího v Toskánském velkovévodství mezi léty 1737 do 1859. Byl čtvrtým synem velkovévody toskánského Leopolda II. z jeho druhého manželství s Marií Antonií Neapolskou. Narodil se ve Florencii v rezidenci Palazzo Pitti 4. 8. 1847. Ve věku dvanácti let byl nucen s rodiči a sourozenci uprchnout z Toskánska, protože sjednocená Itálie dosud vládnoucí neitalskou dynastii svrhla.

Čechy

Rodina našla ochranu u císaře Františka Josefa I. a usadila se v Čechách v roce 1859 na rodovém panství v Ostrově nad Ohří. Roku 1860 obdržel Ludvíkův otec Leopold II. od císaře doménu Brandýs nad Labem a Přerov nad Labem, které od roku 1870 až do své smrti v roce 1915 spravoval Ludvík Salvátor, a po něm do československého konfiskátu panství roku 1918 poslední rakouský císař Karel. Ludvíkův otec Leopold setrval na zámku v Ostrově nad Ohří a ve své rezidenci v Římě, kde také zemřel.

Po vypuknutí první světové války byl Ludvík Salvátor již těžce nemocen, přesto musel uposlechnout rozkazu císaře Františka Josefa I. a se svou družinou příslušníků různých národů na zámku v Brandýse nad Labem být ve vojenské pohotovosti. S věkem a následky vlhkého počasí se v posledních třech letech zhoršil jeho zdravotní stav (trpěl nemocí elefantiasis, lidově pojmenované sloní noha) a 12. října 1915 zemřel. Po skromném pohřbu na městském hřbitově v Brandýse nad Labem bylo o tři roky později jeho tělo přeneseno do Kapucínské hrobky Habsburků ve Vídni.

Ludvík Salvátor po sobě zanechal pravděpodobně pár nemanželských dětí (které se ale nikdy nepřihlásily o podíl na dědictví), neměl však legitimního dědice. Brandýské panství přešlo automaticky v roce 1915 na posledního rakouského císaře Karla I.. Brandýský zámek a veškerý další movitý majetek Ludvík Salvátor odkázal svému v Brandýse žijícímu komorníkovi Antoniu Vivesovi y Comes. Závěť byla uložena na Mallorce, nemohla být v celém rozsahu vykonána, Vives měl její kopii a odnesl si osobně určitou mobilní část pozůstalosti, v plném rozsahu se o svá práva přihlásili po Vivesově smrti (+1918) až jeho dědici, tj. synové. Ti se však již k majetku nedostali, protože po 28. říjnu 1918 přešel majetek habsburského rodu do vlastnictví nově vzniklé Československé republiky.

Vzdělání a vědecká práce

O přírodní vědy se Ludvík Salvátor zajímal od dětství. Se svým rodinným učitelem hrabětem Sforou se zaměřil především na přírodní vědy, a to botaniku a zoologii. Na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze studoval filozofii, byl mimořádně jazykově nadaný, ke konci života hovořil plynně 14 jazyky včetně latiny, katalánštiny, arabštiny a češtiny. Na vysoké úrovni se zabýval také kreslením a malířstvím. Studoval na vídeňském Theresianu a především na pražské univerzitě zoologii, botaniku a mineralogii.

Ludvík Salvátor napsal přes 50 vědeckých knih, ve kterých publikoval informace o přírodních poměrech, povětrnostních podmínkách, floře, fauně, kultuře a obyvatelích navštívených zemí.

Na svém panství v polabském Přerově nad Labem založil po roce 1895 jedno z prvních etnografických muzeí v Evropě. Při jeho budování se inspiroval Staročeskou chalupou, která byla jednou z hlavních atrakcí pražské Jubilejní zemské výstavy z roku 1891. Na tuto tradici navázal v roce 1967 skanzen Polabského národopisného muzea.

Jeho spisovatelská a odborná činnost byla odměněna čestným členstvím v císařské Rakouské akademii věd ve Vídni, uctíván byl i na půdě české Akademie věd a získal mimo jiná ocenění i čestné medaile australské a španělské geografické společnosti a byl čestným občanem města Palma de Mallorca.

Cestovatelství

Ludvík Salvátor patřil k nejzcestovalejším lidem své doby. Nejčastějšími cíli jeho cest byly ostrovy ve Středozemním a Jaderském moři, doplul však také mj. do Severního moře, Jižní Ameriky, do Tasmánie, na Nový Zéland a do Austrálie. Většinu svých zámořských výprav uskutečnil na vlastní parní jachtě Nixe I, kterou sám kormidloval. V rámci plavby z výstavy v australském Melbourne v roce 1883 arcivévoda obeplul zeměkouli. Stalo se to tak, že počasí nedovolovalo přímou plavbu do Evropy a proto zvolil východní cestu přes Tichý oceán a Ameriku. O této výpravě pojednává lodní deník Um die Welt, ohne zu wollen.

Během svých plaveb pouze jednou ztroskotal. Stalo se to v roce 1894 u mysu Caxin nedaleko Alžíru. Při této nehodě byla zničena loď Nixe I, další výpravy Ludvík Salvátor podnikal s plavidlem nazvaným Nixe II.^[4] O katastrofě lodi Nixe I pojednává kniha Schiffbruch oder Ein Sommernachtstraum.

Cestopisy

S výpravami souvisí Ludvíkova spisovatelská činnost. Publikoval desítky cestopisů, které popisovaly průběh výprav jeho družiny. Text každé publikace byl doplněn četnými nákresy a mapami. Za autorova života tyto cestopisy vycházely v omezením nákladu, díky čemuž se dnes jedná o sběratelské unikáty. Ludvík Salvátor řadu svých knih publikoval pod pseudonymem Ludwig Neudorf.

Stěžejní dílo:

• Die Serben an der Adria. Ihre Typen und Trachten - vydáno v Lipsku 1870-1878 - autorovy akvarely převedli do rytin čeští umělci Emil Lauffer, Quido Mánes a Petr Maixner.
• Die Balearen in Wort und Bild - vydáno v Lipsku 1869-1891 - sedmisvazkové dílo o Baleárských ostrovech
  • I. Die alten Pityusen (Ibiza, Formentera)
  • II.-VII. Mallorca. Menorca. Die eigentlichen Balearen
• Las Baleares - 1887-1895 - dvojsvazkové španělské vydání
• Las Baleares - 1897 - zestručněné španělské vydání

Další knihy:

• Der Golf von Buccarri-Porto Ré - 1871
• Der Djebel Esdnum - 1873
• Levkosia, die Hauptstadt vom Cypern - Praha 1873
• Eine Yachtreise in die Syrten - 1874 (druhé vydání pod názvem Eine Yachtreise na den Küsten von Tripolitainen und Tunesien - 1890)
• Einige Worte über die Kaymenen - 1875
• Eine Spazierfahrt im Golfe von Korinth - Praha 1876
• Los Angeles in Südkalifornien. Eine Blume aus dem Goldenen Lande - 1876, 1885
• Die Karawanenstrasse von Ägypten nach Syrien - Praha 1879 (vyšlo také česky pod názvem Karavanská cesta z Egypta do Syrie v překladu samotného arcivévody - Praha 1885)
• Bizerta und seine Zukunft - 1881
• Hobarttown, die Hauptstadt von Tasmanien, oder eine Sommerfrische in den Antipoden - Praha 1886
• Lose Blätter aus Abbazia - 1886
• Paxos und Antipaxos - 1889
• Helgoland - 1890
• Die Liparischen Inseln - Praha 1893-1896
  • I. Vulcano
  • II. Salina
  • III. Lipari
  • IV. Panaria
  • V. Filicuri
  • VI. Alicuri
  • VII.-VIII. Stromboli
• Schiffbruch oder Ein Sommernachtstraum - 1894
• Die Balearen - 7. část Woerlova díla Spanien in Wort und Bild - Lipsko 1894
• Um die Welt, ohne zu wollen - 1883-1894
• Columbretes - 1895
• Rondayes de Mallorca - 1895 (také německé vydání Märchen aus Mallorca - 1896)
• Cannosa - 1897
• Alboran - 1898
• Ustica - 1898
• Bougie, die Perle Nordafrikas - 1899
• Catalina Homar - Praha, po roce 1899 (obsahuje vyprávění o vztahu s touto mallorskou ženou)

(Zdroj končí bibliografii v roce 1900, díla z pozdějších let chybí)

Ludvík Salvátor kromě už zmíněných českých výtvarníků Emila Lauffera, Quida Mánesa a Petra Maixnera při vydávání knih s oblibou spolupracoval s dalšími českými umělci - mj. krajináři Bedřichem Havránkem a Karlem Liebscherem, rytci J. Hrabětem, J. Jassem, J. Šimáněm, V. Márou a dalšími.

Život na Mallorce

Nejoblíbenějším místem jeho pobytu se v poslední třetině 19. století stalo město Palma na ostrově Mallorca. Sbíral místní pohádky a pověsti, které vydal knižně v roce 1896. Na Mallorce vlastnil celkem 17 nemovitostí. Arcivévodovo mallorské panství se nazývalo Miramar a rozkládalo se na ploše větší než deset kilometrů čtverečních, ale komplex nemovitostí Miramar byl finančně nesoběstačný a byl dotován z výnosu brandýského a přerovského velkostatku. Ludvík Salvátor si na Mallorce plnil své dětské sny, vydal nařízení, že se na jeho pozemcích nesmí kácet stromy, nařídil obnovit zničené cesty, nechal v kopcích budovat vyhlídky a každé zvíře na jeho pozemcích mělo sejít ze světa jen přirozenou smrtí. Během I. světové války se arcivévodova finanční situace začala horšit, panství v Čechách vynášelo méně a zaměstnancům na Miramaru nebyla vyplácena mzda. Panství na Mallorce se ocitlo v úpadku, ale toho se již arcivévoda Ludvík Salvátor nedožil, jelikož v roce 1915 zemřel.

Vojenská kariéra

Přestože Ludvík Salvátor nepatřil mezi příznivce války (a obecně všech povinností spojených s faktem, že byl arcivévodou), byl kvůli svému původu plukovníkem rakouské armády. Velel 58. haličskému pěšímu pluku se sídlem ve Stanislavi (dnešní západoukrajinský Ivano-Frankivsk). Štáb pluku byl umístěn v Přemyšlu, dorozumívacím jazykem byla rusínština.

Osobní život

V roce 1867 ho potkalo neštěstí, když jeho životní láska arcivévodkyně Matylda Marie Rakouská zemřela na následky popálení v 18 letech. Ludvík a Matylda nebyli zasnoubeni, ale i přesto se Ludvík Salvátor už neoženil. Udržoval však postupně kontakty s několika ženami (především původních obyvatelek Mallorky). K dlouhodobým přítelkyním Ludvíka Salvátora patřila třeba Italka Antonie Lancerotto, která vstoupila do arcivévodových služeb jako dvanáctiletá a postupem času se stala jeho důvěrnicí a milenkou, nebo Catalina Homar, kterou Ludvík opustil patrně pro její onemocnění, zemřela v 36 letech na lepru. Současníci arcivévody Ludvíka Salvátora však poukazovali na to, že arcivévoda ctí stejně krásu žen jako mužů ^[5]. Ludvík Salvátor pravděpodobně byl bisexuál, rád se obklopoval mladými a hezkými muži. Jeho nejbližším přítelem byl např. od roku 1871 osmnáctiletý, inteligentní a „klasicky krásný“ Vladislav Výborný z Kutné Hory ^[6]. Zvláštní vztah mezi oběma muži trval šest let, až do předčasné smrti Vladislava Výborného, který zemřel v ulicích Palmy na sluneční úpal. Arcivévoda nechal tělo mrtvého přítele nabalzamovat, převézt do Kutné Hory a tam mu dal vybudovat bohatě vybavenou hřbitovní kapli.

Pozůstalost

Umělecké, archeologické a přírodovědné sbírky zámeckého muzea a osobní předměty Ludvíka Salvátora i jeho rodiny byly zkonfiskovány Československem roku 1918 jako habsburský majetek, a postupně rozděleny mezi Národní muzeum v Praze a Regionální muzeum v Brandýse nad Labem-Staré Boleslavi, část soch a obrazů se dostala do depozitářů NPÚ na zámku Konopiště. V roce 2016 se z výběru uměleckých sbírek uskutečnila výstava Toskánští Habsburkové a Ostrovské panství 1808-1918"^[7] na radnici v Ostrově nad Ohří.

Archiv toskánských Habsburků

Archiv toskánských Habsburků je dnes uložen ve třech fondech:

• Národní archiv, který sídlí v Praze na Chodovci.
• Státní oblastní archiv v Praze, fond Velkostatek Brandýs nad Labem
• Archivio Stato ve Florencii

Zajímavost

Ludvík Salvátor byl dobrým známým francouzského spisovatele Julese Verna. Ten na základě Ludvíkových životních příběhů zpracoval literární postavu Matyáše Sandorfa – nového hraběte Monte Christa.

Vývod z předků

Odkazy

Literatura

• Mader, Brigita a kolektiv autorů: Ludvík Salvátor, vědec a cestovatel, zpráva o životě a díle rakouského arcivévody a toskánského prince se zvláštním zřetelem k městu Brandýsu nad Labem–Staré Boleslavi. Brandýs nad Labem–Stará Boleslav 2005.
• P. de Montaner, Helga von Schwendinger und Dalibor Ciak (eds):Von Florenz nach Mallorca über Prag. Erzherzog Ludwig Salvator. Palma de Mallorca 2015
• Ottův slovník naučný, díl XVI., Praha 1900, s. 431-432.
• Jaroslav Čechura, Milan Hlavačka, Marie Koldinská: Příbuzní českých králů. Nakladatelství Akropolis 1999, ISBN 80-85770-83-0
• Ludvík Salvátor Toskánský, vědec a cestovatel, v roce 170. výročí narození, sborník z vědecké konference, uspořádali Eva Gregorovičová a Jan Kahuda. Národní archiv Praha 2018, stran 400; ISBN 978-80-7469-085-3
• Toskánští Habsburkové a Ostrovské panství. Sborník z mezinárodního historického sympozia. Redakce Miluše Kobesová a Zuzana Železná. Ostrov 2018, bez ISBN

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ludvík Salvátor Toskánský na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ludvík Salvátor Toskánský
• Český web o Ludvíku Salvátorovi
• Rakouská stránka o Ludvíku Salvátorovi Toskánském
• Německá stránka o reprintu knihy Die Balearen in Wort und Bild
• Web Associació Amics de l'Arxiduc z Mallorky
• Místa pobytu LST na Mallorce
• Údaje o 58. haličském pěším pluku rakouské armády
• Ludvík Salvátor z brandýského zámku je na Mallorce populární jako u nás Karel IV.
• Vzácný rodinný archív toskánských Habsburků - z roku 2003
• Postřehy odjinud. Slavný syn Malorky. (Česká televize - video)
• http://www.toskanci.cz/cs/vystava/ Archivováno 16. 7. 2019 na Wayback Machine.