Ludvík Tošenovský

Prof. PhDr. Ludvík Tošenovský, CSc.
Narození24. prosince 1917
Sýkorec
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí7. března 2012 (ve věku 94 let)
Brno
ČeskoČesko Česko
Alma materMasarykova univerzita
Povolánívysokoškolský pedagog, profesor filozofie
ZaměstnavatelFilozofická fakulta Masarykovy univerzity
Oceněnístátní vyznamenání Za vynikající práci (1967)
Politické stranyKSČ (v roce 1970 vyloučen);
KSČM (od roku 1990)
Funkceděkan (Filozofická fakulta Masarykovy univerzity; 1965–1966)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Ludvík Tošenovský (24. prosince 1917 Sýkorec – 7. března 2012 Brno[1]) byl český marxistický filozof, vedoucí katedry filozofie a metodologie a děkan Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.[1][2]

Život

Narodil se 24. prosince 1917 v Sýkorci, oba jeho rodiče pracovali jako dělníci v Kopřivnici. V roce 1937 maturoval na učitelském ústavu v Příboře v oboru učitel národní školy.[1] Gymnaziální vzdělání dokončil v roce 1942 externě maturitou na reálném gymnáziu ve Valašském Meziříčí.[3] V letech 1937–1939 učil na obecné škole, od roku 1939 působil na odborných školách.[4] Se svým starším bratrem Hynkem se zapojil do odboje během druhé světové války, Hynek však byl roku 1944 popraven. Ludvík v této době vedl ilegální buňku KSČ ve Frenštátu pod Radhoštěm.[1]

V letech 1945—1950 učil na obchodní akademii v Brně.[3] Při zaměstnání vystudoval na FF MU angličtinu a ruštinu (1945–1947).[4] V letech 1950 až 1952 řídil pedagogické gymnázium ve Znojmě. Jeho studijní zájem se však v té době už zcela soustřeďoval na filozofickou problematiku. V roce 1953 složil rigorózní zkoušku z filozofie a získal titul PhDr.[3][4]

V roce 1952 se stal odborným asistentem na rektorátní katedře marxismu-leninismu Masarykovy univerzity.[3] Od roku 1958 přednášel na filozofické fakultě. V roce 1960 získal titul kandidáta věd (CSc.) na základě práce Příspěvky k základním otázkám teorie pravdy.[1] Po úspěšné habilitaci se stal docentem (1962) a v roce 1965 byl ustanoven vedoucím nově zřízené katedry filozofie a metodologie věd; krátce nato byl jmenován jmenován profesorem filozofie (1966).[3] Od ledna 1965 do srpna 1966 zastával funkci děkana FF MU.[5] V roce 1967 mu bylo uděleno státní vyznamenání Za vynikající práci.[6]

Zasáhla ho však okupace roku 1968 a během normalizace byl za své názory režimem perzekvován.[2][1] Na počátku roku 1969 kritizoval v tisku invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa.[7] I když své stanovisko záhy změnil,[8] byl v roce 1970 vyloučen z KSČ.[1] Katedra filozofie a metodologie věd, jejímž byl vedoucím, byla zrušena.[9] Na univerzitě sice směl zůstat, ale od roku 1971 jen ve funkci odborného pracovníka v ústřední knihovně filozofické fakulty, [5] kde se pro svou erudici a jazykové schopnosti staral i o akvizice nových zahraničních knih.[1] Koncem roku 1978 musel opustit i toto místo. Od ledna 1979 do konce července 1980 pracoval jako pomocný dělník ve skladu potravin Dětské nemocnice v Brně a poté odešel do důchodu.[10]

I po svém vyloučení z KSČ byl Tošenovský společensky aktivní, vykonával drobné funkce ve Svazu československo-sovětského přátelství a v Československém svazu protifašistických bojovníků.[10] Poněvadž se stále považoval za komunistu, upozornil na svou situaci na začátku druhé poloviny osmdesátých let zvláštním dopisem tajemníka ÚV KSČ Jana Fojtíka. Členství ve straně mu sice nebylo vráceno, ale mohl znovu v omezené míře začít publikovat v odborných časopisech a byl otištěn i článek k jeho 70. narozeninám.[11][3] V plném rozsahu však mohl publikovat teprve po listopadu 1989.[10]

Když na začátku devadesátých let mimořádný sjezd KSČ paušálně zrušil všechna vyloučení ze strany, k nimž došlo pro nesouhlas s okupací v srpnu 1968, obnovil Tošenovský svou aktivitu v komunistické straně a stal se členem KSČM. Ve stranickém tisku se vyslovil pro zachování přívlastku „komunistická" v názvu strany, neboť toto slovo vyjadřuje „odhodlání důsledně obhajovat sociální spravedlnost a nevzdat se vzdáleného, všestranně humanistického cíle."[12]

V říjnu 1991 byl rozhodnutím rektora Masarykovy univerzity rehabilitován jako vědeckopedagogický pracovník univerzity. Vzhledem k vysokému věku nepožádal o návrat na fakultu a nepokusil se začít přednášet ani externě; přispíval však do Filosofického časopisu a dalších odborných periodik. Ve svém výzkumu se zevrubně zabýval teorií pravdy, teorií jazyka a dialektickou logikou.[1]

Až do pozdního věku se aktivně účastnil veřejného i filozofického života. Měl rád poezii a příležitostně vytvořil i několik básní. Byl také láskyplným manželem a otcem.[13] Zemřel v Brně[1] 7. března 2012.

Dílo

  • Příspěvky k základním otázkám teorie pravdy (1960, knižně 1962) – dostupné online
  • Pravda ve starověké a v marxistické filosofii (1967)
  • Dialektika a věda (1970) – dostupné online
  • Za pravdou ve filozofii v průvanu společenských proměn (knižně 2009)

Publikoval v řadě odborných časopisů, českých i zahraničních, zejména ve Filosofickém časopisu, kde byl v šedesátých letech zástupcem šéfredaktora a členem redakční rady.

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c d e f g h i j FASORA, Lukáš. Sto tváří, sto příběhů. Brno: MUNI Press, 2020. 497 s. ISBN 978-80-210-9382-9. S. 267–268. 
  2. ↑ a b FASORA, Lukáš; HANUŠ, Jiří. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity - pohledy na dějiny a současnost. Brno: Masarykova univerzita, 2010. 341 s. ISBN 978-80-210-5326-7. 
  3. ↑ a b c d e f Redakce. Sedmdesátiny Ludvíka Tošenovského. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, B, řada filozofická. 1987, čís. B34, s. 91–92. Dostupné online. 
  4. ↑ a b c Slovník českých filozofů. 1. vyd. V Brně: Masarykova univerzita, 1998. 697 s. ISBN 80-210-1840-2. Heslo „Ludvík Tošenovský", s. 587–588. 
  5. ↑ a b TOŠENOVSKÝ, Ludvík. Za pravdou ve filozofii v průvanu společenských proměn: (komentáře k výňatkům z vybraných prací). Praha: Orego, 2009. 247 s. ISBN 978-80-86741-93-2. S. 53. 
  6. ↑ TOŠENOVSKÝ, Ludvík. Za pravdou ve filozofii v průvanu společenských proměn: (komentáře k výňatkům z vybraných prací). Praha: Orego, 2009. 247 s. ISBN 978-80-86741-93-2. S. 77. 
  7. ↑ TOŠENOVSKÝ, Ludvík. Za pravdou ve filozofii v průvanu společenských proměn: (komentáře k výňatkům z vybraných prací). Praha: Orego, 2009. 247 s. ISBN 978-80-86741-93-2. S. 96–97. 
  8. ↑ TOŠENOVSKÝ, Ludvík. Za pravdou ve filozofii v průvanu společenských proměn: (komentáře k výňatkům z vybraných prací). Praha: Orego, 2009. 247 s. ISBN 978-80-86741-93-2. S. 98–99. 
  9. ↑ ZOUHAR, Jan. Brněnská katedra filozofie 1950–2000. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, B, řada filozofická. 2000, čís. B47, s. 11–18, citováno ze s. 12. 
  10. ↑ a b c TOŠENOVSKÝ, Ludvík. Za pravdou ve filozofii v průvanu společenských proměn: (komentáře k výňatkům z vybraných prací). Praha: Orego, 2009. 247 s. ISBN 978-80-86741-93-2. S. 54. 
  11. ↑ TOŠENOVSKÝ, Ludvík. Za pravdou ve filozofii v průvanu společenských proměn: (komentáře k výňatkům z vybraných prací). Praha: Orego, 2009. 247 s. ISBN 978-80-86741-93-2. S. 133–135. 
  12. ↑ TOŠENOVSKÝ, Ludvík. Za pravdou ve filozofii v průvanu společenských proměn: (komentáře k výňatkům z vybraných prací). Praha: Orego, 2009. 247 s. ISBN 978-80-86741-93-2. S. 151. 
  13. ↑ HOLZBACHOVÁ, Ivana. Zemřel Ludvík Tošenovský. Universitas - revue Masarykovy univerzity. 2012, čís. 2, s. 60. Dostupné online. 

Literatura

  • MÁCHA, Karel. Glaube und Vernunft: die böhmische Philosophie in geschichtlicher Übersicht. Teil IV/2, 1953-1989 [Víra a rozum: Česká filozofie v historickém přehledu. Část IV/2, 1953-1989]. Brünn: Moravská zemská knihovna, 1998. 330 s. ISBN 80-7051-111-7. Kapitola XII/1 a dle rejstříku. (německy) 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flags of Austria-Hungary.png
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“