Ludvík z Colloredo-Waldsee

Ludvík z Colloreda-Waldsee (německy Ludwig von Colloredo-Waldsee, 1631 – 27. prosince 1693 Vídeň) byl členem rodu Colloredů z Waldsee. Byl druhým držitelem colloredského fideikomisu s centrem v Opočně.

(c) Manka, CC BY-SA 3.0

Ludvík by synovcem a dědicem všech statků Rudolfa z Colloreda (1585–1657). Strýc mu již v létě 1654 dopomohl ke komornické funkci u dvora arcivévody Leopolda. Ludvík, který se nejprve uplatnil v císařské armádě, se na rozdíl od svého předchůdce pokusil výrazněji prosadit u dvora Leopolda I. a za pomoci různých strategií se integrovat do vídeňské dvorské společnosti.

Ve své snaze ovšem uspěl až v pozdějším věku: u dvora dlouho zastával jen málo významné funkce (císařský komorník a skutečný tajný rada), ale v letech 1683–1690 již působil jako hejtman trabantské gardy s ročním platem 600 zlatých. Poslední tři roky pak strávil v prestižní funkci hejtmana harcířské gardy s platem 2 000 zlatých a jako první člen rodu se tedy u dvora výrazněji prosadil; na nejvyšší funkce však nedosáhl.^[1]

Ve dvorské společnosti se přesto zviditelnil ještě tím, že si ve Vídni již v roce 1655 pořídil vlastní dům se zahradou na předměstí^[2] a navíc se oženil s členkou významného rodu Marií Zuzanou Eleonorou z Zinzendorfu a Pottendorfu, s níž však nezplodil mužského potomka.

Ludvík se též staral o své venkovské statky, které byly základem jeho postavení v soudobé společnosti. Byl to on, kdo přivedl v roce 1673 do Opočna řád kapucínů a založil tam kapucínský klášter, v jehož kostele (dokončen 1678) zřídil v kapli sv. Antonína rodovou hrobku.^[3] Rozšířil také majetek rodu o panství Dymokury (1671) a krátkou dobu držel také nedaleké Vokšice.

Na sklonku svého života využil svého vzrůstajícího vlivu na dvoře Leopolda I. a dokonce se pokusil vylepšit colloredské fideikomisní zázemí tím, že plánoval ustavit druhý fideikomis, který by stejně jako ten opočenský dědila primogeniturní větev. Nový majorát se měl skládat z panství Dymokury a Smidary, jejichž cena neměla podle panovníkova nařízení přesahovat 400 000 zlatých. Povolení pro tento krok získal za věrné služby a zásluhy svých předků „in politicis et militaribus“ i za své vlastní od císaře Leopolda I. v roce 1690.

Fideikomis se dal však založit pouze „per testamentum“, tj. Ludvík by musel změnit svou závěť a přidat do ní bod, v němž by nový majorát zřídil a stanovil jeho dědice. K tomu však nakonec z dosud neznámých příčin – možná, že za tím stála jeho žena a dcera, jimž více vyhovoval původní kšaft z roku 1671 – nedošlo, a tak byla obě panství nadále alodní.^[4]

Kromě severoitalských rodových panství, která držel po předcích, vlastnil Ludvík také jako první člen rodu statky v Dolních Rakousech. V roce 1675 koupil od Johanna Baptisty z Kunitz hrad a panství Staatz se statkem Siebenhirten (nyní část obce Mistelbach) a zeměpanská léna dvůr Enzersdorf (nyní součást obce Staatz), Ottenthal a zboží u Siebenhirtenu, přičemž císař Leopold I. mu listinou z 15. července 1678 léna potvrdil.^[5] Panství Staatz Ludvíkovi sloužilo jako tranzitní bod na jeho cestách na česká panství a vytvářelo též potřebné ekonomické zázemí pro jeho vídeňské pobyty. Panství Staatz a Siebenhirten, rozšířené o Pölmb (nyní Föllim, část obce Staatz) a Walpersdorf (nyní Waltersdorf, část obce Staatz),^[6] zůstalo v rodě až do poloviny 19. století (následně v držení Collaltů). Colloredové se těmito akvizicemi stali příslušníky „federální“ šlechty, jež vlastnila pozemkový majetek ve více zemích najednou a snažila se dlouhodobě zakotvit ve společnosti habsburského dvora ve Vídni.^[7]

Hrabě Ludvík nakonec v dunajské metropoli 27. prosince 1693 ve svých 62 letech i zemřel. Pochován byl v místním františkánském klášterním kostele sv. Jeronýma pod oltářem sv. Šebestiána, kde se nacházela hrobka Colloredů.^[8] Do hrobky Colloredů v kostele sv. Jeronýma byla už 24. listopadu 1748 pochována Marie Františka hraběnka z Colloreda, rozená hraběnka von Wolfsthal a po ní další. Oltář sv. Šebestiána kostelu věnovala v roce 1696 Ludvíkova dcera Maria Susanna hraběnka z Colloreda. Oltář v sobě ukrývá relikvie svaté Rozálie.^[9]

Ludvík z Colloredo-Waldsee měl s chotí Marií Zuzanou Eleonorou z Zinzendorfu a Pottendorfu (1644–1704) jedinou dceru Marii Josefu Antonii (15. červenec 1672 – 1736 St. Pölten), jež se provdala za Leopolda Filipa knížete de Montecuccoli (1662–1698).^[10] Jejich manželství zůstalo bezdětné. Kněžna Marie Josefa de Montecuccoli proslula jako šetrná hospodářka. Léna Dobra (německy též Schönfeld, slovinsky Dobrovo) a Floyana (italsky San Floriano del Collio, slovinsky Števerjan) odkázala Kamilovi z Colloreda z další větve rodu, který je ale odprodal bratrovi Karlovi Ludvíkovi a výměnou obdržel Liebenau u Štýrského Hradce (nyní městská část Štýrského Hradce). S Jeronýmem IV. z Colloredo-Waldsee, z vikartovy větve, se přela o dědictví a podle soudního rozhodnutí z 12. dubna 1701 (resp. 2. září 1704), měl Jeroným obdržet dolnorakouská panství Staatz, Siebenhirten, Föllim a palác ve Vídni se zahradou na předměstí a česká alodní panství Dymokury a Smidary.^[11]

• KUBEŠ, Jiří, Colloredové z Wallsee a jejich pokus o integraci do prostředí panovnického dvora v habsburské monarchii (Edice instrukcí Jeronýma Colloreda o výchově jeho nejstaršího syna z let 1723–1725), in: Sborník prací východočeských archivů 11, 2007, s. 37–63. ISSN 0231-6307.
• BUBEN, Milan, Colloredo-Mannsfeldové, Střední Evropa 8, 1992, č. 23, s. 82–91.
• MARKUS, Antonín, K rodopisu Colloredů, in: Sborník statí k sedmdesátým narozeninám Josefa knížete z Colloredo-Mannsfeldu 1866–1936, Praha 1936, s. 103–112.

• Stránka o zámku v Opočně
• Genealogie Colloredů na stránkách genealogy.euweb.cz (Miroslav Marek)