Ludwig Christian Haeusser
Ludwig Christian Haeusser | |
---|---|
Narození | 6. listopadu 1881 Bönnigheim |
Úmrtí | 9. června 1927 (ve věku 45 let) Berlín |
Povolání | kazatel a pastor |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Ludwig Christian Haeusser, také Häußer nebo Louis Haeusser (6. listopadu 1881, Bönnigheim – 9. června 1927, Berlín) byl potulný německý kazatel a jeden z nejznámějších představitelů tzv. Inflačních svatých ve Výmarské republice kolem roku 1920.
Život
Haeusser se narodil v rodině pietistů ve Würtembersku. Rodiče nepřáli jeho intelektuálním zájmům a neumožnili mu studovat. Averze k otci byla důvodem pro jeho pozdější konflikty s autoritami.
Roku 1899 odešel z domova do Anglie a později do Paříže (1900). Zde získal značný majetek prodejem šampaňského, ke kterému patrně zfalšoval medaile a diplomy a byl vyšetřován policií. Proto později převedl své podnikání do dceřiné firmy v Lucernu. Roku 1905 se oženil s Gabrielle Marguerite Grange z Bordeaux, s věnem 100 000 franků, a roku 1909 se mu narodil syn Louis Gabriel Robert. Od roku 1913 žil ve Švýcarsku a živil se jako bookmaker nelegálních sázek na závodní koně ve Francii. V Německu byl na něj vydán zatykač, ale Švýcarsko ho odmítlo vydat. Po vypuknutí První světové války byla jeho aktiva ve Francii zabavena.
Už roku 1912 měl na služební cestě v hotelovém pokoji ve Frankfurtu nad Mohanem vidění, kterému původně nepřikládal význam. Až roku 1918, kdy definitivně skončilo jeho podnikání, opustil svou rodinu a odjel do za Gusto Gräserem do komuny vyznávající učení Lao-c’ a propagující alternativní životní styl (Lebensreform) v Monte Verità u Ascony. Zde se rozhodl stát potulným kazatelem a s batohem plným letáků se vydal na pěší pouť, ale roku 1919 byl v Curychu zatčen a deportován do Německa.
Kázal směs učení Tao, Nietzscheho koncepci „homo superior” (Übermensch), solipsismu Maxe Stirnera a rané křesťanské víry a stal se populárním a úchvatným řečníkem, kterého očekávaly sály nabité lidmi. Procházel městy v čele procesí v dlouhém černém kabátě, vysokých botách s vlajícími vlasy a plnovousem. Kolem něj se vytvořil okruh následovníků a „apoštolů”, který organizoval jeho vystoupení a tiskl plakáty. Patřilo k němu množství žen, které se chtěly očistit obcováním s prorokem. Z manželství s Olgou Lorenzen se mu narodila roku 1921 dcera. Hauserova popularita přiměla Waltera Gropiuse, aby ho pozval do Bauhausu ve Výmaru a uspořádal přednášku, které se zúčastnili tehdejší přední protagonisté moderního umění – Paul Klee, Vasilij Kandinskij, Oskar Schlemmer, Lyonel Feininger. Přestože vzbudil naději a víru ve smysl života u tisíců lidí, konzervativní kruhy, ale i mládežnické hnutí Wandervogel ho považovaly za šarlatána.[1]
V roce 1922, kdy vypukla inflace, Haeusser sám sebe považoval za politickou sílu – „zachránce Německa”, „Diktátora Spojených evropských států” a „Světového prezidenta pravdy”. V listopadu 1922 spolu s mladým kapitánem Adolfem von Bothmerem založil pravo-levou „Křesťanskou lidovou radikální stranu” a hledal kontakty na extremisty, jako byli vůdce Freikorps Hermann Ehrhardt nebo radikální komunista Max Holz. Sám sebe označil za „Hakenkreuzlerkommunistu”.[2] Založil noviny Haeusser, kterých vyšlo 257 čísel. Několikrát byl zkoumán jeho duševní stav ale byl shledán nadprůměrně inteligentním, s diagnózou psychopat a hypomaniak, nikoli šílenec. Přesto trávil více času v psychiatrických léčebnách než na svobodě, kde vedl permanentní spor se státní mocí, kterou veřejně urážel ve svých vystoupeních.
O Vánocích 1922 se zasnoubil s dcerou císařského viceadmirála a Bodmerovou švagrovou Hedwigou von Pohl, ale matka Hedwigu dala do psychiatrické léčebny, ve snaze uchránit ji před Haeusserovým vlivem. Haeusser byl umístěn na psychiatrii roku 1923 a poté byl odsouzen k pokutě 1 milionu (inflačních) marek a 21 měsíců vězení. Uvězněni byli i někteří jeho následovníci (Adele Juel a Olga Lorenzen). Ve vězení měl deprese a začal pochybovat o své misi. Roku 1924 založil stranu Haeusserbund jako následnici Křesťanské lidové radikální strany a kandidoval neúspěšně v parlamentních volbách, stejně jako o rok později, kdy podal kandidaturu na prezidenta, ale nominace byla prohlášena za neplatnou.
V červenci 1925 opustil vězení v Hamburku vážně nemocný a bez finančních prostředků. I s podlomeným zdravím až do roku 1926 pokračoval v přednáškách. Selhal jeho pokus založit komunu v blízkosti Berlína, roku 1927 byl hospitalizován a zemřel v nemocnici Neukölln ve věku 45 let.
Noviny Haeusser přestaly vycházet roku 1930, ale malá skupina jeho následovníků vydávala Haeusserovy texty vlastním nákladem knižně až do roku 1970.[3]
Díla vydaná posmrtně
- Der Übermensch von morgen. Heilbronn 1966
- Ich bin die Tat. Aus dem Nachlass des Kulturphilosophen. Heilbronn 1966
- Vom Sinn unseres Daseins: Brevier. Gedanken aus seinem Werk. Heilbronn 1966
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ludwig Christian Haeusser na německé Wikipedii.
- ↑ Irrsinn oder Gaunertum?, in: Junge Menschen 3 (1922), H. 9/10, S. 138
- ↑ Der Spiegel 6/1984
- ↑ Ulrich Linse: Barfüßige Propheten. Erlöser der zwanziger Jahre. Berlin 1983
Literatura
- Pamela Kort, Umělci a proroci / Artists and prophets, Národní galerie v Praze 2015, ISBN 978-80-7035-584-8
- Michael Burleigh, Sacred Causes: Religion and Politics from the European Dictators to Al Qaeda, kindle books 2007, ISBN 9780007195756
- Eduard Gugenberger: Boten der Apokalypse. Visionäre und Vollstrecker des Dritten Reichs. Wien: Ueberreuter 2002, S. 45 – 58 ISBN 3-8000-3840-4
- Ulrich Linse: Barfüßige Propheten. Erlöser der zwanziger Jahre. Berlin: Siedler-Verlag 1983 ISBN 3-88680-088-1
- Ulrich Linse: Wanderpropheten der Zwanziger Jahre, in: Künstlerhaus Bethanien (Hrsg.): Wohnsitz: Nirgendwo. Berlin: Frölich & Kaufmann 1982, S. 191 – 208 ISBN 3-88725-070-2
Externí odkazy
Média použitá na této stránce
Werbepostkarte Ludwig Christian Haeusser
Werbeplakat Ludwig Christian Haeusser