Ludwig Erhard

Ludwig Erhard
(c) Bundesarchiv, B 145 Bild-F041449-0007 / Engelbert Reineke / CC-BY-SA 3.0
2. spolkový kancléř Německa
Ve funkci: 16. října 1963 – 1. prosince 1966
Prezident	Heinrich Lübke
Předchůdce	Konrad Adenauer
Nástupce	Kurt Georg Kiesinger
2. předseda CDU
Ve funkci: 23. března 1966 – 23. května 1967
Předchůdce	Konrad Adenauer
Nástupce	Kurt Georg Kiesinger
Stranická příslušnost
Členství	CDU
Rodné jméno	Ludwig Wilhelm Erhard
Narození	4. února 1897 Fürth, Německá říše Německá říše
Úmrtí	5. května 1977 (ve věku 80 let) Bonn, Západní Německo Západní Německo
Příčina úmrtí	srdeční selhání
Místo pohřbení	Gmund am Tegernsee
Choť	Luise Erhard
Sídlo	Gmund am Tegernsee
Alma mater	School of Economics and Social Sciences Nuremberg Univerzita Johanna Wolfganga Goetheho Frankfurt Hardenbergovo gymnázium
Profese	ekonom
Náboženství	evangelická církev
Ocenění	velkokříž Záslužného řádu Spolkové republiky Německo (1953) rytíř velkokříže Řádu za zásluhy o Italskou republiku (1955) Bavorský řád za zásluhy (1959) čestný doktor Univerzity Complutense v Madridu (1960) velkokříž Řádu Isabely Katolické (1961) … více na Wikidatech
Podpis
Commons	Ludwig Erhard
Některá data mohou pocházet z datové položky.

(c) Bundesarchiv, B 145 Bild-F041449-0007 / Engelbert Reineke / CC-BY-SA 3.0

Ludwig Erhard (4. února 1897 Fürth – 5. května 1977 Bonn) byl německý ekonom, ministr hospodářství bavorské zemské vlády, spolkový ministr hospodářství a spolkový kancléř.

Kariéra

Po první světové válce se věnoval studiu ekonomie. V roce 1929 získal akademický titul doktora ekonomie a poté byl činný na akademické půdě. V této aktivitě působil i po nástupu Hitlera k moci. Díky zraněním z první světové války nebyl odveden a tak se dále věnoval národohospodářství. Některé jeho vědecké práce však byly brzy zakázány a v roce 1942 se ocitl na dlažbě.

I díky tomu nebyl Erhard zatížen nacistickou minulostí a po válce si jej brzy všimly orgány spojenců. Již v říjnu 1945 se stal ministrem hospodářství v bavorské zemské vládě. V roce 1947 byl jmenován profesorem. V této době byla vytvořena skupina, která se měla podílet na přípravě měnové reformy. Na jaře 1948 jej Hospodářská rada (Wirtschaftsrat) jmenovala ředitelem správy pro hospodářství spojené hospodářské oblasti „Verwaltung für Wirtschaft des vereinigten Wirtschaftsgebietes“. V tuto chvíli byl Erhard mužem číslo jedna německé ekonomiky. 20. června 1948 zahájily západní části Německa měnovou reformu. Velmoci se nedokázaly dohodnout na německé otázce, a tak vznikla ze západních zón Spolková republika Německo. V její první vládě v čele s Konradem Adenauerem zasedl Erhard jako ministr hospodářství. V této funkci působil ve všech následujících vládách kancléře Adenauera – až do roku 1963.

Počínal si mimořádně úspěšně. Razil ideu sociálně-tržního hospodářství, které mělo nastartovat poválečnou obnovu. I přes odpor socialistické opozice se mu dařilo tuto politiku prosazovat a to více než úspěšně. Západní Německo rychle překonalo krizi a nastal rozmach, pro který historie nalezla označení „německý hospodářský zázrak“ a Erhard se stal jeho duchovním otcem („Vater des deutschen Wirtschaftswunders“).

Když se s úřadem kancléře v roce 1963 rozloučil Konrad Adenauer, byl Erhard logicky jediným možným nástupcem. Proti autoritativnímu a protřelému Adenauerovi působil jako kancléř velmi těžkopádně. Volil více diskusi než vlastní rozhodování. Navíc se v polovině 60. let prohloubily ekonomické problémy. Jakožto kancléř se proto nezapsal tak výrazným písmem jako Adenauer.

Přesto zaznamenal úspěchy, zejména v zahraniční politice. Jeho vláda navázala diplomatické styky s Izraelem i blízkovýchodními zeměmi. Pokračoval v zahájeném procesu evropské integrace. Byl stoupencem silné transatlantické spolupráce. Jeho důraz na spolupráci s USA znamenal i jisté napětí ve vládnoucí koalici CDU-CSU. Volební období skončilo v roce 1966 a Erhard pomohl své CDU vyhrát volby. „Gumový lev“, jak se mu také přezdívalo, však již do kancléřského křesla nezasedl. Byla vytvořena velká koalice s SPD a do čela vlády nastoupil Kurt Georg Kiesinger. Skončila tak jedna slavná etapa historie demokratického Německa.

Vyznamenání

Stát	Stuha	Název	Datum udělení
Itálie Itálie		Rytíř velkokříže Řádu zásluh o Italskou republiku[1]	27. února 1955
Německo Německo		Velkokříž Záslužného řádu Spolkové republiky Německo	1953
Peru Peru		Velkokříž Řádu peruánského slunce	1960
Portugalsko Portugalsko		Rytíř velkokříže Řádu svatého Jakuba od meče[2]	29. května 1961
Španělsko Španělsko		Rytíř velkokříže Řádu Isabely Katolické	1961
Bavorsko Bavorsko		Rytíř Řádu za zásluhy Bavorska	3. července 1959

Odkazy

Reference

Související články

• První vláda Ludwiga Erharda
• Druhá vláda Ludwiga Erharda

Literatura v češtině

• BERWID-BUQUOY, Jan. „Otec německého hospodářského zázraku – Ludwig Erhard“, 2. vydání, Praha: Professional Publishing, 2006.
• JANOUŠEK, Petr. Pád kancléře Erharda. Historický obzor, 2009, 20 (5/6), s. 128–133. ISSN 1210-6097.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ludwig Erhard na Wikimedia Commons
• Osoba Ludwig Erhard ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ludwig Erhard