Ludwig Karl Folliot de Crenneville

Ludwig Karl hrabě Folliot de Crennevile
(litografie, Josef Kriehuber, 1842)
Nejvyšší hofmistr arcivévody Rainera
Ve funkci: 1823 – 1832
Velitel v Rijece
Ve funkci: 1806 – 1808
Vojenská služba
Služba	Rakouské císařství Rakouské císařství
Hodnost	generálmajor (1805), polní podmaršál 1813, generál jezdectva 1831
Narození	3. července 1763 Mety
Úmrtí	21. června 1840 (ve věku 76 let) Vídeň
Děti	Franz Folliot de Crenneville Ludwig Folliot de Crenneville Karl Folliot de Crenneville-Poutet Viktória Eugénia Creneville-Folliot
Příbuzní	Marie Victoire Folliott de Crenneville (sourozenec) Viktor Folliot de Crenneville a Heinrich Folliot de Crenneville-Poutet (vnoučata)
Profese	voják a důstojník
Ocenění	rytíř Vojenského řádu Marie Terezie
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ludwig Karl hrabě Folliot de Crenneville (francouzsky Louis Charles comte Folliot de Crennevile) (3. července 1763 Mety – 21. června 1840 Vídeň) byl francouzský šlechtic a rakouský generál. Původně byl důstojníkem francouzského královského námořnictva, po Velké francouzské revoluci emigroval a vstoupil do rakouské armády. Vyznamenal se v napoleonských válkách proti rodné Francii, podílel se také na reorganizaci rakouského námořnictva. Aktivní kariéru završil jako nejvyšší hofmistr lombardského místokrále Rainera, v roce 1831 dosáhl hodnosti generála jezdectva.^[1] Vlivného postavení v rakouské armádě a u dvora dosáhli také jeho synové Ludwig (1813–1876) a Franz (1815–1888).

Životopis

Pocházel z francouzské šlechtické rodiny, která od roku 1530 užívala hraběcí titul. Byl synem hraběte Françoise Méderica Folliota (1735–1800), generálmajora (Maréchal de camp) francouzské královské armády. Ludwig původně sloužil u královského námořnictva a v roce 1791 dosáhl hodnosti kapitána. Po vyhlášení Francouzské republiky emigroval a v roce 1793 vstoupil do rakouské armády. Již v roce 1794 byl nadporučíkem, poté rychle postupoval v hodnostech, v roce 1798 byl majorem a téhož roku byl jmenován císařským komorníkem. Zúčastnil se francouzských revolučních válek, v roce 1798 doprovázel na diplomatické misi vévodu Ferdinanda Württemberského do Petrohradu. V hodnosti majora (1798) se stal Ferdinandovým pobočníkem a v roce 1799 s ním znovu cestoval do Petrohradu. Na přelomu let 1799–1800 se zúčastnil bojů v Itálii a Německu.

V roce 1800 dosáhl hodností podplukovníka a plukovníka, od roku 1801 byl pobočníkem arcivévody Karla a díky svým předchozím zkušenostem převzal vedení námořní sekce ve Dvorské válečné radě. V roce 1805 byl v hodnosti generálmajora vyslán do Benátek, které měl bránit proti Francouzům, ještě téhož roku byl pak generálním ubytovatelem rakouské armády v Německu. Byl také pověřen diplomatickou misí do Berlína, kde měl za úkol přimět pruského krále ke spojenectví proti Napoleonovi. V letech 1806–1808 byl velitelem v Rijece, poté bojoval ve Slovinsku a jako velitel brigády krátce pobyl také v Čechách. Tažení v roce 1809 se zúčastnil jako velitel gardy v armádním sboru maršála Kolovrata.

V roce 1813 byl jmenován polním podmaršálem, v další fázi napoleonských válek se vyznamenal v bitvách u Drážďan a Lipska (1813), v tažení roku 1814 pronikl do rodné Francie. Téhož roku byl vyznamenán Řádem Marie Terezie^[2] a Vojenským záslužným křížem, získal také ruský Řád sv. Anny. V tažení roku 1815 velel v Itálii a poté znovu bojoval ve Francii. Po skončení napoleonských válek a restauraci Bourbonů byl Ludvíkem XVIII. několikrát vyzván k návratu do Francie s příslibem navrácení rodových statků a finanční kompenzace, Folliot to ale odmítal s argumentem, že po popravě Ludvíka XVI. se stal Rakušanem. Nějakou dobu žil v soukromí v Šoproni, pak byl ale povolán do Vídně k reorganizaci rakouského námořnictva. V roce 1823 byl jmenován c. k. tajným radou a v letech 1823–1831 byl nejvyšším hofmistrem arcivévody Rainera, který byl v té době místokrálem v Lombardsko-benátském království. V roce 1831 získal hodnost generála jezdectva^[3] a poslední léta života strávil ve Vídni v čestné funkci kapitána císařské tělesné gardy. V závěru kariéry obdržel také několik dalších vyznamenání od zahraničních panovníků, získal například ruský Řád sv. Alexandra Něvského (1833), Záslužný řád bavorské koruny, velkokříž sardinského Řádu sv. Mořice a Lazara a velkokříž parmského Konstantinova řádu sv. Jiří

Rodina

V roce 1810 se oženil se svou neteří Viktorií baronkou de Poutet (1789–1877), která byla později c. k. palácovou dámou a dámou Řádu hvězdového kříže. Na základě tohoto sňatku rodina užívala později jméno Folliot de Crenneville-Poutet. Z jejich manželství pocházely čtyři děti. Všichni tři synové se přiženili do starých českých šlechtických rodin, dva ze synů dosáhli vysokých hodností v armádě.^[4]

• 1. Karel (1811–1873), c. k. komoří, major, I. ∞ 1844 Karolína hraběnka Esterházyová z Galánty (1811–1851), II. ∞ 1853 Anna hraběnka Lažanská z Bukové (1821–1896), dáma Řádu hvězdového kříže

• 2. Ludvík (1813–1876), c. k. generál jezdectva, tajný rada, komoří, guvernér v Sedmihradsku, ∞ 1852 Ernestina hraběnka Kinská z Vchynic a Tetova (1827–1917), c. k. palácová dáma, dáma Řádu hvězdového kříže

• 3. František (1815–1888), c. k. polní zbrojmistr, generální pobočník císaře Františka Josefa, císařský nejvyšší komoří, ∞ 1844 Hermína hraběnka Chotková z Chotkova a Vojnína (1815–1882), c. k. palácová dáma, dáma Řádu hvězdového kříže

• 4. Viktorie Eugenie (1816–1900), c. k. palácová dáma, dáma Řádu hvězdového kříže, I. ∞ 1840 János Nepomuk hrabě Keglević z Bužimi (1786–1856), c. k. tajný rada, komoří, župan tekovské župy, mecenáš umění, majitel panství Topoľčianky, Veľké Uherce, Stropkov, II. ∞ 1857 Julius hrabě von Falkenhayn (1829–1900), c. k. tajný rada, komoří, rakouský ministr zemědělství 1879–1895, zemský hejtman v Horním Rakousku,

Ludwigova mladší sestra Marie Viktorie (1766-1845) se ještě ve Francii provdala za barona Françoise Charlese de Poutet (1743–1790). Poté s rodinou emigrovala do Rakouska a v roce 1799 se stala druhou manželkou státního ministra hraběte Františka Karla z Colloreda (1736–1806) a díky tomuto sňatku Folliotové již koncem 18. století pronikli do rakouských aristokratických kruhů. Marie Viktorie se stala guvernantkou arcivévodkyně Marie Luisy, pozdější francouzské císařovny. Nakonec se potřetí v roce 1816 provdala za knížete Charlese de Lambesc (1751-1825), posledního potomka rodu lotrinských vévodů, který sloužil v rakouské armádě. Rozvedli se již v roce 1817. Z prvního manželství měla Marie Viktorie výše uvedenou dceru Viktorii (1789–1877) provdanou za strýce Ludwiga Karla Folliota. Z druhého manželství pocházel syn František de Paula Colloredo (1799–1859), rakouský diplomat, velvyslanec v Londýně a Římě.

Odkazy

Reference

Literatura

• RISTOVSKÁ, Radoslava: Hermína Choteková a vetva Folliot de Crenneville in: Dolnokrupskí Chotekovci a ich potomkovia od začiatku 19. storočia do súčasnosti; Filozofická fakulta Trnavské univerzity, Slovenská akademie věd; Trnava, 2021; s. 43–69 ISBN 978-80-568-0428-5

Externí odkazy

• Ludwig Karl Folliot na webu napoleon-series
• Ludwig Karl Folliot in: Allgemeine Deutsche Biographie
• Ludwig Karl Folliot de Crenneville na webu geneanet.org