Ludwig Matuschka

Ludwig Matuschka
Velitel v Krakově (koncem roku 1914 posádkové velitelství přesunuto do Ostravy)
Ve funkci: 4. srpna 1914 – 27. října 1915
Předchůdce	Eduard von Böhm-Ermolli
Nástupce	Adam Brandner von Wolfszahn
Zástupce velitele 4. armádního sboru v Budapešti
Ve funkci: 23. ledna 1911 – 26. května 1914
Velitel 28. pěší divize v Lublani
Ve funkci: 20. července 1909 – 23. ledna 1911
Předchůdce	Karl Lang
Nástupce	Hermann Kusmanek
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	generál pěchoty (1914), polní podmaršál (1910), generálmajor (1905)
Narození	30. listopadu 1859 Laxenburg
Úmrtí	28. srpna 1942 (ve věku 82 let) Neunkirchen
Profese	voják
Commons	Ludwig Matuschka
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ludwig Matuschka (30. listopadu 1859 Laxenburg – 28. srpna 1942 Neunkirchen) byl rakousko-uherský generál. V c. k. armádě sloužil od roku 1877, jako štábní důstojník vystřídal působení u řady jednotek pěchoty po celé monarchii. Několik let byl zaměstnán u c. k. válečného archivu na generálním štábu a uplatnil se jako spisovatel. Na začátku první světové války byl jmenován velitelem v Krakově, odkud byla posádka koncem roku 1914 přesunuta do Ostravy. V armádě dosáhl v roce 1914 hodnosti generála pěchoty, kvůli svému kontroverznímu působení v Ostravě byl koncem roku 1915 odvolán a od té doby žil v soukromí.

Pocházel z Horních Uher, narodil se jako syn lékaře Benedikta Matuschky (1814–1864).^[1] Reálku absolvoval v Klagenfurtu, vojenskou průpravu získal na kadetní škole v Terstu (1875–1877) a do armády vstoupil jako poručík k 7. pěšímu pluku v Klagenfurtu.^[2] V letech 1880–1882 si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegsschule) ve Vídni a v hodnosti nadporučíka byl zařazen do sboru důstojníků generálního štábu. Poté vystřídal službu u 34. pěší brigády v Aradu^[3] a 18. pěší brigády v Praze.^[4] V letech 1886–1890 působil na generálním štábu v sekci válečného archivu a válečných dějin,^[5] v této době se uplatnil i jako spisovatel a autor odborných prací k tématu válek 18. století. Po roce 1890 vystřídal službu štábního důstojníka u 14. armádního sboru v Innsbrucku a 3. armádního sboru ve Štýrském Hradci, dva roky také strávil u 99. pěšího pluku v Jihlavě (1891–1892).^[6] Meitím postupoval v hodnostech (major 1893,^[7] podplukovník 1896^[8]) a od roku 1897 sloužil jako velitel 4. praporu u 87. pěšího pluku v Pule.^[9] V roce 1899 byl povýšen na plukovníka^[10] a v letech 1900–1905 byl velitelem 10. pěšího pluku v Jarosławi.^[11][12]

V roce 1905 dosáhl hodnosti generálmajora^[13] a převzal velení 71. pěší brigády v Rijece,^[14] v roce 1907 byl jako brigádní velitel přeložen do Prahy.^[15][16] K datu 1. listopadu 1910 získal hodnost polního podmaršála^[17] a byl jmenován velitelem 28. pěší divize v Lublani,^[18][19] v letech 1911–1914 byl zástupcem velitele 4. armádního sboru v Budapešti.^[20][21][22] V květnu 1914 byl uvolněn ze služebního poměru,^[23] ale po vypuknutí první světové války byl znovu povolán do aktivní služby jako velitel v Krakově.^[24] K datu 31. října 1914 byl povýšen do hodnosti titulárního generála pěchoty.^[25][26] V důsledku válečných událostí bylo na přelomu let 1914–1915 posádkové velitelství přemístěno z Krakova do Ostravy.^[27] Zde Matuschka proslul v rámci stanného práva nekompromisním postupem proti dezertérům a domnělým zrádcům. Do Ostravy nastoupil s heslem Civilisté musí se přede mnou třásti a brzy získal přezdívku krvavý generál.^[28] Osobně podepsal několik rozsudků smrti nad českými civilisty.^[29][30] Jednou z obětí Matuschkou nařízených exekucí byl novinář Josef Kotek, Kotkova vdova později požádala o revizi soudního procesu v Brně.^[31] Ve funkci posádkového velitele v Ostravě setrval do listopadu 1915, odvolán byl poté, co na frontu odeslal jednotku složenou z nemocných a boje neschopných vojáků, a poté žil v soukromí ve Vídni. Po vzniku Československa požádal o zařazení do československé armády, aby neztratil nárok na penzi, vzhledem ke svému předchozímu působení v Ostravě byl ale odmítnut.^[32]

V roce 1888 se v Lublani oženil s Luisou Keilovou (*1866), dcerou polního podmaršála Heinricha Keila (1829-1911).^[33][34] Z manželství se narodily tři děti.^[35] Luisin bratr Franz von Keil (1862–1945) byl admirálem u c. k. námořnictva.

V době svého působení ve válečném archivu na generálním štábu publikoval dvě obsáhlé práce k tématu válek Evžena Savojského. Jeho knihy jsou dodnes často citovaným pramenem a byly vydány i v cizojazyčných překladech. V současnoti jsou v digitalizované formě přístupné na webu univerzity v Innsbrucku.^[36]

• Der Türken-Krieg 1716–1718. Feldzug 1716. Feldzüge des Prinzen Eugen von Savoyen. XVI. Band.; Vídeň, 1891
• Feldzug 1717/18. Feldzüge des Prinzen Eugen von Savoyen. XVII. Band.; Vídeň, 1891

Během vojenské služby obdržel několik ocenění.^[37]

• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Služební odznak pro důstojníky III. třídy (1901)
• Řád železné koruny III. třídy (1905)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)
• rytířský kříž Leopoldova řádu (1911)
• Služební odznak pro důstojníky II. třídy (1911)
• Mobilizační kříž (1913)
• Vyznamenání za zásluhy o Červený kříž s válečnou dekorací (1915)
• Řád železné koruny II. třídy s válečnou dekorací (1915)

• rytířský kříž Řádu meče (1904, Švédsko)

• BALLA, Tibor: A Nagy Háború osztrák-magyar tábornokai; Národní kulturní fond, Budapešť, 2010; s. 229–230 (heslo Ludwig Matuschka) ISBN 978-963-446-585-0 dostupné online (maďarsky)