Ludwig von Benedek

Ludwig August rytíř Benedek von Felsö-Eör
Zemský velitel v Lombardsko-Benátsku
Ve funkci: 1861 – 1866
Předchůdce	August von Degenfeld-Schonburg
Nástupce	funkce zanikla
Generální guvernér v Uherském království
Ve funkci: 20. dubna 1860 – 20. října 1860
Předchůdce	arcivévoda Albrecht
Nástupce	Mořic Pálffy
Velitel 4. armádního sboru ve Lvově
Ve funkci: 1857 – 1859
Předchůdce	Eduard František z Lichtenštejna
Nástupce	arcivévoda Karel Ferdinand
Vojenská služba
Služba	Rakouské císařství Rakouské císařství
Hodnost	polní zbrojmistr (1859), polní podmaršál (1852), generálmajor (1849)
Bitvy/války	Bitva u Solferina, Bitva u Hradce Králové
Narození	14. července 1804 Šoproň, Habsburská monarchie
Úmrtí	27. dubna 1881 Štýrský Hradec, Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení	Friedhof St. Leonhard
Alma mater	Tereziánská vojenská akademie (do 1823)
Profese	voják, politik a důstojník
Ocenění	čestný občan Vídně (1859) rytíř Vojenského řádu Marie Terezie komandér Vojenského řádu Marie Terezie velkokříž Císařského řádu Leopoldova Vojenský řád Marie Terezie
Commons	Ludwig August, Ritter von Benedek
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ludwig August rytíř Benedek von Felsö-Eör (maďarsky lovag Benedek Lajos), v československé literatuře Ludvík Benedek (14. července 1804 Šoproň – 27. dubna 1881 Štýrský Hradec) byl rakouský generál. V armádě sloužil jako absolvent vojenské akademie od roku 1822, řadu let strávil jako štábní důstojník v Itálii pod maršálem Radeckým. V revolučních letech 1848–1849 se vyznamenal v bojích v Itálii a proti uherským revolucionářům. Poté velel vyšším jednotkám v Itálii, Haliči a na Moravě. V roce 1859 dosáhl hodnosti polního zbrojmistra a v roce 1860 byl krátce místodržitelem v Uhrách. V letech 1861–1866 byl zemským velitelem v Lombardii. Za prusko-rakouské války byl povolán jako vrchní velitel rakouské armády do Čech, kde ale jako vojevůdce selhal a po porážce u Hradce Králové (3. července 1866) byl odeslán do penze.^[1]

Byl synem lékaře Johanna Andrease von Benedek (1774–1850) pocházejícího z řad nižší uherské šlechty. Ve čtrnácti letech nastoupil na vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě. Po jejím úspěšném dokončení byl roku 1822 přidělen jako podporučík k 27. pěšímu pluku. V roce 1831 byl povýšen na nadporučíka a za čtyři roky poté na hejtmana u generálního štábu v Miláně.^[2] V hodnosti majora (1840) byl přidělen jako pobočník k zemskému velitelství v Haliči.^[3] O tři roky později byl povýšen na podplukovníka (1843), v té době sloužil u 37. pěšího pluku ve Lvově.^[4] V roce 1846 začaly nepokoje v Haliči, a Benedek dostal za úkol je potlačit. Za splnění tohoto úkolu si vysloužil hodnost plukovníka (1846). Jako velitel 33. pěšího pluku se zapojil roku 1848 do války proti Sardinii. V letech 1848–1849 se v bojích v Itálii vyznamenal a k datu 3. dubna 1849 byl povýšen na generálmajora. V létě téhož roku byl převelen do Uher, kde bojoval proti maďarským povstalcům, zúčastnil se obléhání Györu a Komárna. Byl několikrát zraněn, po posledním zranění byl přidělen polnímu maršálovi Radeckému jako šéf jeho štábu. Věhlasný vojevůdce si jej záhy oblíbil a Benedek se od něj mnohému naučil. Ve své době byl považován za nejlepšího Radeckého žáka a předpokládaného nástupce (říkalo se mu "Radecký Druhý"). K datu 26. října 1852 byl povýšen na polního podmaršála a jako náčelník štábu působil nadále u zemského velitelství ve Veroně.^[5] V roce 1857 byl krátce velitelem 2. armádního sboru v Brně, poté v letech 1857–1859 velel 4. armádnímu sboru ve Lvově.^[6][7]

Ve válce se Sardinií velel záložnímu armádnímu sboru o síle 30 000 mužů a byl účastníkem bitvy u Solferina, kde vedl pravé křídlo rakouské armády. I když bitva a celá válka skončila pro Rakousko prohrou, Benedek získal další ocenění a k datu 27. listopadu 1859 dosáhl druhé nejvyšší vojenské hodnosti polního zbrojmistra. V roce 1860 byl jmenován náčelníkem generálního štábu a od dubna do října 1860 zastával funkci generálního guvernéra v Uherském království.^[8] V letech 1862–1866 zastával funkci vrchního velitele v Lombardsko-Benátsku, pod toto oblastní velitelství spadalo také Korutansko, Kraňsko a Rakouské přímoří.^[9]

Na začátku prusko-rakouské války byl jmenován vrchním velitelem tzv. Severní armády určené pro boje v Čechách.^[10] Pod jeho velení spadalo celkem sedm armádních sborů o síle přibližně 220 000 mužů, kteří měli vytáhnout proti Prusům. Benedek nepřijal tento úkol s nadšením, neměl mnoho zkušeností s velením tak velkého útvaru a také neznal české prostředí. K jeho silným stránkám nepatřilo vymýšlení složitých operací nad mapou. Benedek byl voják s pružným myšlením a rychlým rozhodováním, zvyklý velet z hřbetu koně. Nevhodná organizace rakouské armády a nedisciplinovaní velitelé sborů mu neslibovali velkou šanci na úspěch. Po prohrané prusko-rakouské válce byl penzionován a neprávem označen za viníka katastrofy u Hradce Králové. Byl postaven před vojenský tribunál, díky zásahu císaře Františka Josefa I. byl však soudní proces zastaven, což se týkalo i dalších velitelů (Eduard Clam-Gallas, Alfred von Henikstein). Musel však slíbit, že nebude o svém velení severní armádě nikdy mluvit. K datu 1. listopadu 1866 byl v armádě penzionován.^[11] Stáhl se do ústraní a dožil ve Štýrském Hradci. Byl pohřben na hřbitově Sankt Leonhard v civilním oděvu bez jakýchkoli vojenských poct.^[12]

Od roku 1843 byla jeho manželkou Julie, rozená baronka Krieg von Hochfelden, ovdovělá hraběnka Woynová (1811–1895). Manželství zůstalo bezdětné.

V roce 1848 byl povýšen do šlechtického stavu s titulem rytíř. V roce 1857 obdržel titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.^[13] Během vojenské kariéry získal několik ocenění v Rakousku i v zahraničí, především v Itálii, kde řadu let působil, mimo jiné byl nositelem dvou stupňů prestižního Řádu Marie Terezie.^[14][15][16] Byl jmenován čestným občanem ve Vídni, Šoproni, Lvově a Košicích.^[17] V roce 1862 byl jmenován doživotním členem rakouské Panské sněmovny.^[18]

• velkokříž Leopoldova řádu (1862)
• komandérský kříž Řádu Marie Terezie (1859)
• Vojenský záslužný kříž (1850)
• komandérský kříž Leopoldova řádu s válečnou dekorací (1849)
• rytířský kříž Řádu Marie Terezie (1848)
• rytířský kříž Leopoldova řádu s válečnou dekorací (1846)

• Řád svaté Anny I. třídy (Rusko)
• Konstantinův řád svatého Jiří (Království Obojí Sicílie)
• velkokříž Řádu svatého Josefa (Toskánsko)
• velkokříž Řádu svatého Řehoře Velikého (Papežský stát)

• Ludwig Benedek se prý setkal s Radeckým už v dětství. Velký vojevůdce se totiž léčil z válečného zranění u Benedekova otce a malému Ludwigovi vyprávěl své vojenské zážitky. Od té doby se Ludwig Benedek chtěl stát důstojníkem.
• V některé literatuře se uvádí, že se Benedek stal velitelem severní armády jenom proto, aby jižní armádě velel arcivévoda Albrecht Habsburský. S vítězstvím jižní armády nad Itálií se dopředu počítalo, a tak mělo být toto vítězství darované příslušníkovi panovnického rodu. Skutečnost však byla mnohem prozaičtější. Přiřazení Benedeka a Albrechta k jejich armádám bylo výsledkem dlouhého a složitého jednání, z něhož vzešlo, že severní armádě bude velet ten lepší.

• BĚLINA, Pavel; FUČÍK, Josef. Válka 1866. Praha ; Litomyšl: Havran ; Paseka, 2005. 686 s. ISBN 80-7185-765-3. 
• PERNES, Jiří; FUČÍK, Josef; HAVEL, Petr, a kol. Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526–1918. Praha: Elka Press, 2003. 555 s. ISBN 80-902745-5-2. 
• RICHTER, Karel. Třeba i železem a krví. Prusko-rakouské války 1740–1866. Praha: Epocha, 2007. 495 s. ISBN 978-80-87027-29-5. 
• URBAN, Otto. Vzpomínka na Hradec Králové. Drama roku 1866. Praha: Panorama, 1986. 424 s. 

• Bitva u Hradce Králové
• Prusko-rakouská válka

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ludwig von Benedek na Wikimedia Commons
• Ludwig von Benedek na webu austro-hungarian army
• Ludwig von Benedek na webu valka.cz