Ludwig von Gablenz

Ludwig von Gablenz
Zemský velitel v Uhrách
Ve funkci: 1869 – 1871
Předchůdce	Bedřich princ z Lichtenštejna
Nástupce	Johann hrabě Huyn
Zemský velitel v Chorvatsku
Ve funkci: 1867 – 1869
Předchůdce	Anton baron Mollinary
Nástupce	Josip baron Šokčević
Velitel 5. armádního sboru
Ve funkci: 1864 – 1866
Předchůdce	Alfred von Henikstein
Nástupce	Bedřich princ z Lichtenštejna
Vojenská služba
Služba	Rakouské císařství Rakouské císařství
Hodnost	generál jezdectva (1868), polní podmaršál (1862), generálmajor (1854)
Narození	19. července 1814 Jena
Úmrtí	28. ledna 1874 (ve věku 59 let) Curych
Příčina úmrtí	střelná rána
Místo pohřbení	Památník generála Gablenze (od 1868)
Titul	svobodný pán
Choť	Helene von Gablenz-Eskeles
Rodiče	Heinrich Adolph von Gablenz
Příbuzní	Anton Freiherr von Gablenz (sourozenec)
Profese	voják, politik, důstojník a vojevůdce
Ocenění	Vojenský řád Marie Terezie
Commons	Ludwig Karl Wilhelm von Gablenz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ludwig Karl Wilhelm svobodný pán von Gablenz (19. července 1814 Jena – 28. ledna 1874 Curych) byl rakouský generál. Pocházel ze Saska, v rakouské armádě sloužil od roku 1833. V revolučních letech 1848–1849 se vyznamenal v Itálii a Uhrách a rychle postupoval v hodnostech, v roce 1849 byl již plukovníkem. Jako štábní důstojník poté sloužil v Itálii nebo na Balkáně. Za dánsko-německé války (1864) vedl rakouský armádní sbor do severního Německa a v Dánsku dosáhl několika úspěchů, po uzavření míru byl místodržitelem v Holštýnsku. Za prusko-rakouské války v roce 1866 vynikl jediným vybojovaným vítězstvím na rakouské straně ve východních Čechách (bitva u Trutnova). Později byl zemským velitelem v Chorvatsku (1867–1869) a nakonec v Uhrách (1869–1871). V armádě dosáhl hodnosti generála jezdectva (1868), byl též členem Panské sněmovny. Byl nositelem řady rakouských i zahraničních vyznamenání, dvakrát byl dekorován prestižním Řádem Marie Terezie. V roce 1871 odešel do výslužby, po krachu na vídeňské burze se zadlužil a spáchal sebevraždu.^[1] Ze zrušeného hřbitova v Curychu byly jeho ostatky v roce 1905 převezeny do krypty v Gablenzově památníku v Trutnově.^[2]

Pocházel ze šlechtické rodiny ze Saska, narodil se jako nejmladší ze tří synů saského generála, účastníka napoleonských válek a drážďanského guvernéra barona Heinricha Gablenze (1762–1843).^[3] Studoval na rytířské akademii v Drážďanech a v sedmnácti letech vstoupil do saské armády. V roce 1833 v hodnosti poručíka přešel do služeb Rakouska a byl zařazen k 18. pěšímu pluku v Itálii.^[4] U této jednotky strávil šest let a v roce 1835 byl povýšen na nadporučíka.^[5] V hodnosti rytmistra (1839) byl přeložen k 6. kyrysnickému pluku v Gyöngyösi.^[6] V revolučních letech 1848–1849 se zúčastnil bojů v Itálii, kde byl přidělen ke štábu maršála Radeckého,^[7] později byl pobočníkem generála Schwarzenberga. Bojoval v bitvě u Custozzy a v roce 1848 byl povýšen na majora. V roce 1849 bojoval proti maďarským povstalcům pod velením generála Šlika, vyznamenal se odražením levého křídla maďarské armády u Košic a dosáhl hodnosti podplukovníka. Během tažení v Uhrách byl z pověření Felixe Schwarzenberga vyslán s diplomatickou misí do hlavního stanu ruské armády pro projednání dalšího postupu. Následně se zúčastnil obléhání Komárna a ještě na konci roku 1849 byl povýšen na plukovníka.^[8]

Po porážce revoluce byl šéfem štábu 2. armádního sboru v Brně (1851–1853)^[9][10] a spolu s generálem Hessem se zúčastnil manévrů ruské armády ve Varšavě. V době krymské války byl povýšen na generálmajora (1854) a převzal velení brigády v Moldavsku, kde v rámci pozorovacího sboru setrval tři roky.^[11] Od roku 1857 byl velitelem pěší brigády u 7. armádního sboru v Trevisu.^[12] Za války se Sardinií bojoval v bitvě u Magenty a v následující bitvě u Solferina převzal za zraněného podmaršála Reischacha velení jezdecké divize. V roce 1862 byl povýšen do hodnosti polního podmaršála a stal se zástupcem velitele 5. armádního sboru ve Veroně.^[13]

V letech 1864–1866 byl velitelem 5. armádního sboru původně ve Veroně, následně přesunutého do severního Německa.^[14][15] a v roce 1864 vedl rakouský kontingent o síle 25 000 mužů v dánsko-německé válce.^[16] Spolu s pruským velitelem princem Fridrichem Karlem dosáhl několika úspěchů, v této době začal upozorňovat na nedostatečné vyzbrojení rakouské armády ve srovnání s vojskem Pruska. Z vlastní iniciativy podnikl několik výpadů proti zadnímu voji dánské armády a obsadil větší část Dánska. Po uzavření míru zastával v letech 1865–1866 funkci místodržitele v okupovaném Holštýnsku.^[17] Správa území příliš vzdáleného od Vídně a odlišné zájmy Rakouska a Pruska vedly k výraznému zhoršení vztahů a nakonec k válce. Na začátku prusko-rakouské války vyklidil Holštýnsko a v červnu 1866 převzal velení 10. armádního sboru, s nímž byl začleněn do tzv. Severní armády generála Benedeka ve východních Čechách.^[18] Ve válce s Pruskem dosáhl jediného rakouského úspěchu ve vítězství u Trutnova (27. června 1866).^[19] V následujících dnech vedl svůj sbor v bitvě u Dvora Králové (29. června 1866) a nakonec i v prohrané bitvě u Hradce Králové.

Po válce byl dočasně přeložen do stavu disponibility, ale v červnu 1867 znovu povolán do aktivní služby. V letech 1867–1869 byl místodržitelem a zemským velitelem v Chorvatsku^[20] a k datu 22. dubna 1868 dosáhl hodnosti generála jezdectva.^[21] Nakonec v letech 1869–1871 zastával post zemského velitele v Uhrách se sídlem v Budapešti.^[22] K datu 28. listopadu 1871 byl na vlastní žádost penzionován^[23] a od té doby žil v soukromí. Po celou dobu své vojenské kariéry byl vyznavačem luxusního stylu života, což mu mimo jiné umožnil sňatek s dědičkou bohaté bankéřské rodiny. Po krachu na vídeňské burze (1873) se dostal do vysokých dluhů. S žádostí o pomoc se obrátil na císaře Františka Josefa, císařský generální pobočník hrabě Bellegarde ale jeho dopis odmítl panovníkovi předat. V obavách o ztrátu prestiže Gablenz spáchal sebevraždu.^[24] Zastřelil se 28. ledna 1874 na návštěvě u svého bratra v Curychu, kde byl také původně pohřben. V roce 1905 byly jeho ostatky převezeny do krypty v Gablenzově památníku v Trutnově.^[25]

V roce 1853 se ve Vídni oženil s baronkou Helenou von Eskeles (1837–1899),^[26] dcerou bankéře a železničního podnikatele Denise Eskelese (1803–1876).^[27] Z manželství se narodily tři děti,^[28] jimž bylo na základě císařského rozhodnutí v roce 1874 povoleno užívat příjmení Gablenz-Eskeles.^[29] Oba synové sloužili v armádě, Dionýs (*1856) byl c. k. majorem u posádky v Terezíně, mladší Heinrich (1857–1926) dosáhl hodnosti generálmajora.^[30]

Jeho starší bratr baron August von Gablenz (1810–1878) byl důstojníkem v saské armádě a saským královským komořím.

Od roku 1836 užíval titul svobodného pána, který získal jeho otec v Saském království. V roce 1858 mu byl titul barona potvrzen pro Rakouské císařství.^[31][32] V roce 1873 požádal o připojení příjmení své manželky z bohaté bankéřské rodiny, aby se mohl psát Gablenz-Eskeles, formality spojené s vydáním císařského diplomu byly dokončeny až po jeho smrti. Od roku 1863 byl čestným majitelem 6. hulánského pluku dislokovaného v Řešově.^[33] Ve funkci velitele armádního sboru byl v roce 1864 jmenován c. k. tajným radou s nárokem na oslovení Excelence, téhož roku získal také čestné občanství ve Vídni.^[34] V roce 1867 byl jmenován doživotním členem rakouské Panské sněmovny.^[35] Během své vojenské kariéry získal řadu vyznamenání v Rakousku i v zahraničí.^[36] Mimo jiné byl dekorován dvěma stupni prestižního Řádu Marie Terezie (1849, 1864).^[37][38][39]

• rytířský kříž Vojenského řádu Marie Terezie (1849)
• Vojenský záslužný kříž (1850)
• Řád železné koruny II. třídy s válečnou dekorací (1859)
• komandérský kříž Řádu Marie Terezie (1864)
• Řád železné koruny I. třídy s válečnou dekorací (1864)
• velkokříž Leopoldova řádu (1871)

• Řád svaté Anny II. třídy (1849, Rusko)
• Řád svatého Vladimíra III. třídy (1849, Rusko)
• velkokříž Řádu červené orlice (1864, Prusko)
• Záslužný řád Pour le Mérite vojenské třídy (1864, Prusko)
• velkokříž Vojenského řádu sv. Jindřicha (1864, Sasko)
• komandér Řádu Ludvíkova (1864, Hesensko)
• velkokříž Řádu Guelfů (1865, Hannoversko)
• Řád Medžidie I. třídy (1870, Osmanská říše)

• Bitva u Trutnova
• Památník generála Gablenze

• BĚLINA, Pavel; FUČÍK, Josef. Válka 1866. Praha ; Litomyšl: Havran ; Paseka, 2005. 686 s. ISBN 80-7185-765-3. 
• TARABA, Luboš: Krve po kolena. Solferino 1859 - zlom ve válkách o sjednocení Itálie; Praha, 2011; 316 s. ISBN 978-80-7425-062-0
• URBAN, Otto: Vzpomínka na Hradec Králové; Praha, 1986; 430 s.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ludwig von Gablenz na Wikimedia Commons
• Ludwig von Gablenz na webu austro-hungarian army
• Ludwig von Gablenz in: Österreichisches Biographisches Lexikon
• Ludwig von Gablenz na webu rakouského parlamentu
• Ludvík Gablenz na webu Města Trutnova