Luigi Cherubini

Luigi Cherubini
Maria Luigi Carlo Zenobio Salvatore Cherubini
Maria Luigi Carlo Zenobio Salvatore Cherubini
Rodné jménoMaria Luigi Carlo Zenobio Salvatore Cherubini
Narození14. září 1760
Florencie, ItálieItálie Itálie
Úmrtí15. března 1842 (ve věku 81 let)
Paříž, FrancieFrancie Francie
Místo pohřbeníLuigi Cherubini's tomb
BydlištěFrancie (1788–1841)
Povoláníhudební skladatel, dirigent, muzikolog, hudební pedagog a hudební teoretik
ZaměstnavatelNárodní konzervatoř hudby a tance v Paříži
Oceněníkomandér Řádu čestné legie
ChoťAnne-Cécile Cherubini
Funkceředitel (Národní konzervatoř hudby a tance v Paříži; 1822–1842)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Luigi Cherubini (1841)

Maria Luigi Carlo Zenobio Salvatore Cherubini (14. září 1760, Florencie – 15. března 1842, Paříž) byl italský a francouzský hudební skladatel.

Život

Život do roku 1805

Narodil se v rodině hudebníka. Vážně se začal hudbou zabývat už v šesti letech a ve třinácti zkomponoval Te Deum, Credo, Miserere, mši a Dixit. V osmnácti si získal pozornost velkovévody a později císaře Leopolda II., který mu poskytl trvalou finanční podporu. To mu umožnilo studovat skladbu a kontrapunkt u Giuseppe Sartiho (1729–1802) v Bologni. Giuseppe Sarti byl vyznavačem římské školy a doporučil Cherubinimu, aby nepodlehl lákání neapolské operní školy a za své vzory raději zvolil Palestrinu a jeho současníky. Cherubini tak studoval, opisoval a analyzoval partitury mistrů římské školy, což mu přišlo velmi vhod později ve funkci ředitele pařížské konzervatoře, kdy vystupoval jako přísný strážce zákonů harmonie a kontrapunktu, s jehož autoritou měli potíže i Hector Berlioz a César Franck.

Pod vlivem této výchovy probíhala první etapa jeho skladatelské činnosti, ve které psal hudbu převážně na liturgické texty. Nicméně stále více a více ho přitahovalo operní jeviště. Jeho první významná opera , Quinto Fabio, měla premiéru v roce 1780 v Alexandrii. Rychle za sebou následovalo dalších šest oper uvedených v různých italských městech.

V roce 1784 byl Cherubini pozván do Londýna, kde zkomponoval a uvedl dvě opery: La Finta Principessa a Giulio Sabino, které mu vynesly jmenování dvorním skladatelem. Z Londýna odešel do Paříže, která se, kromě krátkého pobytu v Itálii v zimě roku 1787, stala jeho druhým domovem. Přišel sem v době zuřící války stoupenců Picciniho a Glucka, z nichž první představoval typickou italskou operní školu zaměřenou na pěveckou virtuositu, zatímco druhý přinášel nového ducha hudebního dramatu.

Náhrobek na hřbitově Père Lachaise v Paříži

Neklidná léta 1788 až 1805 prožil i Cherubini ve starostech o svou existenci. Zkomponoval celouřadu oper, ale bez většího úspěchu, snad i proto, že svá díla uváděl v malém divadle Theatre de la Foire Saint-Germain, neboť Velká opera jeho opery nepřijímala. Když v roce 1795 vznikla pařížská konzervatoř byl jmenován jedním z jejích inspektorů. To však nikterak nezmenšilo jeho existenční potíže.

V roce 1805 přijal pozvání do Vídně, kde následujícího roku uvedl operu Faniska, která měla velký úspěch. Byla vysoce oceněna nejen publikem, ale i předními vídeňskými skladateli včetně Haydna a Beethovena. Nezískal si však přízeň Napoleona I., který dával přednost lehčí hudbě oper Paisiella a Zingarelliho a to ani po návratu do Paříže novou operou Pygmalion.

Život po roce 1805

Cherubini svůj neúspěch v boji o uznání těžce nesl a kromě toho onemocněl. Přijal proto pozvání prince de Chimay k rehabilitaci na jeho zámku v Chimay. Prakticky nekomponoval a věnoval se botanice a kreslení. U příležitosti vysvěcení kostela byl požádán o zkomponování slavnostní mše. Výsledkem byla Messe in F, která zcela změnila jeho život. Napsal sice ještě pět oper, ale těžiště jeho práce se přesunulo do oblasti chrámové a symfonické hudby.

V roce 1815 ho pozvala Londýnská filharmonická společnost (London Philharmonic Society) do Londýna a objednala symfonii, ouverturu a kompozici pro sbor a orchestr. Úspěch koncertů zvýšil jeho zahraniční prestiž. Kromě toho po nástupu Ludvíka XVIII. na trůn získal i ve Francii konečně postavení odpovídající jeho schopnostem. Byl jmenován královským hudebním superintendantem a ředitelem pařížské konzervatoře. Nejenže v této době vznikla jeho největší díla, ale měl vliv i na výchovu nové generace francouzských hudebních skladatelů, kteří uskutečňovali Cherubiniho ideály.

Konzervativní Cherubini se mj. dostal do sporu s mladým Berliozem (jejich spory pokračovaly i po Berliozově odchodu z konzervatoře), ale to už byl spor s nastupujícím novým hudebním směrem – romantismem, pro který stárnoucí umělec nenalezl pochopení.

Kromě vrcholných děl chrámové hudby, která je dnes považována za nejcennější Cherubiniho dědictví, dokončil v roce 1835 i své hudebně vědecké a pedagogické životní dílo Cours de contrepoint et de fugue.

Zemřel v Paříži 15. března 1842 ve věku 81 let a je pochován na pařížském hřbitově Père-Lachaise.

Dílo

Cherubini zanechal na 450 děl, z nichž téměř sto vyšlo i tiskem. Mezi nimi najdeme 26 mší, 2 rekviem, 6 klavírních sonát, 5 smyčcových kvartetů, symfonii, oratorium, 35 oper a 38 motet, řadu litanií, kantát a drobnějších skladeb.

Opery

  • Amore artigiano (22.10.1773 Fiesole)
  • Il giuocatore (1775)
  • NT (16.2.1778 Florencie)
  • Il Quinto Fabio (1779 Alexandrie; 1.1783 Řím)
  • Armida abbandonata (25.1.1782 Florencie)
  • Adriano in Siria (16.4.1782 Livorno)
  • Mesenzio re d'Etruria (6.9.1782 Florencie)
  • Lo sposo di tre e marito di nessuna (11.1783 Benátky)
  • Olimpiade (1783)
  • L'Alessandro nell'Indie (1784 Mantova)
  • L'Idalide (26.12.1784 Florencie)
  • La finta principessa (2.4.1785 Londýn)
  • Il Giulio Sabino (30.3.1786 Londýn)
  • Ifigenia in Aulide (12.1.1788 Turín)
  • Démophon (2.12.1788 Paříž)
  • La Molinarella (31.10.1789 Paříž)
  • Marguerite d'Anjou (1790 Paříž)
  • Lodoïska (18.7.1791 Paříž)
  • Koukourgi (1793)
  • Eliza, ou Le Voyage aux glaciers du Mont St-Bernard (23.2.1794 Paříž)
  • Médée (13.3.1797 Paříž)
  • L'Hôtellerie portugaise (25.7.1798 Paříž)
  • La Punition (23.2.1799 Paříž)
  • La Prisonnière (12.9.1799 Paříž – společně s François Adrien Boieldieu)
  • Les Deux journées ou Le Porteur d'eau (česky Dva dny čili nosič vody, krátce Vodař, 16.1.1800 Paříž) – jedna z nejpopulárnějších Cherubiniho oper, mimo jiné byla první operou uvedenou na scéně Prozatímního divadla v Praze dne 20. listopadu 1862.[1]
  • Epicure (14.3.1800 Paříž – společně s Étienne Méhulem)
  • Anacréon, ou L'Amour fugitif (4.10.1803 Paříž)
  • Faniska (25.2.1806 Vídeň)
  • Pimmalione (30.11.1809 Paříž)
  • Le Crescendo (30.9.1810 Paříž)
  • Les Abencérages, ou L'Étendard de Grenade (6.4.1813 Paříž)
  • Bayard à Mézières (12.2.1814 Paříž – společně s Boieldieu a dalšími)
  • Blanche de Provence, ou La Cour de fées (1.5.1821 Paříž – společně s Henri-Montan Bertonem a dalšími)
  • La Marquise de Brinvilliers (31.10.1831 Paříž)
  • Ali-Baba, ou Les Quarante voleurs (22.7.1833 Paříž)

Mše

  • 5 mší z let 1773 až 1776
    Messe en la majeur à trois voix (1808)
  • Messe en fa majeur dite « Messe de Chimay » (1809)
  • Messe en ré mineur deuxième Messe Solennelle (1811)
  • Messe en ut majeur (1816)
  • Messe solennelle en sol majeur, pour le sacre de Louis XVIII (1819)
  • Messe en la majeur, troisième Messe Solennelle, pour le couronnement de Charles X, (1825 Remeš)
  • Requiem en ut mineur, à la mémoire de Louis XVI (1816)
  • Requiem en ré mineur (1836)

Řády a ocenění

České památky

  • Bernard Otto Seeling roku 1884 vytesal Cherubiniho sochu v životní velikosti (z pískovce) pro attiku Rudolfina v Praze; roku 1941 byla socha nacisty odstraněna, po válce vrácena. Socha je na severozápadním nároží průčelí budovy směrem do Alšova nábřeží.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Slavíme 150 let od otevření Prozatímního divadla[nedostupný zdroj]

Externí odkazy

Média použitá na této stránce