Lyda Salmonova

Lyda Salmonova
Lyda Salmonova na fotografii Rudolfa Dührkoopa
Narození	14. července 1889 Praha Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	7. listopadu 1968 (ve věku 79 let) Praha Československo Československo
Aktivní roky	1913–1923
Choť	Paul Wegener (1917–1926)
Děti	Peter Wegener
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lyda Salmonova, rozená Ludmila Salmonová, po sňatku též Lyda Wegener(ová) (14. července 1889 Praha^[1] – 7. listopadu 1968 Praha^{[2][3][pozn. 1]}) byla česká filmová a divadelní herečka a učitelka. Nejvíce se proslavila svými rolemi v němých filmech, avšak v žádném českém filmu nikdy nehrála. Celou svou desetiletou kariéru zasvětila německé kinematografii a nejčastěji ztvárňovala role v hororových filmech. Mezi její nejznámější filmy patří například horory Jak Golem na svět přišel (1920) a Pražský student (1913) nebo drama Žena faraonova (1922).^[7]

Ludmila Salmonová se narodila 14. července 1889 v Praze jako dcera lékaře dr. Josefa Salmona, jednoho ze zakladatelů české pediatrie a jeho ženy Vilemíny Salmonové (rodným jménem Králíková).^[8] Její otec pocházel z Daliměřic a specializoval se na dětská onemocnění, zatímco její matka byla aristokratického původu a pocházela z Lenory.^[9] Ludmila byla pokřtěna v kostele Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici jmény Ludmila Vilemina Anna^[1] a dětství strávila se dvěma sourozenci, o dva roky starší sestrou Annou a o dvanáct let mladším bratrem Jaroslavem.^[8] Zájem o umění v ní již v dětském vzbudila její matka, která milovala divadlo i hudbu a byla také členkou České filharmonie a ráda s uměním seznamovala i své děti.^[9] Rodiče ji též vedli ke sportu, díky čemuž Ludmila vynikala v tělesné výchově i plavání, což se jí později hodilo i v jejím povolání.^[8]

V roce 1895 Ludmila nastoupila do školní přípravky ve Školské ulici, odkud po pěti letech přestoupila na Městskou vyšší dívčí školu, kterou navštěvovala až do roku 1904.^[8] Po dokončení studia strávila jeden rok v děčínském klášteře, kde se zdokonalovala v němčině a učila domácím pracím. Po návratu do Prahy začala docházet na hodiny k české herečce Marii Hübnerové z Národního divadla, kde získala základní herecké vzdělání. Brzy poté zahájila svou hereckou kariéru s ochotnickými divadelníky, dokud nezískala angažmá v pražském divadle Uranie, kde působila po dobu jednoho roku.^[8] Mezi její první hry patřily například Paličova dcera a nebo Strakonický dudák.^[10] V roce 1908, i přes nesouhlas jejích rodičů, odešla do Berlína, kde se přidala k divadlu významného rakouského režiséra Maxe Reinhardta, který v ní údajně rozpoznal velký talent.^[8] V Berlíně začala její herecká kariéra rychle stoupat a již jako uznávaná herečka začala brzy vystupovat i mnoha dalších evropských mětstech jako v Paříži, Londýně, Vídni, Budapešti, Oslu, Kodani, Amsterdamu, Curychu a mnoha dalších.^[11] V roce 1923 vystoupila i v Národním divadle v Praze v baletu Richarda Strausse Legenda o Josefovi.^[11] V divadle Maxe Rainhardta se také setkala s uznávaným divadelním hercem a pozdějším režisérem Paulem Wegenerem, který se v roce 1917 stal jejím manželem.^[10][12]

Na počátku 10. let 20. století byla založena německá filmová společnost Deutsche Bioskopgesellschaf a na první nabídky na filmové role nemusela Ludmila Salmonová dlouho čekat. V roce 1910 tak debutovala ve filmu Sumurûn, který režíroval Max Reinhardt.^[10] Po několika dalších filmech se s Paulem Wegenerem vypravila do Prahy, která jejího manžela velmi oslovila a následně se rozhodl, že zde natočí film. V roce 1913 tak podle literární předlohy Hannse Heinze Ewerse vzniklo romantické drama Pražský student, kde se objevilo i několik českých herců.^[11] Snímek je držitelem mnoha prvenství, včetně tehdy dosud nejdražšího filmu německé kinematografie a premiéra se uskutečnila v září roku 1913 v kině Orient.^[13] Ludmila Salmonová se prostřednictvím svého manžela později zasadila i o další filmy s českými náměty jako například Golem (1915), Der Golem und die Tänzerin (1917) nebo Golem, zrození (1920), ve kterých se vždy objevila i s manželem.^[11] Mezi jejich další společné snímky patří například drama Der Rattenfänger von Hameln z roku 1918.^[14]

Manželé Wegenerovi žili během 10. let v Berlíně a ani zde Ludmila Salmonová neztrácela kontakt se svou rodnou zemí. Jejich byt se stal střediskem pro mnoho umělců a častými hosty byli například básník a politik Jaroslav Kvapil nebo režisér a básník Karel H. Hilar.^[14] Ve dvacátých letech se však Salmonová opět vrátila na česká divadelní jeviště.^[14] V roce 1920 se chystala pokračovat ve své filmové kariéře i v Československu, avšak filmová společnost Pellico-Film, u které byla smluvně vázána, již téhož roku zanikla.^[14] Po návratu do Československa se však její manželství začalo rozpadat a v roce 1926 bylo definitivně ukončeno rozvodem. Se zánikem manželství taktéž ukončila svou filmovou kariéru.^[14] O mnoho let později Salmonová v Berlíně založila dramatickou školu Schauspielstudio Lyda Wegener, která však byla během druhé světové války uzavřena a nakonec byla zničena při náletu v roce 1943.^[12] Před válkou také Salmonová utekla z Berlína až do Liberce, kde bydlela u své sestry Anny.^[14]

Po válce se přestěhovala ke známému saxofonistovi Karlu Krautgartnerovi a jeho přítelkyni, tanečnici Eleně Tanasco, kde bydlela až do roku 1965.^[15] V roce 1949 získala československé státní občanství a zřídila další dramatickou školu v Praze.^[16] Mezi jejími žáky prošla také spousta budoucích známých umělců a až do pozdního věku se zajímala o veškeré kulturní dění. Udržovala si také vztahy s mnoha kolegy z mladších i starších generací a od ledna do října roku 1948 spolupracovala s Československou filmovou společností, pro kterou vyhledávala vhodné kostýmy a vhodné herce, které také připravovala na jejich role.^[15] V roce 1951 jí byla nabídnuta role paní Hlaváčkové ve filmu Mikoláš Aleš, ve filmu se však nakonec neobjevila.

Později pracovala jako umělecký poradce a pedagog v Divadle umění lidu v Karlíně a své poslední veřejné vystoupení absolvovala v rozhlase Německé demokratické republiky, kam byla pozvána na počest svého nedávno zesnulého bývalého manžela Paula Wegenera.^[15] Až do pozdního věku se těšila pevnému zdraví, byla stále kulturně aktivní a věnovala se sběratelské činnosti.^[15] V roce 1965 však byla donucena přestěhovat se do bytu na Novém Městě a v témže roce ji postihla srdeční slabost.^[17][16] Od té doby se její zdravotní stav začal postupně zhoršovat. Na jaře roku 1968 také přestala poskytovat hodiny herectví a 7. listopadu 1968 zemřela v Nemocnici na Františku v Praze ve věku 79 let.^[17][16] Byla pohřbena v Praze na Zbraslavi, kam byl později uložen i její bratr Jaroslav.^[17]

Kompletní filmografie podle filmových databází ČSFD a IMDb:^[18][19]

• 1910 Sumurûn (režie Max Reinhardt)
• 1913 Evinrude (režie Stellan Rye)
• 1913 Der Verführte (režie Max Obal a Stellan Rye)
• 1913 Pražský student (režie Hanns Heinz Ewers, Stellan Rye a Paul Wegener)
• 1913 Die ideale Gattin – Krátkometrážní film
• 1914 Kadra Sâfa (režie Stellan Rye)
• 1914 Der Schatz des Abdar Rahmann (režie Max Obal)
• 1914 Die Löwenbraut (režie Max Obal)
• 1915 Golem (režie Henrik Galeen a Paul Wegener)
• 1915 Die Rache des Blutes (Emil Albes a Paul Wegener) – Krátkometrážní film
• 1916 Peter Lump (režie William Wauer)
• 1916 Der Yoghi (režie Paul Wegener a Rochus Gliese)
• 1916 Rübezahls Hochzeit (režie Paul Wegener a Rochus Gliese)
• 1917 Der Golem und die Tänzerin (režie Paul Wegener a Rochus Gliese)
• 1917 Hans Trutz im Schlaraffenland (režie Paul Wegener)
• 1918 Der fremde Fürst (režie Paul Wegener)
• 1918 Der Rattenfänger (režie Paul Wegener)
• 1918 Apokalypse (režie Rochus Gliese) – Krátkometrážní film
• 1919 Gegen den Bruderkrieg (režie Paul Wegener) – Krátkometrážní film
• 1919 Malaria (režie Rochus Gliese)
• 1919 Der Galeerensträfling (režie Paul Wegener a Rochus Gliese)
• 1919 Der Galeerensträfling. 2. Teil (režie Paul Wegener a Rochus Gliese)
• 1920 Die Tänzerin Barberina (režie Carl Boese)
• 1920 Jak Golem na svět přišel (režie Paul Wegener a Carl Boese)
• 1920 Steuermann Holk (režie Rochus Gliese a Ludwig Wolff)
• 1920 Der fliegende Tod (režie Alfred Tostary)
• 1920 Ztracený stín (režie Rochus Gliese)
• 1921 Irrende Seelen (režie Carl Froelich)
• 1921 Brennendes Land (režie Heinz Herald)
• 1921 Der Wahn des Philipp Morris (režie Rudolf Biebrach)
• 1921 Die Diamentenkonkurrenz (režie Trude Santen)
• 1921 Žena faraonova (režie Ernst Lubitsch)
• 1922 Jenseits des Stromes (režie Ewald Daub)
• 1922 Das Liebesnest 1 (režie Rudolf Walther-Fein)
• 1922 Herzog Ferrantes Ende (režie Paul Wegener a Rochus Gliese)
• 1922 Lucrezia Borgia (režie Richard Oswald)
• 1922 Monna Vanna (režie Richard Eichberg)
• 1923 S.O.S. Die Insel der Tränen (režie Lothar Mendes)

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Lyda Salmonova na německé Wikipedii.

• MALINOVÁ, Helena. Wegenerová-Salmonová Ludmila (1889–1968). Hradištko pod Medníkem: Národní filmový archiv, 1998. 68 s. Dostupné online. 
• DOLEŽALOVÁ, Kristýna. Ludmila Wegenerová-Salmonová 1897–1968. Iluminace. 2018, roč. 30, čís. 1, s. 92–98. Dostupné online [cit. 2024-06-22]. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Lyda Salmonova na Wikimedia Commons
• Lyda Salmonova v Česko-Slovenské filmové databázi
• Lyda Salmonova v Internet Movie Database (anglicky)
• Lyda Salmonova ve Filmové databázi
• Lyda Salmonova ve Filmovém přehledu
• Lyda Salmonova Biografie na film-zeit.de (německy)
• Soupis pražských domovských příslušníků 1830-1910, Salmon, Josef *1844 s rodino, otec Ludmily Salmonvé