Lyrické drama

Lyrické drama je divadelní žánr či literární žánr, typ dramatu, typický především pro přelom 19. a 20. století. Vnějškově zachovává objektivitu zobrazované skutečnosti, výrazně se však projevují subjektivní postoje autora. Dílo obvykle obsahuje jen málo akčního děje a kauzálního propojení jednotlivých událostí. Postavy jsou často málo vyhraněné a slouží k ilustraci určité interpretace světa. Lyrické drama má blízko k žánru dramatické grotesky, od které se však liší důrazem na krásu, harmonii a pocit libosti.[1]

Charakteristika

Lyrické drama je popisováno jako dramatická obdoba literárního naturismu, neboť jeho úkolem nemá být realistické zpodobnění skutečnosti, nýbrž „předvedení konfliktu idejí“. Oproti doslovnosti preferuje náznaky, zkratky, nedořečenost a vyvozování z podtextu. Významnou roli získala příroda a její vliv na protagonisty – zobrazována je řeka, les, atmosféra jarního dne či letní noci. Ústředním tématem se stal milostný cit, především pak jeho počátek, okouzlení a zamilování.[2]

U českých lyrických dramat počátku 20. století je jednotícím prvkem také polarita mezi všedností, klidem a každodenností na jedné straně a pohybem, vzrušením a vypjatým emocionálním zážitkem na straně druhé. Tato protikladnost je zajišťována napětím mezi stabilním, hierarchicky uspořádaným, zdánlivě idylickým místem (vila, zámeček, poklidný byt) a místem, odkud přichází aktivita (velkoměsto), popřípadě napětím mezi konzervativními postavami rodičů či kněží a neklidnými postavami mladých anarchistů, hereček či spisovatelů.[3]

Významná díla

Podle názoru Karla Čapka byl autorem, který započal moderní éru lyrického dramatu, Maurice de Faramond.[4] Ve Francii patřil k významným tvůrcům také Émile Zola, který v roce 1893 do žánru lyrického dramatu přepracoval svou novelu Útok na mlýn. Uvést je možné rovněž Zolovu divadelní hru Messidor (1897).[5]

K předchůdcům českého lyrického dramatu patřil náladový dramatický impresionismus Jaroslava Kvapila, autora pohádkové hry Princezna Pampeliška (1897) či dramatu Oblaka (1903).[2] Lyrické drama v pravém slova smyslu pak tvořil především Fráňa Šrámek, přičemž zárodek byla již jednoaktovka Červen (1905).[6] Šrámkova hra Léto (1915) spojila letní kouzlo s erotikou a idylickým prostředím fary na venkově, zatímco pozdější Měsíc nad řekou (1922) naopak konfrontuje milostné kouzlo s touhou po poklidné existenci. Mezi další vrcholné představitele českého lyrického dramatu pak patřil právě Karel Čapek se svou divadelní hrou Loupežník (1920), ve kterém se bezstarostnost mládí utkává se zodpovědností a starostlivostí zralejšího věku.[2] Někdy bývá jmenována také Nezvalova Smrt v květnu (1920).[7] Na přelomu 50. a 60. let navázala na tradici českého lyrického dramatu poválečná avantgarda se svou drobnější tvorbou a rovněž František Hrubín, a to zejména hrou Srpnová neděle (1958).[2]

Do ruské literatury vnesl lyrické drama Anton Pavlovič Čechov, jeho první hrou tohoto typu se stal Racek (1896). K lyrickým dramatům patří též raná tvorba Alexandra Bloka, hry Panoptikum (1906) a Neznámá (1907).[8] V japonském prostředí bývá za obdobu lyrického dramatu označováno klasické hudební drama nó.[9]

Reference

  1. ↑ JANOUŠEK, Pavel. Studie o dramatu. Praha: Ústav pro českou a světovou literaturu, 1993. 153 s. ISBN 80-85778-04-1. S. 32–33. 
  2. ↑ a b c d HOLÝ, Jiří. Od počátku století po světovou válku. In: LEHÁR, Jan; STICH, Alexandr; JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-619-2. S. 505.
  3. ↑ JANOUŠEK, Pavel. Rozměry dramatu: autorský subjekt a vývojové proměny poetiky českého meziválečného dramatu. Praha: Panorama, 1989. 304 s. ISBN 80-7038-091-8. S. 120–121. 
  4. ↑ ČAPEK, Karel. O umění a kultuře. Praha: Československý spisovatel, 1984. 651 s. S. 285. 
  5. ↑ FISCHER, Jan Otokar. Dějiny francouzské literatury 19. a 20. stol.: 2. 1870-1930. Praha: Academia, 1973. 769 s. S. 76–80. 
  6. ↑ Janoušek (1989), s. 122.
  7. ↑ Janoušek (1989), s. 118.
  8. ↑ ŽIRMUNSKIJ, Viktor Maksimovič. Poetika a poezie. Praha: Odeon, 1980. 595 s. S. 385. 
  9. ↑ BOHÁČKOVÁ, Libuše; WINKELHÖFEROVÁ, Vlasta. Vějíř a meč: kapitoly z dějin japonské kultury. Praha: Panorama, 1987. 389 s. S. 202.