Mír ze Saint-Germain-en-Laye

Jako mír ze Saint-Germain-en-Laye je označována mírová smlouva mezi hugenoty a katolíky z 8. srpna 1570, která zakončila třetí část hugenotských válek ve Francii.[1][2] Mír hugenotům zajišťoval svobodu vyznání, na vybraných místech povoloval bohoslužby[1][3] a na dva roky ponechal kontrolu nad čtyřmi pevnostmi.[4]

Dohoda mezi oběma stranami vydržela až do Bartolomějské noci v roce 1572, pak válka opět vypukla nanovo.[2] Byla ukončena až po upevnění moci původně protestantského francouzského krále Jindřicha IV. z rodu Bourbonů.[5]

Pozadí

Třetí hugenotská válka začala roku 1568. Katolíci se neúspěšně pokusili přepadnout a zajmout protestantské vůdce Gasparda de Colignyho a Ludvíka de Condé, kteří se poté přesunuli do La Rochelle.[4][2] Po vítězstvích, kterých dosáhli katolíci v bitvách u Jarnacu v březnu 1569, kde padl Ludvík de Condé, a u Moncontouru v říjnu 1569, měli hugenoté ještě dost sil, aby mohli pokračovat ve válce. Navíc se admirálu Colignymu podařilo na jihu Francie postavit novou armádu.[3][4] Finanční problémy a úspěšná ofenzíva hugenotů pod vedením Colignyho postupujícího na Paříž donutily hlavní představitele katolíků, královnu-matku Kateřinu Medicejskou a jejího syna, francouzského krále Karla IX., k vyjednávání.[3]

Podmínky

Protestantům (hugenotům) byla zajištěna svoboda jejich vyznání. Na základě mírové smlouvy mohli provádět bohoslužby v místech, kde to měli dovoleno do 1. srpna 1570 a dále také na předměstích čtyřiadvaceti měst, po dvou v každé provincii. Představitelé vyšších vrstev s určitými soudními pravomocemi mohli konat bohoslužby i ve svých domovech, ale maximálně ve společnosti deseti svých přátel či příbuzných.[1][6] Hugenoti mohli dále po dobu dvou let kontrolovat čtyři pevnosti: La Rochelle, Montauban, La Charité a Cognac.[4] Dostali také slib, že obdrží zpět funkce ve státních úřadech, ze kterých byli odstraněni.[7] Dohoda tak s určitými změnami navazovala na edikty podepsané v lednu 1562, březnu 1563 a březnu 1568. Součástí smlouvy byla i výzva k zapomenutí starých sporů a k přátelství mezi oběma stranami. Její druhý článek oběma stranám doporučoval: „žít spolu jako bratři, přátelé a spoluobčané.“[1]

Příměří zprostředkovali Armand de Gontaut-Biron a Henri de Mesmes.[3]

Podmínky smlouvy byly dodrženy vstupem admirála Colignyho do královské rady, Coligny navíc obdržel finanční kompenzaci ve výši 150 000 livru a roční příjem 20 000 livru.[4]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c d JOUANNOVÁ, Arlette. Bartolomějská noc. 1. vyd. Praha: Garamond, 2010. 412 s. ISBN 978-80-7407-084-6. S. 25–26. 
  2. ↑ a b c KOLEKTIV AUTORŮ. Dějiny Francie. Praha: Svoboda, 1988. S. 205–208. [Dále jen: Dějiny Francie, 1988]. 
  3. ↑ a b c d SOLNON, Jean-François. Kateřina Medicejská. 1. vyd. Ostrava: DOMINO, 2007. 403 s. ISBN 978-80-7303-317-0. S. 182–186. [Dále jen Solnon]. 
  4. ↑ a b c d e LIVET, Georges. Náboženské války. Praha: ERM, 1995. ISBN 80-85913-03-8. S. 15–16. [Dále jen: Náboženské války]. 
  5. ↑ Náboženské války, str. 23–24
  6. ↑ Solnon, str. 186
  7. ↑ HROCH, Miroslav, a kolektiv. Encyklopedie dějin novověku 1492–1815. 1. vyd. Praha: Libri, 2005. 415 s. ISBN 80-7277-246-5. S. 351. 

Literatura

  • JOUANNOVÁ, Arlette. Bartolomějská noc. Praha: Garamond, 2010. 412 s. ISBN 978-80-7407-084-6. 
  • SOLNON, Jean-François. Kateřina Medicejská. Ostrava: DOMINO, 2007. 403 s. ISBN 978-80-7303-317-0. 
  • LIVET, Georges. Náboženské války. Praha: ERM, 1995. 134 s. ISBN 80-85913-03-8.