Mše C dur (Beethoven)

Mše C dur, Op. 86
Beethoven okolo roku 1805, detail z Beethovenova portrétu od J. W. Mählera
Beethoven okolo roku 1805, detail z Beethovenova portrétu od J. W. Mählera
Žánrduchovní hudba
TóninaC dur
SkladatelLudwig van Beethoven
Textařtradiční latinský liturgický text – mešní ordinarium
První veršKyrie eleison

Svou Mši C dur op. 86 komponoval Ludwig van Beethoven od března do srpna 1807 pro knížete Mikuláše II. z Esterházy, respektive pro uvedení ve svátek jeho manželky Marie Josefy Hermengildy.

Historie vzniku

V době komponování své první mše, byl Beethoven pod silným vlivem mší složených Josephem Haydnem, které považoval za „nedosažitelná mistrovská díla“[1], které během komponování studoval. To se projevilo také ve skutečnosti, že Beethovenovy náčrtky pro část Gloria jeho mše C dur, jak ji objevil v roce 1991 muzikolog McGrann a nezávisle na něm Alan Tyson, obsahují také dvě pasáže z Haydnovy mše "Stvoření". [2]

Beethovenova Mše C dur byla poprvé provedena 13. září 1807 v Eisenstadtu, knížeti se však nelíbila, proto ji Beethoven v době tisku věnoval knížeti Ferdinandu Janovi Kinskému.

Některé části mše se hrály na koncertu 22. prosince 1808 v Divadle na Vídeňce. Téhož večera byly uvedeny také premiéry dalších Beethovenových skladeb, 5. a 6. symfonie, 4. klavírní koncert a Chorální fantazie, op. 80.

Touto mší se Beethoven odlišil od tradičního pojetí a podle vlastních prohlášení s textem zacházel tak, jak „dosud nebyl příliš zpracován“. Beethovenovou slavnější mší se však stala pozdější Missa solemnis.

Názvy částí

  1. Kyrie
  2. Gloria (Qui tollis – Quoniam)
  3. Krédo
  4. Sanctus (Benedictus – Osanna)
  5. Agnus Dei (Dona nobis pacem)

Přijetí

Beethovenův sekretář a pozdější životopisec Anton Schindler uvádí anekdotu, která se váže k premiéře mše, a kterou převzal také Beethovenův životopisec Alexander Wheelock Thayer. Kníže Esterházy zvyklý na Haydnův styl, se po doznění mše spontánně otázal Beethovena, známého svou kritikou aristokratů: „Ale, milý Beethovene, co jste to zase udělal?“, což u Esterházyho dvorního kapelníka Johanna Nepomuka Hummela, který rovněž pro knížete zkomponoval několik mší, vyvolalo škodolibý smích. Beethoven, kterému kníže při příležitosti uvedení mše C dur přidělil také podřadné ubytování, pak údajně ve vzteku opustil město. [3] [4] Beethovenův životopisec Maynard Solomon však pravdivost této anekdoty zpochybnil, protože je doložen Beethovenův pobyt v Eisenstadtu ještě další tři dny po premiéře. [5] Z pohledu životopisce Elliota Forbese ovšem změna dedikace knížeti Kinskému naznačuje, že k jistému incidentu skutečně mohlo dojít. [6]

E. T. A. Hoffmann očekával, že ve skladbě zjistí onu ohromnou sílu, kterou znal z Beethovenovy 5. symfonie, ale později se ve své recenzi z roku 1813 překvapeně vyjádřil o „výrazu dětsky veselé mysli“, „jež staví na čistotě, důvěře v Boží milost a k němu se obrací s prosbou jako na otce, který chce pro své děti to nejlepší a odpovídá na jejich žádosti“. [7] V části Agnus Dei v tónině c moll Hoffmann slyšel „pocit vnitřní melancholie, která však nedrásá srdce, nýbrž konejší, a v níž se bolest, jako by přišla z jiného světa, rozpouští v nadpozemské blaženosti“. [7]

Externí odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Messe in C-Dur (Beethoven) na německé Wikipedii.

  1. ↑ Beethoven an Fürst Esterházy, 26. Juli 1807, in: Ludwig van Beethoven: Briefwechsel, Band 1/291, Gesamtausgabe, hrsg. von Sieghard Brandenburg, 7 Bände, München 1996–1998, S. 321
  2. ↑ The Beethoven Sketchbooks. History, reconstruction, Inventory, hrsg. von Douglas Johnson, Alan Tyson und Robert Winter, Berkeley 1985
  3. ↑ Anton Schindler: Biographie von Ludwig van Beethoven, 2 Bände, Münster 1871; reprint Hildesheim etc. 1994, Band 1, S. 189
  4. ↑ Alexander Wheelock Thayer Ludwig van Beethovens Leben in 5 Bänden, deutsch bearbeitet von Hermann Deiters, revidiert von Hugo Riemann, 1866ff., Nachdruck Hildesheim-New York 1970, Band 3, S. 37
  5. ↑ Maynard Solomon: Beethoven, aus dem Amerikanischen übersetzt von Ulrike von Putthammer, München 1979 (Originalausgabe: New York 1977), S. 456, Anm. 15
  6. ↑ Alexander Wheelock Thayer: Thayer's Life of Beethoven, revidiert und hrsg. von Elliot Forbes, Princeton, N. J. 1964
  7. ↑ a b E. T. A. Hoffmann, Konzertberichte, S. 252–265, hier S. 254

Média použitá na této stránce

Beethoven 3.jpg
Part of a painting