Messier 87

Messier 87
Výtrysk plazmatu z jádra M87 na snímku z Hubbleova vesmírného dalekohledu
Výtrysk plazmatu z jádra M87 na snímku z Hubbleova vesmírného dalekohledu
Pozorovací údaje
(Ekvinokcium J2000,0)
Typeliptická galaxie, astronomický rádiový zdroj, zdroj infračerveného záření, zdroj rentgenového záření a brightest cluster galaxy
TřídaE+0-1 pec[1]
ObjevitelCharles Messier
Datum objevu18. března 1781
Rektascenze12h 30m 49,4s[1]
Deklinace12°23′28″[1]
SouhvězdíPanna (lat. Vir)
Zdánlivá magnituda (V)8,63[2], 10,16[2], 9,59[2], 7,49[3], 15,794[4], 6,719[5], 6,074[5], 5,812[5], 13,48[6], 11,563[6], 10,703[6], 10,272[6] a 9,917[6]
Úhlová velikost8,3′×6,6′[1]
Vzdálenost53 900 000 ly
Plošná jasnost13,0[7]
Poziční úhel170°[7]
Rudý posuv0,004 283 a 0,004 2
Kupa galaxiíKupa galaxií v Panně[8]
Fyzikální charakteristiky
Poloměr60 000[8] ly
Absolutní magnituda (V)-22[8]
Označení v katalozích
Messierův katalogM 87
New General CatalogueNGC 4486
IRASIRAS F12282+1240 a IRAS 12282+1240
Uppsala General CatalogueUGC 7654
Principal Galaxies CataloguePGC 41361
Atlas of Peculiar GalaxiesAPG 152
Jiná označeníM 87, NGC 4486, Virgo A, UGC 7654, PGC 41361, VCC 1316, 3C 274,[1] Arp 152,[9] Virgo X-1[10]
(V) – měření provedena ve viditelném světle
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Messier 87 (také M87, NGC 4486 nebo Virgo A) je jasná masivní eliptická galaxie v souhvězdí Panny. Patří mezi nejhmotnější galaxie v širším okolí Mléčné dráhy a je ústředním členem Kupy galaxií v Panně.[8] Je známá zejména díky velmi vysokému počtu kulových hvězdokup – obsahuje jich přibližně 12 000, kdežto Mléčná dráha asi 200[11] – a také díky výtrysku plazmatu, který vychází z jejího středu a šíří se téměř rychlostí světla[12] až do vzdálenosti přinejmenším 1 500 parseků (4 900 světelných let) od něj. Uprostřed galaxie se nachází obří černá díra, která je hlavní složkou aktivního galaktického jádra. Galaxie patří mezi nejjasnější zdroje rádiových vln na obloze a silně září i v dalších oblastech elektromagnetického spektra. Je oblíbeným předmětem pozorování amatérských i profesionálních astronomů.

Francouzský astronom Charles Messier tuto galaxii objevil 18. března 1781[8] a jako mlhavý objekt ji zapsal do svého katalogu, který měl hledače komet upozornit na objekty jiné než kometární podstaty. M87 je od Země vzdálená kolem 54 milionů světelných let[13] a v oblasti viditelného světla je to po galaxii Messier 49 druhá nejjasnější galaxie v souhvězdí Panny.[11] V těsné blízkosti galaxie se nachází několik jejích satelitních galaxií.[8] Na rozdíl od plochých spirálních galaxií, které mohou mít výrazné prachové pásy, má M87 jednotvárný eliptický tvar, který je příznačný pro většinu obřích eliptických galaxií a jehož jas klesá s rostoucí vzdáleností od jádra, protože roste i vzdálenost mezi hvězdami. Hvězdy jsou v této galaxii rozloženy podle kulové souměrnosti a tvoří asi šestinu její celkové hmotnosti. Okrajové části galaxie dosahují vzdálenosti až 150 kiloparseků (490 tisíc světelných let) od jádra a v této vzdálenosti náhle končí, pravděpodobně působením jiné nedaleké galaxie. Její mezihvězdné prostředí obsahuje rozptýlený plyn obohacený prvky, které pocházejí z hvězd v pozdních fázích vývoje.

Historie pozorování

V roce 1781 vydal francouzský astronom Charles Messier katalog 103 objektů s mlhavým vzhledem a chtěl tak upozornit na objekty, které by se daly zaměnit s kometami. Při pozdějším používání se před každou položku tohoto katalogu psalo písmeno „M“, takže M87 značí 87. položku tohoto katalogu.[14] V roce 1888 byl pak tento objekt přidán pod označením NGC 4486 do katalogu mlhovin a hvězdokup nazvaného New General Catalogue, který sestavil dánsko-irský astronom John Dreyer převážně na základě pozorování anglického astronoma Johna Herschela.[15]

Je nutno poznamenat, že v 19. století ještě nebyla známa pravá podstata různých druhů mlhovin, takže mlhovinami byly nazývány i galaxie. Plynnou povahu skutečných mlhovin objevil až William Huggins po roce 1860.[16] Spirální strukturu pozoroval jako první William Parsons u Vírové galaxie v roce 1845,[17] ale obrovskou vzdálenost galaxií odhalil až Edwin Hubble po roce 1920.[16]

Americký astronom Heber Curtis pracující na Lickově observatoři v roce 1918 při zkoumání snímků M87 poznamenal, že postrádá spirální strukturu a že v ní pozoroval „nezvyklý přímý paprsek … zřejmě spojený s jádrem tenkým proužkem hmoty.“ Paprsek se zdál být nejjasnější blízko středu galaxie.[18] V následujícím roce se v této galaxii ukázala supernova, ale nebyla pozorována přímo, až v roce 1922 ji na fotografických snímcích z roku 1919 zpětně dohledal sovětský astronom Innokentij Balanovskij. Supernova dosáhla magnitudy 11,5.[19][8]

Tříramenný graf Hubbleovy klasifikace galaxií. M87 patří do ramene eliptických galaxií, druhé rameno patří spirálním galaxiím a třetí spirálním galaxiím s příčkou
V Hubbleově klasifikaci galaxií patří M87 mezi eliptické galaxie typu E0

Zařazení mezi galaxie

Americký astronom Edwin Hubble tuto galaxii v roce 1922 zařadil spolu se spirálními mlhovinami mezi mimogalaktické mlhoviny a protože M87 nemá spirální strukturu, uvedl ji jako příklad jasné kulové mlhoviny.[20] V roce 1926 sestavil nový způsob třídění mlhovin a rozlišil v něm mlhoviny patřící do Mléčné dráhy a nezávislé hvězdné ostrovy, které leží za hranicemi Mléčné dráhy. M87 zařadil mezi eliptické mimogalaktické mlhoviny bez zjevného protažení (třída E0).[21]

V roce 1931 ji Hubble zařadil mezi členy Kupy galaxií v Panně a jako předběžný odhad její vzdálenosti uvedl 1,8 milionu parseků (5,9 milionu světelných let).[22] V té době to byla jediná eliptická galaxie, v níž byly rozeznány jednotlivé objekty. Ty byly považovány za hvězdy, ale byly to kulové hvězdokupy, proto se odhadnutá vzdálenost galaxie řádově lišila od správné hodnoty. Jednotlivé hvězdy totiž nebyly vidět ani na ostrém snímku, který v roce 1998 pořídil Hubbleův vesmírný dalekohled.[23] Ve svém díle The Realm of the Nebulae vydaném v roce 1936 chtěl Hubble opravit a ustálit tehdejší názvosloví. Někteří astronomové totiž označovali mimogalaktické mlhoviny jako vnější (externí) galaxie, protože to jsou hvězdné systémy ležící ve velké vzdálenosti od Mléčné dráhy, zatímco jiní dávali přednost obvyklému názvu mimogalaktické mlhoviny, protože galaxie byl název vyhrazený pro Mléčnou dráhu.[24] M87 však byla označována za mimogalaktickou mlhovinu přinejmenším ještě v roce 1954.[25][26]

Moderní výzkum

Snímek ukazující pohyb výtrysku plazmatu jdoucího z jádra M87 ve dvanáctiletém období
(c) ESA/Hubble, CC BY 4.0
Pohyblivý výtrysk plazmatu na snímku z Hubbleova vesmírného dalekohledu

V roce 1947 bylo zjištěno, že se na souřadnicích galaxie M87 nachází výrazný zdroj rádiových vln, který byl označen Virgo A.[27] V roce 1953 bylo potvrzeno, že se tento zdroj nachází uvnitř M87 a bylo naznačeno, že by tímto zdrojem mohl být pozorovaný výtrysk plazmatu vycházející z jádra galaxie. Výtrysk opouští jádro v pozičním úhlu 260°, na délku má úhlovou velikost 20″ a na šířku 2″.[25] Kvůli pozorovanému výtrysku ji v roce 1966 Halton Arp zapsal do svého katalogu zvláštních galaxií (Atlas of Peculiar Galaxies) pod číslem 152.[9] V letech 1969–1970 bylo zjištěno, že výrazná část rádiových vln vychází z oblastí ležících podél výtrysku pozorovaného ve viditelném světle.[28]

Výzkumný ústav Námořnictva Spojených států amerických v roce 1966 vypustil raketu Aerobee 150, která v souhvězdí Panny objevila první bodový zdroj rentgenového záření později označovaný jako Virgo X-1.[29][30] Při dalším vypuštění rakety z raketové střelnice White Sands Missile Range, které proběhlo 7. července 1967, bylo potvrzeno, že se rentgenový zdroj Virgo X-1 shoduje s umístěním galaxie M87.[31] Následná rentgenová pozorování prováděná pomocí družice High Energy Astronomy Observatory 1 a Einsteinovy rentgenové observatoře ukázala složitý zdroj záření zahrnující aktivní galaktické jádro galaxie M87.[32] Ovšem rentgenové záření jádra není výrazně silnější než záření okolních oblastí.[28]

M87 se stala důležitým základem pro ověřování postupů odhadujících hmotnost ústředních obřích černých děr v galaxiích. V roce 1978 byl pomocí modelování pohybu hvězd a rozložení hmoty v M87 získán důkaz o její ústřední hmotnosti 5 miliard hmotností Slunce.[33] Po korekci aberace Hubbleova vesmírného dalekohledu v roce 1993 byla pomocí spektrografu slabých objektů (Faint Object Spectrograph) změřena úhlová rychlost ionizovaného plynu v akrečním disku uprostřed M87, aby se tak kontrolním pozorováním ověřil stav vědeckých přístrojů po opravě. Naměřené hodnoty určily hmotnost ústřední černé díry na 2,4 miliard slunečních hmotností s nejistotou 30 %,[34] ale novější měření z roku 2016 poskytuje ještě vyšší hodnotu, až (7,22 ± 0,4)×109 .[35]

Viditelnost

Souhvězdí Panny a na jejím severním okraji ležící M87 obklopená dalšími galaxiemi, které patří do Kupy galaxií v Panně
Mapa souhvězdí Panny s polohou M 87 a dalších členů Kupy v Panně

M87 se na obloze nachází blízko severní hranice souhvězdí Panny se souhvězdím Vlasů Bereniky. Leží zhruba v polovině spojnice hvězd Vindemiatrix (ε Virginis) a Denebola (β Leonis). Při svojí magnitudě 8,6[10] je galaxie viditelná i malými dalekohledy o průměru objektivu 60 mm. Na obloze zabírá plochu s úhlovou velikostí 8,3′×6,6′[1] a její jasné jádro má velikost 45″.[36] Západním směrem z jejího jádra vychází viditelný výtrysk hmoty,[37] ale bez použití astrofotografie je pozorování výtrysku pouhýma očima těžkým úkolem.[38] Před rokem 1991 byl znám pouze jediný člověk, který výtrysk pozoroval očima: byl to americký astronom Otto Struve, který jej pozoroval pomocí Hookerova dalekohledu na observatoři Mount Wilson.[39] Poté již byl za výjimečně dobrých podmínek pozorován i pomocí velkých amatérských dalekohledů.[40] Nejvýraznější část výtrysku dosahuje do vzdálenosti zhruba 20″ od jádra.[40]

Vlastnosti

Vnější oblasti galaxie M87 mají eliptický obrys a směrem k okraji slábnou až do ztracena
Rozsáhlé halo kolem M87[41]

V upravené Hubbleově klasifikaci galaxií (de Vaucouleursově klasifikaci, podle francouzského astronoma Gérarda de Vaucouleurse) je M87 zařazena jako typ E0p. „E0“ znamená eliptickou galaxii bez viditelného protažení, protože má kulatý tvar,[42] a přípona „p“ značí pekuliární galaxii, která se nějakým způsobem vymyká základnímu třídění. V tomto případě je to zvláštní přítomnost výtrysku plazmatu, který vychází z jádra galaxie.[42][43] Podle Yerkeské klasifikace galaxií je M87 zatříděna jako obří galaxie typu cD.[44][45] Galaxie typu D mají v této klasifikaci eliptické jádro obklopené rozsáhlou bezprašnou rozptýlenou obálkou. Galaxie typu D s obřími rozměry se pak značí cD.[46][47]

Vzdálenost M87 byla odhadnuta několika nezávislými způsoby, mezi kterými jsou měření jasnosti planetárních mlhovin, porovnání s blízkými galaxiemi, jejichž vzdálenost byla odhadnuta pomocí standardních svíček, jako jsou například cefeidy, rozložení kulových hvězdokup podle jejich lineární velikosti (z nich vychází vzdálenost na 16,4 ± 2,3 megaparseků, tedy 53,5 ± 7,5 milionů světelných let[48]) a metoda špičky větve červených obrů, která využívá svítivost jednotlivých rozlišených červených obrů a která poskytla vzdálenost 16,7 ± 0,9 megaparseků (54,5 ± 2,94 milionů světelných let).[48] Výsledky těchto různých způsobů se navzájem shodují a odhad vzdálenosti pomocí váženého průměru jejich výsledků vychází na 16,4 ± 0,5 megaparseků (53,5 ± 1,63 milionů světelných let).[48]

Obsažená hmotnost
Poloměr
kpc		Hmotnost
×1012
322,4[49]
443,0[50]
475,7[51]
506,0[52]

M87 patří mezi nejhmotnější galaxie v místní části vesmíru[51] (oblast několika set milionů světelných let).[53] Její průměr je 120 000 světelných let, tedy podobný jako u Mléčné dráhy, ale M87 je sféroid, nikoli pouze plochá spirální galaxie. Její hmotnost v oblasti o poloměru (r) 9 až 40 kpc (29 až 130 tisíc světelných let) od jádra postupně roste přímo úměrně faktoru r1,7.[50] V oblasti o poloměru 32 kpc (100 tisíc světelných let) je její hmotnost (2,4 ± 0,6)×1012 hmotností Slunce,[49] což je dvojnásobek hmotnosti Mléčné dráhy.[54] Pouze část této hmotnosti je zastoupena hvězdami. M87 má odhadovaný poměr hmoty ke svítivosti 6,3 ± 0,8 a tedy pouze jedna šestina její hmotnosti je tvořena hvězdami, které vyzařují energii.[55] Celková hmotnost M87 může být 200krát větší než hmotnost Mléčné dráhy.[56]

Mapa ukazující uspořádaný směr pohybu hvězd ve středu M87. Na jedné straně se hvězdy pohybují převážně k Zemi, na druhé straně od Země a uprostřed převažuje náhodný směr pohybu
Mapa radiální rychlosti hvězd ve střední části M87. Modré oblasti ukazují pohyb směrem k Zemi, červené pohyb směrem od Země a zelené se žlutými znamenají malou radiální rychlost.[57][58]

Galaxie pohlcuje okolní plyn z galaktické kupy rychlostí dvou až tří hmotností Slunce za rok a většina tohoto plynu se nabaluje na oblast jádra.[59] Okrajové oblasti hvězdné obálky této galaxie sahají až do vzdálenosti kolem 150 kpc (490 000 světelných let) od jádra,[60] tedy mnohem dále než u Mléčné dráhy, kde je to asi 100 kpc (330 000 světelných let).[61] Za touto vzdáleností obálka M87 náhle končí a příčinou takto vzniklé hrany může být předchozí setkání s jinou galaxií.[60][62] Severozápadně od galaxie byly objeveny dlouhé proudy hvězd, které mohly vzniknout slapovým působením galaxií obíhajících kolem M87 nebo pohlcením malé satelitní galaxie.[63] Kromě toho je v severovýchodní vnější části galaxie přítomno vlákno horkého ionizovaného plynu, což může být pozůstatek malé na plyn bohaté galaxie, kterou M87 roztrhala a která může být zdrojem hmoty pro její aktivní jádro.[64] Odhaduje se, že kolem M87 obíhá alespoň 50 satelitních galaxií, mezi které patří například NGC 4486B a NGC 4478.[65][66]

Ve spektru záření z oblasti jádra M87 se dají vysledovat spektrální čáry různých atomů a iontů, například neutrálního vodíku (HI ve spektroskopickém zápisu), jednou ionizovaného vodíku (HII), helia (HeI), kyslíku (OI, OII, OIII), dusíku (NI), hořčíku (MgII) a síry (SII). Čáry neutrálních nebo slabě ionizovaných atomů (jako je neutrální atomový kyslík OI) jsou výraznější než čáry silně ionizovaných atomů (např. dvojitě ionizovaného kyslíku OIII). Galaktická jádra s takovými vlastnostmi spektra se nazývají LINER (low-ionization nuclear emission-line region).[67][68] O jejich podstatu a zdroj převážně slabě ionizovaných iontů se vedou spory. Možnými příčinami jsou rázové vlny, které budí částice ve vnějších částech disku[67][68] nebo fotoionizace vnitřní oblasti poháněná výtryskem plazmatu.[69]

Eliptické galaxie, jakou je M87, se považují za výsledek jednoho nebo více sloučení původně malých galaxií.[70] V porovnání se spirálními galaxiemi obecně obsahují poměrně malé množství chladného mezihvězdného plynu, nacházejí se v nich převážně staré hvězdy a tvorba nových hvězd je buď slabá nebo žádná. Eliptický tvar této galaxie je výsledkem pohybu jejích hvězd po náhodných oběžných drahách, zatímco ve spirálních galaxiích podobných Mléčné dráze jde převážně o uspořádaný rotační pohyb.[71] Pomocí dalekohledu Very Large Telescope byl zkoumán pohyb přibližně 300 planetárních mlhovin a na základě toho astronomové určili, že M87 během poslední miliardy let pohltila středně velkou hvězdotvornou spirální galaxii. Díky tomu má M87 také určité zastoupení mladších modrých hvězd.[41] Výrazné spektrální vlastnosti planetárních mlhovin umožnily astronomům objevit klikatou strukturu v obálce M87, která je důsledkem nedokončeného smíchání pohlcené galaxie ve fázovém prostoru.[72]

Části galaxie

Obří černá díra

Rozmazaný záběr na černý kruh obklopený ohnivým prstencem, ze spodní strany zesíleným
První snímek černé díry M87 pořízený projektem Event Horizon Telescope

Uprostřed galaxie se nachází obří černá díra, která má hmotnost několika miliard hmotností Slunce: odhady se pohybují v rozsahu (3,4 ± 0,8)×109 [73] až (6,6 ± 0,4)×109 .[73][74] Novější odhad z roku 2016 hovoří dokonce o (7,22 ± 0,4)×109 .[35] S touto hmotností se řadí mezi nejhmotnější známé černé díry. Je obklopena rotujícím diskem z ionizovaného plynu a přibližně kolmo z jeho roviny vychází polární výtrysk. Hmota v disku rotuje rychlostí až 1 000 km/s[75] a samotný disk má vnější průměr 0,12 parseků (0,39 světelného roku).[76] Odhadovaná rychlost nabalování plynu na oblast jádra je jedna hmotnost Slunce za každých 10 let (přibližně 90 hmotností Země za den).[77]

Některá pozorování naznačují, že by černá díra mohla být od středu galaxie vychýlená o zhruba 7 parseků (23 světelných let).[78] Vychýlení směřuje na opačnou stranu než výtrysk, což může znamenat, že černá díra byla výtryskem urychlena. Další možností je, že posunutí vzniklo během sloučení dvou obřích černých děr.[78][79] Následný výzkum v roce 2011 však nenašel žádné statisticky významné vychýlení.[80]

Tato černá díra byla první černou dírou, kterou se podařilo přímo zobrazit a to na základě dat pořízených Event Horizon Telescope. Obraz byl představen na tiskových konferencích 10. dubna 2019.[81]

Mezihvězdné prostředí

Prostor mezi hvězdami v galaxii M87 je vyplněn rozptýleným plynem mezihvězdného prostředí, které bylo obohaceno chemickými prvky uniklými z hvězd, které dokončily svůj život na hlavní posloupnosti. Uhlík a dusík jsou průběžně dodávány hvězdami střední hmotnosti nacházejícími se v období asymptotické větve obrů.[82][83] Těžší prvky od kyslíku po železo jsou převážně dodávány během výbuchů supernov uvnitř galaxie.

Zastoupení některých prvků v jádru M87[82]
Prvek
Zastoupení
(poměrně ke Slunci)
C0,63 ± 0,16
N1,64 ± 0,24
O0,58 ± 0,03
Ne1,41 ± 0,12
Mg0,67 ± 0,05
Fe0,95 ± 0,03

Přibližně 60 % z těžkých prvků pochází ze supernov se zhrouceným jádrem a ostatní pochází ze supernov typu Ia.[82] Kyslík je v galaxii rozdělen téměř rovnoměrně a jeho koncentrace je přibližně poloviční proti koncentraci kyslíku ve Slunci, zatímco koncentrace železa je největší uprostřed galaxie, kde dosahuje hodnot srovnatelných s koncentrací ve Slunci.[83][84] Kyslík pochází převážně ze supernov se zhrouceným jádrem, které se vyskytují v raných obdobích galaxií a nejvíce ve vnějších hvězdotvorných oblastech.[82][83][84] Výše popsané rozložení těžkých prvků tedy vypovídá o tom, že mezihvězdné prostředí bylo nejdříve obohaceno supernovami se zhrouceným jádrem a průběžně během celé historie do něj přispívaly supernovy typu Ia.[82] Ve srovnání s Mléčnou dráhou se však tyto zdroje celkově podílely na dodávce těžkých prvků v mnohem menší míře.[82]

Zkoumání M87 v oblasti vzdáleného infračerveného záření ukázalo přebytek záření na vlnových délkách od 24 μm přinejmenším do 160 μm. Za normálních podmínek by to bylo známkou tepelného záření horkého prachu.[85] V případě M87 však toto záření může být zcela vysvětleno pomocí synchrotronového záření z výtrysku částic, protože kvůli rentgenovému záření galaktického jádra se předpokládá, že se křemičitanová prachová zrnka za řádově 100 milionů let[86] působením rentgenového záření buď rozpadnou, nebo jsou vyhnána ven z galaxie.[87] Celková hmotnost prachu v M87 není větší než 70 000 hmotností Slunce.[86] Naproti tomu je hmotnost prachu v Mléčné dráze kolem stovky milionů (108) hmotností Slunce.[88]

Přestože je M87 eliptickou galaxií a postrádá tedy prachové pásy běžné ve spirálních galaxiích, byla v ní pozorována vlákna, která vznikají při pohlcování prachu galaktickým jádrem. Tato vlákna jsou pravděpodobně také zdrojem záření vznikajícím při vybuzení vláken plynu rázovými vlnami, když se plyn setká s rentgenovým zářením vycházejícím z oblasti jádra.[89] Tato vlákna mají odhadovanou hmotnost kolem 10 000 hmotností Slunce.[59][89] Galaxii také obklopuje rozsáhlá koróna tvořená horkým plynem s nízkou hustotou.[90]

Kulové hvězdokupy

M87 má mimořádně velký počet kulových hvězdokup. Přehlídka z roku 2006 provedená do úhlové vzdálenosti 25′ od jádra odhadla, že kolem něj obíhá 12 000 ± 800 kulových hvězdokup,[91] zatímco Mléčná dráha jich má pouze 150 až 200. Rozdělení velikostí jednotlivých hvězdokup je podobné jako v Mléčné dráze: většina jich má účinný poloměr (vyzařuje polovinu celkového světla hvězdokupy) od 1 do 6 parseků. Rozměr hvězdokup se v M87 zvětšuje s rostoucí vzdáleností od jádra.[92]

5000 světelných let dlouhý výtrysk hmoty vycházející z jádra M87, které vypadá jako silně zářící tečka
Snímek z Hubbleova vesmírného dalekohledu ukazující výtrysk hmoty vyvržené z jádra M87 téměř rychlostí světla, který sahá do vzdálenosti 1,5 kpc (5 000 světelných let) od jádra. Bílé tečky na snímku nejsou hvězdy, ale kulové hvězdokupy.

Ve vnitřní oblasti o poloměru 4 kpc (13 světelných let) od jádra mají hvězdokupy metalicitu (poměrné zastoupení jiných prvků než vodík a helium) přibližně poloviční proti metalicitě Slunce.[p 1] V ještě větších vzdálenostech od jádra metalicita postupně klesá s rostoucí vzdáleností hvězdokupy od jádra.[90] Hvězdokupy s nízkou metalicitou přitom mají poněkud větší rozměr než hvězdokupy s vyšší metalicitou.[92] V roce 2014 bylo objeveno, že z M87 velkou rychlostí 2 300 km/s uniká kulová hvězdokupa, která dostala označení HVGC-1. Únik hvězdokupy s takovou vysokou rychlostí může být výsledkem těsného přiblížení ke dvojité obří černé díře, která ji poté gravitačním prakem výrazně urychlila.[93] Pokud je toto vysvětlení správné, mohla by mít M87 v jádru dvojici obřích černých děr jako výsledek prastarého sloučení dvou galaxií, ze kterých vznikla jediná obří galaxie.[94]

V galaxii M87 byla objevena téměř stovka ultra pevných trpaslíků (ultra-compact dwarfs). Vzhledem připomínají kulové hvězdokupy, ale mají efektivní poloměr 10 parseků (33 světelných let) nebo více, což výrazně přesahuje hranici 3 parseků (10 světelných let) u běžných kulových hvězdokup. Není jisté, zda jsou to původně trpasličí galaxie zachycené působením M87, nebo nová třída hmotných kulových hvězdokup.[95]

Výtrysk

Výtrysk plazmatu, který vychází z jádra galaxie, sahá do vzdálenosti přinejmenším 1,5 kpc (5 000 světelných let) od jádra a je tvořen hmotou vyvrženou z okolí obří černé díry. Výtrysk je úzce soustředěný a ve vzdálenosti 0,8 pc (2,6 světelných let) od jádra je zdánlivě ohraničen úhlem 60°, ve vzdálenosti 2 pc (6,5 světelných let) je to 16° a ve vzdálenosti 12 pc (39 světelných let) je ohraničen úhlem 6 až 7°.[96] Základna výtrysku má průměr 5,5 ± 0,4 Schwarzschildových poloměrů a výtrysk je pravděpodobně poháněn akrečním diskem s prográdní dráhou kolem rotující obří černé díry.[96] Astronom Walter Baade objevil, že světlo vysílané výtryskem je lineárně polarizované, což naznačuje jeho vznik při pohybu elektronů v magnetickém poli, když jsou urychleny blízko k rychlosti světla. Celková energie těchto elektronů se odhaduje na 5,1×1056 erg[97] (tedy 5,1×1049 Joulů nebo 3,2×1068 eV). To je přibližně 1013krát větší množství energie, než jaké vydává každou sekundu Mléčná dráha, u níž se tato energie odhaduje na 5×1036 Joulů.[98] Výtrysk je také obklopen pomalejšími částicemi, které se pohybují mnohem menší než světelnou rychlostí. Později se také objevily důkazy o druhém výtrysku, který míří na opačnou stranu, ale ten není ze Země přímo viditelný, protože většinu energie vysílá směrem od Země.[99][100] Výtrysk vykonává precesi, díky které má tok jeho hmoty tvar šroubovice až do vzdálenosti 1,6 parseků (5,2 světelných let).[76] Laloky obsahující vyvrženou hmotu dosahují vzdálenosti až 80 kpc (260 000 světelných let).[101]

Jeden snímek ukazuje celý výtrysk v rádiových vlnách, druhý ukazuje jeho nejjasnější část ve viditelném spektru a třetí ukazuje, že nejsilnější rádiové záření vychází přímo z jádra galaxie
Rádiový snímek M87 ukazuje silné rádiové záření jejího jádra

Na snímcích pořízených v roce 1999 Hubbleovým vesmírným dalekohledem byl ve výtrysku naměřen pohyb rychlostí čtyř až šestinásobku rychlosti světla. Tento jev, nazývaný nadsvětelná rychlost, je pouze klam způsobený pohybem výtrysku téměř rychlostí světla (v případě M87 je to více než 98 % rychlosti světla).[102] Časová prodleva mezi dvěma světelnými impulsy vyslanými výtryskem je z pohledu pozorovatele menší než skutečná prodleva, což je důsledek pohybu výtrysku téměř rychlostí světla směrem k pozorovateli. Ve výsledku pozorovatel vnímá takový pohyb, jako by byl rychlejší než světlo. Vysledování tohoto pohybu bylo použito k podpoře teorie, že kvasary, objekty BL Lacertae a rádiové galaxie mohou být různými podobami stejného jevu, který se nazývá aktivní galaktické jádro, pokud je na něj nahlíženo z různých směrů.[103][102] Nabízí se tak myšlenka, že M87 je objekt BL Lacertae (s málo jasným jádrem v porovnání s jasností celé galaxie), který je pozorován pod poměrně velkým úhlem. Změny světelného toku, které jsou příznačné pro objekty BL Lacertae, byly v M87 také pozorovány.[104][105]

Pozorování ukazují, že obří černá díra zásobuje výtrysk hmotou v proměnné míře. Těmito změnami vznikají tlakové vlny v horkém plynu, který galaxii obklopuje. Rentgenová observatoř Chandra v plynu objevila smyčky a prstence. Jejich rozložení naznačuje, že menší výbuchy nastávají každých několik milionů let. Jeden z prstenců, který byl způsoben větším výbuchem, vytvořil kolem černé díry rázovou vlnu o průměru 26 kpc (85 000 světelných let). Dalšími pozorovanými útvary jsou úzká vlákna vyzařující rentgenové záření, která mají délku až 31 kpc (100 000 světelných let), a velká dutina v horkém plynu, kterou vytvořil větší výbuch před 70 miliony let. Pravidelné výbuchy zabraňují tomu, aby obrovská zásoba plynu vychladla a začala tvořit hvězdy, a tímto způsobem výrazně ovlivnily vývoj galaxie, protože zabránily jejímu přetvoření ve velkou spirální galaxii. Tato pozorování také naznačují, že proměnné výbuchy vytváří v mezihvězdném prostředí zvukové vlny, které zní o 56 až 59 oktáv níž než C1.[106][p 2]

Snímek ukazuje energické jevy, kdy horký plyn vycházející z jádra galaxie chladne, znovu padá na jádro a při setkání s výtryskem hmoty uprostřed vznikají rázové vlny
Složený rentgenový (Chandra, modrá barva) a rádiový (VLA, červená barva) snímek horké hmoty, která z kupy galaxie v Panně padá směrem k jádru M87 a zchlazuje se. Při setkání s výtryskem (oranžová barva) vznikají rázové vlny v mezihvězdném prostředí.

M87 je silným zdrojem záření gama, paprsků s největší energií v elektromagnetickém spektru. Gama záření této galaxie je pozorováno už od konce 90. let 20. století. V roce 2006 vědci použili teleskop High Energy Stereoscopic System k výzkumu změn toku záření gama v M87 a objevili, že tyto změny toku probíhají v řádu dní. Takové krátké změny naznačují, že nejpravděpodobnějším zdrojem gama záření je obří černá díra.[107] Obecně se totiž dá říct, že čím menší je průměr zdroje záření, tím rychlejší změny toku může vytvářet, a naopak.[107][108]

Hubbleův vesmírný dalekohled a Rentgenová observatoř Chandra ve výtrysku pozorovaly chomáč hmoty, který je od jádra vzdálen asi 65 parseků (210 světelných let) a který dostal označení HST-1. Během pětiletého období končícího rokem 2006 se intenzita rentgenového záření tohoto chomáče zvýšila více než 50x[109] a poté proměnným způsobem klesala.[110]

Vzájemné ovlivňování mezi výtrysky plazmatu z jádra a okolním prostředím v aktivních galaxiích vytváří rádiové laloky. Ty vysílají rádiové vlny, vznikají v párech a jsou často symetrické.[111] Stejně je tomu i v M87. Její vnitřní část, která má rozměr až 2 kpc (6 500 světelných let), je silným zdrojem rádiového záření. Z této oblasti vycházejí dva proudy hmoty: jeden je tvořen viditelným výtryskem plazmatu a druhý, ze Země těžko pozorovatelný, míří opačným směrem. Oba výtrysky jsou nesouměrné a zborcené, z čehož se dá usoudit, že se potkávají s hustým mezihvězdným prostředím. Ve větších vzdálenostech se oba výtrysky rozptylují v rádiových lalocích a dohromady mají tyto dva laloky rozpětí kolem 80 kpc (260 000 světelných let).[101] Samotné laloky jsou obklopeny slabší obálkou plynu, který také vydává rádiové vlny.[112][113]

Okolí

M87 obklopuje spousta dalších menších i úplně drobných galaxií
M87 je členem Kupy galaxií v Panně. Na snímku je v levé dolní části.

M87 leží poblíž středu Kupy galaxií v Panně,[45] která je těsně stlačeným útvarem obsahujícím přibližně 2 000 členů.[114] Kupa tvoří jádro větší Místní nadkupy galaxií, jejímž okrajovým členem je i Místní skupina galaxií, kam patří Mléčná dráha.[60] Kupa se dá rozdělit na alespoň tři výrazné soustavy soustředěné kolem tří velkých galaxií: M87, M49 a M86, případně na dvě podskupiny kolem galaxií M87 (Virgo A) a M49 (Virgo B).[115] V okolí M87 převažují eliptické a čočkové galaxie a ve směru výtrysku probíhá celou kupou pomyslná osa, podél které je seřazeno mnoho eliptických galaxií.[116] Nejjasnějším členem kupy je M49,[11] ale M87 je jejím nejhmotnějším členem a z toho důvodu se velmi málo pohybuje vzhledem k celé kupě.[60] Někdy bývá považována za samotný střed celé kupy.[8] Kupa má řídkou plynnou atmosféru, která vysílá rentgenové záření a jejíž teplota klesá směrem ke středu, kde se nachází M87.[85] Celková hmotnost kupy se odhaduje na (0,15–1,5)×1015 hmotností Slunce.[114]

Měřením pohybu planetárních mlhovin mezi M87 a M86 bylo zjištěno, že se tyto dvě galaxie navzájem přibližují a že to může být jejich první setkání. M87 se již mohla v minulosti potkat s M84, jak se dá odvodit z náhlého zakončení vnějšího hala M87, což mohlo vzniknout právě slapovým působením. Ostře ohraničené halo také mohlo vzniknout smrštěním kvůli neviditelné hmotě, která by do M87 padala z okolních oblastí v kupě, což by mohla být předpokládaná temná hmota. Třetí možností je, že vznik hala byl zakončen působením aktivního galaktického jádra uprostřed M87 v raném období galaxie.[60][p 2]

Poznámky

  1. ↑ Ve vzdálenosti do 3 kpc (10 světelných let) od jádra galaxie uvádí autoři metalicitu:
    [90]
  2. ↑ a b Reference platí pro celý odstavec.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Messier 87 na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d e f NASA/IPAC Extragalactic Database: Results for M 87 [online]. [cit. 2018-06-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ a b c Armando Gil de Paz, Luciana Bianchi, Patrick Morrissey, Samuel Boissier, David Schiminovich, Barry F. Madore, David Thilker, Timothy Heckman, Alessandro Boselli, Robert Rich, Alex Szalay, Mark Seibert, Todd A. Small, Bruno Milliard, Tim Conrow, Soo-Chang Rey, Sukyoung Yi, Young-Wook Lee: The GALEX Ultraviolet Atlas of Nearby Galaxies. In: The Astrophysical Journal Supplement Series. prosinec 2007. DOI 10.1086/516636.
  3. ↑ Michael Hilker: A deep view on the Virgo cluster core. In: Astronomy and Astrophysics. únor 2012. DOI 10.1051/0004-6361/201117163.
  4. ↑ Anthony G. A. Brown, Sergio Messina, Luciano Nicastro, Timo Prusti, Javier Castañeda, Jordi Portell, Marco Riello, Eduard Masana, Claus Fabricius, Xavier Luri, Ronald Drimmel, Carme Jordi, Caroline Soubiran, Alberto Krone-Martins, Marc Audard, Stefan Jordan, Frédéric Arenou, Minia Manteiga, Domitilla de Martino, Marc David, David Barrado, Giuseppe Altavilla, Alessandro Spagna, Karri O. Muinonen, Damien Ségransan, Dafydd Wyn Evans, Stefano Bertone, Michael Weiler, Giacomo Cannizzaro, Maria Sarasso, Tatiana Muraveva, Carlos Dafonte, Grigori Fedorets, A. Berihuete, Silvia Marinoni, Teresa Antoja, Davide Massari, Elisa Distefano, Deborah Busonero, Gábor Marton, Lola Balaguer-Núñez, Tristan Cantat-Gaudin, Silvio Leccia, Luigi Pulone, Eva Sciacca, Nicoletta Sanna, Shay Zucker, Rosanna Sordo, Francesca Figueras, Michał Pawlak, László Molnár, Ummi Abbas, Alberto Riva, Laurent Chemin, Johannes Sahlmann, Ramachrisna Teixeira, Ilaria Musella, Alessandro Bressan, Enrique Solano, Andre Moitinho, Jos de Bruijne, Jean-Marc Petit, Jerome Berthier, Christine Ducourant, Benoît Carry, Elza Szegedi-Elek, Daniel Teyssier, Mikael Granvik, Mathias Schultheis, Ulrich Bastian, Josep Manel Carrasco Martínez, Paolo Montegriffo, Francesca De Angeli, Carla Cacciari, Conny Aerts, Alessandro Lanzafame, Alexandre Andrei, David Hobbs, Sergey Koposov, Paul J. McMillan, Marco Molinaro, Lorenzo Morbidelli, Federica Spoto, Tomaž Zwitter, Morgan Fraser, Gijs Nelemans, Krzysztof Nienartowicz, Alfred Castro-Ginard, Diana L. Harrison, Elena Pancino, Giuliano Giuffrida, A. Jean-Antoine-Piccolo, G. Gracia-Abril, Reinaldo García-García, I. Bellas-Velidis, Marjolein van Reeven, A. Abreu Aramburu, E. Anglada Varela, S. Blanco-Cuaresma, G. Eynard Bontemps, M. Farràs Casas, F. García-Sedano, C. Le Poncin-Lafitte, I. Lecoeur-Taibi, J. M. Martín-Fleitas, M. Ramos-Lerate, L. Ruiz-Dern, T. Sagristà Sellés, Sandy Van Hemelryck, S. Bartholomé Muñoz, Z. Kostrzewa-Rutkowska, T. Santana-Ros, F. Torra Clotet, Paolo Tanga, Aldo Dell'Oro, Marco Castellani, Alejandra Recio-Blanco, Tsevi Mazeh, Alberto Cellino, Dimitri Pourbaix, Céline Reylé, Olivier Bienaymé, Floor van Leeuwen, Mark Cropper, Luciana Federici, Andrea Chiavassa, Ugo Becciani, Ronny Blomme, Kjell Eriksson, Yves Frémat, Leanne P. Guy, J De Ridder, Simon T. Hodgkin, Moshe Gai, Andrea Delgado, Misha Haywood: Gaia Data Release 2. Summary of the contents and survey properties. In: Astronomy and Astrophysics. 25. dubna 2018. DOI 10.1051/0004-6361/201833051.
  5. ↑ a b c Thomas H. Jarrett, John M. Carpenter, John E. Gizis, Carol Lonsdale: The Two Micron All Sky Survey (2MASS). In: The Astronomical Journal. únor 2006. DOI 10.1086/498708.
  6. ↑ a b c d e Jennifer K. Adelman-McCarthy: The SDSS Photometric Catalog, Release 7. 2009.
  7. ↑ a b FROMMERT, Hartmut. Revised NGC Data for NGC 4486 [online]. SEDS.org [cit. 2018-06-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-09-08. (anglicky) 
  8. ↑ a b c d e f g h FROMMERT, Hartmut. SEDS Messier Objects Database: Messier 87 [online]. SEDS.org [cit. 2018-06-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ a b ARP, Halton. Atlas of Peculiar Galaxies. S. 1. Astrophysical Journal Supplement [online]. Listopad 1966 [cit. 2018-06-20]. Roč. 14, s. 1. Dostupné online. DOI 10.1086/190147. Bibcode 1966ApJS...14....1A. (anglicky) 
  10. ↑ a b SIMBAD Astronomical Database: Results for M 87 [online]. [cit. 2018-06-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ a b c KODRIŠ, Michal. Průvodce hvězdnou oblohou: Panna [online]. [cit. 2018-06-18]. Dostupné online. 
  12. ↑ GARNER, Rob. Hubble’s Messier Catalog: Messier 87 [online]. NASA, 2017-10-19 [cit. 2018-06-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ TULLY, R. Brent; COURTOIS, Hélène M.; SORCE, Jenny G. Cosmicflows-3. S. 21. Astronomical Journal [online]. Srpen 2016 [cit. 2018-06-21]. Roč. 152, čís. 2, s. 21. Dostupné online. DOI 10.3847/0004-6256/152/2/50. Bibcode 2016AJ....152...50T. (anglicky) 
  14. ↑ BASU, B.; CHATTOPADHYAY, T.; BISWAS, S. N. An Introduction to Astrophysics. 2. vyd. Nové Dillí: PHI Learning Pvt. Ltd., 2010. ISBN 978-81-203-4071-8. S. 278. 
  15. ↑ DREYER, J. L. E. A New General Catalogue of Nebulæ and Clusters of Stars, being the Catalogue of the late Sir John F. W. Herschel, Bart, revised, corrected, and enlarged. S. 1. Memoirs of the Royal Astronomical Society [online]. 1888 [cit. 2018-06-22]. Roč. 49, s. 1. Dostupné online. Bibcode 1888MmRAS..49....1D. (anglicky) 
  16. ↑ a b FROMMERT, Hartmut. SEDS Messier Objects Database: History of the Discovery of the Deep Sky objects [online]. SEDS.org [cit. 2019-01-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. ↑ FROMMERT, Hartmut. SEDS Messier Objects Database: Messier 51 [online]. SEDS.org [cit. 2019-01-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-06-16. (anglicky) 
  18. ↑ CURTIS, H. D. Descriptions of 762 Nebulae and Clusters Photographed with the Crossley Reflector. S. 9–42. Publications of Lick Observatory [online]. 1918 [cit. 2018-06-22]. Roč. 13, s. 9–42. Dostupné online. Bibcode 1918PLicO..13....9C. (anglicky) 
  19. ↑ HUBBLE, E. Messier 87 and Belanowsky's Nova. S. 261. Publications of the Astronomical Society of the Pacific [online]. Říjen 1923 [cit. 2018-06-22]. Roč. 35, s. 261. Dostupné online. DOI 10.1086/123332. Bibcode 1923PASP...35..261H. (anglicky) 
  20. ↑ HUBBLE, E. A general study of diffuse galactic nebulae. S. 162–199. Astrophysical Journal [online]. Říjen 1922 [cit. 2018-06-25]. Roč. 56, s. 162–199. Dostupné online. DOI 10.1086/142698. Bibcode 1922ApJ....56..162H. (anglicky) 
  21. ↑ HUBBLE, E. P. Extragalactic nebulae. S. 321–369. Astrophysical Journal [online]. Prosinec 1926 [cit. 2018-06-25]. Roč. 64, s. 321–369. Dostupné online. DOI 10.1086/143018. Bibcode 1926ApJ....64..321H. (anglicky) 
  22. ↑ HUBBLE, Edwin; HUMASON, Milton L. The Velocity-Distance Relation among Extra-Galactic Nebulae. S. 43. Astrophysical Journal [online]. Červenec 1931 [cit. 2018-06-25]. Roč. 74, s. 43. Dostupné online. DOI 10.1086/143323. Bibcode 1931ApJ....74...43H. (anglicky) 
  23. ↑ NASA. Black Hole-Powered Jet of Electrons and Sub-Atomic Particles Streams From Center of Galaxy M87 [online]. hubblesite.org, 2000-06-06 [cit. 2018-11-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. ↑ HUBBLE, E. P. The realm of the nebulae. New Haven: Yale University Press, 1936. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-09-05. ISBN 9780300025002. OCLC 611263346 S. 16–17. (anglicky) 
  25. ↑ a b BAADE, W.; MINKOWSKI, R. On the Identification of Radio Sources. S. 215. Astrophysical Journal [online]. Leden 1954 [cit. 2018-06-25]. Roč. 119, s. 215. Dostupné online. DOI 10.1086/145813. Bibcode 1954ApJ...119..215B. (anglicky) 
  26. ↑ BURBIDGE, G. R. On Synchrotron Radiation from Messier 87. S. 416. Astrophysical Journal [online]. Září 1956 [cit. 2018-06-25]. Roč. 124, s. 416. Dostupné online. DOI 10.1086/146237. Bibcode 1956ApJ...124..416B. (anglicky) 
  27. ↑ STANLEY, G. J.; SLEE, O. B. Galactic Radiation at Radio Frequencies. II. The Discrete Sources. S. 234. Australian Journal of Scientific Research A [online]. Červen 1950 [cit. 2018-06-25]. Roč. 3, s. 234. Dostupné online. DOI 10.1071/PH500234. Bibcode 1950AuSRA...3..234S. (anglicky) 
  28. ↑ a b TURLAND, B. D. Observations of M87 at 5 GHz with the 5-km telescope. S. 281–294. Monthly Notices of the Royal Astronomical Society [online]. Únor 1975 [cit. 2018-06-25]. Roč. 170, s. 281–294. Dostupné online. DOI 10.1093/mnras/170.2.281. Bibcode 1975MNRAS.170..281T. (anglicky) 
  29. ↑ DRAKE, S. A. A Brief History of High-Energy Astronomy: 1965 – 1969 [online]. NASA HEASARC, 2006-09-11 [cit. 2018-06-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-02-11. (anglicky) 
  30. ↑ CHARLES, P. A.; SEWARD, F. D. Exploring the X-ray universe. Cambridge, United Kingdom: Cambridge University Press, 1995. Dostupné online. ISBN 0-521-43712-1. S. 9. (anglicky) 
  31. ↑ BRADT, H.; NARANAN, S.; RAPPAPORT, S.; SPADA, G. Celestial Positions of X-Ray Sources in Sagittarius. S. 1005. Astrophysical Journal [online]. Červen 1968 [cit. 2018-06-25]. Roč. 152, s. 1005. Dostupné online. DOI 10.1086/149613. Bibcode 1968ApJ...152.1005B. (anglicky) 
  32. ↑ LEA, S. M.; MUSHOTZKY, R.; HOLZ, S. S. Einstein Observatory solid state spectrometer observations of M87 and the Virgo cluster. S. 24–32. Astrophysical Journal [online]. Listopad 1982 [cit. 2018-06-25]. Roč. 262, s. 24–32. Dostupné online. DOI 10.1086/160392. Bibcode 1982ApJ...262...24L. (anglicky) 
  33. ↑ SARGENT, W. L. W.; YOUNG, P. J., et al. Dynamical evidence for a central mass concentration in the galaxy M87. S. 731–744. Astrophysical Journal [online]. Květen 1978 [cit. 2018-06-25]. Roč. 221, s. 731–744. Dostupné online. DOI 10.1086/156077. Bibcode 1978ApJ...221..731S. (anglicky) 
  34. ↑ HARMS, Richard J.; FORD, Holland C.; TSVETANOV, Zlatan I., et al. HST FOS spectroscopy of M87: Evidence for a disk of ionized gas around a massive black hole. S. L35-L38. Astrophysical Journal [online]. Listopad 1994 [cit. 2018-06-25]. Roč. 435, s. L35-L38. Dostupné online. DOI 10.1086/187588. Bibcode 1994ApJ...435L..35H. (anglicky) 
  35. ↑ a b OLDHAM, L. J.; AUGER, M. W. Galaxy structure from multiple tracers - II. M87 from parsec to megaparsec scales. S. 421–439. Monthly Notices of the Royal Astronomical Society [online]. Březen 2016 [cit. 2018-06-27]. Roč. 457, s. 421–439. Dostupné online. arXiv 1601.01323. DOI 10.1093/mnras/stv2982. Bibcode 2016MNRAS.457..421O. (anglicky) 
  36. ↑ LUGINBUHL, C. B.; SKIFF, B. A. Observing Handbook and Catalogue of Deep-Sky Objects. 2. vyd. Cambridge, United Kingdom: Cambridge University Press, 1998. Dostupné online. ISBN 0-521-62556-4. S. 266. (anglicky) 
  37. ↑ First Optical Images of the "Invisible" Counter-Jet in Giant Galaxy M87 [online]. Evropská jižní observatoř, 1992-02-25 [cit. 2018-11-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  38. ↑ COOKE, A. Visual astronomy under dark skies: a new approach to observing deep space. London, United Kingdom: Springer-Verlag, 2005. (Patrick Moore's practical astronomy series). Dostupné online. ISBN 1-85233-901-2. S. 5–37. (anglicky) 
  39. ↑ CLARK, R. N. Visual astronomy of the deep sky. [s.l.]: Cambridge University Press, 1990. ISBN 0-521-36155-9. S. 153. (anglicky) 
  40. ↑ a b Visual Observations of the M87 Jet [online]. Astronomy-Mall [cit. 2018-06-25]. (Adventures in Deep Space). Dostupné online. (anglicky) 
  41. ↑ a b Obří galaxie stále roste [online]. Evropská jižní observatoř, 2015-06-25 [cit. 2018-06-26]. Dostupné online. 
  42. ↑ a b PARK, Kyung-Suk; CHUN, Mun-Suk. Dynamical Structure of NGC 4486. S. 35–45. Journal of Astronomy and Space Science [online]. Červen 1987 [cit. 2018-06-26]. Roč. 4, s. 35–45. Dostupné online. Bibcode 1987JASS....4...35P. (anglicky) 
  43. ↑ JONES, M. H.; LAMBOURNE, R. J. An introduction to galaxies and cosmology. [s.l.]: Cambridge University Press, 2004. ISBN 0-521-54623-0. S. 69. (anglicky) 
  44. ↑ KUNDU, Arunav; WHITMORE, Bradley C. New Insights from HST Studies of Globular Cluster Systems. I. Colors, Distances, and Specific Frequencies of 28 Elliptical Galaxies. S. 2950–2973. Astronomical Journal [online]. Červen 2001 [cit. 2018-06-26]. Roč. 121, čís. 6, s. 2950–2973. Dostupné online. arXiv astro-ph/0103021. DOI 10.1086/321073. Bibcode 2001AJ....121.2950K. (anglicky) 
  45. ↑ a b CHAKRABARTY, Dalia. Mass modelling with minimum kinematic information. S. 30–40. Monthly Notices of the Royal Astronomical Society [online]. Květen 2007 [cit. 2018-06-26]. Roč. 377, s. 30–40. Dostupné online. arXiv astro-ph/0702065. DOI 10.1111/j.1365-2966.2007.11583.x. Bibcode 2007MNRAS.377...30C. (anglicky) 
  46. ↑ OEMLER, A. Jr. The structure of elliptical and cD galaxies. S. 693–709. Astrophysical Journal [online]. Listopad 1976 [cit. 2018-06-26]. Roč. 209, s. 693–709. Dostupné online. DOI 10.1086/154769. Bibcode 1976ApJ...209..693O. (anglicky) 
  47. ↑ WHITMORE, B. C. Effect of the Cluster Environment on Galaxies. In: Space Telescope Science Institute symposium series; Michael J. Fitchett; Laura Danly. Clusters of galaxies: proceedings of the Clusters of Galaxies Meeting. Baltimore: Cambridge University Press, 15–17 květen 1989. ISBN 0-521-38462-1. Svazek 4. S. 151. (anglicky)
  48. ↑ a b c BIRD, S.; HARRIS, W. E.; BLAKESLEE, J. P.; FLYNN, C. The inner halo of M 87: a first direct view of the red-giant population. S. A71. Astronomy and Astrophysics [online]. Prosinec 2010 [cit. 2018-06-26]. Roč. 524, s. A71. Dostupné online. arXiv 1009.3202. DOI 10.1051/0004-6361/201014876. Bibcode 2010A&A...524A..71B. (anglicky) 
  49. ↑ a b WU, Xiaoan; TREMAINE, Scott. Deriving the Mass Distribution of M87 from Globular Clusters. S. 210–221. Astrophysical Journal [online]. Květen 2006 [cit. 2018-06-26]. Roč. 643, s. 210–221. Dostupné online. arXiv astro-ph/0508463. DOI 10.1086/501515. Bibcode 2006ApJ...643..210W. (anglicky) 
  50. ↑ a b COHEN, Judith G.; RYZHOV, Anton. The Dynamics of the M87 Globular Cluster System. S. 230–241. Astrophysical Journal [online]. Září 1997 [cit. 2018-06-26]. Roč. 486, s. 230–241. Dostupné online. arXiv astro-ph/9704051. DOI 10.1086/304518. Bibcode 1997ApJ...486..230C. (anglicky) 
  51. ↑ a b MURPHY, Jeremy D.; GEBHARDT, Karl; ADAMS, Joshua J. Galaxy Kinematics with VIRUS-P: The Dark Matter Halo of M87. S. 129. Astrophysical Journal [online]. Březen 2011 [cit. 2018-06-26]. Roč. 729, čís. 2, s. 129. Dostupné online. arXiv 1101.1957. DOI 10.1088/0004-637X/729/2/129. Bibcode 2011ApJ...729..129M. (anglicky) 
  52. ↑ MERRITT, David; TREMBLAY, Benoit. The distribution of dark matter in the halo of M87. S. 2229–2242. Astronomical Journal [online]. Prosinec 1993 [cit. 2018-06-26]. Roč. 106, čís. 6, s. 2229–2242. Dostupné online. DOI 10.1086/116796. Bibcode 1993AJ....106.2229M. (anglicky) 
  53. ↑ SIEGEL, Ethan. Messier Monday: The Biggest One of them All, M87 [online]. 2014-04-01 [cit. 2019-01-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  54. ↑ BATTAGLIA, Giuseppina; HELMI, Amina; MORRISON, Heather; HARDING, Paul, et al. The radial velocity dispersion profile of the Galactic halo: constraining the density profile of the dark halo of the Milky Way. S. 433–442. Monthly Notices of the Royal Astronomical Society [online]. Prosinec 2005 [cit. 2018-06-26]. Roč. 364, čís. 2, s. 433–442. Dostupné online. arXiv astro-ph/0506102. DOI 10.1111/j.1365-2966.2005.09367.x. Bibcode 2005MNRAS.364..433B. (anglicky) 
  55. ↑ GEBHARDT, Karl; THOMAS, Jens. The Black Hole Mass, Stellar Mass-to-Light Ratio, and Dark Halo in M87. S. 1690–1701. Astrophysical Journal [online]. Srpen 2009 [cit. 2018-06-26]. Roč. 700, čís. 2, s. 1690–1701. Dostupné online. arXiv 0906.1492. DOI 10.1088/0004-637X/700/2/1690. Bibcode 2009ApJ...700.1690G. (anglicky) 
  56. ↑ LEVERINGTON, D. New cosmic horizons: space astronomy from the V2 to the Hubble Space Telescope. [s.l.]: Cambridge University Press, 2000. Dostupné online. ISBN 0-521-65833-0. S. 343. (anglicky) 
  57. ↑ Galaktická chromodynamika [online]. Evropská jižní observatoř, 2014-10-13 [cit. 2018-06-26]. Dostupné online. 
  58. ↑ EMSELLEM, Eric; KRAJNOVIĆ, Davor; SARZI, Marc. A kinematically distinct core and minor-axis rotation: the MUSE perspective on M87. S. L79-L83. Monthly Notices of the Royal Astronomical Society [online]. Listopad 2014 [cit. 2018-06-26]. Roč. 445, s. L79-L83. Dostupné online. arXiv 1408.6844. DOI 10.1093/mnrasl/slu140. Bibcode 2014MNRAS.445L..79E. (anglicky) 
  59. ↑ a b BURNS, J. O.; WHITE, R. A.; HAYNES, M. P. A search for neutral hydrogen in D and cD galaxies. S. 1120–1125. Astronomical Journal [online]. Srpen 1981 [cit. 2018-06-27]. Roč. 86, s. 1120–1125. Dostupné online. DOI 10.1086/112992. Bibcode 1981AJ.....86.1120B. (anglicky) 
  60. ↑ a b c d e DOHERTY, M.; ARNABOLI, M.; DAS, P.; GERHARD, O., et al. The edge of the M 87 halo and the kinematics of the diffuse light in the Virgo cluster core. S. 771–786. Astronomy and Astrophysics [online]. Srpen 2009 [cit. 2018-06-27]. Roč. 502, čís. 3, s. 771–786. Dostupné online. arXiv 0905.1958. DOI 10.1051/0004-6361/200811532. Bibcode 2009A&A...502..771D. (anglicky) 
  61. ↑ BLAND-HAWTHORN, J.; ARNABOLI, M.; FREEMAN, K. The Baryon Halo of the Milky Way. S. 79. Science [online]. Leden 2000 [cit. 2018-06-27]. Roč. 287, s. 79. Dostupné online. DOI 10.1126/science.287.5450.79. Bibcode 2000Sci...287...79B. (anglicky) 
  62. ↑ KLOTZ, I. Galaxy's Outer Halo Lopped Off. dsc.discovery.com. 2009-06-08. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-08-23. (anglicky) 
  63. ↑ JANOWIECKI, Steven; MIHOS, J. Christopher; HARDING, Paul, et al. Diffuse Tidal Structures in the Halos of Virgo Ellipticals. S. 972–985. Astrophysical Journal [online]. Červen 2010 [cit. 2018-06-27]. Roč. 715, čís. 2, s. 972–985. Dostupné online. arXiv 1004.1473. DOI 10.1088/0004-637X/715/2/972. Bibcode 2010ApJ...715..972J. (anglicky) 
  64. ↑ GAVAZZI, G.; BOSELI, A.; VÍLCHEZ, J. M., et al. The filament of ionized gas in the outskirt of M87. S. 1–4. Astronomy and Astrophysics [online]. Září 2000 [cit. 2018-06-27]. Roč. 361, s. 1–4. Dostupné online. arXiv astro-ph/0007323. Bibcode 2000A&A...361....1G. (anglicky) 
  65. ↑ OLDHAM, L. J.; EVANS, N. W. Is there substructure around M87?. S. 298–306. Monthly Notices of the Royal Astronomical Society [online]. Říjen 2016 [cit. 2018-06-27]. Roč. 462, s. 298–306. Dostupné online. arXiv 1607.02477. DOI 10.1093/mnras/stw1574. Bibcode 2016MNRAS.462..298O. (anglicky) 
  66. ↑ FISCHER, D.; DUERBECK, H. Hubble Revisited: New Images from the Discovery Machine. New York: Copernicus, 1998. ISBN 978-0387985510. S. 73. (anglicky) 
  67. ↑ a b TSVETANOV, Z. I.; HARTIG, G. F.; FORD, H. C., et al. The Nuclear Spectrum of M 87. S. 307. Lecture notes in physics [online]. 1999 [cit. 2018-06-27]. Roč. 530, s. 307. Dostupné online. ISBN 978-3-540-66209-9. arXiv astro-ph/9801037. DOI 10.1007/BFb0106442. Bibcode 1999LNP...530..307T. (anglicky) 
  68. ↑ a b DOPITA, Michael A.; KORATKAR, Anuradha P.; ALLEN, Mark G., et al. The LINER Nucleus of M87: A Shock-excited Dissipative Accretion Disk. S. 202–215. Astrophysical Journal [online]. Listopad 1997 [cit. 2018-06-27]. Roč. 490, s. 202–215. Dostupné online. DOI 10.1086/304862. Bibcode 1997ApJ...490..202D. (anglicky) 
  69. ↑ SABRA, Bassem M.; SHIELDS, Joseph C.; HO, Luis C., et al. Emission and Absorption in the M87 LINER. S. 164–175. Astrophysical Journal [online]. Únor 2003 [cit. 2018-06-27]. Roč. 584, s. 164–175. Dostupné online. arXiv astro-ph/0210391. DOI 10.1086/345664. Bibcode 2003ApJ...584..164S. (anglicky) 
  70. ↑ DEHNEN, Walter. M 87 as a Galaxy. S. 31. Lecture notes in physics [online]. 1999 [cit. 2018-06-27]. Roč. 530, s. 31. Dostupné online. arXiv astro-ph/9802224. DOI 10.1007/BFb0106415. Bibcode 1999LNP...530...31D. (anglicky) 
  71. ↑ STEINICKE, W.; JAKIEL, R. Galaxies and how to observe them. Londýn: Springer, 2007. (Astronomers' observing guides). Dostupné online. ISBN 1-85233-752-4. S. 32–33. (anglicky) 
  72. ↑ LONGOBARDI, A.; ARNABOLDI, M.; GERHARD, O.; MIHOS, J. C. The build-up of the cD halo of M 87: evidence for accretion in the last Gyr. S. L3. Astronomy & Astrophysics [online]. Červenec 2015 [cit. 2018-06-27]. Roč. 579, s. L3. Dostupné online. arXiv 1504.04369. DOI 10.1051/0004-6361/201526282. Bibcode 2015A&A...579L...3L. (anglicky) 
  73. ↑ a b WALSH, Jonelle L.; BARTH, Aaron J.; HO, Luis C.; SARZI, Marc. The M87 Black Hole Mass from Gas-dynamical Models of Space Telescope Imaging Spectrograph Observations. S. 86. Astrophysical Journal [online]. Červen 2013 [cit. 2018-06-27]. Roč. 770, čís. 2, s. 86. Dostupné online. arXiv 1304.7273. DOI 10.1088/0004-637X/770/2/86. Bibcode 2013ApJ...770...86W. (anglicky) 
  74. ↑ KUČERA, Josef. Šest miliard Sluncí. To je hmotnost největší změřené černé díry. technet.idnes.cz [online]. 2011-1-29 [cit. 2018-06-21]. Dostupné online. 
  75. ↑ MACCHETTO, F.; MARCONI, A.; AXON, D. J., et al. The Supermassive Black Hole of M87 and the Kinematics of Its Associated Gaseous Disk. S. 579–600. Astrophysical Journal [online]. Listopad 1997 [cit. 2018-06-28]. Roč. 489, čís. 2, s. 579–600. Dostupné online. arXiv astro-ph/9706252. DOI 10.1086/304823. Bibcode 1997ApJ...489..579M. (anglicky) 
  76. ↑ a b MATVEYENKO, L. I.; SELEZNEV, S. V. Fine core-jet structure of the galaxy M87. S. 154–170. Astronomy Letters [online]. Březen 2011 [cit. 2018-06-28]. Roč. 37, čís. 3, s. 154–170. Dostupné online. DOI 10.1134/S1063773711030030. Bibcode 2011AstL...37..154M. (anglicky) 
  77. ↑ DI MATTEO, Tiziana; ALLEN, Steven W.; FABIAN, Andrew C., et al. Accretion onto the Supermassive Black Hole in M87. S. 133–140. Astrophysical Journal [online]. Leden 2003 [cit. 2018-06-28]. Roč. 582, s. 133–140. Dostupné online. arXiv astro-ph/0202238. DOI 10.1086/344504. Bibcode 2003ApJ...582..133D. (anglicky) 
  78. ↑ a b BATCHELDOR, D.; ROBINSON, A.; AXON, D. J., et al. A Displaced Supermassive Black Hole in M87. S. L6-L10. Astrophysical Journal Letters [online]. Červenec 2010 [cit. 2018-06-28]. Roč. 717, s. L6-L10. Dostupné online. arXiv 1005.2173. DOI 10.1088/2041-8205/717/1/L6. Bibcode 2010ApJ...717L...6B. (anglicky) 
  79. ↑ COWEN, Ron. Black hole shoved aside, along with 'central' dogma. Science News [online]. 2010-05-25 [cit. 2018-06-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  80. ↑ GEBHARDT, Karl; ADAMS, Joshua; RICHSTONE, Douglas, et al. The Black Hole Mass in M87 from Gemini/NIFS Adaptive Optics Observations. S. 119. Astrophysical Journal [online]. Březen 2011 [cit. 2018-06-28]. Roč. 729, čís. 2, s. 119. Dostupné online. arXiv 1101.1954. DOI 10.1088/0004-637X/729/2/119. Bibcode 2011ApJ...729..119G. (anglicky) 
  81. ↑ CORRESPONDENT, Hannah Devlin Science. Black hole picture captured for first time in space ‘breakthrough’. The Guardian. 2019-04-10. Dostupné online [cit. 2019-04-10]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  82. ↑ a b c d e f WERNER, N.; BOEHRINGER, H.; KAASTRA, J. S., et al. XMM-Newton high-resolution spectroscopy reveals the chemical evolution of M 87. S. 353–360. Astronomy and Astrophysics [online]. Listopad 2006 [cit. 2018-06-28]. Roč. 459, čís. 2, s. 353–360. Dostupné online. arXiv astro-ph/0608177. DOI 10.1051/0004-6361:20065678. Bibcode 2006A&A...459..353W. (anglicky) 
  83. ↑ a b c WERNER, N.; DURRET, F.; OHASHI, T., et al. Observations of Metals in the Intra-Cluster Medium. S. 337–362. Space Science Reviews [online]. Únor 2008 [cit. 2018-06-28]. Roč. 134, čís. 1–4, s. 337–362. Dostupné online. arXiv 0801.1052. DOI 10.1007/s11214-008-9320-9. Bibcode 2008SSRv..134..337W. (anglicky) 
  84. ↑ a b FINOGUENOV, A.; MATSUSHITA, K.; BOEHRINGER, H., et al. X-ray evidence for spectroscopic diversity of type Ia supernovae:. XMM observation of the elemental abundance pattern in M 87. S. 21–31. Astronomy and Astrophysics [online]. Leden 2002 [cit. 2018-06-28]. Roč. 381, s. 21–31. Dostupné online. arXiv astro-ph/0110516. DOI 10.1051/0004-6361:20011477. Bibcode 2002A&A...381...21F. (anglicky) 
  85. ↑ a b SHI, Y.; RIEKE, G. H.; HINES, D. C., et al. Thermal and Nonthermal Infrared Emission from M87. S. 781–789. Astrophysical Journal [online]. Únor 2007 [cit. 2018-06-28]. Roč. 655, čís. 2, s. 781–789. Dostupné online. arXiv astro-ph/0610494. DOI 10.1086/510188. Bibcode 2007ApJ...655..781S. (anglicky) 
  86. ↑ a b BAES, M.; CLEMENS, M.; XILOURIS, E. M., et al. The Herschel Virgo Cluster Survey . VI. The far-infrared view of M 87. S. L53. Astronomy and Astrophysics [online]. Červenec 2010 [cit. 2018-06-29]. Roč. 518, s. L53. Dostupné online. arXiv 1005.3059. DOI 10.1051/0004-6361/201014555. Bibcode 2010A&A...518L..53B. (anglicky) 
  87. ↑ CLEMENS, M.; JONES, A. P.; BRESSAN, A.; BAES, M., et al. The Herschel Virgo Cluster Survey. III. A constraint on dust grain lifetime in early-type galaxies. S. L50. Astronomy and Astrophysics [online]. Červenec 2010 [cit. 2018-06-29]. Roč. 518, s. L50. Dostupné online. arXiv 1005.3056. DOI 10.1051/0004-6361/201014533. Bibcode 2010A&A...518L..50C. (anglicky) 
  88. ↑ JONES, M. H.; LAMBOURNE, R. J.; ADAMS, D. J. An introduction to galaxies and cosmology. [s.l.]: Cambridge University Press, 2004. ISBN 0-521-54623-0. S. 13. (anglicky) 
  89. ↑ a b FORD, H. C.; BUTCHER, H. The system of filaments in M87 - Evidence for matter falling into an active nucleus. S. 147–172. Astrophysical Journal Supplement Series [online]. Říjen 1979 [cit. 2018-06-29]. Roč. 41, s. 147–172. Dostupné online. DOI 10.1086/190613. Bibcode 1979ApJS...41..147F. (anglicky) 
  90. ↑ a b c HARRIS, William E.; HARRIS, Gretchen L. H.; MCLAUGHLIN, Dean E. M87, Globular Clusters, and Galactic Winds: Issues in Giant Galaxy Formation. S. 1801–1822. Astronomical Journal [online]. Květen 1998 [cit. 2018-06-29]. Roč. 115, čís. 5, s. 1801–1822. Dostupné online. arXiv astro-ph/9801214. DOI 10.1086/300322. Bibcode 1998AJ....115.1801H. (anglicky) 
  91. ↑ TAMURA, Naoyuki; SHARPLES, Ray M.; ARIMOTO, Nobuo, et al. A Subaru/Suprime-Cam wide-field survey of globular cluster populations around M87 - I. Observation, data analysis and luminosity function. S. 588–600. Monthly Notices of the Royal Astronomical Society [online]. Prosinec 2006 [cit. 2018-06-29]. Roč. 373, čís. 2, s. 588–600. Dostupné online. arXiv astro-ph/0609067. DOI 10.1111/j.1365-2966.2006.11067.x. Bibcode 2006MNRAS.373..588T. (anglicky) 
  92. ↑ a b MADRID, Juan P.; HARRIS, William E.; BLAKESLEE, John P.; GÓMEZ, Matías. Structural Parameters of the Messier 87 Globular Clusters. S. 237–244. Astrophysical Journal [online]. Listopad 2009 [cit. 2018-06-29]. Roč. 705, s. 237–244. Dostupné online. arXiv 0909.0272. DOI 10.1088/0004-637X/705/1/237. Bibcode 2009ApJ...705..237M. (anglicky) 
  93. ↑ CALDWELL, Nelson; STRADER, Jay; ROMANOWSKY, Aaron J., et al. A Globular Cluster toward M87 with a Radial Velocity < - 1000 km s-1: The First Hypervelocity Cluster. S. L11. Astrophysical Journal Letters [online]. Květen 2014 [cit. 2018-06-29]. Roč. 787, s. L11. Dostupné online. arXiv 1402.6319. DOI 10.1088/2041-8205/787/1/L11. Bibcode 2014ApJ...787L..11C. (anglicky) 
  94. ↑ AGUILAR, David A.; PULLIAM, Christine. Entire Star Cluster Thrown Out of its Galaxy [online]. Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics, 2014-04-30 [cit. 2018-06-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-04-30. (anglicky) 
  95. ↑ ZHANG, Hong-Xin; PENG, Eric W.; CÔTÉ, Patrick, et al. The Next Generation Virgo Cluster Survey. VI. The Kinematics of Ultra-compact Dwarfs and Globular Clusters in M87. S. 30. Astrophysical Journal [online]. Březen 2015 [cit. 2018-06-29]. Roč. 802, s. 30. Dostupné online. arXiv 1501.03167. DOI 10.1088/0004-637X/802/1/30. Bibcode 2015ApJ...802...30Z. (anglicky) 
  96. ↑ a b DOELEMAN, Sheperd S.; FISH, Vincent L.; SHENCK, David E., et al. Jet-Launching Structure Resolved Near the Supermassive Black Hole in M87. S. 355. Science [online]. Říjen 2012 [cit. 2018-06-29]. Roč. 338, čís. 6105, s. 355. Dostupné online. arXiv 1210.6132. DOI 10.1126/science.1224768. Bibcode 2012Sci...338..355D. (anglicky) 
  97. ↑ BALDWIN, J. E.; SMITH, F. G. Radio emission from the extragalactic nebula M87. S. 141–144. Observatory [online]. Srpen 1956 [cit. 2018-07-02]. Roč. 76, s. 141–144. Dostupné online. Bibcode 1956Obs....76..141B. (anglicky) 
  98. ↑ VAN DEN BERGH, Sidney. The local group of galaxies. S. 273–318. Astronomy and Astrophysics Review [online]. 1999 [cit. 2018-07-02]. Roč. 9, čís. 3–4, s. 273–318. Dostupné online. DOI 10.1007/s001590050019. Bibcode 1999A&ARv...9..273V. (anglicky) 
  99. ↑ KOVALEV, Y. Y.; LISTER, M. L.; HOMAN, D. C.; KELLERMANN, K. I. The Inner Jet of the Radio Galaxy M87. S. L27-L30. Astrophysical Journal [online]. Říjen 2007 [cit. 2018-07-02]. Roč. 668, s. L27-L30. Dostupné online. arXiv 0708.2695. DOI 10.1086/522603. Bibcode 2007ApJ...668L..27K. (anglicky) 
  100. ↑ SPARKS, William B.; FRAIX-BURNET, D.; MACCHETTO, F.; OWEN, F. N. A counterjet in the elliptical galaxy M87. S. 804–806. Nature [online]. Únor 1997 [cit. 2018-07-02]. Roč. 355, s. 804–806. Dostupné online. DOI 10.1038/355804a0. Bibcode 1992Natur.355..804S. (anglicky) 
  101. ↑ a b KLEIN, Uli. The Large-Scale Structure of Virgo A. In: Hermann-Josef Röser; Klaus Meisenheimer. The radio galaxy Messier 87 : proceedings of a workshop held at Ringberg Castle, Tegernsee, Germany. New York: Springer, 1999. S. 56. (anglicky)
  102. ↑ a b BIRETTA, John. Hubble detects faster-than-light motion in galaxy M87 [online]. Baltimore, MD: Space Telecsope Science Institute, 1999-01-06 [cit. 2018-07-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  103. ↑ BIRETTA, J. A.; SPARKS, W. B.; MACCHETTO, F. Hubble Space Telescope Observations of Superluminal Motion in the M87 Jet. S. 621–626. Astrophysical Journal [online]. Srpen 1999 [cit. 2018-07-02]. Roč. 520, čís. 2, s. 621–626. Dostupné online. DOI 10.1086/307499. Bibcode 1999ApJ...520..621B. (anglicky) 
  104. ↑ TSVETANOV, Zlatan I.; HARTIG, George F.; FORD, Holland C., et al. M87: A Misaligned BL Lacertae Object?. S. L83-L86. Astrophysical Journal [online]. Únor 1998 [cit. 2018-07-02]. Roč. 493, čís. 2, s. L83-L86. Dostupné online. arXiv astro-ph/9711241. DOI 10.1086/311139. Bibcode 1998ApJ...493L..83T. (anglicky) 
  105. ↑ REIMER, Anita; PROTHEROE, R. J.; DONEA, A.-C. M87 as a Misaligned Synchrotron-Proton Blazar. In: T. Kajita; Y. Asaoka; A. Kawachi. Proceedings of the 28th International Cosmic Ray Conference. July 31-August 7, 2003. Trukuba, Japonsko: International Union of Pure and Applied Physics (IUPAP), červenec 2003. S. 2631. (anglicky)
  106. ↑ ROY, Steve; WATZKE, Megan. Chandra Reviews Black Hole Musical: Epic But Off-Key [online]. Cambridge, MA: Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics, říjen 2006 [cit. 2018-07-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-07-04. (anglicky) 
  107. ↑ a b BEILICKE, Matthias. Discovery of Gamma Rays from the Edge of a Black Hole [online]. Max-Planck-Gesellschaft, 2006-10-26 [cit. 2018-07-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-01-03. (anglicky) 
  108. ↑ PETERSON, Bradley. M. Variability of Active Galactic Nuclei. In: Itziar Aretxaga; Daniel Kunth; Raúl Mújica. Advanced Lectures on the Starburst-AGN Connection, Proceedings of a conference held in Tonantzintla, Puebla, Mexico, 26-30 June, 2000. Singapur: World Scientific, 2001. S. 3. (anglicky)
  109. ↑ HARRIS, D. E.; CHEUNG, C. C.; BIRETTA, J. A., et al. The Outburst of HST-1 in the M87 Jet. S. 211–218. Astrophysical Journal [online]. Březen 2006 [cit. 2018-07-02]. Roč. 640, s. 211–218. Dostupné online. arXiv astro-ph/0511755. DOI 10.1086/500081. Bibcode 2006ApJ...640..211H. (anglicky) 
  110. ↑ HARRIS, D. E.; CHEUNG, C. C.; STAVARZ, Łukasz, et al. Variability Timescales in the M87 Jet: Signatures of E 2 Losses, Discovery of a Quasi Period in HST-1, and the Site of TeV Flaring. S. 305–314. Astrophysical Journal [online]. Červenec 2009 [cit. 2018-07-02]. Roč. 699, s. 305–314. Dostupné online. arXiv 0904.3925. DOI 10.1088/0004-637X/699/1/305. Bibcode 2009ApJ...699..305H. (anglicky) 
  111. ↑ SCHNEIDER, P. Extragalactic Astronomy and Cosmology: An Introduction. Heidelberg, Německo: Springer-Verlag, 2006. Dostupné online. ISBN 978-3-642-06971-0. S. 178. (anglicky) 
  112. ↑ OWEN, Frazer N.; EILEK, Jean A.; KASSIM, Namir E. M87 at 90 Centimeters: A Different Picture. S. 611–619. Astrophysical Journal [online]. Listopad 2000 [cit. 2018-07-02]. Roč. 543, čís. 2, s. 611–619. Dostupné online. arXiv astro-ph/0006150. DOI 10.1086/317151. Bibcode 2000ApJ...543..611O. (anglicky) 
  113. ↑ M87 - Giant Elliptical Galaxy [online]. Caltech [cit. 2018-07-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-06-15. (anglicky) 
  114. ↑ a b CÔTÉ, Patrick; BLAKESLEE, John P.; FERRARESE, Laura, et al. The ACS Virgo Cluster Survey. I. Introduction to the Survey. S. 223–242. Astrophysical Journal Supplement Series [online]. Červenec 2004 [cit. 2018-07-02]. Roč. 153, s. 223–242. Dostupné online. arXiv astro-ph/0404138. DOI 10.1086/421490. Bibcode 2004ApJS..153..223C. (anglicky) 
  115. ↑ BINGGELI, Bruno. Virgo Cluster [online]. NASA-IPAC Extragalactic Database (NED) [cit. 2018-07-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-11-10. (anglicky) 
  116. ↑ BINGGELI, Bruno; TAMMANN, G. A.; SANDAGE, Allan. Studies of the Virgo cluster. VI - Morphological and kinematical structure of the Virgo cluster. S. 251–277. Astronomical Journal [online]. Srpen 1987 [cit. 2018-07-03]. Roč. 94, s. 251–277. Dostupné online. DOI 10.1086/114467. Bibcode 1987AJ.....94..251B. (anglicky) 

Externí odkazy

  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Messier 87 na Wikimedia Commons
  • NASA/IPAC Extragalactic Database: Results for M 87 [online]. [cit. 2018-06-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  • SIMBAD Astronomical Database: Results for M 87 [online]. [cit. 2018-06-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  • FROMMERT, Hartmut. SEDS Messier Objects Database: Messier 87 [online]. SEDS.org [cit. 2018-06-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  • KODRIŠ, Michal. Průvodce hvězdnou oblohou: Panna [online]. [cit. 2018-06-18]. Dostupné online. 
  • NASA - APOD. Astronomický snímek dne - M87: Eliptická galaxie s výtryskem [online]. astro.cz, 2010-05-20 [cit. 2018-06-18]. Dostupné online. 
  • GARNER, Rob. Hubble’s Messier Catalog: Messier 87 [online]. NASA, 2017-10-19 [cit. 2018-06-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  • NASA. Black Hole-Powered Jet of Electrons and Sub-Atomic Particles Streams From Center of Galaxy M87 [online]. hubblesite.org, 2000-06-06 [cit. 2018-11-22]. Dostupné online. (anglicky) 

Média použitá na této stránce

Hubble follows spiral flow of black-hole-powered jet.jpg
(c) ESA/Hubble, CC BY 4.0
Tato posloupnost snímků, které za období 13 let snímal Hubbleův vesmírný dalekohled, odhaluje změny ve výtrysku horkého plynu, který uprostřed obří eliptické galaxie M87 vyvrhuje černá díra. Tato 5000 světelných let dlouhá část výtrysku obsahuje plazmu, která se pohybuje podél šroubovitě tvarovaného magnetického pole téměř rychlostí světla. M87 sídlí uprostřed sousední Kupy galaxií v Panně, která obsahuje přibližně 2000 galaxií a od Země je vzdálená zhruba 50 milionů světelných let.
Close-Up Look at a Jet Near a Black Hole.jpg
[vlevo nahoře] Tento rádiový snímek galaxie Messier 87, pořízený rádiovým teleskopem Very Large Array (VLA) v únoru 1989, ukazuje obří útvary podobné bublinám, ve kterých rádiové záření podle předpokladu vzniká díky energii výtrysku elementárních částic, který vychází z ústřední černé díry. Obrázek v nepravých barvách ukazuje míru vydávaného rádiového záření.

[vpravo nahoře] Snímek galaxie Messier 87 ve viditelném světle, který v únoru 1998 pořídil přístroj Wide Field Planetary Camera 2 Hubbleova vesmírného dalekohledu, odhaluje zářivý výtrysk elektronů vysílaných vysokou rychlostí z jádra galaxie (na obrázku míří úhlopříčně). Výtrysk pohání černá díra o hmotnosti 3 miliard hmotností Slunce.

[dole] Rádiový snímek z teleskopu Very Long Baseline Array (VLBA) ukazuje oblast okolo černé díry, kde se magnetickým polem usměrňuje úzký svazek výtrysku. Nepravé barvy odpovídají míře rádiového záření vydávaného výtryskem. Červená oblast má rozměr přibližně 0,1 světelného roku. Snímek je z března 1999.
M87 Super-Volcano.jpg
Tento snímek ukazuje obří galaktický „vulkán“ v obří galaxii M87, jak jej zachytily rentgenový dalekohled Rentgenová observatoř Chandra agentury NASA a observatoř Very Large Array (VLA) Národní vědecké nadace.

Kupa galaxií v okolí M87 je vyplněna horkým plynem, který na snímku Chandry září rentgenovým zářením (na obrázku modře). Při vychladnutí může plyn padat zpět do jádra galaxie, tam se mnohem rychleji ochlazuje a může tvořit nové hvězdy.

Rádiová pozorování observatoří VLA (červeně) ovšem naznačují, že vysoce energické částice výtrysku v M87, který je poháněn černou dírou, tento vývoj narušují. Výtrysk s sebou strhává poměrně chladný plyn uprostřed galaxie a svou nadzvukovou rychlostí v galaktickém prostředí vytváří rázové vlny.
Hubbleovo schema cs.png
Autor: Ville Koistinen, Licence: CC BY-SA 3.0
Hubbleova klasifikace galaxií: vlevo eliptické (E0-E7) a čočkové (S0), vpravo nahoře spirální (Sa-Sc) a vpravo dole spirální s příčkou (SB)
M87 jet.jpg
Výtrysk plazmatu z jádra galaxie M87, který vychází z okolí černé díry
Black hole - Messier 87 crop max res.jpg
Autor: Event Horizon Telescope, uploader cropped and converted TIF to JPG, Licence: CC BY 4.0
Událost Horizon Telescope (EHT) - planetová škála osmi pozemních rádiových teleskopů kovaných prostřednictvím mezinárodní spolupráce - byla navržena tak, aby zachytila obrazy černé díry. V koordinovaných tiskových konferencích po celém světě vědci EHT odhalili, že uspěli a odhalili první přímý vizuální důkaz supermasivní černé díry v centru Messieru 87 a jeho stínu.
Galactic Chromodynamics.jpg
Autor: Eric Emsellem/ESO, Licence: CC BY 4.0
Tento obrázek ukazuje neobvyklý pohled na galaxii pořízený přístrojem MUSE na dalekohledu VLT Evropské jižní observatoře. Různé barvy na obrázku představují pohyb hvězd, které tvoří obří eliptickou galaxii Messier 87, což je jeden z nejjasnějších členů Kupy galaxií v Panně, která je od Země vzdálená asi 50 milionů světelných let. V červených oblastech se hvězdy pohybují převážně směrem od Země, v modrých oblastech se k Zemi převážně přibližují a zelené se žlutými představují oblasti bez výrazně směrovaného pohybu. Tato nová mapa galaxie Messier 87 ukazuje pohyb jejích hvězd jasněji než kdy dříve a odhaluje pomalé otáčení tohoto hmotného objektu — levá horní část (modrá barva) se přibližuje k Zemi a pravá spodní se vzdaluje. Ukazuje také nečekané vlastnosti, například převrácené barvy uprostřed obrázku, kdy dole od středu obrázku jsou modřejší odstíny a nahoře od něj červenější. Z toho se dá usuzovat, že Messier 87 mohla vzniknout spojením několika galaxií.
The halo of galaxy Messier 87.jpg
Autor: Chris Mihos (Case Western Reserve University)/ESO, Licence: CC BY 4.0
Hloubkový snímek ukazující rozsáhlé halo kolem obří eliptické galaxie Messier 87. Přebytek světla v pravé horní části hala a pohyb planetárních mlhovin v této galaxii jsou posledními známkami nedávné srážky středně velké galaxie s touto galaxií. Obrázek ukazuje také další členy Kupy galaxií v Panně, v níž je Messier 87 ústředním členem. Výrazné jsou například dvě galaxie v pravém horním rohu, kterým se přezdívá „Oči“.
Virgo constellation map cs.svg
Autor: Torsten Bronger, Licence: CC BY-SA 3.0
Mapa souhvězdí Panny
ESO-M87.jpg
Autor: Chris Mihos (Case Western Reserve University)/ESO, Licence: CC BY 4.0
Tento podrobný snímek Kupy galaxií v Panně, který pomocí Burrell Schmidtova dalekohledu pořídil Carl Mihos a jeho kolektiv, ukazuje rozptýlené světlo mezi galaxiemi, které patří do Kupy. Sever je nahoře, východ vlevo. Tmavé puntíky ukazují místa, odkud byly z obrázku odstraněny jasné hvězdy ležící v popředí. Messier 87 je největší galaxie v levé části snímku.