Madla Vaculíková

Madla Vaculíková
Narození25. listopadu 1925
Spešov
Úmrtí16. ledna 2020 (ve věku 94 let)
Dobřichovice
Povoláníspisovatelka
Tématabeletrie
Manžel(ka)Ludvík Vaculík
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Marie Vaculíková (25. listopadu 1925 Spešov16. ledna 2020[1][2] Dobřichovice), známá především pod jménem Madla,[2] byla manželkou českého spisovatele Ludvíka Vaculíka a jako postava se objevuje v mnoha jeho knihách, především v Českém snáři. Byla autorkou dvou knih dopisů českému básníkovi a výtvarníkovi Jiřímu Kolářovi a ze svého vztahu s Vaculíkem, který jí býval často nevěrný, se zpovídala v knize rozhovorů s Pavlem Kosatíkem Já jsem oves.

Osobní život

Narodila se ve Spešově u Blanska. Její maminka zemřela, když jí bylo sedm let. Vystudovala měšťanskou školu. Poté byla poslána do učení do Baťových závodů ve Zlíně, kde se seznámila s Ludvíkem Vaculíkem. Zde se starala o mládež. Po náletu na Zlín v roce 1944 přešla do závodu ve Zruči nad Sázavou. Poté pracovala jako vychovatelka v příhraniční oblasti ve Františkově, kam za ní přijel Ludvík Vaculík. V prosinci 1949 si Ludvíka Vaculíka vzala za muže. Postupně se jim narodili tři synové – Martin, Ondřej a Jan. V padesátých letech se věnovala zejména výchově dětí. Syn Martin emigroval do Francie.

Profesionální život

Na počátku 60. let byla zaměstnána jako poslechářka pořadů Českého rozhlasu, na které psala hodnocení[3]. Spolupodílela se na zavedení pořadu o antické knihovně. Stála u zrodu Klub spřízněných duší při divadle Semafor. Pomáhala organizovat debatní večery, na kterých vystupovali například Jaroslav Seifert, Jan Procházka, Vilém Stanovský aj. Pomáhala vydávat klubový zpravodaj, jehož poslední číslo vyšlo v prosinci 1971. Klub pod tlakem změnil název a Madla Vaculíková musela v roce 1972 v Klubu z politických důvodů ukončit činnost. Následně získala práci v manželské poradně ve Slezské ulici na pražských Vinohradech, kde zůstala až do důchodu, do kterého odešla v roce 1973. Nejprve byla zaměstnána jako administrativní pracovnice, později povýšila na vedoucí příjmu. Po Chartě 77 měla zakázáno být v místnosti s klienty sama.

Chartu 77 nepodepsala z důvodu ochrany rodiny, zajištění živobytí a pojištění pro děti i manžela. V Dobřichovicích, kde žila, hostila četné disidentské sešlosti.

Dílo

  • Seznam dělSouborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Madla Vaculíková
  • Drahý pane Kolář… Mladá fronta, Praha, 1994, ISBN 80-204-0487-2
  • Drahý pane Kolář… Kniha druhá, 1993–1999. Mladá fronta, Praha 1999, ISBN 80-204-0823-1
  • Pavel Kosatík a Madla Vaculíková: Já jsem oves: Rozhovor s Madlou Vaculíkovou. Dokořán, Máj, Praha 2002, ISBN 80-86569-35-7, ISBN 80-86643-03-4 (ukázka z knihy)

Odkazy

Reference

  1. Marie Vaculíková – parte
  2. a b KOSATÍK, Pavel. Madla Vaculíková, žena ostrých kontur a osobní síly. Deník N [online]. N media, 2020-01-19 [cit. 2020-01-20]. Dostupné online. 
  3. Marie Vaculíková (1925). www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2019-05-23]. Dostupné online. 

Literatura

  • Daňa Horáková, O Pavlovi, Torst 2020, str. 378, ISBN 9788072155927

Externí odkazy