Madona z Jihlavy

Madona z Jihlavy
Umístění
Umístění	Strahovský klášter
Stát	Česko Česko
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Madona z Jihlavy, zvaná zlatá^[1], je gotická socha z doby kolem roku 1360, původně umístěná v kostele sv. Jakuba Většího v Jihlavě. Kvalitou sochařského zpracování odpovídá dvorské dílně.^[2] Je vystavena v obrazárně Královská kanonie premonstrátů na Strahově.

Popis a zařazení

Socha z lipového dřeva, na zádech vyhloubená, výška 152 cm. Během restaurování a konzervace sochy bylo sejmuto barokní zlacení a pozdější nepůvodní doplňky - zlaté koruny matky i dítěte, žezlo v levé ruce madony a srpek měsíce na podstavci.

Socha madony v uvolněném postoji drží dítě na pravém boku nad nosnou nohou. Její levá noha je mírně nakročená a napíná šat zřasený do hustých záhybů a těsně přiléhající k tělu se kterým tvoří jednotný blok. Záhyby drapérie jsou v horní části těla horizontální, mělce mísovité. Plynule přecházejí do diagonálních, směřujících od vysoko posazené kyčle ke špičce levé nohy. Dítě, do půl těla nahé, je zachyceno v pohybu - pravou rukou se drží Mariina pláště, levou se zřejmě dotýkalo jejího závoje. Z jeho nohou a od levého boku Madony splývá šat v hustých vertikálních záhybech a zdůrazňuje aktivní funkci nosné nohy. Husté řasení drapérie je převzato z klasické gotiky antikizujícího směru a abstrahujícího formalizmu první poloviny 14. století, ale sochař prokazuje pokročilý smysl pro organickou vazbu částí a optickou jednotu povrchu.^[3]

Tělo i hlavička dítěte jsou modelovány jako měkký organický tvar. Ušlechtilá tvář matky je lemována stylizovaným ornamentálním účesem.^[4] Výrazně individualizovaný obličej, vzbuzující dojem portrétu a pružná elegance světsky pojaté sochy odpovídá spíše dvorskému prostředí a v prostředí městského kostela je překvapující.^[2] Socha nemá přímé dobové paralely a od tehdejší středoevropské produkce se liší výrazným estetismem v podání záhybů drapérie a zejména v jemně podaných obličejových partiích.^[4] Klasicizující statičnost této sochy je spíše výjimkou.^[5] Nová situace v řezbářství se projevuje růstem objemu, který zevnitř rozrušuje abstraktní lineární soustavu drapérie, změkčuje povrch soch a buduje tvar spíše na přechodech než na hranicích mezi jejími částmi. To zároveň znamená, že se oslabuje předěl sochy mezi její hmotou a prostředím, které do ní aktivně zasahuje.^[6]

Jihlavská madona spolu s již nezvěstnou Madonou Eiglovou (1350)^[7], která mohla být jejím předstupněm a měla nejblíže k některým madonám z jihozápadního Německa^[8], navazují na díla Mistra Michelské madony. V příčném tvarování drapérie předcházejí stylu Madony zahražanské^[9] a stojí na počátku procesu vedoucího ke krásnému slohu.^[10]

Příbuzná díla

• Madona ze soukromého majetku v Jihlavě, zv. Eiglova (1350), odvezena během války, nezvěstná
• Broumovská madona z kostela sv. Vojtěcha (1360-1370)^[11]
• Madona ze Zahražan (po r. 1370)

Reference

Literatura

• Libor Šturc, Mistrovská díla Strahovské obrazárny, Královská kanonie premonstrátů na Strahově 2016, ISBN 978-80-88009-08-5
• Tereza Hrabovská, Mistr Michelské madony a jeho dílna, Bakalářská práce, Katolická teologická fakulta, Ústav dějin křesťanského umění Praha, 2008
• Ivana Kyzourová, Strahovská obrazárna. Od gotiky k romantismu: Vybraná díla ze sbírek Kláštera premonstrátů na Strahově, 1993
• Albert Kutal, Jaromír Homolka, Katalog sochařství, in: Jaroslav Pešina (ed.), České umění gotické 1350-1420, Academia Praha 1970
• Jaromír Pečírka, Středověké sochařství v Čechách, Umění VI, 1933, s. 169-200