Magie ve starověkém Řecku

Magie ve starověkém Řecku zahrnovala celou škálu praktik, které zahrnovaly mimo jiné mageia či goéteii, epoidai (zaříkávání), katadesmos (proklínací tabulky), farmaka (posilující lektvary i jedy, čarodějnictví), periapta (amulety), filtra (milostnou magii), kollossoi („vúdú panenky“) a různé formy věštění. Pohled starověkých Řeků neznal moderní dělení na magii, vědu, náboženství a pověru. V řecké mytologii lze nalézt řadu postav spojených s magií či čarodějnictvím. Jako čarodějka bývá označována například Kirké a Médeia. S magií či čarodějnictvím byly také spojována významná božstva jako Hermés a Hekaté, nebo thrácký pěvec Orfeus.^[1]

Praktikování magie vyvolávalo určitou nedůvěru a často bylo spojováno či zaměňováno s činnostmi jako je travičství. V jónském městě Teos byl v 5. století př. n. l. muž se svou rodinou za záškodnou magii (farmaka deleteria) potrestán smrtí, ve 4. století př. n. l. byla se svými dětmi v Athénách popravena Theoris z Lemnu, která byla farmakis „kouzelnice, čarodějka“, ale není jasné, jaká byla povaha jejího obvinění. Proti magii vystupoval například Platón, ale také epikurejci a stoikové.^[1]

Užití termínu magie v kontextu starověkého Řecka je některými badateli zpochybňováno s poukazem na nerozlišitelnost „magie“ od „náboženství“, ale také od pověry či vědy.^[1] Nabízí místo toho termíny jako „magicko-náboženské fenomény“ nebo „neschválené náboženské aktivity“.^[2]

Původním obecným termínem pro magii byl ve starořečtině goéteia (γοητεία), ale vedle něj se prosadil výraz mageia (μαγεία) vychází z magos (μάγος) a to zase ze staroperského magu-, které označovalo zvláštní třídu věštců a vykladačů snů. K převzetí tohoto slova došlo již v 5. století př. n. l. a postupně nahradilo výraz goéteia. Dalším výrazem pro praktika magie byl epodos, které znamená doslova „zpívající“ nebo „směřující svoji píseň na něco“, což naznačuje souvislost se zpívanými zaklínadly.^[3]

Ze slova farmakon (φάρμᾰκον), které označovalo posilující lektvary, léky i jedy, byla odvozena slova jako farmakeia „lékařství, magie, čarodějnictví“ (φαρμακεία), farmakeus „travič, čaroděj, lékárník“, farmakis „čarodějka, čarodějnice“ (φαρμακίς) a farmakos „obětní beránek“ (φαρμακός). Ze slova farmakon je odvozeno také adjektivum polyfarmakos (πολυφάρμακος) „mnoha farmak (znalý)“, kterým jsou v Iliadě popisováni lékaři, v Odysseii bohyně Kirké a v Argonautice Médeia.^[4]

Amulety a talismany byly nazývány períapton (περίαπτον) a fylaktérion (φῠλᾰκτήρῐον), z nichž druhý jmenovaný byl užíván k ochraně nositele. Mohly být vyrobeny ze dřeva, kosti, kovu nebo kamene, vzácně i z polodrahokamu a mít podobu či nést vyobrazení falu, oka, vulvy, uzlu, skarabea nebo ruky ukazující obscénní gesto, či nést další blahodárné a ochranné symboly. Mohly se skládat také z papyru či kovového plíšku s magickými slovy či být uloženy v váčku.^[1] Ochranné předměty, která chránila celá města, se nazývaly paládium.

Kletba (agos, ara či euche) byla nástrojem pomsty vůči nepřátelům dotyčného, ale také způsobem hrozby udržující veřejný pořádek.^[1] Již od archaické doby se ke kletbám, ale také k milostné magii, užívaly panenky zvané kollosoi, v řecko-římské době získaly na oblibě proklínací tabulky zvané katadesmos.

Výraz goetie vychází ze starořeckého goétia (γοητεία) „umění goétů“. To pochází z goés (γόης) „čaroděj, kouzelník, kejklíř“^{[pozn. 1]} a to z goaó „křičet, sténat, naříkat, kvílet (nad mrtvým)“. Ve starověkém Řecku používal v zásadě zaměnitelně s obdobnými slovy jako magos a epodos. Všechny tyto termíny měli určitý negativní nádech a byly urážlivé. Je pravděpodobné že původně existovala jistá distinkce mezi nimi a odkazovali na odlišné techniky, ale v dochovaných pramenech jsou prakticky nerozlišitelné, ač slovo goés mělo ještě více negativní nádech než magos, a bylo spojováno s vytvářením iluzí, podvody a šarlatánstvím.^[3]

Nejstarší doklady o užití slova pochází z 5. století př. n. l. Podle básně Foronis byli daktylové z posvátné hory Idy goéty, užívali zaklínadla (epodai) a věnovali se mystériím, podle Feredýka působícího ve stejné době byli „leví“ daktylové goéty a „praví“ analyontes, tedy těmi kdo dokáží zlomit prokletí (katadeseis). V Aischylově dramatu Peršané pak perská královna matka vede duši (psychagogoi) svého zemřelého manžela Dareia skrze žalozpěv (gooi). Tím však implicitně může odkazovat i na slovo magie, které má perský původ, a chápat vyvolávání zemřelých, ať už označované jako goétia nebo mageia, jako bytostně perskou praktiku. V další Aischylově hře, ztracených Psychagogoi bylo titulní „vodění duší“ podle Frýnicha totožné s goétií. V Euripídových Bakchantkách je jako goés a epodos označen Dionýsos. Ve 4. století př. n. l. Platón užíval termín goétia jako synonymní k farmakeia „lékařství, travičství, čarodějnictví“. Hérodotos považoval skytské Neury, kteří se údajně mění ve vlky, za goéty. V pozdějších pramenech se pak objevují další goéti. Podle Diodóra Sicilského byl jedním z nich Eunus, vůdce povstání otroků, podle Strabóna dácký kněz Deceneus a mytický pěvec Orfeus, podle Filostrata císař Hadrián a tentýž autor zmiňuje že z goétie byl obviňován Apollónios z Tyany.^[3]

Ve vlivném byzantském slovník Suda z 10. století se objevuje dělení na magii, čarodějnictví a goétii. Magie (mageia) je vyvolání dobrotivých duchů, jako například v případě zázraků Apollónia z Tyany, čarodějnictví (farmakeia) užívání jedů a goétia vyvolávání zemřelých.^[5] Tento pohled však nemá oporu ve starších pramenech.^[3] Ještě později, především od středověku, se goetie stala synonymní k černé magii.

• WATSON, Lindsay C. Magic in Ancient Greece and Rome. [s.l.]: Bloomsbury Academic, 2009. ISBN 978-1788312981. S. 1–2.