Maico

Maico
Logo
stroj Maicomobil
Základní údaje
Právní forma	akciová společnost
Datum založení	1926
Datum zániku	1983
Adresa sídla	Pfäffingen, Německo
Charakteristika firmy
Oblast činnosti	automobilový průmysl
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Maico byla německá značka vyrábějící jízdní kola, motocykly a miniautomobily. Její stroje byly úspěšné zejména v motokrosu.

Začátky

Společnost byla založena v roce 1926 jako továrna na jízdní kola Maisch & Compagnons. V roce 1934 zahájila výrobu mopedů vybavených dvoudobými motory Sachs zdvihového objemu 98 cm³ a v roce 1938 výrobu lehkých motocyklů s dvoudobými motory ILO objemu 123 cm³.^[1]

(c) Karl Gruber / Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0

© 1971markus@wikipedia.de, CC BY-SA 4.0

Poválečná výroba

Nedostatek surovin po druhé světové válce vedl Maico k náhradní výrobě. Později přidala jízdní kola, často s pomocným motorem. Měnová reforma v půli roku 1948 rychle zvedla poptávku a továrna se vrátila k předválečné výrobě. Byla jedou z prvních německých značek, které si výrobu motocyklů mohly dovolit a získala velký náskok. Problémy v dodávkách jednotek ILO vedly na podzim 1948 k vývoji vlastního jednoválcového dvoudobého motoru pro motocykl Maico M125. S větším zdvihovým objemem poháněl motocykly M150 a M151 i mohutně kapotované stroje Maicomobil MB 151 a MB 175 s poměrně velkým zavazadlovým prostorem a značnou ochranou před nečistotami na silnici nebo od motoru, které se prodávaly velmi dobře.^[2]

Tým jezdců Maico vyhrál roku 1952 Mezinárodní motocyklovou šestidenní a dramaticky zvýšil prodej značky.

V roce 1953 byl motor přepracován a vyráběl se téměř beze změn přes 20 let. Byl k dispozici v různých objemech pro motocykly M175, M200 Fanal, M200 Passat, M 175 S, M 200 S, M250/M277 Blizzard, stroje Maicomobil MB200 a skútry Maicoletta 175, 250 a 277 i v mnoha sportovních motocyklech s moderním podvozkem, který byl poprvé představen u modelů M 175 S a M 200 S. Vrcholným typem byl Taifun s dvouválcovým motorem objemu 350 nebo 400 cm³. Typ 400 poskytoval 22,5 k. Úspěšný byl i prodej v USA.

V roce 1956 značka ovládla německý motokrosový šampionát ve třídě do 175 cm³, prvních 10 míst obsadili jezdci na Maico GS 175, v enduro verzi nabízené jako MC 175.

Zhroucení motocyklového trhu

Kvůli dramaticky se zmenšujícímu zájmu o cestovní motocykly musela být výroba Taifunu v roce 1957 zastavena. Jednoválcové modely M se vyráběly až do počátku 70. let, zejména díky terénní odvozenině typu M 250, kterou Maico zaplnila mezeru na trhu a dodávala např. Bundeswehru nebo bavorské policii.

Minivozy

Od roku 1954 všeobecný zájem o motocykly v Německu klesal a rostla poptávka po miniautomobilech. Se zvyšující se životní úrovní dávalo mnoho jezdců nebo těch, co o koupi motocyklu uvažovalo přednost většímu komfortu dvoustopých minivozů. Maico se vedle současného programu rozhodla nabídnout i tuto vyšší úroveň pohodlí. V roce 1955 koupila z konkurzní podstaty práva a lisovací nástroje na malý dvoumístný model se značkou Champion.^[3] Maico byla třetí, která se vůz vzešlý z poválečného jednoduchého prototypu bez dveří a střechy, který zkonstruoval specialista na převodovky ZF Friedrichshafen, znovu pokusila oživit. Obě předchozí společnosti zkrachovaly.

Vozy postavené podle koncepce osvědčené vozem nižší střední třídy VW Brouk poháněly vodou chlazené dvoudobé dvouválcové řadové motory Heinkel zdvihového objemu 400 a 450 cm³ ​​výkonu 15, resp. 18 koní. Dosahovaly s nimi maximální rychlosti 80, nebo 90 km/h. První byl téměř beze změn převzatý dvoumístný Champion 400 H se stahovací střechou, kterých Maico postavila od září 1955 do června 1956 1374 s označením MC 400/H. Úspěšnější byl náhradník, čtyřmístný Maico MC 500/4, kterého se prodalo 6301. Pontonová karoserie optimálně využila šířku vozu, obsaditelnost měl jako Brouk. Kratší rozvor jen více omezoval zadní sedadlo, za nímž byl prostor pouze na dvě užší aktovky. Menší kufr a taška se vešly pod přední kapotu před náhradní kolo. Na větší zavazadla byl potřeba střešní nosič. Vůz stál 3665 DM, Brouk v základním provedení kolem 3780 DM. Roli hrály i provozní výdaje: daně a pojištění vozu dle zdvihového objemu, náklady na pohonné hmoty, pneumatiky, údržbu a opravy. Kombi Maico MC 500 G (Großraum-Fahrzeug - velkoprostorový vůz, 21 kusů, cena 4500 DM), čtyřmístné Maico MC 400/4 a kabriolety Maico 500 Sport s výkonem 20 koní a maximální rychlostí 110 km/h karosárny Beutler (jen 4) vznikly pouze v malých počtech. Prodej zdaleka nepostačoval k pokrytí výrobních nákladů. V srpnu 1957 dále informoval Der Spiegel o závadách čtyřmístného vozu, ale později se opravil. Zveřejnění okamžitě ještě výrazněji snížilo prodeje. Následný soudní spor skončil pro Maico neúspěšně. Výroba automobilů Maico skončila v roce 1958.

Vojenský motocykl M 250/B

Na základě modelu Blizzardu byl vyvinut vojenský motocykl M 250/B, který nahradil stroje Triumph a DKW s horšími terénními schopnostmi. Maico získala objednávku na asi 10 000 motocyklů pro Bundeswehr a Spolkovou pohraniční stráž, které musela dodat v letech 1959 až 1961. S výrobou ji pomohlo sdružení Zweirad-Union z Norimberka, která sestavilo asi třetinu vyrobených strojů. Motocykl M 250/B se v klesajícím počtu prodával až do roku 1970 po celém světě.

Konkurence z Dálného východu

Od roku 1962 se Maico pod tlakem levnější japonské konkurence stále více zaměřovala na motokrosové motocykly. Specializací na vysoce kvalitní a drahé závodní stroje se blížila exkluzivitě motocyklů BMW. Vývoz prudce vzrostl a představoval přibližně 80 % produkce. Maico zavedla inovativní dlouhý zdvih odpružení, který okoukaly další týmy. V sedmdesátých letech získali jezdci na motocyklech Maico tři tituly mistra světa v motokrosu. Nový silniční stroj MD 125 vznikal od poloviny 60. let s problémy, se závodní verzí 125 RS ale v letech 1972-73 Börje Jansson vyhrál tři závody Mistrovství světa silničních motocyklů ve třídě do 125 cm³.

V roce 1979 se Maico pokusila uvolnit extrémní závislost na motokrosových strojích. Dlouho ale neinvestovala do výrobního zařízení a měla výrazně vyšší výrobní náklady. Nově vyvinutý stroj MD 250 WK, jediný západoněmecký silniční motocykl podobné objemové třídy, byl nabízen za nekonkurenceschopnou cenu. V roce 1983 vyhlásila Maico bankrot.

V roce 2013 byla v malých množstvích zahájena výroba motokrosových, enduro a supermoto motocyklů se značkou Maico.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Maico na německé Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Maico na Wikimedia Commons