Maico

Maico
Logo
stroj Maicomobil
Základní údaje
Právní forma	akciová společnost
Datum založení	1926
Datum zániku	1983
Adresa sídla	Pfäffingen, Německo
Charakteristika firmy
Oblast činnosti	automobilový průmysl
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Maico byla německá značka vyrábějící jízdní kola, motocykly a miniautomobily. Její stroje byly úspěšné zejména v Motokrosu.

Společnost byla založena v roce 1926 jako továrna na jízdní kola Maisch & Compagnons. V roce 1934 zahájila výrobu mopedů vybavených dvoudobými motory Sachs zdvihového objemu 98 cm³ a v roce 1938 výrobu lehkých motocyklů s dvoudobými motory ILO objemu 123 cm³.^[1]

(c) Karl Gruber / Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0

© 1971markus@wikipedia.de, CC BY-SA 4.0

Poničené hospodářství, výrobní omezení a nedostatek surovin přiměl továrnu krátce po druhé světové válce k náhradní výrobě hraček a zplynovačů dřeva. Později přidala jízdní kola, často s pomocným motorem. Měnová reforma v půli roku 1948 zvedla rychle celkovou poptávku a Maico se vrátila k předválečné výrobě. Byla jedou z prvních německých značek, které si výrobu motocyklů mohly dovolit a získala velký náskok. Nepravidelné dodávky motorů ILO na podzim 1948 ji přiměly k vývoji a výrobě vlastní jednoválcové dvoudobé jednotky pro motocykl Maico M125. S větším zdvihovým objemem poháněl vzápětí motocykly M150, M151 a od června 1950 i mohutně kapotovaná „dvoukolová vozidla“ Maicomobil MB 151 a MB 175 se značnou ochranou před nečistotami od silnice nebo motoru a poměrně velkým zavazadlovým prostorem, které se velmi dobře prodávaly.^[2]

Tým jezdců Maico vyhrál roku 1952 Mezinárodní motocyklovou šestidenní a dramaticky zvýšil prodej značky.

V roce 1953 továrna motor přepracovala a vyráběla ho téměř beze změn dál přes 20 let. Montoval se v různých objemech do motocyklů M175, M200 Fanal, M200 Passat, M 175 S, M 200 S, M250/M277 Blizzard, strojů Maicomobil MB200 a lehčích skútrů Maicoletta 175, 250 a 277 i v mnoha sportovních motocyklů s moderním podvozkem, který se poprvé představil na modelech M 175 S a M 200 S. Vrcholným typem byl Taifun s dvouválcovým motorem objemu 350 nebo 400 cm³ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ poskytoval až 22,5 k. Úspěšný byl i prodej v USA.

V roce 1956 značka ovládla německý motokrosový šampionát ve třídě do 175 cm³, prvních 10 míst obsadili jezdci na Maico GS 175, v enduro verzi prodávané jako MC 175.

Kvůli dramaticky se zmenšujícímu zájmu o cestovní motocykly musela být výroba Taifunu v roce 1957 zastavena. Jednoválcové modely M se vyráběly dál až do počátku 70. let. Nejvíce spolehlivý robustní terénní stroj M 250B odvozený z motokrosového speciálu, s nímž Maico nalezla mezeru na trhu a nadlouho dodávala např. Bundeswehru nebo bavorské policii.

Od roku 1954 zájem o motocykly v Německu klesal a rostla poptávka po miniautomobilech. Se zvyšující se životní úrovní dávalo mnoho jezdců nebo o koupi motocyklu uvažujících přednost většímu pohodlí dvoustopého minivozu. Maico se rozhodla ke své současné nabídce přidat i tuto vyšší úroveň přepychu. V roce 1955 koupila z konkurzní podstaty práva a lisovací nástroje na malý dvoumístný model se značkou Champion.^[3]

Maico byla třetí, která se ne laciný vůz odvozený z jednoduchého téměř 2 metry dlouhého prototypu se dvěma místy bez dveří a střechy, který v roce 1946 zkonstruoval specialista podniku na převodovky ZF Friedrichshafen a další vývoj převzal a do výroby uvedl závodní jezdec Hermann Holbein, znovu pokusila oživit. Všechny tři předchozí společnosti zkrachovaly.

Vozy s koncepcí osvědčenou vozem nižší střední třídy VW Brouk poháněly dvouválcové řadové vodou chlazené dvoudobé motory Heinkel zdvihového objemu 400 nebo 450 cm³ ​​o výkonu 15, resp. 18 koní. Dosahovaly maximální rychlosti 80 ​​a 90 km/h. První byl téměř beze změn převzatý dvoumístný Champion 400 H se dvěma sedadly a policí za nimi pro zavazadla nebo dvě malé děti s plátěným až dozadu stahovacím vrškem střechy.^[4] Pod přední kapotu před náhradní kolo se vešel menší kufr a taška. Na větší zavazadla byl nezbytný střešní nosič nebo přívěs. Dveře s půlkruhovým oknem^[5] měly stejný výlisek pravých a levých. Pontonová karoserie optimálně využila šířku vozu a podobal se Porsche 356. Maico jich od září 1955 do června 1956 postavila 1374 s názvem MC 400/H.

Úspěšnější byl nástupce, čtyřmístný Maico MC 500/4 s uzavřenou střechou a prodlouženým rozvorem o 22 cm, kterého se prodalo 6301. Obsaditelnost měl jako Brouk, kratší rozvor jen více omezoval zadní lavici, za kterou se vměstnaly jen dvě mělké aktovky. Vůz stál 3665 DM, Brouk v základním provedení kolem 3780 DM. Výrazně nižší byly provozní výdaje: daně a pojištění vozu dle zdvihového objemu, náklady na pohonné hmoty, pneumatiky, údržbu a opravy. Dvoudobý motor jednoduché konstrukce s pouze třemi pohyblivými částmi: klikovým hřídelem, ojnicí a pístem, vykazoval nízké opotřebení a dlouhou životnost.

Kombi Maico MC 500 G (Großraum-Fahrzeug - velkoprostorový vůz, cena 4500 DM, 21 vozidel), čtyřmístných Maico MC 400/4 (cena 3490, také DM 21 vozidel) a kabrioletů Maico 500 Sport s výkonem 20 koní a maximální rychlostí 110 km/h karosárny Beutler (4950 DM standardní verze, 5400 DM jedině vyráběná luxusní verze, pouze 4 vozidla) vzniklo nemnoho. Objem prodeje zdaleka nepostačoval k pokrytí výrobních nákladů.

V srpnu 1957 informoval Der Spiegel také o závadách čtyřmístného vozu, ale později se opravil. Zveřejnění okamžitě snížilo prodej ještě mnohem výrazněji. Následný soudní spor skončil pro Maico neúspěšně a výrobu automobilů i Maicomobilů skončila v roce 1958.

Vojenský motocykl M 250B nahradil stroje Triumph a DKW s horšími terénními schopnostmi. Maico získala objednávku na asi 10 000 motocyklů pro Bundeswehr a Spolkovou pohraniční stráž, které musela dodat v letech 1959–⁠⁠⁠⁠⁠⁠1961. S výrobou ji pomohlo sdružení Zweirad-Union z Norimberka, která sestavilo asi třetinu vyrobených strojů. Motocykl M 250/B se v klesajícím počtu prodával až do roku 1970 po celém světě.

Od roku 1962 se Maico pod tlakem levnější japonské konkurence stále více zaměřovala na motokrosové stroje. Specializací na vysoce kvalitní a drahé závodní motocykly se blížila exkluzivitě motocyklů BMW. Vývoz prudce vzrostl a představoval přibližně 80 % produkce. Maico zavedla inovativní dlouhý zdvih odpružení, který okoukaly další týmy. V sedmdesátých letech získali jezdci na motocyklech Maico tři tituly mistra světa v motokrosu. Nový silniční stroj MD 125 vznikal od poloviny 60. let s problémy, se závodní verzí 125 RS ale v letech 1972-73 Börje Jansson vyhrál tři závody Mistrovství světa silničních motocyklů ve třídě do 125 cm³.

V roce 1979 se Maico pokusila uvolnit přílišnou závislost na motokrosových strojích. Dlouho ale neinvestovala do výrobního zařízení a měla daleko vyšší náklady výroby. Nově vyvinutý stroj MD 250 WK, jediný západoněmecký silniční motocykl podobné objemové třídy, byl nabízen za neprodejnou cenu. V roce 1983 vyhlásila Maico bankrot.

V roce 2013 byla v malých množstvích zahájena výroba motokrosových, enduro a supermoto motocyklů se značkou Maico.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Maico na německé Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Maico na Wikimedia Commons