Malířská akademie (Čína)

Malířská akademie (čínsky v českém přepisu chua-jüan, pchin-jinem huàyuàn, znaky zjednodušené 画院, tradiční 畫院) je neoficiální název pro malířské instituce působící při dvorech císařů čínských říší Sung a Čching. A sice pro sungskou Malířskou službu (čínsky v českém přepisu Tchu-chua-ťü, pchin-jinem Túhuàjú, znaky zjednodušené 图画局, tradiční 圖畫局), případně pro čchingskou Jižní studovnu (čínsky v českém přepisu Nan-šu-fang, pchin-jinem Nánshūfáng, znaky zjednodušené 南书房, tradiční 南書房) či institut Žu-i kuan (čínsky pchin-jinem Rúyìguǎn, znaky zjednodušené 如意馆, tradiční 如意館).

Historie

Malířská akademie vznikla v období pěti dynastií (10. století).[1] V sungské době (10. – 13. století) byl „malířská akademie“ chua-jüan neformální název pro Malířskou službu Tchu-chua-ťü, což byla jedna ze čtyř částí Uměleckého institutu Chan-lin jüan,[2] zahrnujícího i útvary astrologů, kaligrafů a lékařů. Zaměstnáni v nich byli ne úředníci, ale profesionální odborníci.[3][pozn. 1] Velkou péči věnoval malířské akademii i výběru umělců do jejích řad zejména císař Chuej-cung (vládl 1100–1126), sám schopný umělec.[1]

Podle sungského vzoru byla mingským císařem Süan-te (vládl 1425–1435) počátkem jeho vlády obnovena, je proto nazývána Akademie malířství éry Süan-te (Süan-te chua-jüan).[5] Vesměs však mingští císaři umisťovali malíře do akademie Chan-lin, nebo do císařské gardy.[2]

V čchingském období bylo chua-jüan neoficiální pojmenování pro Jižní studovnu Nan šu-fang,[2] kde od roku 1659 císař Kchang-si besedoval s učenci. V důsledku těsného kontaktu s císařem získali účastníci schůzek značný vliv, Jižní studovna však zanikla po císařově smrti.[6] Označení chua-jüan bylo používáno též pro institut Žu-i kuan zřízený pro malíře a další umělce v éře Čchien-lung (1736–1796).[7]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Institut měl odlišný charakter od akademie Chan-lin tchangské, jüanské a pozdějších dob, v níž byli soustředěni zejména úředničtí vzdělanci.[4]

Reference

  1. ↑ a b ChinaCulture.org. The Imperial Painting Academy [online]. ChinaCulture.org [cit. 2014-10-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-11-12. (anglicky) 
  2. ↑ a b c HUCKER, Charles O. A Dictionary of Official Titles in Imperial China. Stanford: Stanford University Press, 1985. ISBN 0-8047-1193-3. S. 260. (anglicky) [Dále jen Hucker]. 
  3. ↑ Hucker, s. 445.
  4. ↑ Hucker, s. 223, 260, 445.
  5. ↑ КРАВЦОВА, М.Е. Сюань-дэ хуа-юань [online]. Синология.Ру [cit. 2014-06-14]. Stať z Духовная культура Китая: энциклопедия: в 5 т. / гл. ред. М.Л. Титаренко; Ин-т Дальнего Востока. — М.: Вост. лит., 2006–. Т. 6 (дополнительный). Искусство / ред. М.Л. Титаренко и др. — 2010. — 1031 с. С. 705-707. Dostupné online. (rusky) 
  6. ↑ XU, Shu’an; OLIVOVÁ, Lucie. Vývoj správního systému v Číně. Praha: Karolinum, 2000. 110 s. ISBN 80-246-0093-5. S. 71–72. 
  7. ↑ Hucker, s. 273.