Maltézský řád

Řád rytířů špitálu svatého Jana v Jeruzalémě Suverénní řád Maltézských rytířů
Ordo Fratrum Hospitalis Sancti Ioannis Hierosolymitani (la)
Základním znakem řádu je od roku 1259 bílý heraldický kříž na červeném poli (spolu s osmišpičatým křížem tvoří obecné symboly řádu).
(c) Marco Zanoli, CC BY-SA 4.0 Mapa řádových sídel v Evropě roku 1300
Základní informace
Aktivita	od roku 1050 – dodnes: 1099 – špitální bratrstvo, založení řádu Gerardem Tencem 1113 – církevní řád, schválení papežem Paschalem II. 1120 – rytířský vojenský řád
Kategorie	rytířsko-vojenský monastický církevní řád podřízený Svatému stolci
Úloha	služba trpícím, původně také ochrana poutníků a vojenská obrana křesťanství
Sídlo	hlavní řádové sídlo: Špitál sv. Jana, Jeruzalém Margat a Akko město Rhodos na Rhodu Valletta, ostrov Malta Palác Malta a Villa del Priorato di Malta, Řím sídlo řádu v českých zemích: Maltézské náměstí v Praze
Země původu	Palestina, Jeruzalémské království Amalfská republika Amalfská republika (řád založen kupci z Amalfi)
Poslední představený	Giacomo Dalla Torre del Tempio di Sanguinetto (2018–2020)
Působnost	Západní, střední a jižní Evropa, Středomoří, Blízký východ
Jazyk	italština, latina
Motto	„Tuitio Fidei et Obsequium Pauperum“ („Ochrana víry a služba trpícím“)
Odznak	Bílé (stříbrné) kříže – rovný heraldický (na vlajce, znak řádu) a osmišpičatý na červeném (standarta velmistra) nebo černém poli (na pláštích), tento je znám také jako maltézský kříž.
Oděv	Zpočátku černé oděvy s rovnoramennými bílými kříži, později osmišpičaté. Od roku 1259 se začalo pro vojenské účely užívat barvy červené na místo původní černé. Uniformy jsou zpravidla červené s heraldickým křížem doplněné s černými plášti s osmišpičatým křížem.
Patroni	Panna Marie Philermoská sv. Jan Křtitel
Stuha	čestný rytíř

Řád maltézských rytířů (neboli běžně maltézský řád^[1][2]) je obecné pojmenování jednoho z velkých mezinárodních rytířských duchovních řádů, který vznikl v 11. století na území křesťanského Jeruzalémského království ve Svaté zemi jako Řád rytířů špitálu svatého Jana v Jeruzalémě (latinsky Ordo Fratrum Hospitalis Sancti Ioannis Hierosolymitani), známého jako Řád johanitů či hospitalitů (Fraternitas Hospitalaria). Během svého působení na ostrově Rhodos vešel řád ve známost jako „rhodští rytíři“ a teprve označení „maltézští rytíři“ získali jeho členové až po přesídlení centra řádu na ostrov Malta, které mu už pak trvale zůstalo.

Maltézští rytíři byli jedním z největších a nejmocnějších duchovních rytířských řádů středověku. Z hlediska politického a vojenskému vlivu a mezinárodního rozšíření jsou srovnatelní pouze s Řádem německých rytířů nebo ve středověku předčasně zaniklými templáři.

Dnes na původní johanitský (maltézský) řád navazuje jednak katolický Suverénní řád Maltézských rytířů (plným názvem latinsky Supremus Ordo Militaris Hospitalis Sancti Ioannis Hierosolymitani Rhodius et Melitensis, česky Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě^[3]), který užívá tradičního označení od působení řádu na ostrově Malta, který mu byl věnován v roce 1530, a jednak protestantská Braniborská bailiva rytířského řádu jeruzalémských špitálníků sv. Jana (německy Balley Brandenburg des Ritterlichen Ordens Sankt Johannis vom Spital zu Jerusalem), která roku 1530 přijala reformaci a stala se samostatným nekatolickým řádem. K odkazu řádu se pak hlásí celá řada dalších organizací, některé sdružené v Alianci sv. Jana.

Název

Název řádu a jeho četná pojmenování se během historie často měnily na základě změny jeho organizace nebo oblasti působení.

Původní název řádu zněl „Špitální bratři sv. Jana Křtitele Jeruzalémského“ (latinsky Fratres Hospitalarii Sancti Ioannis Hierosolymitani)^[4]. Z toho se odvozovala další česká pojmenování Rytíři hospitalité sv. Jana v Jeruzalémě, Řád johanitů, Řád hospitalitů sv. Jana, Řád špitálníků, „svatojánští rytíři“ apod. Usídlení řádu na Rhodu v roce 1309 podnítilo vznik dalších pojmenování „Řád rhodských rytířů“, „Řád rytířů v Rhodu“, „rhodští rytíři“ apod. Označení „maltézští rytíři“ se objevilo až po přesídlení centra řádu na ostrov Malta.

Úřední název současného řádu je Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě^[5] (italsky Sovrano Militare Ordine Ospedaliero di San Giovanni di Gerusalemme di Rodi e di Malta, latinsky Supremus Ordo Militaris Hospitalis Sancti Ioannis Hierosolymitani Rhodius et Melitensis), zjednodušeně Suverénní řád Maltézských rytířů či jen Maltézský řád, který je pro literární účely různě zkracován a komolen např. Suverénní vojenský řád rytířů na Maltě apod. Přestože jméno Rhodu stále figuruje v oficiálním názvu řádu, tak po ztrátě Rhodu se již pojmenování rhodských rytířů pro řád běžně nepoužívá, ale užívá se již jen pro historické účely.

Historie řádu

Původ

U kolébky řádu stál špitál sv. Jana Slitovníka v Jeruzalémě, založený kolem roku 1050 italskými kupci z Amalfi. Řád samotný se datuje od roku 1099, kdy se prvním velmistrem stal Gerard Tenc, který působil do roku 1120. Nemocnici, která byla schopna pojmout na 2000 nemocných především z řad poutníků, spravovali benediktini. Po příchodu křižáků se špitální bratrstvo začalo rychle rozmáhat. Zasvěcení špitálu bylo změněno na významnějšího sv. Jana Křtitele. 15. února 1113 papež Paschalis II. potvrdil bratrstvo jako církevní řád. Řehole řádu johanitů, potvrzená 1137, obsahovala prvky benediktinské i augustiniánské řehole, slib chudoby, celibátu, poslušnosti, povinnosti ochraňovat věřící, pomáhat potřebným a bránit Jeruzalém před muslimy.

Rozšíření

Počátkem 12. století vznikly první pobočky řádu v jihoitalských přístavech pro poutníky ze všech zemí. Roku 1153 byly založeny první johanitské komendy v Německu, mezi léty 1158 až 1169 v Praze na Malé Straně a asi 1250 v českém Kladsku. V té době začal mistr Raimund de Pui organizovat johanity podle vzoru templářů jako vojenské duchovní společenství. Šlechtičtí členové řádu byli ozbrojeni a vedle charity plnili také vojenské úkoly. Tak došlo v praxi života řádu k symbióze mnišství a rytířství, později převážil rytíř nad mnichem. Johanité se vedle templářů stali nejvýznačnějším vojenským faktorem ve Svaté zemi.

Úlohou řádu byla zpočátku péče o nemocné poutníky do Svaté země, se vzrůstajícím nebezpečím turecké expanze pak stále více i ochrana posvátných křesťanských míst v Jeruzalémě a poutních cest, především jejich vojenská obrana proti Seldžukům.

Členové řádu se dělili do třídy bojových rytířů, kněží a bratří ošetřovatelů. V čele řádu stojí velmistr (srovnej velmistry Maltézského řádu). Po rozpuštění Řádu templářů roku 1312 byla velká část majetku a pozemků tohoto řádu v evropských zemích věnována Řádu johanitů (později pak Maltézskému řádu), ne vždy se však dostala do jeho rukou.

V důsledku této skutečnosti se řád začal dělit do tzv. jazyků (jazyk přitom odpovídal spíše území, kde se nemovitosti řádu nacházely). Původně existovalo sedm jazyků: provensálský, auvergneský, francouzský, italský, aragonský, německý a anglický, roku 1492 pak vznikl osmý jazyk kastilský (odtržením od aragonského).

Rhodos

Po dobytí Jeruzaléma sultánem Saladinem roku 1187 přesídlil řád do Margatu, Akko, posléze na Kypr (1291) a v roce 1309 se pak usídlil na byzantském Rhodu (odtud pochází jejich dočasné pojmenování rhodští rytíři). Tady johanité vytvořili suverénní stát v čele s velmistrem, kde úspěšně rozvinuli svoji lékařskou praxi a péči o nemocné. Vybudovali také mocnou flotu, která bránila dalšímu pronikání osmanských Turků Středomořím. Úspěšně odráželi pirátské nájezdy a zabránili dvěma invazím muslimů na Rhodos (1444 invazi egyptského sultána a 1480 invazi tureckých vojsk).

Jejich převaha ve východní části Středomoří se stala trnem v oku sílících osmanských panovníků. Roku 1522 obléhal osmanský sultán Sulejman I. Rhodos. K dispozici měl 400 lodí a 200 tisíc vojáků, zatímco řád disponoval jen 7 tisíci rytířů. Po šestiměsíčním obležení byl rytířům povolen odchod z ostrova.

• obrázky k Rhodu:
• 

  palác velmistra v Rhodu

• 

  (c) Antiquarian na projektu Wikipedie v jazyce angličtina, CC BY 2.5

  rytířský hrad v Rhodu

• 

  ulice rytířů v Rhodu

• 

  državy řádu v roce 1450 (vyznačeny modře)

Malta

Stát Řádu maltézských rytířů Stato dei Cavalieri di Malta ↓ 1530–1798 ↓ vlajka znak
Motto: Pro fide – pro utilitate hominum
geografie Zámořské kolonie Maltézského řádu (1651–1665)
hlavní město:	Birgu (1530–1571) Valletta (1571–1798)
obyvatelstvo
jazyky:	úřední jazyky: latina, italština, francouzština, španělština, portugalština, němčina, ostatní: maltština, sicilština, arabština
náboženství:	římskokatolické
státní útvar
státní zřízení:	teokratická volená monarchie
mateřská země:	Sicilské království (vazalství 1530–1753) suverénní stát (1753–1798)
měna:	Scudo
státní útvary a území
předcházející: Sicilské království Habsburské Španělsko Compagnie des Îles de l'Amérique následující: francouzská okupace Malty Osmanské Tripolsko Francouzská Západoindická společnost

Roku 1530 jim císař Svaté říše římské a španělský král Karel V. a papež Klement VIII. udělili v léno souostroví Malty za symbolickou povinnost odvádět jednoho maltského sokola ročně.

K výrazně důležitější roli řádu však patřil boj proti muslimským pirátům, kteří ze svých malých přístavů na severoafrickém pobřeží znepokojovali velký počet měst a osad na evropském pobřeží Středozemního moře. K nejznámějším korzárům patřil např. Chajruddín Barbarossa (zvaný též Khair ad-Din) a jeho bratr Oruč, později pirát Dragut, kteří stáli ve službách osmanských sultánů. Roku 1551 přepadli piráti ostrov Gozo v Maltském souostroví a unesli do otroctví 5000 až 6000 obyvatel ostrova (téměř veškeré obyvatelstvo), roku 1561 zajali katánského biskupa Niccolu Carraciolu, který cestoval na galéře Maltézského řádu.^[6]

Ve velké a krvavé bitvě zde řád po dlouhém obležení 1565 zvítězil nad osmanskými vojsky. Založil hlavní město a pevnost Vallettu a opevnil celý ostrov (tehdejším velmistrem byl Jean Parisot de la Valette). V nově zřízené nemocnici byli ošetřováni pacienti z celé středomořské oblasti. Johanité vybudovali správní aparát. Pod jejich vedením se Malta stala suverénním státem.

Roku 1798 musel řád kapitulovat před Napoleonem Bonaparte, táhnoucím s armádou na své egyptské tažení (řídě se svým heslem „nepozvedni meče proti bratru křesťanovi“^[7]), a usadil se na několik desetiletí v Rusku, přičemž ztratil během dalších desetiletí většinu svých převorství (tzn. pozemků a jmění) a tím i na významu.

• obrázky k Maltě:
• 

  pevnost St. Angelo na Maltě

• 

  dělo s erbem velmistra Pierra d'Aubusson

• 

  řádová mince z roku 1742 se zpodobněním setnuté hlavy sv. Jana Křtitele

• 

  historická rekonstrukce cvičení rytířů ze 16. století

• 

  část opevnění města Valletta postavené rytíři řádu

České země

V Českém království byla první komenda zřízena ve 12. století a existuje nepřetržitě dodnes. V době habsburské monarchie bylo české převorství nejvýznamnější základnou johanitů (maltézských rytířů) na tomto území, přestože v důsledku vyplenění komendy u Panny Marie pod řetězem roku 1420 se jejich majetek významně zmenšil a jeho hlavní základnu představovalo jihočeské panství a hrad Strakonice.

V roce 1626 získal český představený řádu titul velkopřevora a v roce 1694 bylo jeho sídlo definitivně přeloženo do barokně přebudovaného paláce u kostela Panny Marie pod řetězem v Praze. Nejvyšším rozhodnutím z 2. dubna 1881 pak císař František Josef I. dovolil, aby čeští velkopřevoři užívali knížecí titul. Jednotné české velkopřevorství přetrvalo i rozpad Rakousko-Uherska roku 1918, ovšem v důsledku anšlusu Rakouska roku 1938 se rozdělilo na české a rakouské.

V éře Protektorátu Čechy a Morava (za války jako převor řádu vystupoval konfident gestapa Franz Werner Bobe) a později za komunistického Československa byla činnost řádu ochromena a jeho činnost byla plně obnovena až po roce 1989.^[8] V čele českého velkopřevorství stojí v současnosti jako správce (procuratore) a kancléř (úřad velkopřevora je vakantní) Johannes Lobkowicz.^[9] S řádem je nedílně spojena tzv. Maltézská pomoc, dobrovolnická a nestátní nezisková organizace poskytující sociální služby trpícím a potřebným v duchu křesťanské lásky k bližnímu.

Mezi známé členy řádu v českých zemí patří nim např. Karel Eduard Paar, první velkopřevor po roce 1989, Karel Schwarzenberg,^[10] Jiří Lobkowicz či Jiří Sternberg. Dalším významným členem řádu je pražský arcibiskup Dominik kardinál Duka.

Maltézský řád dnes

Suverénní řád Maltézských rytířů (celý úřední název je italsky Sovrano Militare Ordine Ospedaliero di San Giovanni di Gerusalemme di Rodi e di Malta, latinsky Supremus Ordo Militaris Hospitalis Sancti Ioannis Hierosolymitani Rhodius et Melitensis) neboli Řád maltézských rytířů, zkráceně Maltézský řád, má od roku 1879 sídlo v Římě v Paláci Malta. Jeho současná činnost je převážně charitativního charakteru.

Obdobná seskupení

V minulosti, především po druhé světové válce, vznikl větší počet řádů a organizací, které se odvolávaly svým názvem (resp. znakem) na tradici řádu a tento imitovaly. Většinou se jednalo o krátkodobé úkazy, některé byly zcela fiktivního rázu. Patří sem například tzv. Velkopřevorství Podolské, založené jedním Italem, vydávajícím se za polského prince, Velkopřevorství Nejsvětější Trojice z Villeneuve aj.

Jedinou jinou organizací, která se dnes může úspěšně odvolávat na tradici tohoto řádu, je seskupení čtyř národních řádů, známých povětšinou pod jménem Řád Johanitů, které jsou seskupeny v Alianci řádů sv. Jana (jedná se o řády v Německu, Nizozemí, Švédsku a ve Velké Británii). Tyto řády vznikly jako protestantská odštěpení z původního katolického řádu v 16. resp. 19. století. Dnes jsou výlučně dobročinnými organizacemi a udržují mnoho poboček v dalších zemích. Jsou jedinými následovníky bývalého Řádu sv. Jana v Jeruzalémě, uznávanými i dnešním Maltézským řádem. V Německu působí velká dobročinná organizace Johanniter-Unfall-Hilfe (Johanitská úrazová pomoc) s vlastními sanitními vozy atd.

Svatý stolec podle oficiálního prohlášení ze dne 16. října 2012 uznává a zaručuje pouze dvě instituce rytířských řádů: Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě (neboli Suverénní řád maltézských rytířů) a Rytířský řád Svatého hrobu Jeruzalémského (Ordo Equestris Sancti Sepulcri Hierosolymitani), u kterého je jmenování velmistra vyhrazeno papeži, a nechystá v této oblasti žádné změny. „Všechny ostatní řády, nově založené a odvolávající se na zaniklé středověké řády, nejsou Svatým stolcem uznány a nemohou si nárokovat, že navazují na jejich historickou a právní legitimitu, jejich cíle a organizační strukturu,“ uvádí se v prohlášení.^[5]

Odkazy

Reference

Literatura

• BARBER, Malcolm, a kol. The military orders : fighting for the faith and caring for the sick. Aldershot: Variorum, 1994. 399 s. ISBN 0-86078-438-X. (anglicky) 
• BUBEN, Milan. Encyklopedie řádů a kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích. I. díl. Řády rytířské a křížovníci. Praha: Libri, 2002. 215 s. ISBN 80-7277-085-3. 
• DVOŘÁKOVÁ, V. - MERHAUTOVÁ - LIVOROVÁ, A. Nástěnné malby johanitské komendy ve Strakonicích. Umění, roč. 4, (1956), č. 4, s. 273-304.
• HAZARD, Harry W., a kol. A History of the Crusades. Vol. 3, The fourteenth and fifteenth centuries. Madison: University of Wisconsin Press, 1975. 813 s. Dostupné online. ISBN 0-299-06670-3. (anglicky) 
• HUNYADI, Zsolt. The hospitallers in the Medieval Kingdom of Hungary, c. 1150–1387. Budapest: Magyar Egyháztörténeti Enciklopédia Munkaközössége, 2010. 354 s. ISBN 978-963-9662-44-5. (anglicky) 
• KUKÁNOVÁ, Zlatuše. Dr. Josef Pluhař - kancléř a vyslanec řádu maltézských rytířů. (K navázání diplomatických styků s Československem v roce 1939). Sborník Národního archivu, Paginae historiae 13, 2005, s. 32-80. ISBN 80-86712-31-1.
• NICOLLE, David. Rytíři řádu johanitů. Brno: Computer Press, 2010. 128 s. ISBN 978-80-251-2813-8. 
• PEŠKA, Lukáš. Miesto Rodýz leží skuoro polowicí w moři a jest náramnie pewné (Vztahy českých johanitů s centrem řádu na Rhodu ve druhé polovině 15. století). In: CHOCHOLÁČ, Bronislav; MALÍŘ, Jiří. Pocta Janu Janákovi. Brno: Matice moravská, 2002. ISBN 80-86488-07-1. Kapitola I. Správa, právo, politická moc…, s. 97–115.
• POŘÍZKA, Jiří. Maltézští rytíři v Čechách a na Moravě 1870–1998 : české velkopřevorství řádu maltézských rytířů a jeho představitelé. Olomouc: Votobia, 2002. 207 s. ISBN 80-7198-547-3. 
• POŘÍZKA, Jiří. Řád maltézských rytířů : z Palestiny na Via Condotti. Praha: Elka Press ; Knižní klub, 2008. 246 s. ISBN 80-901694-8-1, ISBN 80-7176-582-1. 
• SKŘIVÁNEK, František. Rytíři svatého Jana Jerusalémského u nás. 2. vyd. Praha: Klub pro českou heraldiku a genealogii, 1998. 78 s. ISBN 80-902448-3-1. 
• WALDSTEIN-WARTENBERG, Berthold. Řád johanitů ve středověku : kulturní dějiny řádu. Praha: Academia, 2008. 473 s. ISBN 978-80-200-1381-1. 

Související články

• Velmistři Maltézského řádu
• České velkopřevorství řádu maltézských rytířů
• Suverénní řád Maltézských rytířů
• Rytířské řády
• Aliance sv. Jana
• Velké obležení Malty
• Dějiny Malty

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Řád johanitů na Wikimedia Commons
• Téma Maltézský řád ve Wikicitátech
• Johanité ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích
• Oficiální stránky Českého velkopřevorství
• Konstituce Maltézského řádu – oficiální text, PDF, 1,21 MB (anglicky)
• Svrchovaný řád maltézských rytířů (MZV). (česky)
• Oficiální stránky řádu (italsky, francouzsky, německy, anglicky a španělsky)
• Dceřiná pomocná organizace řádu v ČR
• Rozhovor s českým velkopřevorem, Karlem Eduardem Paarem (Katolický týdeník)
• The Knights of Malta – Article from KM Magazine
• Pro fide Archivováno 16. 5. 2021 na Wayback Machine. Rekonstrukce jednotky rytířů sv. Jana Jeruzalémského z přelomu 13.–14. století
• Johaniti – rytiersky rád sv. Jána Krstiteľa Jeruzalemského
• Johaniti – rytiersky rád sv. Jána Krstiteľa Jeruzalemského – 2
• Maltézští rytíři – Johanité (Z cyklu České televize o církevních řádech v České republice „Zasvěcení“) – video on-line v archivu ČT
• Palazzo di Malta