Mamlúcký sultanát
Stát Turků nebo Stát Čerkesů Dawlat al-Atrāk (al-Turk) Dawlat al-Jarākisa دولة الاتراك دولة الجراكسة
| |||||||||||||||||||||||||||||
Geografie
| |||||||||||||||||||||||||||||
Nejdelší řeka | Nil (část) | ||||||||||||||||||||||||||||
Obyvatelstvo | |||||||||||||||||||||||||||||
Národnostní složení | |||||||||||||||||||||||||||||
arabština (dominantní od 17. stol.), mamlúčtina-kipčačtina, čerkeština, oghuzština, koptština, aramejština | |||||||||||||||||||||||||||||
Státní útvar | |||||||||||||||||||||||||||||
Vznik | 1250 – vražda Turanšáha | ||||||||||||||||||||||||||||
Zánik | |||||||||||||||||||||||||||||
Státní útvary a území | |||||||||||||||||||||||||||||
|
Mamlúcký sultanát (arabsky سلطنة المماليك, psáno Sultanat al-Mamalik v latince) je moderní pojmenování užívané historiky pro státní útvar ovládaný Mamlúky (elitními islámskými bojovníky eurasijského původu), kteří vytvořili vlastní dynastii Bahriů a vládli Egyptu, Sýrii a sousedním oblastem od poloviny 13. století do začátku 16. století. V letech 1260 až 1517 vládli těmto oblastem jako součást dynastií Ajjúbovců a Abbásovců. V roce 1517 byli poraženi Turky, ale do roka se s nimi osmanský sultán usmířil a káhirské mamlúky opět pověřil řízením země.[1] Další výrazné oslabení moci mamlúků přišlo v době Napoleonova tažení do Egypta, kdy bylo mamlúcké vojsko poraženo v tzv. bitvě pod pyramidami. Káhirští mamlúkové byli jedinou dlouhodobě existující dynastií, která se držela u moci bez závislosti na vlastní reprodukci, jelikož jejich řady tvořili výhradně nakoupení otroci. V době pádu Ajjúbovců byla většina Mamlúků Kipčaky. Byli vojenskými otroky, ale jejich postavení bylo vyšší než jiných otroků a běžných svobodných Egypťanů.
Název státu
Označení Mamlúcký sultanát (arabsky سلطنة المماليك, Sultanat al-Mamalik) je až moderním termínem historiků odvozený od vládnoucí třídy Mamlúků a jejich panovníka. Dobové arabské prameny z období vlády mamlúcké dynastie Bahriů užívají zcela odlišných názvů jako Stát Turků (arabsky دولة الاتراك, Dawlat al-Atrāk; arabsky دولة الترك, Dawlat al-Turk) a Stát Turecka (arabsky الدولة التركية, al-Dawla al-Turkiyya)[2][3][4], další je Stát Čerkesů (arabsky دولة الجراكسة, Dawlat al-Jarākisa) z doby pozdější. Kombinovaná varianta arabsky الدولة التركية الجراكسية, (al-Dawla al-Turkiyya al-Jarakisiyya) zdůrazňuje skutečnost, že Čerkesové ovládali turečtinu.[4]
Historie
Historie turkických národů do 14. století | |||||||
---|---|---|---|---|---|---|---|
Turkucký kaganát 552–744 | |||||||
Turkuti | |||||||
Západní Turkuti | |||||||
Východní Turkuti | |||||||
Modří Turci | |||||||
Avarský kaganát 564–804 | |||||||
Chazarský kaganát 618–1048 | |||||||
Sır-Tardušové 628–646 | |||||||
Onogurie 632–668 | |||||||
Dunajské Bulharsko | |||||||
Volžské Bulharsko | |||||||
Kangarská unie 659–750 | |||||||
Türgešský kaganát 699–766 | |||||||
Ujgurský kaganát 744–840 | |||||||
Karlucký jabguluk 756–940 | |||||||
Karachánský chanát 840–1212 | |||||||
Západní Karachánové | |||||||
Východní Karachánové | |||||||
Kan-čouské království 848–1036 | |||||||
Kao-čchangské království 856–1335 | |||||||
Pečeněžský chanát 860–1091 | Kimäcký chanát 743–1035 | ||||||
Kumánie 1067–1239 | Oguzský jabguluk 750–1055 | ||||||
Ghaznovská říše 963–1186 | |||||||
Seldžucká říše 1037–1194 | |||||||
Chórezmská říše 1077–1231 | |||||||
Rúmský sultanát Seldžuků 1092–1307 | |||||||
Dillíský sultanát 1206–1526 | |||||||
Dynastie otroků (Dillí) | |||||||
Dynastie Chaldží | |||||||
Dynastie Tughlakovců | |||||||
Kypčacký chanát[5][6][7]1240–1502 | |||||||
Mamlúcký sultanát (Káhira) 1250–1517 | |||||||
Dynastie Bahríovců | |||||||
Osmanská říše 1299–1923 | |||||||
Jiné turkické dynastie v Anatolii | |||||||
Vzestup
Mamlúcké pluky tvořily páteř pozdní Ajjúbovské armády. Každý sultán měl své osobní, dobře cvičené vojáky a As-Salih Ajjúb prostřednictvím Mamlúků udržoval moc. Jeho pluky čítaly na 800 až 1000 jezdců a jezdci byli přezdíváni Bahri(ové) (od arabského slova بحر – moře, řeka), protože jejich obydlí byla postavena na ostrově Rawda, na Nilu. Jednalo se většinou o turkické Kypčaky, pocházející z oblasti severně od Černého moře.
V roce 1249 vedl Ludvík IX. křížovou výpravu, invazi do Egypta. Dobyl Damiettu a poté pomalu postupoval na jih. Jak pokračovali, As-Salih Ajjúb zemřel a vlády se ujal jeho syn Al-Muazzam Turanšáh. Ten se nestihl dopravit k bitvě včas, avšak Bahrijští Mamlúci dokázali křižáky porazit a zajmout Ludvíka IX. Nového sultána doprovázela jeho vlastní skupina Mamlúků, Mu`azzami(ové), kterým dával pravomoce na úkor Bahriů. Měsíc po zajetí Ludvíka IX. skupinka Bahriů zabila Turanšáha a moci v zemi se chopila Šagrat Al Durr, vdova po sultánovi as-Sálihu Ajjúbovi.
Války s křižáky a Mongoly
Po smrti Turanšáha následovalo desetileté období politické destabilizace, během které se různé skupiny pokusily o uchopení moci. Roku 1254 se stala mocnou frakcí skupina pod velením Qutuze. Mnoho Bahriů opustilo Káhiru a začali sloužit ajjúbijským emírům v Sýrii. Mezitím Mongolové pod velením Hülega dobyli Bagdád (1258) a směřovali dál na západ. Qutuz a Bahriové odložili vzájemné nesváry a spojili se proti společné hrozbě. Mamlúci se s Mongoly střetli v bitvě u Ain Džálút. I přes velké ztráty se Mamlúkům podařilo svého nepřítele porazit. Po odražení vnějších nepřátel pokračovaly boje mezi Qutuzem a Bahrii, které skončily Qutuzovou smrtí a vyhlášením sultanátu.
Vláda a společnost
Mamlúci
Mamlúci (z arabštiny mamlúk, obvykle se překládá jako vlastněný = otrok, singulár: مملوك plurál: مماليك) byli původně vojenští otroci na orientálních dvorech a zároveň elitní islámští bojovníci. Jednalo se o Euroasijce zajaté v bojích nebo zakoupené v dětském věku na trhu s otroky. Po zakoupení byli podrobeni speciálnímu bojovému jezdeckému výcviku, aby se z nich stali tvrdí a nelítostní obránci svých pánů. Jednalo se o maskulinně orientovanou, asketickou a ortodoxně islámskou kastu otroků, která původně bezvýhradně sloužila svým pánům, ale od 9. století byla otroky už jen podle jména.[1] Od té doby už mamlúkové sami nakupovali bílé chlapce, které vychovávali a sami rozhodovali, komu budou sloužit. Časem bylo stále obtížnější koupit na trhu s otroky další chlapce z oblasti Kavkazu a tak začali mamlúkové do svých řad verbovat také mladé muže z Albánie a Řecka.[1] Stali se vládnoucí vrstvou v Egyptě (1250–1517) a v Sýrii (1260–1516), v Iráku a v některých částech Indie.
Mamlúcká domácnost
Své řady mamlúkové nedoplňovali biologickou reprodukcí, nýbrž nákupem chlapců, které cvičili v boji. Ctili nomádský způsob života, ale zároveň si užívali přepychu svých paláců v Egyptě. Mamlúkové měli manželky i harémy, ovšem postavení jejich žen bylo zvláštní, jelikož mamlúcká kultura byla silně maskulinní a nelpěla na nutnosti rozmnožování. V době Napoleonova tažení do Egypta byli mnozí Francouzi šokováni tím, že mamlúkové v sexu upřednostňovali mladé chlapce před ženami.[1] Svůj majetek a postavení nemohl mamlúk přenést na své děti, ale vždy jen na jiného mamlúka, tedy na chlapce, zakoupeného na trhu s otroky. Toto pravidlo mamlúkové často obcházeli tím, že své syny prodávali do otroctví a ihned je zase vykoupili.[1] Jinak se ale potomci mamlúků nikdy nemohli stát elitními bojovníky a tak zastávali méně významné úřady při správě Egypta. Skutečnou rodinu mamlúků tvořili desítky zakoupených bílých chlapců, kteří si mezi sebou říkali bratře a svého pána nazývali otcem (používal se výraz Ustada) a byli k němu i ostatním mamlúkům loajální. Této loajalitě se říká khushdashiya (arabsky: خشداشية). Chlapci studovali náboženství a bojové umění. Když dospěli do určitého věku, jejich pán jim oficiálně daroval svobodu a oni pak jako dospělí mužové zůstávali oddáni svému Ustadovi. O majetek mamlúků se staraly jejich ženy, jelikož mamlúci považovali obchodování a správu majetku za změkčilost, nehodnou velkých bojovníků. Ženy mamlúků tak disponovaly obrovskými majetky, řídily chod paláce, vládly výběrčím daní a prostřednictvím milodarů pomáhaly chudým.[1] Mamlúkové se snažili odlišit od většinové arabské populace, kterou v Egyptě ovládali, a tak si dávali turecká jména a spolu hovořili tureckým dialektem. Jako jediní měli také právo jezdit v Káhiře na koních, zatímco ostatní používali osly.
Architektura a umění
Součástí jejich samozvolené role ochránců islámské ortodoxie byla podpora stavby náboženských budov, včetně mešit. Stavělo se po celém území, většina budov se však stavěla v hlavním městě. Z těchto mamlúckých staveb jich mnoho přetrvalo do současnosti.
Seznam mamlúckých vládců
Mamlúčtí vládci s tureckým původem
- Mu‘izzuddín Ajbak (1250–1257)
- al-Mansúr Núruddín Alí (1257–1259)
- al-Muzaffar Kutuz (1259–1260)
- az-Záhir Ruknuddín Bajbars (1260–1277)
- as-Sa‘íd Baraka (1277–1279)
- al-Ádil Badruddín Salámiš (1279)
- al-Mansúr Kalá’ún (1279–1290)
- al-Ašraf Chalíl (1290–1293)
- an-Násir Muhammad (1293–1294, 1298–1308, 1309–1340)
- al-Ádil Kitbuga (1294–1296)
- al-Mansúr Ladžin (1296–1298)
- al-Muzaffar Bajbars (1308–1309)
- al-Mansúr Abú Bakr (1340–1341)
- al-Ašraf Kudžuk (1341–1342)
- an-Násir Ahmad (1342)
- as-Sálih Isma‘íl (1342–1345)
- al-Kámil Ša‘bán (1345–1346)
- al-Muzaffar Hádždží (1346–1347)
- an-Násir al-Hasan (1347–1351, 1354–1360)
- as-Sálih Saláhuddín (1351–1354)
- al-Mansúr Muhammad (1360–1363)
- al-Ašraf Ša‘bán (1363–1376)
- al-Mansúr Alá’uddín Alí (1370–1381)
- as-Sálih Hádždží (1381–1382, 1389–1390)
Mamlúčtí vládci s čerkeským původem
- az-Záhir Barkúk (1382–1389, 1390–1399)
- an-Násir Faradž (1399–1405, 1406–1412)
- al-Mansúr Abdul‘azíz (1405–1406)
- al-Ádil al-Musta‘ín (1412)
- al-Mu’ajjad Sajfuddín (1412–1421)
- al-Muzaffar Ahmad (1421)
- az-Záhir Sajfuddín Tatar (1421)
- as-Sálih Muhammad (1421–1422)
- al-Ašraf Barsbáj (1422–1438)
- al-Azíz Džamáluddín Júsuf (1438)
- az-Záhir Džakmak (1438–1453)
- al-Mansúr Uthmán (1453)
- al-Ašraf Inal (1453–1460)
- al-Mu’ajjad Ahmad (1460–1461)
- az-Záhir Chuškadan (1461–1467)
- az-Záhir Bilbaj (1467)
- az-Záhir Timurbuga (1467–1468)
- al-Ašraf Kajtbáj (1468–1496)
- an-Násir Muhammad (1496–1498)
- az-Záhir Kánsúh (1498–1499)
- al-Ašraf Džanbalat (1499–1500)
- al-Ádil Tumanbáj (1500)
- al-Ašraf Kánsúh al-Gaurí (1501–1516)
- al-Ašraf Tumanbáj (1516–1517)
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mamluk Sultanate (Cairo) na anglické Wikipedii.
- ↑ a b c d e f Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, Nakladatelství BB/art s.r.o. Praha 2009, ISBN 978-80-7381-659-9, str. 11 a 154 - 156
- ↑ Nicolle 2014, p. 4.
- ↑ "The Cambridge History of Egypt", Volume 1, (1998) P. 250
- ↑ a b Yosef 2013, s. 8.
- ↑ CAVENDISH, Marshall. Peoples of Western Asia. New York: Marshall Cavendish Corporation, 2006. 364 s. 2007. ISBN 978-0-7614-7677-1, ISBN 0-7614-7677-6. (anglicky)
- ↑ BOSWORTH, Clifford Edmund. Historic Cities of the Islamic World. Leiden: Brill NV, 2007. 280 s. 2007. ISBN 978-90-04-15388-2. (anglicky)
- ↑ BORRERO, Mauricio. Russia: A Reference Guide from the Renaissance to the Present. New York: Facts On File, 2004. 162 s. 2009. ISBN 0-8160-4454-6. (anglicky)
Literatura
- TAUER, Felix. Svět islámu. Praha: [s.n.], 1984.
- Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, Nakladatelství BB/art s.r.o. Praha 2009, ISBN 978-80-7381-659-9, str. 11 a 154 – 156."
Související články
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Mamlúcký sultanát na Wikimedia Commons
Média použitá na této stránce
Flag of Ayyubid. The Ayyubid dynasty is often represented by the colour yellow.
"The Ayyubids and Mamluks, who succeeded the Fatimids in Egypt and Syria, retained the association of yellow with the ruler." Jane Hathaway, A Tale of Two Factions: Myth, Memory, and Identity in Ottoman Egypt and Yemen, p. 97.Autor: Ec.Domnowall, Licence: CC BY 3.0
Drapeau du Royaume de Jérusalem
No official flag.
The Mamluks (literally `owned’, i.e., slaves) had controlled Egypt from 1250 until the Ottoman conquest of 1516-17, yet even then they still continued to govern Egypt for the Ottoman Sultan, while paying tribute. Originally they had been a military caste of former slaves serving the Egyptian sultans. Young boys, mainly Kipchak Turks from regions north of the Black Sea, were bought from slave dealers and trained as warriors by previous generations of Mamluk amirs or commanders. They were set free on reaching adulthood, given a horse and arms, and then took employment with their former masters. In 1250, a group of Mamluk generals seized power from the Ayyubid dynasty, and ruled Egypt, even after the Ottoman conquest, until the time of Napoleon’s invasion in 1797. Under the Mamluk Sultan Baybars, they had even defeated the Mongols in a pitched battle in 1260. Although to the end spectacularly brave horsemen, their power slowly declined. The Egyptian economy was weakened by the rise of European trading rivals and new trade routes, and by devastating visitations of the plague. After surviving the invasion by the French, and then the British, the Mamluks struggled on. Yet, apart from a few survivors, the most prominent were finally eliminated in a treacherous massacre by the new ruler of Egypt, the Albanian general Muhammad Ali in 1811.
This is one of twenty-one costume figure studies, probably intended for illustration, by Page in the Museum’s collections. They show Ottoman subjects of various ranks and occupations, both male and female. Page recorded in fine detail their elaborate costumes in the last years preceding the modernising reforms that steadily eroded many traditional forms of dress and behaviour. It is not clear how many Mamluks survived the massacre by Muhammad Ali in 1811, but the detail of the costume of this individual, and that it seems to be a kind of portrait, implies that Page saw this survivor first-hand. Unlike Henry Alken’s preoccupation with horses [See SD.17], Page has focused his attention on the remarkable costume, including the embroidered shawl round the waist and the distinctive turban. The fact that he was a horseman is only suggested by the rope he is holding, and the long lance that had made the Mamluks so feared in battle.
Autor: Dragovit, Licence: CC BY-SA 4.0
Heraldic Banner of the Principality of Antioch under the Poitiers-Antioch dynasty
Autor: Pontic2006, Licence: CC BY-SA 4.0
The Flag of Armenian Lusignan dynasty, which was first submitted to the red-blue-yellow colors, in fact, had suffered changes: Added two were sharp and some star.
Autor: Samhanin, Licence: CC BY-SA 3.0
Flag of the Mamluk Sultanate (depicted over Alexandria) according to the Catalan Atlas and Map of Angelino Dulcert.
Mameluke Flag over Cairo according to the Catalan Atlas c. 1375 created by James Dahl. The golden banner is supposedly identical to the Ayyubid banner.
Autor: Ro4444, Licence: CC BY-SA 4.0
Map of the Mamluk sultanate during the third reign of al-Nasir Muhammad, 1317 AD, showing its political subdivisions and cities. Borders are approximate only.
The primary resource used is the Encyclopedia of Islam, New Edition; see the articles regarding the various places, dynasties and individuals featured in the map. The articles on Diyar Mudar, al-Sa'id and Nuba were also referenced.
Works cited:
- The Encyclopaedia of Islam. New Ed. 12 vols. with supplement and indices. Leiden: E.J. Brill, 1960-2005.
- "Europe in the Year 1300." Euratlas. Accessed 27 January 2016.
- Fakhry, Ahmed. The Oases of Egypt, Volume I: Siwa Oasis. Cairo: The American University at Cairo Press, 1973, pp. 96-97 (on the history of the Siwa Oasis).
- Holt, P.M. The Age of the Crusades: The Near East from the eleventh century to 1517. London: Routledge, 2013. ISBN 978-0-582-49302-5, pp. 133-36 (on Mamluk intervention in Makuria, along with the 1317 expedition to 'Aydab and Suakin).
- Holt, P.M. Early Mamluk Diplomacy (1260-1290): Treaties of Baybars & Qalawun with Christian Rulers. Leiden: E.J. Brill, 1995. ISBN 90-04-10246-9, pp. 74-78, 97-98 (copies of treaties which include lists of Mamluk territorial possessions).
- Al-Khazraji, 'Ali ibn al-Hasan. The Pearl-Strings; A History of the Resuliyy Dynasty of Yemen, Volume I. Trans. J.W. Redhouse. Ed. E.G. Browne, R.A. Nicholson and A. Rogers. Leyden: E.J. Brill, 1906 (on the history of the Yemen and Mecca).
- Nicolle, David. Mamluk 'Askari 1250-1517. Illus. Peter Dennis. Great Britain: Osprey Publishing, 2014. ISBN 978-1-4728-0352-8, p. 4 (containing map of the Mamluk sultanate).
- Peters, F.E. Mecca: A Literary History of the Muslim Holy Land. Princeton: Princeton University Press, 1994. ISBN 0-691-03267-X, pp. 148 ff. (on Mamluk activities in Mecca).
- Porter, Venetia Ann. The history and monuments of the Tahirid Dynasty of Yemen 858-923/1454-1517. PhD Thesis, Durham University, 1992, pp. 119 ff. (on the Mamluk intervention in the Yemen).
- Sinclair, T.A. Eastern Turkey: An Architectural and Archaeological Survey, Vol. IV. London: The Pindar Press, 1990, pp. 218-19 (on the status of Mamluk Jazira).
- Tsugitaka, Sato. State and Rural Society in Medieval Islam: Sultans, Muqta's and Fallahun. Leiden: E.J. Brill, 1997. ISBN 90-04-10649-9, pp. 135 ff. (regarding the rawk al-Nasiri; p. 138 contains the subdivisions of Egypt at this time); pp. 67-68 (on the oases of Egypt).
- Wiet, G. E.J. Brill's First Encyclopaedia of Islam, 1913-1936, Volume IV, 'Itk-Kwatta. Leiden: E.J. Brill, 1993. ISBN 90-04-09790-2, p. 904 (on the political status of the Wahat).
- Ziadeh, Nicola A. Urban life in Syria under the early Mamluks. Westport: Greenwood Press, 1953, pp 11-12 (on the administrative divisions of Syria).
Unofficial Flag of the Ottoman Empire (1517-1793)
The Battle of Wadi al-Khazandar (Battle of Homs) of 1299 (14th-century miniature)
This is an early depiction of a "star and crescent" flag. It is important to note that various combinations of stars and crescents are shown in this manuscripts, and they are not consistently attributed to a particular faction (e.g. the Crusaders have a crescent flag on fol. 19v and a star flag on fol. 9v, and the Mongols have a star and crescent on fol. 22rv -- a secondary source is needed for a coherent discussion).This is the flag of the kingdom of Makuria according to the Spanish "Book of Knowledge of All Kingdoms". It dates to around 1350 and is therefore from the late Christian era of modern Sudan.
Flag which can be used to represent the Abbasid Caliphate. Note that the concept of rectangular national flags did not exist during Abbasid times, but black was the dynastic color of the Abbasids (just as green was the dynastic color of the Fatimids, etc.), and the "black banner" of the Abbasids is famous in Islamic history.