Mamlúcký sultanát

Stát Turků nebo Stát Čerkesů
Dawlat al-Atrāk (al-Turk)
Dawlat al-Jarākisa

دولة الاتراك
دولة الجراكسة‎
12501517
Vlajka státu
Vlajka státu
vlajka
Geografie
Mapa
Mamlúcký sultanát v roce 1317 za vlády sultána an-Násira Muhammada
Nejdelší řeka
Nil (část)
Obyvatelstvo
Národnostní složení
Arabové (majorita), Mamlúci (vládnoucí elita), Koptové, Syřané, Židé
Státní útvar
oligarchická absolutní monarchie formálně a nábožensky podřízená chalífátu
Vznik
1250 – vražda Turanšáha
Zánik
15161517Druhá osmansko-mamlúcká válka
Státní útvary a území
Předcházející
Ajjúbovský sultanátAjjúbovský sultanát
Abbásovský chalífátAbbásovský chalífát
Jeruzalémské královstvíJeruzalémské království
Antiochijské knížectvíAntiochijské knížectví
Tripolské hrabství pod knížetem z AntiochieTripolské hrabství pod knížetem z Antiochie
Makúrijské královstvíMakúrijské království
Arménské království v KilíkiiArménské království v Kilíkii
TáhirovciTáhirovci
Následující
Osmanská říšeOsmanská říše
osmanský Egyptosmanský Egypt
osmanská Sýrieosmanská Sýrie
osmanská Kyrenaikaosmanská Kyrenaika
osmanský Jemenosmanský Jemen

Mamlúcký sultanát (arabsky سلطنة المماليك‎, psáno Sultanat al-Mamalik v latince) je moderní pojmenování užívané historiky pro státní útvar ovládaný Mamlúky (elitními islámskými bojovníky eurasijského původu), kteří vytvořili vlastní dynastii Bahriů a vládli Egyptu, Sýrii a sousedním oblastem od poloviny 13. století do začátku 16. století. V letech 12601517 vládli těmto oblastem jako součást dynastií Ajjúbovců a Abbásovců. V roce 1517 byli poraženi Turky, ale do roka se s nimi osmanský sultán usmířil a káhirské mamlúky opět pověřil řízením země.[1] Další výrazné oslabení moci mamlúků přišlo v době Napoleonova tažení do Egypta, kdy bylo mamlúcké vojsko poraženo v tzv. bitvě pod pyramidami. Káhirští mamlúkové byli jedinou dlouhodobě existující dynastií, která se držela u moci bez závislosti na vlastní reprodukci, jelikož jejich řady tvořili výhradně nakoupení otroci. V době pádu Ajjúbovců byla většina Mamlúků Kipčaky. Byli vojenskými otroky, ale jejich postavení bylo vyšší než jiných otroků a běžných svobodných Egypťanů.

Název státu

Označení Mamlúcký sultanát (arabsky سلطنة المماليك‎, Sultanat al-Mamalik) je až moderním termínem historiků odvozený od vládnoucí třídy Mamlúků a jejich panovníka. Dobové arabské prameny z období vlády mamlúcké dynastie Bahriů užívají zcela odlišných názvů jako Stát Turků (arabsky دولة الاتراك‎, Dawlat al-Atrāk; arabsky دولة الترك‎, Dawlat al-Turk) a Stát Turecka (arabsky الدولة التركية‎, al-Dawla al-Turkiyya)[2][3][4], další je Stát Čerkesů (arabsky دولة الجراكسة‎, Dawlat al-Jarākisa) z doby pozdější. Kombinovaná varianta arabsky الدولة التركية الجراكسية‎, (al-Dawla al-Turkiyya al-Jarakisiyya) zdůrazňuje skutečnost, že Čerkesové ovládali turečtinu.[4]

Historie

Porážka mamlúků Mongoly v bitvě u Homsu, 1299
Historie Turkických národů
Historie Turkických národů
Historie turkických národů
do 14. století
Turkucký kaganát 552–744
  Turkuti
  Západní Turkuti
  Východní Turkuti
  Modří Turci
Avarský kaganát 564–804
Chazarský kaganát 618–1048
Sır-Tardušové 628–646
Onogurie 632–668
  Dunajské Bulharsko
  Volžské Bulharsko
Kangarská unie 659–750
Türgešský kaganát 699–766
Ujgurský kaganát 744–840
Karlucký jabguluk 756–940
Karachánský chanát 840–1212
  Západní Karachánové
  Východní Karachánové
Kan-čouské království 848–1036
Kao-čchangské království 856–1335
Pečeněžský chanát
860–1091
Kimäcký chanát
743–1035
Kumánie
1067–1239
Oguzský jabguluk
750–1055
Ghaznovská říše 963–1186
Seldžucká říše 1037–1194
Chórezmská říše 1077–1231
Rúmský sultanát Seldžuků 1092–1307
Dillíský sultanát 1206–1526
  Dynastie otroků (Dillí)
  Dynastie Chaldží
  Dynastie Tughlakovců
Kypčacký chanát[5][6][7]1240–1502
Mamlúcký sultanát (Káhira) 1250–1517
  Dynastie Bahríovců
  Osmanská říše 1299–1923

Vzestup

Mamlúcké pluky tvořily páteř pozdní Ajjúbovské armády. Každý sultán měl své osobní, dobře cvičené vojáky a As-Salih Ajjúb prostřednictvím Mamlúků udržoval moc. Jeho pluky čítaly na 800 až 1000 jezdců a jezdci byli přezdíváni Bahri(ové) (od arabského slova بحر – moře, řeka), protože jejich obydlí byla postavena na ostrově Rawda, na Nilu. Jednalo se většinou o turkické Kypčaky, pocházející z oblasti severně od Černého moře.

V roce 1249 vedl Ludvík IX. křížovou výpravu, invazi do Egypta. Dobyl Damiettu a poté pomalu postupoval na jih. Jak pokračovali, As-Salih Ajjúb zemřel a vlády se ujal jeho syn Al-Muazzam Turanšáh. Ten se nestihl dopravit k bitvě včas, avšak Bahrijští Mamlúci dokázali křižáky porazit a zajmout Ludvíka IX. Nového sultána doprovázela jeho vlastní skupina Mamlúků, Mu`azzami(ové), kterým dával pravomoce na úkor Bahriů. Měsíc po zajetí Ludvíka IX. skupinka Bahriů zabila Turanšáha a moci v zemi se chopila Šagrat Al Durr, vdova po sultánovi as-Sálihu Ajjúbovi.

Války s křižáky a Mongoly

Po smrti Turanšáha následovalo desetileté období politické destabilizace, během které se různé skupiny pokusily o uchopení moci. Roku 1254 se stala mocnou frakcí skupina pod velením Qutuze. Mnoho Bahriů opustilo Káhiru a začali sloužit ajjúbijským emírům v Sýrii. Mezitím Mongolové pod velením Hülega dobyli Bagdád (1258) a směřovali dál na západ. Qutuz a Bahriové odložili vzájemné nesváry a spojili se proti společné hrozbě. Mamlúci se s Mongoly střetli v bitvě u Ain Džálút. I přes velké ztráty se Mamlúkům podařilo svého nepřítele porazit. Po odražení vnějších nepřátel pokračovaly boje mezi Qutuzem a Bahrii, které skončily Qutuzovou smrtí a vyhlášením sultanátu.

Vláda a společnost

Související informace naleznete také v článku Mamlúci.

Mamlúci

Urozený mamlúk ze syrského Aleppa

Mamlúci (z arabštiny mamlúk, obvykle se překládá jako vlastněný = otrok, singulár: مملوك plurál: مماليك) byli původně vojenští otroci na orientálních dvorech a zároveň elitní islámští bojovníci. Jednalo se o Euroasijce zajaté v bojích nebo zakoupené v dětském věku na trhu s otroky. Po zakoupení byli podrobeni speciálnímu bojovému jezdeckému výcviku, aby se z nich stali tvrdí a nelítostní obránci svých pánů. Jednalo se o maskulinně orientovanou, asketickou a ortodoxně islámskou kastu otroků, která původně bezvýhradně sloužila svým pánům, ale od 9. století byla otroky už jen podle jména.[1] Od té doby už mamlúkové sami nakupovali bílé chlapce, které vychovávali a sami rozhodovali, komu budou sloužit. Časem bylo stále obtížnější koupit na trhu s otroky další chlapce z oblasti Kavkazu a tak začali mamlúkové do svých řad verbovat také mladé muže z Albánie a Řecka.[1] Stali se vládnoucí vrstvou v Egyptě (12501517) a v Sýrii (12601516), v Iráku a v některých částech Indie.

Mamlúcká domácnost

Své řady mamlúkové nedoplňovali biologickou reprodukcí, nýbrž nákupem chlapců, které cvičili v boji. Ctili nomádský způsob života, ale zároveň si užívali přepychu svých paláců v Egyptě. Mamlúkové měli manželky i harémy, ovšem postavení jejich žen bylo zvláštní, jelikož mamlúcká kultura byla silně maskulinní a nelpěla na nutnosti rozmnožování. V době Napoleonova tažení do Egypta byli mnozí Francouzi šokováni tím, že mamlúkové v sexu upřednostňovali mladé chlapce před ženami.[1] Svůj majetek a postavení nemohl mamlúk přenést na své děti, ale vždy jen na jiného mamlúka, tedy na chlapce, zakoupeného na trhu s otroky. Toto pravidlo mamlúkové často obcházeli tím, že své syny prodávali do otroctví a ihned je zase vykoupili.[1] Jinak se ale potomci mamlúků nikdy nemohli stát elitními bojovníky a tak zastávali méně významné úřady při správě Egypta. Skutečnou rodinu mamlúků tvořili desítky zakoupených bílých chlapců, kteří si mezi sebou říkali bratře a svého pána nazývali otcem (používal se výraz Ustada) a byli k němu i ostatním mamlúkům loajální. Této loajalitě se říká khushdashiya (arabsky: خشداشية‎). Chlapci studovali náboženství a bojové umění. Když dospěli do určitého věku, jejich pán jim oficiálně daroval svobodu a oni pak jako dospělí mužové zůstávali oddáni svému Ustadovi. O majetek mamlúků se staraly jejich ženy, jelikož mamlúci považovali obchodování a správu majetku za změkčilost, nehodnou velkých bojovníků. Ženy mamlúků tak disponovaly obrovskými majetky, řídily chod paláce, vládly výběrčím daní a prostřednictvím milodarů pomáhaly chudým.[1] Mamlúkové se snažili odlišit od většinové arabské populace, kterou v Egyptě ovládali, a tak si dávali turecká jména a spolu hovořili tureckým dialektem. Jako jediní měli také právo jezdit v Káhiře na koních, zatímco ostatní používali osly.

Architektura a umění

Součástí jejich samozvolené role ochránců islámské ortodoxie byla podpora stavby náboženských budov, včetně mešit. Stavělo se po celém území, většina budov se však stavěla v hlavním městě. Z těchto mamlúckých staveb jich mnoho přetrvalo do současnosti.

Seznam mamlúckých vládců

Mamlúčtí vládci s tureckým původem

Mamlúčtí vládci s čerkeským původem

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mamluk Sultanate (Cairo) na anglické Wikipedii.

  1. a b c d e f Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, Nakladatelství BB/art s.r.o. Praha 2009, ISBN 978-80-7381-659-9, str. 11 a 154 - 156
  2. Nicolle 2014, p. 4.
  3. "The Cambridge History of Egypt", Volume 1, (1998) P. 250
  4. a b Yosef 2013, s. 8.
  5. CAVENDISH, Marshall. Peoples of Western Asia. New York: Marshall Cavendish Corporation, 2006. 364 s. 2007. ISBN 978-0-7614-7677-1, ISBN 0-7614-7677-6. (anglicky) 
  6. BOSWORTH, Clifford Edmund. Historic Cities of the Islamic World. Leiden: Brill NV, 2007. 280 s. 2007. ISBN 978-90-04-15388-2. (anglicky) 
  7. BORRERO, Mauricio. Russia: A Reference Guide from the Renaissance to the Present. New York: Facts On File, 2004. 162 s. 2009. ISBN 0-8160-4454-6. (anglicky) 

Literatura

  • TAUER, Felix. Svět islámu. Praha: [s.n.], 1984. 
  • Nina Burleighová, Fata Morgána, Napoleonovi vědci a odhalení Egypta, Nakladatelství BB/art s.r.o. Praha 2009, ISBN 978-80-7381-659-9, str. 11 a 154 – 156."

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

A Mamluk from Aleppo.jpg
The Mamluks (literally `owned’, i.e., slaves) had controlled Egypt from 1250 until the Ottoman conquest of 1516-17, yet even then they still continued to govern Egypt for the Ottoman Sultan, while paying tribute. Originally they had been a military caste of former slaves serving the Egyptian sultans. Young boys, mainly Kipchak Turks from regions north of the Black Sea, were bought from slave dealers and trained as warriors by previous generations of Mamluk amirs or commanders. They were set free on reaching adulthood, given a horse and arms, and then took employment with their former masters. In 1250, a group of Mamluk generals seized power from the Ayyubid dynasty, and ruled Egypt, even after the Ottoman conquest, until the time of Napoleon’s invasion in 1797. Under the Mamluk Sultan Baybars, they had even defeated the Mongols in a pitched battle in 1260. Although to the end spectacularly brave horsemen, their power slowly declined. The Egyptian economy was weakened by the rise of European trading rivals and new trade routes, and by devastating visitations of the plague. After surviving the invasion by the French, and then the British, the Mamluks struggled on. Yet, apart from a few survivors, the most prominent were finally eliminated in a treacherous massacre by the new ruler of Egypt, the Albanian general Muhammad Ali in 1811.
This is one of twenty-one costume figure studies, probably intended for illustration, by Page in the Museum’s collections. They show Ottoman subjects of various ranks and occupations, both male and female. Page recorded in fine detail their elaborate costumes in the last years preceding the modernising reforms that steadily eroded many traditional forms of dress and behaviour. It is not clear how many Mamluks survived the massacre by Muhammad Ali in 1811, but the detail of the costume of this individual, and that it seems to be a kind of portrait, implies that Page saw this survivor first-hand. Unlike Henry Alken’s preoccupation with horses [See SD.17], Page has focused his attention on the remarkable costume, including the embroidered shawl round the waist and the distinctive turban. The fact that he was a horseman is only suggested by the rope he is holding, and the long lance that had made the Mamluks so feared in battle.
Banner of the Principality of Antioch.png
Autor: Dragovit, Licence: CC BY-SA 4.0
Heraldic Banner of the Principality of Antioch under the Poitiers-Antioch dynasty
Vexillum Regni Hierosolymae.svg
Autor: Ec.Domnowall, Licence: CC BY 3.0
Drapeau du Royaume de Jérusalem
No flag.svg
No official flag.
Flag of Lusignan dynasty.webp
Autor: Pontic2006, Licence: CC BY-SA 4.0
The Flag of Armenian Lusignan dynasty, which was first submitted to the red-blue-yellow colors, in fact, had suffered changes: Added two were sharp and some star.
Flag of the Mamluk Sultanate (Alexandria).svg
Autor: Samhanin, Licence: CC BY-SA 3.0
Flag of the Mamluk Sultanate (depicted over Alexandria) according to the Catalan Atlas and Map of Angelino Dulcert.
Mameluke Flag.svg

Mameluke Flag over Cairo according to the Catalan Atlas c. 1375 created by James Dahl. The golden banner is supposedly identical to the Ayyubid banner.

Warning WARNING: This image is somewhat speculative. It is drawn after the Catalan Atlas, a primary source of the late 14th century. This means that the flag is indeed attested in a (Western) source dated to the Mamluk period, but it does not follow that this flag was indeed in use, let alone that it is "the" Mamluk flag.
Mamluk Sultanate of Cairo 1317 AD.jpg
Autor: Ro4444, Licence: CC BY-SA 4.0
Map of the Mamluk sultanate during the third reign of al-Nasir Muhammad, 1317 AD, showing its political subdivisions and cities. Borders are approximate only.

The primary resource used is the Encyclopedia of Islam, New Edition; see the articles regarding the various places, dynasties and individuals featured in the map. The articles on Diyar Mudar, al-Sa'id and Nuba were also referenced.

Works cited:

Flag of Ottoman Empire (1517-1793).svg
Unofficial Flag of the Ottoman Empire (1517-1793)
BattleOfHoms1299.JPG

The Battle of Wadi al-Khazandar (Battle of Homs) of 1299 (14th-century miniature)

This is an early depiction of a "star and crescent" flag. It is important to note that various combinations of stars and crescents are shown in this manuscripts, and they are not consistently attributed to a particular faction (e.g. the Crusaders have a crescent flag on fol. 19v and a star flag on fol. 9v, and the Mongols have a star and crescent on fol. 22rv -- a secondary source is needed for a coherent discussion).
The flag of the 'Kingdom of Dongola' (Makuria) in the "Book of all kingdoms" (C. 1350).svg
This is the flag of the kingdom of Makuria according to the Spanish "Book of Knowledge of All Kingdoms". It dates to around 1350 and is therefore from the late Christian era of modern Sudan.
Flag of Ayyubid Dynasty.svg

Flag of Ayyubid. The Ayyubid dynasty is often represented by the colour yellow.

"The Ayyubids and Mamluks, who succeeded the Fatimids in Egypt and Syria, retained the association of yellow with the ruler." Jane Hathaway, A Tale of Two Factions: Myth, Memory, and Identity in Ottoman Egypt and Yemen, p. 97.
Abbasid banner.svg
Flag which can be used to represent the Abbasid Caliphate. Note that the concept of rectangular national flags did not exist during Abbasid times, but black was the dynastic color of the Abbasids (just as green was the dynastic color of the Fatimids, etc.), and the "black banner" of the Abbasids is famous in Islamic history.