Mamlúcké dobytí Levanty

Mamlúcké dobytí Levanty
konflikt: Války křižáckých států
Ruad, fakticky poslední křižácká pevnost ve Svaté zemi
Trvání	1272–1302
Místo	Levanta (Outremer), Blízký východ
Výsledek	vítězství mamlúků
Změny území	Mamlúci obsazují poslední křižácké državy, zánik Jeruzalémského království
Strany
Mamlúcký sultanát Mamlúcký sultanát Bahriové ajjúbovští emíři Abbásovský chalífát podpora spojence: Zlatá horda Mongolské říše[pozn. 1] syrští asasíni (do roku 1273)[pozn. 2] Outremer: Jeruzalémské království Kyperské království Kyperské království Řád templářů Řád templářů Řád johanitů Řád johanitů Řád německých rytířů Řád německých rytířů Janovská republika Janovská republika Benátská republika Benátská republika Řád sv. Lazara Řád sv. Lazara spojenci: Ílchanát Mongolské říše Tripolské hrabství (do roku 1289) Kilíkijská Arménie Gruzie Rúmský sultanát Rúmský sultanát
Velitelé
mamlúci s vazaly: Bajbars Ísa íbn Muhanna Kalavun Kálil Ladžin Sajf al-Dín Salar an-Násir Muhammad Al-Muzaffar II. Al-Muzaffar III. Bajbars Al-Mansúri Sajf al-Dín Bilban západní armády: Jindřich II. Kyperský Amaury z Tyru Lucie z Tripolisu Jan de Grailly Ota z Grandsonu Jan z Montfortu Tomáš Bérard Vilém z Beaujeu † Theobald Gaudin Jakub z Molay Bartoloměj de Quincy † Geoffroy de Vandac Pierre de Severy † Jan de Villiers Matouš z Clermontu † Guillaume de Villaret Konrád z Feuchtwangenu Mongolové s vazaly: Abaka Chán Samagar Möngke Temür Tuwadan † Gazan Lev II. Arménský Demetrius II. al-Dín Perváne
Síla
2. bitva u Homsu (1281): 30 000 obléhání Akkonu (1291): neznámý počet 3. bitva u Homsu (1299): 10 000–30 000 obléhání Ruadu (1302): neznámý počet 2. bitva u Homsu (1281): 40 000–50 000 obléhání Akkonu (1291): 15 000 v Akkonu 700 z Kypru 3. bitva u Homsu (1299): 7 000–10 000 obléhání Ruadu (1302): 1 020
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mamlúcké dobývání Levanty bylo tři desetiletí trvající období konfliktu muslimů (mamlúků) s křesťany (evropskými křižáky) a jejich mongolskými spojenci, který skončil zánikem křižáckých států v Zámoří (Outremeru). Nastalo po poslední velké (v pořadí deváté) křížové výpravě, kdy se situace křižáků v Zámoří začala výrazněji zhoršovat. Příčinou byla klesající podpora evropských mocností a slábnoucí zájem o křižácké hnutí za udržení Svaté země, kdy se pozornost předních evropských panovníků zaměstnávala jinde. Ve stejné době probíhá povstání na Sicílii zvané Sicilské nešpory nebo aragonská křížová výprava, tamním poměrům příliš neprospívala ani lokální občanská válka.

Hlavní oporou slabého království se stávají organizované rytířské řády templářů a johanitů. Významným spojencem křesťanů v Zámoří zůstávají nadále Mongolové, s kterými se ovšem nepodaří dojednat společnou kooperaci ke zlomení mamlúcké převahy a později pod vedením chána Gazana přestupují na islám. Ztrátou opevněného hlavního města Akkonu (Akry) mizí poslední naděje Evropanů na udržení zámořského panství. Křižácké státy v Levantě zanikly koncem 13. století.

Roku 1268 byla mamlúky dobyta a zničena Antiochie,^[1] v roce 1271 se Bajbars zmocnil křižáckého hradu Krak des Chevaliers a od té doby postupně likvidoval poslední zbytky křižáckých držav. Následovala devátá křížová výprava (1271–1272), která byla poslední výpravou do Svaté země.

V roce 1281 se jeruzalémský místodržící Roger ze San Severina odmítne spojit s chánem Abakou, neboť preferoval raději spojenectví s mamlúckým sultánem Kalavunem. V bitvě u Homsu jsou Mongolové mamlúky poraženi a Roger poté osobně poblahopřál Kalavunovi k vítězství.

Roku 1289 byl sultánem Kalavunem dobyt a vypleněn Tripolis a 18. května 1291 padl po obléhání Akkon (Acre) s posledními zbytky křižáckých držav. Křesťané, kterým se nepodařilo uniknout, byli vyvražděni či prodáni do otroctví. Dobytí Akkonu (Akry) bylo posledním zásadním vojenských střetem v dějinách křížových výprav mezi evropskými křižáky a muslimy. Ztráta této pevnosti představovala konec nadvlády křesťanů ve Svaté zemi a zánik Jeruzalémského království s hlavním městem Akkon.

Přístavní města, která byla opevněná mnohdy díky finanční podpoře evropských panovníků, byla zbořena a nová centra se později stavěla dál od moře, aby nemohla sloužit jako základna pro další křesťanskou ofenzívu. Po pádu Akkonu křižácké državy přetrvaly pouze na Kypru a v Řecku. V prosinci roku 1300 (poslední) templářský velmistr Jakub z Molay a velmistr johanitů Guillaume de Villaret vedou neúspěšnou expediční výpravu na znovudobytí přístavní Tortosy, jejich vojsko čítá pouhých 600 mužů, z toho jen 150 templářů, přitom se spoléhají na pomoc Mongolů. Tortosa padla do jejich rukou, ale bez mongolských spojenců nebyl další postup myslitelný. Čekání na Mongoly způsobilo, že mezitím poslední přímořská pevnost na ostrově Ruad, která byla ve vlastnictví templářů, padla roku 1302.

Znamená to definitivní konec éry křížových výprav do Svaté země. V dalších letech se již nikomu nepodaří zrealizovat tak nákladný a náročný podnik, jakým byla křížová výprava do Zámoří, navíc se Palestina a Jeruzalém ukázaly jako těžko hájitelné území. Většina výprav byla neúspěšná nebo přinesla jen minimální efekt. Vyloučen nemůže být ani ekonomický faktor, neboť půda ubývajícího území byla již zcela rozebrána mezi bohatou šlechtu, rytířské řády a italské námořní republiky, novým účastníkům kruciát přestalo být lákavým. V roce 1312 je Řád templářů pro ztrátu svého původního poslání jako nepotřebný zrušen bulou Vox in excelso papežem Klementem V., zatím co konkurenční johanité se roku 1309 usídlují na byzantském Rhodu. V dalších staletích jsou evropské státy nuceny čelit nové osmanské expanzi.

• poslední ofenzívy křižáků a Mongolů:
• 
  1299–1300
• 
  1301