Mandžukuo

Mandžuský stát (1932–1934) (Velké) Mandžuské císařství (1934–1945)  滿洲國 (Mǎnzhōuguó / Manshū-koku)  (大)滿洲帝國  ↓ 1932–1945 ↓ vlajka znak
Hymna 大滿洲國國歌 (Státní hymna Mandžukua)
Motto 五族協和王道樂土
Geografie Mandžukuo (tmavé zbarvení) v rámci Velké východoasijské sféry vzájemné prosperity
Hlavní město	Čchang-čchun Tchung-chua (po 18. srpnu 1945)
Nejvyšší bod	Pektusan
Obyvatelstvo
Počet obyvatel	30 000 000 (1931)
Národnostní složení	Číňané, Mandžuové, Korejci, Japonci, Mongolové
Jazyky	japonština, mandžuština, čínština, mongolština, korejština
Náboženství	šintoistické, mandžuské lidové
Státní útvar
Státní zřízení	republika s vládou jedné strany (1932–1934) stranická konstituční monarchie s vojenskou diktaturou (1934–1945)
Mateřská země	Japonské císařství
Měna	Chuan
Vznik	1932
Zánik	1945
Státní útvary a území
Předcházející Nejvyšší správní rada na severovýchodě Čínská republika Říše Čching (de facto) Následující sovětská okupace Mandžuska Čínská republika

Mandžukuo (česky také Mančukuo; čínsky 满洲国; japonsky 満州国, Manšú-koku), oficiálně Mandžuský stát, od roku 1934 Mandžuské císařství, byl loutkový stát v oblasti Mandžuska a východního vnitřního Mongolska, vytvořený bývalými úředníky dynastie Čching s pomocí japonského císařství v roce 1932. Rozhodující roli ve státě sehrávalo Japonsko, které do jeho čela dosadilo posledního vládce dynastie Čching – císaře Pchu Iho. Existence tohoto loutkového státu skončila v roce 1945 spolu s porážkou Japonska na konci války.

Navzdory názvu byli Mandžuové v tomto státě menšinou; největší etnickou skupinu představovali etničtí Číňané (Chanové). Dále tu žili Korejci, Japonci, Mongolové a další menšiny. Na západě státu byly mongolské regiony řízeny pod mírně rozdílným systémem s ohledem na mongolské tradice. Liaotungský poloostrov nacházející se na jihu Mandžuska se strategickým přístavem Port Arthur byl fakticky ovládán Japonskem již od rusko-japonské války.

Po rusko-japonské válce roku 1905 Japonsko nahradilo Rusko jako rozhodující zahraniční velmoc v Mandžusku a Mandžusko, zemědělsky rozvinuté a bohaté na přírodní zdroje tak zapadlo do japonské sféry vlivu. Roku 1906 prodloužili Japonci jihomandžuskou železnici, navazující na transsibiřskou magistrálu až do Port Arthuru. Během první a obzvláště druhé světové války se Mandžusko stalo politickým bojištěm mezi Ruskem, Japonskem a Čínou. Ruské Mandžusko obsadily japonské expediční síly během ruské občanské války roku 1917, pod sovětskou kontrolu se dostalo zase roku 1925. V průběhu anarchie v Číně v 30. letech 20. století se většina Mandžuska dostala pod kontrolu Čang Čuo-lina, jednoho z vojenských vůdců, který spolupracoval s Japonci. K jeho úspěchu mu výrazně dopomohla japonská kwantungská armáda.

V roce 1931, následkem tzv. Mukdenského Incidentu obsadila japonská armáda Mandžusko. Japonsko tak uskutečnilo oddělení Mandžuska od zbytku Číny a později zde ustanovilo loutkovou vládu. Aby Japonci dodali novému loutkovému státu legitimitu a zdání nezávislosti, dosadili na pozici hlavy státu bývalého čínského císaře z dynastie Čching Aisyn Gyoro Pchu Iho. Prvním předsedou vlády se stal blízký přítel císaře, Čeng Siao-sü, který byl v posledních letech čínského císařství znám jako reformní politik loajální císaři.

18. března 1932 byl vyhlášen tzv. Mandžuský Stát (čínsky Mandžukuo) a téměř ihned byl uznán Japonskem. Město Čchang-čchun, přejmenované na Hsinkin se stalo jeho centrem. Téměř okamžitě se začal formovat odboj, sestavený zvláště z chanských Číňanů, komunistů, Korejců nebo příznivců republiky. Oficiální vládou byly tyto skupiny označováni jako bandité.

Podle japonského vzoru tedy nastoupil Pchu I jako císař Mandžukua, někdy označovaného jako Mančutikuo, což znamená Velká Mandžuská Říše a Čeng Siao byl předsedou vlády až do roku 1935, kdy ho nahradil Čang Ťing-chuej. V Hsinkinu byl zbudován nový císařský palác a od SSSR byla odkoupena mandžuská železnice.

Za druhé čínsko-japonské války (1937–1945) se Mandžukuo stalo odrazovým můstkem k japonské invazi do ostatní Číny. Roku 1939 vyústily spory mezi Mandžukuem a Mongolskou lidovou republikou v bitvu u Chalchyn Golu. Během této bitvy porazily spojené Mongolsko-sovětské síly japonskou kwantungskou armádu podporovanou omezeným počtem vojáků Mandžukua.

Roku 1945 vyhlásil SSSR v souladu s výsledky jaltské konference válku Japonsku. 8. srpna v rámci tzv. operace Srpnová bouře překročilo 1 577 000 sovětských a 16 000 mongolských vojáků hranici Mandžukua, aby tak dorazili kwantungskou armádu, na konci války největší a nejschopnější celek japonské armády. 20. srpna kwantungská armáda kapitulovala. Dvousettisícová armáda Mandžukua, slabě vycvičená a vyzbrojená především přebytky Japonců se války musela účastnit na straně Japonska. Mnoho jejích vojáků se bez jediného výstřelu vzdalo Sovětům.

Samotný císař Pchu I se pokoušel utéct do Japonska a vzdát se americké armádě, ale byl zajat Sověty a předán čínským komunistům a poté souzen v rámci Tokijského procesu a odsouzen jako válečný zločinec.

Roku 1933 se Společnost národů k problematice Mandžukua vyjádřila v tom smyslu, že podporuje Čínu a uznává Mandžukuo jako její součást, což vedlo k vystoupení Japonska ze Společnosti národů.

Země, které uznaly Mandžukuo
Salvador Salvador – 3. březen 1934	Rumunsko – 1. prosinec 1940
Dominikánská republika Dominikánská republika – 1934	Bulharsko – 10. květen 1941
SSSR – de facto 23. březen 1931, de iure 13. duben 1941	Finsko – 18. červenec 1941
Itálie – 23. listopad 1937	Dánsko – srpen 1941
Maďarsko – 9. leden 1939	Chorvatsko – 2. srpen 1941
Slovensko – 1. červen 1940	Thajsko – 5. srpen 1941
Vichistická Francie –19. červenec 1940

Japonské loutkové státy a vlády, uznávající Mandžukuo
Reorganizovaná Národní rada (Vláda Wang Ťing-weje) – 30. listopad 1940
Azad Hind – 1942
Filipínská druhá republika – 1943
Vnitřní Mongolsko
Barma

Mandžukuo bylo loutkovým státem Japonska. Orgány státní správy byly naprosto podřízeny vojenské okupační správě japonské armády. Pchu I zde vládl nejdříve jako regent a od roku 1934 jako císař. Císaři byla ve věcech exekutivy nápomocna Státní rada a Rada pro veřejné záležitosti. Centrem moci byla státní rada s japonskými poradci. Velitel Kwantungské armády byl chápán jako japonský velvyslanec v Mandžukuu. V roce 1945, těsně před koncem války požádal císař Pchu I o abdikaci, což se jevilo jako velmi opožděný krok.

Během své krátké existence se Mandžukuo dělilo na pět provincií (mandžusky Anto) se zvláštními městy Charbin a Hsinking. Každá provincie se dále dělila na 24 prefektur.

Roku 1931 mělo Mandžukuo 30 milionů obyvatel a roku 1941 se počet zvýšil na 50 milionů. Na 100 žen připadalo v Mandžukuu 123 mužů. Roku 1934, kdy mělo Mandžukuo 30 880 00 obyvatel, hlásilo se 29 510 000 lidí k Čínské národnosti (Chanové), 590 760 k národnosti japonské, 680 000 bylo Korejců. 98 431 lidí se hlásilo k jiným národnostem (bílí Rusové, Mongolové, Židé…)

• Jingkou – 180 000(1940)
• Mukden – 1 195 000 (1940)
• Hsinkin – 544 000 (1940)
• Charbin – 662 000 (1940)
• Dailan – 556 000 (1939)
• An-Tung – 315 000 (1940)
• Kirin – 174 000 (1940)
• Cicihar – 75 000 (1940)

Vláda založila v Mandžusku mnoho základnich škol a škol s převážně technickým zaměřením. V Mandžukuu bylo 12 tisíc základních škol, 200 středních škol, 140 pedagogických škol a 50 škol s technickým a profesním zaměřením. Japonské a čínské děti často navštěvovaly odlišné školy, kde se vyučovalo odlišnými jazyky, japonští studenti se většinou dostávali na lepší školy a japonština byla samozřejmě povinná všude. V celém Mandžukuu bylo 600 tisíc školou povinných žáků a 25 tisíc učitelů. Vyučovalo se většinou starým čínským způsobem podle Konfucia.

Mandžukuo bylo státem se silně rozvinutým průmyslem podporovaným Japonci. Místní produkce oceli dokonce ve 30 letech předběhla Japonskou. Bohužel byla ekonomika Mandžukua silně vysávána Japonci a sloužila plně jejich válečným zájmům. Během éry Mandžukua se modernizovala mnohá mandžuská města (např. Čchang-čchun). Byla založena Centrální banka Mandžuska, která tiskla měnu chuan. Japonské firmy na letadla a ocelárny zde měly své pobočky. Mandžukuo mělo také vlastní aerolinie.

• Policie Mandžukua
• Tajná policie Mandžukua

• Císařská armáda Mandžukua
• Císařské námořnictvo Mandžukua
• Císařské letectvo Mandžukua
• Císařská garda Mandžukua

Armáda Mandžukua v roce 1945 čítala asi 200 tisíc mužů. Byla vyzbrojena především japonskými zbraněmi nebo kořistními zbraněmi čínské a ruské armády. Mimo jiné i československým lehkým kulometem vz. 26. Uniformy byly šité podle japonského vzoru s rozdílem toho, že na čepici měl voják Mandžukua pěticípou hvězdu v barvách vlajky a odlišovací znaky na límci v různých barvách (černá pro vojenskou policii, červená pro pěchotu, zelená pro jezdectvo, žlutá pro dělostřelectvo, hnědá pro ženijní jednotky a modrá pro transportní jednotky). Elitní jednotkou byla Císařská garda, která sloužila mimo jiné pro ochranu císaře. Armáda Mandžukua se účastnila vpádu do Číny roku 1937, sovětsko-japonských pohraničnich konfliktů a lokálních bojů proti banditům a odboji. Zrušena byla spolu s Mandžukuem roku 1945, po sovětsko-japonské válce.

Po celou historii Mandžukua zde udržovalo Japonsko vojenskou přítomnost; celé území se nacházelo pod jurisdikcí tajné policie Kempeitai.^[1] Na území Liaotungského poloostrova a se strategickým přístavem Port Arthur a na dráze mandžuské železnice od konce rusko-japonské války v roce 1905.

Kwantungská armáda, existující od roku 1906 zprostředkovávala vojenskou přítomnost Japonska v tomto regionu po celou dobu jejího trvání. Zpočátku sloužila pouze k ochraně japonského území kolem Port Arthuru a k ochraně mandžuské železnice, později se aktivně zapojovala do válek mezi vojenskými vůdci a po roce 1931, kdy se spolu s jednotkami v Koreji zúčastnila záboru Mandžuska, platila za jednu z rozhodujících sil v regionu. První porážka této armády nastala u jezera Chasan v srpnu 1938. Poražena byla také v bitvě u Chalchyn Golu téměř o rok později. Japonci však těmto porážkám nikdy nepřisuzovali velký význam a brali je jako pohraniční incidenty, které vlastně nic nezměnily. Roku 1945 čítala kwantungská armáda přes 1 milion mužů a po porážkách, které Japoncům uštědřily USA byla největší a nejbojeschopnější ze všech armádních skupin japonské císařské armády. Posledním velitelem kwantungské armády byl generál Otozó Jamada. Před ním, od roku 1939 na tomto místě působil generál Jošihiro Umezu.

V průběhu let 1932–1945 zde Japonci podnikali pokusy na lidech s biologickými zbraněmi. Tohoto se účastnila tzv. Jednotka 731 (731 部隊 Nana-san-iči butai), která tak činila v oblasti kolem Charbinu. Oběti, především Číňané, Rusové a Korejci byli přivedeni k vivisekci. Někteří historici tvrdí že přes 10 milionů Číňanů zde bylo posláno na nucené práce. Někteří z nich podlehli nemocem z těžké manuální práce v nevyhovujících podmínkách a byli pohřbeni do masových hrobů.

Součástí zemědělství Mandžukua byla produkce opia. Do financování prodeje drog byla podle Japan Times částečně zapojena i japonská armáda. Podle společnosti národů bylo roku 1937 90 % opiátů japonského původu, převážně pěstovaných právě v Mandžukuu.

• Poslední Císař, 1987, výpravný film Bernarda Bertolucciho o životě posledního čínského císaře, získal 9 oscarů.
• v Jižní Koreji se v 2. polovině 20. století rozmohly tzv. mandžuské westerny, vyprávějící příběhy korejských bojovníků za nezávislost v Mandžusku ve 30. letech formou westernu.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Manchukuo na anglické Wikipedii.

• KREJČÍ, Oskar: Geopolitika Číny. Praha: Professional Publishing, s.r.o., 2021. 492 s. ISBN 978-80-88260-51-6
• Toshihiko Kishi. "Manchuria's Visual Media Empire (Manshukoku no Visual Media): Posters, Pictorial Post Cards, Postal Stamps", Tokyo: Yoshikawa Kobunkan, 10 June 2010. ISBN 978-4-642-08036-1
• Reginald Fleming Johnston. "Twilight in the Forbidden City". Soul Care Publishing, 18 March 2008. ISBN 978-0-9680459-5-4.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Mandžukuo na Wikimedia Commons