Mandarín

Mandarín byl učeným hodnostářem ve většině dějinných období Číny, Koreje a Vietnamu.

Termín se obecně vztahuje na úředníky jmenované prostřednictvím císařských úřednických zkoušek; někdy zahrnuje a někdy vylučuje eunuchy, kteří se také podílejí na řízení obou říší.

Etymologie

Termín mandarín pochází z portugalského mandarim (ve staré portugalštině psaný mandarin s výslovností [mɐ̃n.ðaˈɾĩn]). Portugalské slovo bylo použito v jedné z prvních portugalských zpráv o Číně - dopisů skupiny kolem prvního portugalského vyslance v Číně (v Kantonu) Tomého Pirese, které byly s největší pravděpodobností napsány v roce 1524^[1] a v Castanhedově spisu História do descobrimento e conquista da Índia pelos portugueses (cca 1559).^[2] Matteo Ricci, který vstoupil na pevninskou Čínu z portugalského Macaa v roce 1583, potvrdil, že Portugalci toto pojmenování pro státní úředníky užívali.^[3]

Dříve se portugalský termín vysvětloval odvozením od slova mandador („ten, kdo velí“) a mandar („velet“), z latinského mandare.^[4] Moderní slovníky se však shodují na tom, že šlo spíše o výpůjčku z malajštiny [ˈMəntəri], ze sanskrtského mantri (dévanágarí: मंत्री, což znamená "poradce" nebo "ministr" - etymologicky spojený s mantrou).^[5]^[6]^[7]

V 16. století, předtím, než se pojem mandarín rozšířil v evropských jazycích, se v cestovních zprávách Evropanů často používalo slovo Loutea (s různými pravopisnými variantami), které odkazovalo na čínské učence. Často se používá například v Galeoteho Pereiry spisu o vlastních osudech v Číně v letech 1548–1553, který byl v Evropě publikován v roce 1565, nebo (jako Louthia) v Pojednání o Číně (1569) Gaspara da Cruz. Tento termín pro úřednické učence dále šířil i Juan González de Mendoza v Historii velkého a mocného čínského království a jeho situace (1585), hlavního zdroje informací o Číně v Evorpě v 16. století. Historik C. R. Boxer tvrdí, že slovo pochází z čínského 老爷(čínsky: lǎoye; v dialektu Amoy ve městě Sia-men: Lo-TIA, v dialektu Čchüan-čou: Lau-tia), které běžně používají lidé v Číně při oslovení úředníků.

V Evropě je termín mandarín spojován s konceptem úředníka-učence, který se kromě plnění státních služeb angažuje také v poezii, literatuře a konfuciánském učení.

Úřední jazyk říší Ming a Čching byl evropskými misionáři nazýván „mandarínským jazykem“ (čínsky Guanhua „jazyk úředníků“).^[8] Termín „mandarínština“ se také (chybně) používá k označení moderní standardní čínštiny a na širší skupinu mandarínských dialektů, kterými se mluví v severní a jihozápadní Číně.^[9]

Dějiny

V letech 605 až 1905 byly mandaríni vybíráni prostřednictvím mimořádně přísného císařského systému úřednických zkoušek.

Čína měla státní úředníky přinejmenším od dynastie Čou. Většina vysoce postavených pozic však byla obsazena příbuznými panovníka a šlechty. nejpozději za dynastie Tchang však byl zaveden systém devíti hodností. Mandaríni byly zakladateli a jádrem nové čínské šlechty. Vládní úřad (například ústřední vládní úřad nebo provinční civilní gubernie) v čele s mandarínem se nazývá yamen. Mandaríni byli po pádu říše Čching nahrazeni moderním úředním aparátem.

Když se Vietnam osvobodil od čínské nadvlády a založil vlastní nezávislou monarchii, napodobil čínský systém mandarínů ve své státní službě. Poslední mandaríni v historii státu Vietnam sloužili v letech 1949–1955.

Hodnosti za dynastie Čching

Dynastie Čching (1644–1912) rozdělila státní úřady na civilní a vojenské, obě měly devět hodností, přičemž každá z nich byla rozdělena na primární a sekundární kategorii.^[10] Civilní hodnosti sahaly od císařského komorníka neboli Velkého tajemníka v Zakázaném městě (nejvyšší) až po funkce krajského soudce, prefekturního výběrčího daní, zástupce dozorce vězení, zástupce policejního komisaře nebo daňového kontrolora. Vojenské hodnosti sahaly od polního maršála neboli Komorníka císařské osobní stráže až po seržanta třetí třídy, desátníka nebo soukromého vojáka první nebo druhé třídy.

V následující tabulce je zkratka „ na“ znamená příslušníka primární (vyšší) hodnosti (正n品) a nb pak držitele sekundární (nižší) (從n品).

Hodnost	Civilní funkce	Vojenské funkce
1a	císařští komorníci, velcí tajemníci	polní maršálové, komorníci císařského tělesného strážce
1b	zástupci císařských komorníků, komorníci dědice trůnu, předsedové soudů, rad a cenzorů	generálporučíci, provinční vrchní velitelé čínské armády
2a	zástupci komorníků dědice trůnu, viceprezidenti soudů, rad, ministři císařské domácnosti, generální guvernéři provincií	generál-kapitáni, velitelé divizí, brigádní generálové
2b	kancléři císařské domácnosti a akademie Chan-lin, vrchní finanční, provinční nebo pomocní guvernéři	generálmajor, plukovníci
3a	pomocní viceprezidenti cenzury, provinční soudci	brigádní generálové dělostřelectva a mušketýrů a skautů, plukovníci divize praporu
3b	ředitelé císařské hodovní síně, císařských hřebčínů, kontroloři soli	velitelé brigád mimo Peking
4a	ředitelé a pomocní ředitelé císařské domácnosti, dvora, censorští úředníci a úředníci pro zahraniční styky	podplukovníci dělostřelectva, mušketýrů a skautů, kapitáni policie v Pekingu
4b	instruktoři ve Velkém sekretariátu akademie Chan-lin, prefekti	kapitáni, pomocní majordomové v knížecích palácích
5a	zástupci vedoucích instruktorů v akademii Chan-lin, podprefekti	policejní kapitáni, poručíci nebo nadporučíci
5b	pomocní instruktoři and knihovníci, cenzoři	poručíci stráže bran, podkapitáni
6a	vychovatelé a učitelé, sekretáři, obecní strážníci	osobní strážci, poručíci dělostřelectva, mušketýrů a skautů
6b	pomocní tajemníci v císařských úřadech zástupci provinčních subprefektů, buddhističtí a taoističtí kněží	zástupci policejních poručíků
7a	asistenti policejních soudců, studijních úředníci, ředitelé studií v Pekingu, okresní soudci	úředníci stráže městských brán, poručíci
7b	sekretáři v kancelářích pomocných guvernérů, kontrolorů soli a dopravních stanic	pomocníci majordomů ve šlechtických palácích
8a	asistent okresního soudce, sekretáři prefektury, okresní studijní ředitelé	praporčíci
8b	zástupci ředitele pro studie, archiváři v úřadu kontroly soli	seržanti první třídy
9a	ředitelé věznic, okresní registrátoři, prefekturní archiváři	seržanti druhé třídy
9b	prefekturní výběrčí daní, zástupce ředitelů věznic, zástupci policejních komisařů, vyšetřovatel daní	seržanti třetí třídy, desátníci, vojíni první a druhé třídy

Během dynastie Čching měl guvernér čínské provincie jako znak hodnosti mandarínský klobouk zdobené rubíny. Nižší hodnosti nosily klobouky s korály, safíry, lapis lazuli, bílým nefritem, zlatem a stříbrem.^[11]

Zajímavosti

V českých zemích byla měděná plastika mandarína dříve k vidění na vrcholu Čínského pavilonu v pražském parku Cibulka.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mandarin (bureaucrat) na anglické Wikipedii.

↑ [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. . The letters were not published at the time, but apparently distributed in manuscript form; Ferguson published the copy found in a Paris library. While Ferguson accepted the 1534 and 1536 dates given in the Paris manuscripts, later researchers concluded that in reality the letters were sent in 1524 (Boxer et al. 1953). In the letters the word occurs numerous times in its plural form, both with a final n/m: mandarĩs, manderĩs, manderỹs and without it: mandaris, manderys, mandarys. (Note that in the 16th-century Portuguese orthography, one would often put a tilde over a final vowel instead of writing an n or m after the vowel; thus ĩ or ỹ would be transcribed as in/im or yn/ym in most modern reprints.)
↑ Fernão Lopes de Castanheda, História do descobrimento e conquista da Índia pelos portugueses, Vol. VI, cap II, 26. Castanheda's spelling (in plural) is still mandarins.
↑ Matteo Ricci, De Christiana expeditione apud Sinas. Page 45 in the English translation, "China in the Sixteenth Century: The Journals of Matteo Ricci", Random House, New York, 1953. In the original Latin, vol. 1, p. 51: "Lusitani Magistratus illos, à mandando fortasse, Mandarinos vocant, quo nomine iam etiam apud Europæos Sinici Magistratus intelliguntur".
↑ [s.l.]: [s.n.] Dostupné online.
↑ Mandarin, Online Etymology Dictionary
↑ Mandarin Merriam-Webster
↑ "mandarin", [s.l.]: [s.n.] ISBN 978-0-19-920687-2.
↑ Guanhua is transcribed by Matteo Ricci and other early European writers as Quonhua, in accordance with Ricci's transcription system that remained in use by Jesuits for a long time after his death. See pages 28–29 in the English translation, China in the Sixteenth Century: The Journals of Matteo Ricci, Random House, New York, 1953. In the original Latin, De Christiana expeditione apud Sinas suscepta ab Societate Jesu (1617), vol. 1, p. 31: "Præter hunc tamen cuique Provinciæ vernaculum sermonem, alius est universo regno communis, quem ipsi Quonhua vocant, quod curialem vel forensem sonat."
↑ [s.l.]: [s.n.] ISBN 978-0-521-29653-3.
↑ Beverly Jackson and David Hugus Ladder to the Clouds: Intrigue and Tradition in Chinese Rank (Ten Speed Press, 1999) pp. 134–135.
↑ Bonavia, David Peking New York:1978 Time-Life Books Great Cities of the World series Page 157

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu mandarín na Wikimedia Commons

[1] [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. . The letters were not published at the time, but apparently distributed in manuscript form; Ferguson published the copy found in a Paris library. While Ferguson accepted the 1534 and 1536 dates given in the Paris manuscripts, later researchers concluded that in reality the letters were sent in 1524 (Boxer et al. 1953). In the letters the word occurs numerous times in its plural form, both with a final n/m: mandarĩs, manderĩs, manderỹs and without it: mandaris, manderys, mandarys. (Note that in the 16th-century Portuguese orthography, one would often put a tilde over a final vowel instead of writing an n or m after the vowel; thus ĩ or ỹ would be transcribed as in/im or yn/ym in most modern reprints.)

[2] Fernão Lopes de Castanheda, História do descobrimento e conquista da Índia pelos portugueses, Vol. VI, cap II, 26. Castanheda's spelling (in plural) is still mandarins.

[3] Matteo Ricci, De Christiana expeditione apud Sinas. Page 45 in the English translation, "China in the Sixteenth Century: The Journals of Matteo Ricci", Random House, New York, 1953. In the original Latin, vol. 1, p. 51: "Lusitani Magistratus illos, à mandando fortasse, Mandarinos vocant, quo nomine iam etiam apud Europæos Sinici Magistratus intelliguntur".

[Johnson-4] [s.l.]: [s.n.] Dostupné online.

[5] Mandarin, Online Etymology Dictionary

[6] Mandarin Merriam-Webster

[7] "mandarin", [s.l.]: [s.n.] ISBN 978-0-19-920687-2.

[8] Guanhua is transcribed by Matteo Ricci and other early European writers as Quonhua, in accordance with Ricci's transcription system that remained in use by Jesuits for a long time after his death. See pages 28–29 in the English translation, China in the Sixteenth Century: The Journals of Matteo Ricci, Random House, New York, 1953. In the original Latin, De Christiana expeditione apud Sinas suscepta ab Societate Jesu (1617), vol. 1, p. 31: "Præter hunc tamen cuique Provinciæ vernaculum sermonem, alius est universo regno communis, quem ipsi Quonhua vocant, quod curialem vel forensem sonat."

[9] [s.l.]: [s.n.] ISBN 978-0-521-29653-3.

[Jackson_&_Hugus-10] Beverly Jackson and David Hugus Ladder to the Clouds: Intrigue and Tradition in Chinese Rank (Ten Speed Press, 1999) pp. 134–135.

[11] Bonavia, David Peking New York:1978 Time-Life Books Great Cities of the World series Page 157

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

Navigation

Navigace

Tématické portály