Manicheismus

Jeskynní portrét perského manichejce s kruhovým symbolem
Jeskynní nákres manichejského chrámu a sedmi nebes

Manicheismus či manichejství (vlastním jménem Náboženství Světla) je dnes již vymizelé světové náboženství, kdysi rozšířené od západní Evropy (kde zanikl v 7. století), severní Afriky, přes Blízký východ (do 10. století, kdy ustoupil islámu), střední Asii (14. století) až po Čínu (kde se udržel až do 17. století a byly nalezeny jeho nejpozdější a nejzachovalejší formy s největším počtem památek).

Jeho náboženské učení bylo založeno v Babylonii v sásánovské Persii prorokem Máním (přibližně roku 216276) ve 3. století. Bylo ovlivněno gnosticismem a spojovalo v sobě staroperské náboženské představy zoroastrismu s křesťanstvím, apokalyptickým judaismem a buddhismem, přičemž se považovalo za vyvrcholení všech těchto náboženství, a sám Mání se pokládal za „Pečeť proroků“ (tj. Krista, Buddhy, Zarathuštry, Kršny a Elchasaie[zdroj?!]).

Názvy

V sásánovské Persii byli zarathuštristy nazýváni středoperským termínem zindík či zandik (𐭦𐭭𐭣𐭩𐭪) a chápáni jako odpadlíky od většinového zoroastrismu. Později tento výraz pro manichejce přijali i muslimové v podobě zindíq (arabsky زنديق) jako obecnější označení pro kacíře, odpadlíky či jinověrce, a jejich učení zandaq – „kacířství“, ale později jej rozšířili také na munáfiqún – „pokrytce, falešné muslimy“ a jiné odpůrce muslimských věr, především těch v jediného Boha a soudný den.

Učení manicheismu

Ježíš Kristus v podání manichejců z Kao-čchangu, obraz chrámového praporu z 10. století
Mání, Buddha, Zarathuštra a Ježíš jako proroci manicheismu

Mání na rozdíl od jiných proroků a zakladatelů nových náboženství se nespoléhal pouze na ústní předávání svého učení a vedle cestování zvolil také dráhu spisovatele. Zanechal za sebou sedm děl, jedno v perštině a šest v syrštině, z nichž se mnohé dochovaly pouze ve fragmentech (jsou to Šábuhragán věnovaná sásánovskému králi Šápurovi I., Kniha záhad, Kniha o obrech, Kniha oživování neboli Poklad života, Velké Evangelium neboli Živé Evangelium, Kniha žalmů a modliteb, sbírka Epištol a nakonec Kefalaia neboli „Kapitoly“). Tyto ještě obohacuje celá řada spisů a komentářů dalších manichejců, takže celkově lze seznam literatury informující o manicheismu pokládat za bohatý.

Mání byl přesvědčen, že svět byl v minulosti na různých místech navštíven celou řadou božích poslů jako byli Gautama Buddha, Zarathuštra a Ježíš, avšak jejich učení nejsou úplná a teprve jeho vlastní zjevení, které mu předal paraklét (jinými slovy Duch svatý), je určené celému světu a završuje je. Své učení nazval „Náboženstvím Světla“. Podle tohoto učení existují dva etické principy, které jsou současně vlastními principy struktury života: dobro (světlo) a zlo (tma). Ty spolu bojují a jejich smísením vznikl svět. Manicheismus učí, že Ježíš Kristus přišel osvobodit části světla ze zajetí tmy a těla (tedy ta, která disponují přimíšenými prvky zla) od jejich hmotné závislosti jen zdánlivě. Oba morální protipóly a jejich konfrontace existují trvale, jsou věčné, kosmické. Tím se odlišuje od většinové křesťanské nauky, protože i ve chvíli, kdy je podle ní boj mezi protipóly dobra a zla pro jednotlivce dokonán smrtí a pro duši začíná dimenzionálně jiný, kvalitativně nový, unipolární život – pouze dobro (nebe) či pouze zlo (peklo), funguje v tomto učení princip bipolarity nadále. Princip dualismu dobra a zla a jejich prolnutí ve světě je ovšem živý trvale.

Historie

Mapa rozšíření manicheismu ve světě
Augustin z Hippa náležel k sektě manichejců devět let, poté manicheismus zavrhl.

Vzestup a pronásledování

Mání zemřel mučednickou smrtí mezi lety 274 a 277[1] na popud zoroastrovských kněží na rozkaz perského velkokrále Bahráma I., který na rozdíl od svého předchůdce nehodlal dále držet ochrannou ruku nad neoblíbeným Prorokem. Po jeho smrti se manicheismus stal populárním zejména v jazykových oblastech aramejštiny. V Persii se stal pronásledovaným náboženstvím a ani za jejími hranicemi to neměl jednoduché: byl pronásledován v Římské říši, potírali jej i buddhisté v Asii, stejně jako taoisté nebo konfuciáni v Číně.

V Číně a Ujgurské říši

Až v roce 762 se k manicheismu přiklonil kagan Ujgurské říše a až do jejího zániku v polovině 9. století plnil funkci státního náboženství. V mezinárodní politice se kagan pasoval do role ochránce manicheismu, díky čemuž mohli manicheisté působit v Číně jako kaganovi diplomatičtí prostředníci a vyslanci, a manicheismus v Číně (nazývané učením Mo-Mo-Niho neboli Mar Máního, tj. „Pána Máního“) byl postaven na roveň buddhismu a taoismu. Čínští manicheisté se sžili s kulturním prostředím Číny a bylo jim povoleno budovat si chrámy. Mar Mání byl v nich uctíván v podobě světlého buddhy v bílých šatech, tj. „buddhy světla“. Navzdory těmto výsadám a vnějším proměnám byl manicheismus stále vnímán jako cizí náboženství. Po pádu Ujgurské říše upadli manicheisté v Číně opět v nemilost. Byli nuceni působit v ilegalitě a zapojovali se do odbojných hnutí, lidových povstání a buddhistických sekt jako byly Bílý lotos a sekta Bílého mraku. Komunity manichejců přežívaly v Číně až do 17. století. Dodnes je manicheismus formálně zakázaným náboženstvím ve Vietnamu.[zdroj?]

Organizace

Kněží manicheismu na fragmentu z rukopisu nalezeném v čínské Tarimské pánvi
Ježíš Kristus v podobě buddhy jako manichejský prorok (identifikován podle kříže na prsou), 13. století

Manicheismus dělil své vyznavače do dvou tříd: na

  • vyvolené neboli dokonalé (vzdělané) a
  • naslouchající (laiky).

Vyvolení žili odděleně v klášterech přísným asketickým životem, věnovali se především studiu a modlitbám, ale pěstovali také umění. Naslouchající byli druhou třídou. Ti nemuseli žít asketicky, dodržovali pouze deset Máního přikázání. Protože Vyvolení nesměli pracovat, byli to Naslouchající, kteří je živili, a nemožnost proniknout hlouběji do učení si vynahrazovali almužnami. Mladý Augustin náležel k této druhé třídě sekty manichejců devět let a poté se stal kritikem celého systému.

Manichejství mělo od počátku pevně organizovanou církev, v jejímž čele stál archégos, Máního nástupce. Z manichejských hodnostářů to dále bylo dvanáct mistrů, sedmdesát dva biskupů a tři sta šedesát kněží. Tito hodnostáři pocházeli právě z řad Vyvolených.

Dochované manichejské umění

Reference

  1. Viz FELIX, Wolfgang. Antike literarische Quellen zur Außenpolitik des Sāsānidenstaates I. Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 1985. ISBN 3-7001-0727-7. S. 91. 

Literatura

  • DECRET, François. Mání a tradice manicheismu (Mani et la tradition manichéenne). Překlad Zdeněk Müller. Bratislava: CAD Press, 2000. 150 s. (Světové duchovní proudy; sv. 49). ISBN 80-85349-30-2. 
  • ELIADE, Mircea. Dějiny náboženského myšlení: II. Od Gautamy Buddhy k triumfu křesťanství. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 1996. 464 s. ISBN 80-86005-19-4. [O manicheismu viz str. 339–348.]
  • KLÍMA, Otakar. Sláva a pád starého Íránu. 1. vyd. Praha: Orbis, 1977. 256 s. (Stopy, fakta, svědectví). Kapitola Rozvoj vzdělanosti. Staré památky. Nové myšlenkové směry, s. 148–157. 
  • KLÍMA, Otakar. Učení Máního. In: Prameny života: Obraz člověka a světa ve starých kulturách. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1982. S. 159–181.
  • POKORNÝ, Petr. Píseň o perle: Tajné knihy starověkých gnostiků. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1986. 280 s. Kapitola Mání a manicheismus, s. 155–161. 
  • RUDOLPH, Kurt. Gnóze: podstata a dějiny náboženského směru pozdní antiky (Die Gnosis. Wesen und Geschichte einer spätantiken Religion). Překlad Jiří Gebelt. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2010. 460 s. (Světová náboženství). ISBN 978-80-7021-947-8. Kapitola Manicheismus, s. 324–340. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Sermon on Mani's Teaching of Salvation. Cathayan Manichaean silk painting, 13th-century.jpg
Sermon on Mani’s Teaching of Salvation, Cathayan/Chinese Manichaean silk painting, complete hanging scroll, 142 cm x 59,2 cm, colours on silk, ca. 13th century, Yamato Bunkakan Museum, Nara, Japan.
Painting of Mani’s Birth.jpg
Birth of Mani, fragment of hanging scroll, gold and pigments on silk, H: 35.6 cm, W: 57.0 cm, southern China, 14th/15th century (Kyūshū National Museum, Japan).
Jesus Image on a Manichaean Temple Banner.jpg
Icon of Jesus: digital reconstruction of the enthroned Jesus image on a Manichaean temple banner from ca. 10th-century Kocho.
Shahname - Mani death (cropped).jpg
Mani's death. _Shahname Demotta. 1315. Riza Abbasi Museum.
Portrait of a Manichaean.svg
Portrait of a Persian Manichaean, from cave 38B (cave 25 by Albert Grünwedel) at Bezeklik Caves.
Jesus as a Manichaean Prophet, 13th century.jpg
“Jesus Christ as a Manichaean Prophet”, early 13th century. The figure can be identified as a representation of Jesus Christ by the small gold cross that sits on the red lotus pedestal in His left hand. Ink, colour, gold, and gold leaf on silk, 153.4 x 58.7 cm.
Reference (in traditional Chinese): https://www.academia.edu/28622189/_A_Song_Dynasty_Manichaean_Painting_of_the_Buddha_Jesus_%E5%B9%85%E5%AE%8B%E4%BB%A3%E6%91%A9%E5%B0%BC%E6%95%99_%E5%A4%B7%E6%95%B0%E4%BD%9B%E5%B8%A7_Yifu_Songdai_Monijiao_Yishufozheng_._Journal_for_the_Study_of_Art_History_%E8%89%BA%E6%9C%AF%E5%8F%B2%E7%A0%94%E7%A9%B6_Yishushi_Yanjiu_2008_139-189_in_Chinese_
Manicheans.jpg
Leaf from a Manichaean Book. Khocho (Khocho kingdom), Ruin K. 8th/9th century AD. Painting on paper. 17.2x 11.2 cm. “MIK III 6368” recto.
ManichaeanElectaeKocho10thCentury.jpg
Autor: PHGCOM, Licence: CC BY-SA 4.0
Manichaean Electae, Kocho, 10th Century
Akshobya in His Eastern Paradise with Cross of Light.jpg
"Akshobya in His Eastern Paradise with Cross of Light", fresco in the Three-Level-Temple of Alchi (Sumtsek Temple), Ladakh, West Tibet, 11th c. A.D.
Image of a Manichaean Temple.svg
Image of a Manichaean Temple, from cave 38B (cave 25 by Albert Grünwedel) at Bezeklik Caves.
The upper and lower parts of the picture are the sky and the earth respectively. The sky is seven-fold semi-circular, and the earth is square, indicating the circle of the sky. Mani Temple is located in the middle and stands on the earth.

The temple is a five-fold Taiwan-style building. The hall is in the first floor, and the five gates on the first floor refer to the five halls in the Manichonian temple, namely, the Jingtu Hall, the Jai Lecture Hall, the Confession Hall, the Professor Hall and the Sick Monk Hall.

On the highest platform a line of stars lead up to the sky. Two multi-step roads with different widths and narrowness are in front of the temple.

According to this map of Manichonian temples, it can be proved that Shengjinkou North Temple is a Manichonian temple in terms of architectural form. On the contrary, the Buddhist temples in Turpan do not have this form.
Analysis of Doctrinal Iconography of Mani’s Cosmology.jpg
Picturing Mani’s Cosmology: An Analysis of Doctrinal Iconography on a Manichaean Hanging Scroll from 13th/14th-Century Southern China.
Manichaean Diagram of the Universe (Detail 12).jpg
The four primary prophets of Manichaeism in the Manichaean Diagram of the Universe, from left to right: Mani, Zoroaster, Buddha and Jesus. — Stated in Zsuzsanna Gulácsi’s Mani’s Pictures: The Didactic Images of the Manichaeans from Sasanian Mesopotamia to Uygur Central Asia and Tang-Ming China, p. 368.
Yüen dynasty Manichaean diagram of the Universe.jpg
Heaven and Earth, a painting that describes Manichaean cosmology. Hanging scroll, paint and gold on silk, Mongol dynasty (1279–1368 c.e.).
Spread of Manicheanism.png
Autor: Aldan-2, Licence: CC BY-SA 4.0
Map showing the spread of Manicheanism. Note: The land shown around the center of the map is not the Sassanian Empire but where there was Manichean influence in the area.
Cathayan Manichaean Cosmology - Heaven Scene.jpg
The New Aeon and Liberation of light, that is, triad of the Sun (red, three deities: Third Messenger, Mother of Life, Living Spirit), Moon (white, three deities: Light Maiden, Jesus, Primal Man) and a third divine figure (Column of Glory) between them (Yoshida and Furukawa 2015, Plate 5).
Manichaean clergymen, Khocho, Ruin alpha, 10th-11th century AD, wall painting - Ethnological Museum, Berlin - DSC01743.JPG
Autor: Daderot, Licence: CC0
Exhibit in the Ethnological Museum, Berlin, Germany. Photography was permitted in the museum without restriction.
Amitâbha in His Western Paradise with Indians, Tibetians and Central Asians, Symbols - Sun and Cross.jpg
"Amitâbha in His Western Paradise with Indians, Tibetians and Central Asians, Symbols: Sun and Cross", fresco in the Three-Level-Temple of Alchi (Sumtsek Temple), Ladakh, West Tibet, 11th c. A.D.
Mani of Cao'an; the Buddha of Light.jpg
Autor: Zhangzhugang, Licence: CC0
Mani of the Cao'an temple, referred to as the "Buddha of Light"
Manichaean picture from cave 25 at Bezeklik Caves.jpg
“Veneration of the Tree of Life”: Manichaeans worshiping the Tree of Life in the Realm of Light, from cave 38 (cave 25 by Albert Grünwedel) at Bezeklik Caves.