Maniok jedlý

Maniok jedlý
Vědecká klasifikace
Říše	rostliny (Plantae)
Podříše	cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení	krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída	vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád	malpígiotvaré (Malpighiales)
Čeleď	pryšcovité (Euphorbiaceae)
Rod	maniok (Manihot)
Binomické jméno
Manihot esculenta Crantz, 1766
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Maniok jedlý (Manihot esculenta), známý též pod jmény cassava (česky kasava (ž.) nebo kasave (ž. neskl.)^[1]) či yuca^[2] (nezaměňovat s jukou), anebo tapioka^[3] v Asii^[zdroj?], je kulturní tropická rostlina patřící do čeledi pryšcovité (Euphorbiaceae).

Pochází z tropické Ameriky a je zahrnován mezi klíčové okopaniny.^[4] Pěstoval se již 4000 let př. n. l.^[5] Vyznačuje se velmi atraktivním látkovým složením, jak pro výživu člověka, tak i hospodářských zvířat, a to hlavně nejen díky přítomnosti škrobu, ale i množství bílkovin.^[4] Někdy se manioku podobně jako jamům a batátům přezdívá sladké brambory.

Maniok je bylina nebo keř dorůstající výšky 1 až 5 metrů.^[6]

Kořenový systém tvoří pět až deset vějířovitě rozložených kořenových hlíz, které vznikly ztloustnutím adventivních kořenů. Tyto hlízy (20–100 cm dlouhé) dorůstají válcovitého nebo vřetenovitého tvaru. Mohou vážit až 2 kg. Jejich povrch je růžový až tmavě hnědý.^[4]

Stonek o obvodu 2–7 cm je tvořen ztloustlými články.^[4]

Listy manioku jsou dlouze řapíkaté a jejich čepele jsou hluboce dlanitě laločnaté. Počet laloků se pohybuje od tří do devíti. Zbarvení listů je velmi variabilní od žlutozelené až po červenou barvu.^[6]

Barevnou variabilitou disponují kromě listů i květy, které bývají světle žluté nebo červené, bezkorunné, se zvonkovitým kalichem. Květenství, která vyrůstají v paždí listů, dosahují u samčích a samičích květů délky 10 cm.^[6]

Plodem je asi 1,5 cm dlouhá tobolka s úzkými podélnými křídly. Ve zralosti tobolka praská a vymršťuje tak semena.^[6]

Obsahuje glykosid linamarin, který je při narušení buněk pletiva hydrolyzován enzymem linamarázou na kyanovodík. K tomuto jevu dochází nejen při vaření a krájení, ale i sušení, pečení nebo kvašení hlíz.^[4]

Podle obsahu linamarinu se rozlišují odrůdy hořké a sladké. Obě jsou jedlé a představují základní potravinovou složku pro více než 500 milionů lidí. Představují tak velmi cennou potravinu, zejména v Africe.^[4]

Je to hlavně škrob, který se z hlíz získává a který se používá nejen v potravinářském a kosmetickém průmyslu, ale i při výrobě lepidel.^[4]

Rovněž se využívá jako krmivo – zkrmuje se v podobě maniokové moučky hlavně prasatům, skotu, ovcím a kozám. Dále se z něj vyrábí škrobová šlichta používaná při šlichtování. Z kasavy se též připravuje i pivo a jiné alkoholické nápoje.^[4]

Maniok jedlý se pěstuje zejména v tropických oblastech. V současné době v tropech takřka všech světadílů.^[4] Minimum srážek v kombinaci s písčitými nebo písčitohlinitými půdami představuje pro maniok ideální růstové podmínky.^[6]

Nevýhodou těchto klimatických podmínek je problematické skladování.^[4] Hlízy manioku jedlého se totiž vyznačují vysokým obsahem vody, která v kombinaci s vysokou teplotou vzduchu urychluje proces kvašení a následného hnití.^[4]

• Afrika – Kapverdy, Gambie, Sierra Leone, Guinea, Ghana, Burundi, Keňa, Madagaskar, Libérie
• Latinská Amerika – Brazílie, Bolívie, Guyana, Dominikánská republika, Dominika
• Jihovýchodní Asie – Laos, Filipíny, Indonésie, Malajsie, Východní Timor
• Oceánie – Papua Nová Guinea, Palau, Tonga, Federativní státy Mikronésie

• krmné okopaniny
• batáty
• smldinec

• Obrázky, zvuky či videa k tématu maniok jedlý na Wikimedia Commons
• Galerie maniok jedlý na Wikimedia Commons
• Taxon Manihot esculenta ve Wikidruzích
• Maniok Archivováno 23. 7. 2009 na Wayback Machine. Maniok na stránkách o brazilské kuchyni