Manlio Brosio

Manlio Brosio
(c) senato.it, CC BY 3.0 it Manlio Brosio (1972)
4. generální tajemník NATO
Ve funkci: 1. srpna 1964 – 1. října 1971
Předchůdce	Dirk Stikker
Nástupce	Joseph Luns
místopředseda Rady ministrů Italského království
Ve funkci: 21. června 1945 – 10. prosince 1945
Předseda vlády	Ferruccio Parri
Předchůdce	Giulio Rodinò Palmiro Togliatti
Nástupce	Pietro Nenni
generální tajemník Italské liberální strany
Ve funkci: 4. června 1944 – prosince 1944
Prezident	Benedetto Croce
Předchůdce	Giovanni Cassandro
Nástupce	Leone Cattani
ministr války
Ve funkci: 10. prosince 1945 – 1. července 1946
Předseda vlády	Alcide De Gasperi
Předchůdce	Stefano Jacini
Nástupce	Cipriano Facchinetti
ministr bez portfeje
Ve funkci: 12. prosince 1944 – 21. června 1945
Předseda vlády	Ivanoe Bonomi
Ve funkci: 17. srpna 1945 – 10. prosince 1945
Předseda vlády	Ferruccio Parri
velvyslanec Itálie ve Spojených státech amerických
Ve funkci: 31. ledna 1955 – 13. května 1961
Předchůdce	Alberto Tarchiani
Nástupce	Sergio Fenoaltea
velvyslanec Itálie ve Spojeném království
Ve funkci: 19. října 1951 – 18. listopadu 1954
Předchůdce	Tommaso Gallarati Scotti
Nástupce	Vittorio Zoppi
velvyslanec Itálie v Sovětském svazu
Ve funkci: 11. prosince 1946 – 20. prosince 1951
Předchůdce	Pietro Quaroni
Nástupce	Mario di Stefano
senátor Itálie
Ve funkci: 25. května 1972 – 4. července 1976
Volební obvod	Piemont
Stranická příslušnost
Členství	Italská liberální strana (do roku 1946; 1972) Italská republikánská strana (1946–1972)
Rodné jméno	Manlio Brosio
Narození	10. července 1897 Turín, Italské království
Úmrtí	14. března 1980 (ve věku 82 let) Turín, Itálie
Alma mater	Turínská univerzita
Profese	diplomat
Ocenění	Prezidentská medaile svobody Silver Medal of Military Valour rytíř velkokříže Řádu za zásluhy o Italskou republiku Válečný kříž za vojenskou chrabrost
Commons	Manlio Brosio
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Manlio Brosio (10. července 1897 Turín – 14. března 1980 Turín) byl italský politik a diplomat, od 1. srpna 1964 do 1. října 1971 generální tajemník NATO.

Životopis

Narodil se 10. července 1897 v Turíně Edoardu Brosiovi a Fortunatě Curadelliové.^[1] Během studia na Právnické fakultě Turínské univerzity byl v roce 1916 povolán do zbraně a po absolvování důstojnické kadetní školy se zúčastnil první světové války jako důstojník Alpini, během níž byl vyznamenán stříbrnou medailí za vojenskou statečnost a válečným křížem.^[1]

Po skončení konfliktu pokračoval ve studiu, které ukončil v roce 1920, a stal se blízkým spolupracovníkem Piera Gobettiho,^[1] připojil se k Italské liberální straně a Gobettiho projektu Rivoluzione liberale, díky němuž nepodporoval fašistický režim. Po varování fašistické policie v roce 1927 se distancoval od přímé politické angažovanosti, ačkoli udržoval kontakty s antifašisty, zejména s Luigim Einaudim a Benedettem Crocem, a během dvacetiletého působení Mussoliniho ve funkci premiéra pokračoval v práci advokáta.^[1]

Za druhé světové války, po uzavření příměří z Cassibile v roce 1943, se zapojil do odboje a stal se členem vojenské rady CLN^[2] jako delegát Italské liberální strany spolu s Giorgiem Amendolou (PCI), Riccardem Bauerem (PdA), Giuseppem Spatarem (DC), Sandrem Pertinim (PSIUP) a Mariem Cevolottem (DL). Mezi jeho úkoly patřilo zejména navázat spojení s tajnou vojenskou frontou plukovníka Cordera Lanzy di Montezemola.

V roce 1944 byl krátce také generálním tajemník Italské liberální strany. Na konci války byl ministrem bez portfeje v první a druhé vládě Ivanoea Bonomiho,^[1] místopředsedou rady ve vládě Ferruccia Parriho,^[1] a opět ministrem, tentokrát války, v první exekutivě vedené Alcidem De Gasperim.^[1] Po institucionálním referendu 2. června 1946, v němž se vyslovil pro republiku, opustil PLI, která se většinově postavila za monarchii.^[3]

Diplomatická kariéra

V roce 1946 zahájil svou diplomatickou kariéru jmenováním velvyslancem v Moskvě,^[2] v roce 1952 se přestěhoval do Londýna,^[1] kde podepsal známé memorandum, a poté se v roce 1955 přestěhoval do Washingtonu jako italský velvyslanec v USA, kde vystřídal Alberta Tarchianiho. Velvyslancem zůstal až do roku 1961, kdy se přestěhoval do Paříže.

Dne 14. června 1962 podepsal jménem Itálie spolu se svými kolegy z Belgie, Dánska, Francie, Německa, Nizozemska, Španělska, Švédska, Švýcarska a Spojeného království zakládající dokument ESRO (Evropská organizace pro výzkum vesmíru), která se v roce 1975 sloučila s ESA (Evropskou kosmickou agenturou).^[4]

Generální tajemník NATO a návrat do politiky

Dne 1. srpna 1964 se stal generálním tajemníkem NATO, prvním Italem na tomto postu, který zastával více než sedm let, do 1. října 1971.^[1] Několik dní před svým odchodem z úřadu mu americký prezident Richard Nixon udělil Prezidentskou medaili svobody.^[5]

Po odchodu z NATO se vrátil do italské politiky. V letech 1972 až 1976 byl senátorem za PLI a předsedou PLI v Senátu,^[1] ve volbách v roce 1976 nebyl znovu zvolen a odešel z aktivního politického života.^[1] V lednu 1979 byl jmenován předsedou Italského atlantického výboru a tuto funkci zastával až do své smrti v rodném Turíně po krátké nemoci. Byl pohřben v rodinné hrobce ve Venaria Reale.^[6]

Publikace

• BROSIO, Manlio. Riflessioni su Piero Gobetti. Turín: [s.n.], 1974. 
• BROSIO, Manlio. La soluzione occidentale della crisi italiana. [s.l.]: [s.n.], 1976. 
• BROSIO, Manlio. Diari di Manlio Brosio. [s.l.]: [s.n.] 

Vyznamenání

• rytíř velkokříže Řádu zásluh o Italskou republiku (1955)^[7]
• Prezidentská medaile svobody (1971)^[5]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Manlio Brosio na italské Wikipedii.

Související články

• La Resistenza
• Severoatlantická aliance

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Manlio Brosio na Wikimedia Commons