Maráthština

Maráthština (maráthsky मराठी, marāṭhī) je indoárijský jazyk, používaný v indických státech Maháráštra (kde je úředním jazykem) a Goa.

Historie a rozšíření

Jako všechny indoárijské jazyky se maráthština vyvinula ze sanskrtu. Maráthské nápisy jsou doložené z přelomu 1. a 2. tisíciletí. Ve středověku vznikala v maráthštině důležitá hinduistická díla. Vzhledem k rozšíření kolem dnešní Bombaje byla maráthština prvním indoárijským jazykem, se kterým se seznamovali Evropané (v tomto případě Portugalci). Dnes je maráthština úředním jazykem státu Maháráštra (zatímco všeindická hindština a angličtina se objevují v komunikaci s federálními úřady).

Charakteristika

Maráthština má blíže k sanskrtu než třeba hindština, a to jak složitější gramatikou (pády), tak slovní zásobou, kterou méně ovlivnila perština a arabština. Slovosled je poměrně pevný a řadí maráthštinu mezi SOV jazyky (subject – object – verb), tedy nejdříve podmět, pak předmět a nakonec sloveso.

Fonetickou výbavu více méně sdílí s ostatními indoárijskými jazyky, významným rysem jsou přídechové varianty ražených souhlásek a zvláštní řada retroflexních hlásek t – th – d – dh – n. Zvláštností oproti severoindickým jazykům je časté nahrazování l v sanskrtských slovech retroflexní laterální aproximantou ḷ.

Abeceda a výslovnost

Maráthština používá písmo dévanágarí, ve kterém každá souhláska obsahuje implicitní samohlásku šva a případné jiné samohlásky se vyznačují diakritickými znaménky nad, pod, před nebo za souhláskou. Kromě toho existují i samostatné znaky pro samohlásky, které stojí na začátku slabiky.

Tradiční abecední pořadí písmen v dévanágarí a dalších příbuzných písmech je podle fonetických vlastností, tedy nejdříve samohlásky, pak souhlásky, nejdříve ražené v pěti řadách podle místa tvorby (ka, ča, ṭa, ta, pa), v rámci řady vždy dvojice neznělých (bez přídechu a s přídechem), dvojice znělých a odpovídající nosová souhláska. Nakonec přicházejí polosamohlásky, sykavky a ostatní.

• Cerebrální souhlásky ट, ठ, ड, ढ, ण se vyslovují tak, že se špička jazyka opře o horní měkké patro místo o zuby.
• Znaménko ं se nazývá anusvár (अनुसवार) a má způsobovat nazalizaci samohlásky ve slabice, nad kterou se objeví. V praxi to obvykle znamená, že se na konci slabiky objeví nosová souhláska ze stejné řady, jako je počáteční souhláska následující slabiky (např. před k se objeví ng, před b se objeví m atd.)
• Znaménko ः se nazývá visarg (विसर्ग) a označuje přídech za slabikou, za kterou se objeví.
• Samohláska अँ se používá pro fonetický přepis anglického a ve slově act (æ).
• Samohláska आँ se používá pro fonetický přepis anglického a ve slově all (ɔ).
• Na rozdíl od hindštiny se hláska ज nevyslovuje dž, ale dz^[1]

Gramatika

Podstatná jména

Podstatná jména rozlišují rod mužský (pullinga), ženský (strílinga) a střední (napusakalinga). Pravidla přiřazení slov k rodům jsou složitá, ale často platí, že jména rodu mužského končí na -á, ženského na -í. V množném čísle se mužské -á mění na -é, ženské -í se mění na -já. K podstatným jménum rodu středního končícím na souhlásku se v množném čísle připojuje -é. Příklady:

V souladu s tradiční indickou mluvnicí se v maráthštině rozlišuje osm pádů. Jejich názvy pocházejí ze sanskrtu a znamenají (s výjimkou vokativu) prostě „první“ až „sedmý“ pád. Pády se nicméně nekryjí se všemi tvary, kterých podstatná jména nabývají s pomocí přípon (koncovek). Na jednu stranu tvary akuzativu a dativu jsou v podstatě shodné. Na druhou stranu existuje řada přípon, které mají podobnou funkci jako předložky nebo záložky. Jimi vytvořené tvary by bylo možné chápat jako další pády, podobně jako v aglutinačních drávidských jazycích.

Tvar nominativu je typicky základní tvar slova bez přípony, jako je tomu ve většině indoevropských jazyků. Výjimkou je ale případ, kdy podstatné jméno tvoří podmět přechodného slovesa v minulém čase. Potom se k základnímu tvaru připojuje přípona -né.

U akuzativu a dativu jsou přípony स a ला určeny pro jednotné číslo, přípona ना pro množné.

U instrumentálu přípona ने (jednotné číslo) a नी (množné číslo) odpovídá prostému českému instrumentálu (otázka kým / čím). Naproti tomu přípona शी (jednotné i množné číslo) odpovídá významu předložky s.

Tvary genitivu se liší podle rodu a čísla vlastněného předmětu, takže spíše odpovídají českému odvozování přídavných jmen přivlastňovacích od podstatných jmen.

Přípony ablativu jsou společné pro obě čísla a odpovídají významu předložek od, z. Přípony lokativu odpovídají významu předložek v (आत, ईत) a na (वर).

Vokativ se sice v maráthské mluvnici rozlišuje, ale netvoří se připojováním koncovek ke kmeni podstatného jména. Místo toho se před slovo v nominativu vloží slovo, odpovídající českému „hej, haló!“ V důvěrné komunikaci je to अरै araj a ऐ aj, zdvořilostní tvar je अहो ahó.

Příklady předložkových přípon, které nejsou v tabulce pádů uvedeny:

• करीता (karítá) = „pro“
• साथी (sáthí) = „pro“
• बाहेर (báhér) = „vně“
• खाली (khálí) = „pod“
• पाशी (páší) = „u“
• जवल (džaval) = „u“
• शेजारी (šédžárí) = „u“
• पुढे (puḍhé) = „před“
• समोर (samór) = „před“
• मागे (mágé) = „za“
• बरोबर (baróbar) = „spolu s“
• वाचून (váčún) = „bez“
• शिवाय (šiváj) = „bez“
• कदे (kadé) = „k“, „do“
• मुले (mulé) = „kvůli“
• ऐवजी (ejvadží) = „místo“

Příklady

Zájmena

Zdvořilostní varianty zájmen 2. a 3. osoby (kromě středního rodu) odpovídají tvarům množného čísla (srov. vykání).

Číslovky

Na číslovkách je dobře vidět příbuznost maráthštiny se slovanskými a ostatními indoevropskými jazyky.

Slovesa

Infinitiv má příponu -ṇé (-णे).

Přítomné tvary slovesa बोलणे bólaṇé „mluvit“

Minulé tvary slovesa बोलणे bólaṇé „mluvit“

Budoucí tvary slovesa बोलणे bólaṇé „mluvit“

Existují i složené časy. Průběhový přítomný čas se tvoří pomocí tvaru slovesa असणे asaṇé „být.“ Příklad:

• Průběhový přítomný čas se tvoří z příčestí přítomného a přítomného tvaru slovesa असणे.
• Průběhový minulý čas se tvoří z příčestí přítomného a minulého tvaru slovesa असणे.
• Předpřítomný čas se tvoří z příčestí minulého a přítomného tvaru slovesa असणे.
• Předminulý čas se tvoří z příčestí minulého a minulého tvaru slovesa असणे.

Slovosled

Výchozí slovosled je podmět – předmět – sloveso. Přívlastek se klade před podstatné jméno, které rozvíjí. Příslovečné určení obvykle stojí před slovesem nebo před předmětem, mnohdy ale také na začátku věty. Určení času se klade před určení místa. Záporky se zpravidla kladou před sloveso. Příklady:

Slovní zásoba

Na rozdíl od hindštiny maráthština přejala méně slov z perštiny a arabštiny, místo toho si uchovala původní výrazy ze sanskrtu. V moderním jazyce je mnoho výpůjček z angličtiny, třeba „nádraží“ se řekne rajlvéstéšan.

Vzorový text

Všeobecná deklarace lidských práv

Pro srovnání obou jazyků je vedle maráthštiny tentýž text uveden i hindsky.

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu maráthština na Wikimedia Commons
• Aleš Klégr, Petr Zima et al.: Světem jazyků. Albatros, Praha, 1989. Str. 150 – 151.
• R. S. Deshpande, G. E. Salpekar: Teach Yourself Marathi. Hippocrene Books, New York, 2005. ISBN 0-87052-620-0