Marína (báseň)

Marína
První vydání básně z roku 1846
Autor	Andrej Sládkovič
Původní název	Marína, spevi Andreja Sládkoviča
Překladatel	Jiřina Kintnerová
Jazyk	slovenština
Žánr	lyricko-epická milostná báseň
Datum vydání	1846
Česky vydáno	1966
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Marína (1846) je lyricko-epická milostná báseň slovenského básníka Andreje Sládkoviče. Dílo je považováno za jeden z vrcholů slovenského romantismu.^[1] Sládkovič se jako první osmělil oslavit v rozsáhlé skladbě krásu a mládí a vyjádřit svůj cit v radostném i bolestném prožitku lásky.^[2]

Vznik básně

Marína je významným dílem milostné a reflexivní lyriky. Vznikla jako výraz nešťastné básníkovy lásky k Marii Pišlové (1820–1899), se kterou se seznámil roku 1839 během studií v Banské Štiavnici. Přivydělával si zde soukromými hodinami v domech měšťanů a Marie (Marína) byla sestrou synů Pavla Pišla (Pischla), které doučoval. Básník se do dívky, považované za nekrásnější ženu ve městě, zamiloval a ona jeho city opětovala. Když však byl na studiích teologie v Halle, dostal od ní roku 1844 dopis, že má vážného nápadníka, bohatého perníkáře Juraje Geržu, a že rodina, zvláště pak matka, trvá na svatbě, ke které pak skutečně došlo. Básník o svou lásku nebojoval, ale její ztrátu nesl velice těžce, což se stalo podnětem k napsání Maríny v zimě tohoto roku.^[3] Objevily se ale i názory, že zamilovaný Andrej začal psát báseň česky již na počátku svého pobytu v Halle roku 1843, protože jeho láska vyžadovala okamžité umělecké vyjádření, o čemž neexistují žádné přesvědčivé důkazy.^[2]

Roku 1845 představil Sládkovič svou báseň na zasedání štúrovského spolku Tatrín, kde však byla pro své vášnivé verše označena mladými členy za přehnaně neslovanskou, „lascivní“ a přinášející mravní nezodpovědnost. V očích mládeže byla báseň hříchem oproti slovenskému duchu a budoucnosti slovenského národa, protože ten, „kto je za národ pravdive zaujatý, s takými vecami sa zapodievať nemá“. Samotný Ľudovít Štúr báseň také kritizoval za málo vlastenecké téma, což mu ale nebránilo v její propagaci.^[4]

Knižně vyšla báseň až roku 1846 v Pešti pod názvem Marína, spevi Andreja Sládkoviča zásluhou Jána Kadavého. Kritika přijala vydání příznivě, například Jozef Miloslav Hurban napsal, že básník v Maríne spojuje „oheň lásky svojej s túžbami vyššími na lepšiu skutočnosť národného blaha uprenými“.^[2]

Vydání básně bylo veřejností přijato velmi příznivě a dnes je Marína považována za základní dílo slovenského romantismu. Ohlas měla i v zahraničí, byla přeložena do polštiny, češtiny, francouzštiny, maďarštiny, chorvatštiny, němčiny a angličtiny.^[5]

Inspirační zdroje Maríny

Báseň je uvedena věnováním a dvěma motty, prvním od Williama Shakespeara z Hamleta „Zdá sa mi, že vidím. Kde? V oku mojej duše.“ a druhým od Alexandra Sergejeviče Puškina z Borise Godunova „Пpeлecтную Мaринy я нaдeюc увидeть тaм“. Protože Shakespearův úryvek z Hamleta je zároveň mottem Mickiewiczovy balady Romantyczność (1821, Romantika), uvažuje se někdy o Sládkovičově inspiraci touto básní. Zároveň se zdůrazňuje, že Sládkovič v Maríně rozvíjí některé motivy Mickiewiczovy Ody na mladost (1820, Oda do młodości).^[6][7]

Často je literární vědou Marína označována za „dceru Kollárovy Slávy dcery“, protože Sládkovičova báseň rozvíjí politický odkaz Jána Kollára tím, že spojuje lásku k ženě s láskou k vlasti.^[8]

Obsah básně

Marína není kompozičně členěná na části. Skládá se z 286 slok po deseti verších (decim) a pěti slok osmiveršových (oktáv)^[1]. Má tedy 2900 veršů a je považována za nejdelší milostnou báseň na světě.^[5]

Čtyři témata, kterých se báseň nejčastěji dotýká, jsou krása, láska k Maríně, láska ke Slovensku a mládí. Jednotlivé sloky nám umožňují sledovat postupný vývoj básníkova milostného citu. Báseň začíná oslavou krásy, jejímž ztělesněním je milovaná Marína. Básníkova láska k ní je velká, krásná a čistá.^[1]

Ja sladké túžby, túžby po kráse

spievam peknotou nadšený,

a v tomto duše mojej ohlase

svet môj je celý zavrený;

z výsosti Tatier, ona mi svieti,

ona mi z ohňov nebeských letí,

ona mi svety pohýna;

ona mi kýva zo sto životov:

No centrom, živlom, nebom, jednotou

krás mojich moja Marína!

Možno mi tvojich úst sa odrieknuť,

možno mi ruku nedostať,

možno mi v diaľky žiaľne utieknuť,

možno mi nemilým ostať,

možno mi ústam smädom umierať,

možno mi žialiť v samote,

možno mi život v púšťach zavierať,

možno mi nežiť v živote,

možno mi seba samého zhubiť –

nemožno mi ťa neľúbiť!

Tato láska ke konkrétní ženě postupně nabývá symbolické podoby, ve které přerůstá do lásky k národu a k rodné zemi a získává nadosobní společenský charakter.^[1]

Slovensko mladé, rodisko moje

aj mohyla mojich kostí!

V tebe mám pekných obrazov dvoje

a dvoje veľkých ľúbostí! —

Ako je krásna tá moja deva,

aká k nej ľúbosť vo mne horieva:

tak ty a k tebe, otčina!

Ako tys’ pekná, krajina moja,

ako mladistvosť milá mi tvoja:

tak pekná, milá Marína!

Chcel bych vás objať, kraje rodiny!

náručie úzke, šíry cit:

ak mi je sladko v ňadrách Maríny

objatie vaše pocítiť!

Jak mi je blaho nič, nič nežiadať,

z objemu v objem naveky padať,

troch nebies slasti prijímať!

Vlasť drahú ľúbiť v peknej Maríne,

Marínu drahú v peknej otčine,

a obe v jednom objímať!

Mládí básník nepopisuje jako pomíjející věk, ale jako stav mysli toužící po kráse.^[7]

A čo je mladosť? – Dvadsaťpäť rokov?

Ružových tvárí hlaď jará?

Či údov sila? Či strmosť krokov?

Toto sa všetko zostará!

Mladosť je túžba živá po kráse,

je hlas nebeský v zemskom ohlase,

je nepokoj duší svätý,

je tá mohutnosť, čo slávu hľadá,

je kvetín lásky rajská záhrada,

je anjel v prachu zaviaty!

Krásu básník spojuje s pravdou a morálkou. Nekompromisně kritizuje společnost, která neumožňuje svobodné vyjádření citů, společnost, ve které nemůže být dívka paní svého srdce a stát se ženou milovaného muže. V baladických vložkách popisuje, jak Marína nemůže zapomenout na svou lásku a jak zoufalý básník bloudí po březích Hronu, kde jej Marína, přeměněná ve vílu, vábí do vodních hlubin. Básník však překoná svůj žal a zvítězí v něm vůle a povinnost k životu. V závěrečné sloce básně již není trpkost, ale jen jasná, smírná vzpomínka na chvíle čistých vznětů a víra v nesmrtelnost všeho, co je krásné a dobré.^[6]

Marína moja! teda tak sme my

ako tie božie plamene,

ako tie kvety na chladnej zemi,

ako tie drahé kamene;

padajú hviezdy, aj my padneme,

vädnú tie kvety, aj my zvädneme,

a klenoty hruda kryje:

Ale tie hviezdy predsi svietili,

a pekný život tie kvety žili,

a diamant v hrude nezhnije!

Český překlad

Do češtiny báseň přeložila Jiřina Kintnerová. Tento překlad vyšel společně s překladem poemy Detvan od Kamila Bednáře v knize Marína; Detvan, Praha: Odeon 1966.

Odkazy

Reference

Externí odkazy

• Dílo Marína ve Wikizdrojích (slovensky)
• Marína na eknizky.sk
• Marína v Databázi knih
• Banka lásky (zážitkový dom o básni Marína) v Banskej Štiavnici