Maramureš (region)

Maramureš Maramureș
znak
Geografie
Mapa Rumunska s vyznačeným regionem Maramureš
Severní Maramureš jako součást Zakarpatské oblasti na Ukrajině
Souřadnice	47°57′ s. š., 23°39′ v. d.
Správa regionu
Stát	Rumunsko Rumunsko
Vznik	1320
Zánik	1402
Oficiální web	www.prefecturamaramures.ro
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Maramureš (rumunsky Maramureș; ukrajinsky Мармарощина, Marmaroshchyna; maďarsky Máramaros) je geografický, historický a kulturní region, který leží v severním Rumunsku a na západě Ukrajiny. Nachází se v severovýchodních Karpatech, podél části povodí horního toku řeky Tisy. Zahrnuje Maramurešskou nížinu a okolní karpatská pohoří.

Alternativně se termín Maramureș používá také pro rumunskou župu Maramureș, jejíž součástí je jižní část historického regionu.

Alternativní názvy regionu Maramureš jsou:

• ukrajinsky Мармарощина, Marmaroshchyna
• rusínsky Мараморош, Maramoroš
• rusky Мармарош, Marmarosh
• maďarsky Máramaros
• německy Maramuresch anebo Marmarosch
• latinsky Marmatia
• v jidiš מאַרמאַראָש‎

Maramureš je údolí ohraničené pohořími Oaș, Gutâi, Țibleș a Rodnei (severní část Vnitřních Východních Karpat) na západě a jihu, pohořím Maramureš a centrální částí Vnějších Východních Karpat na východě a severu. Údolí je odvodňováno úzkým otvorem, Chustskou bránou, u Chustu. Do řeky Tisy se vlévá několik desítek malých horských říček a potoků. Oblast je zalesněná a nesnadno přístupná.

Hranice regionu leží mezi rovnoběžkami 47°33' s. š. a 47°02' s. š. a poledníky 23°15' v. d. a 25°03' v. d. Maramureš představuje jednu z největších karpatských nížin o rozloze přibližně 10 000 km².

Délka regionu od Chustu k Prislopskému průsmyku činí přibližně 150 km a šířka od severu k jihu až 80 km.

Hlavní horské průsmyky spojující Maramureš se sousedními regiony jsou vysoké a v minulosti byly v zimě jen těžko přístupné. Prislopský průsmyk (1 416 m n. m.) spojuje východ regionu s Moldavskem, Dealul Ștefăniței (1 254 m n. m.) spojuje jih regionu s Transylvánií, průsmyk Pintea (987 m n. m.) směrem na Baia Mare, Fărgău (587 m n. m.) na západě spojuje region s Oașskou zemí, zatímco průsmyk Frasini (Jasiňa; 931 m n. m.) spojuje sever regionu s Haličí.

Hory obklopující tuto oblast zabírají více než polovinu území. Několik vrcholů dosahuje nad 2 000 m, například Pietrosul (2 303 m) v pohoří Rodnei na jihu a Hovârla (2 061 m) v Muntele Negru (Cernohora) na severu.

V hustě zalesněných horách roste mnoho chráněných druhů rostlin, například tis (Taxus baccata), modřín (Larix decidua), borovice (Pinus cembra), plesnivec (Leontopodium alpinum). Žije zde i mnoho chráněných druhů zvířat, jako je rys (Lynx lynx), kamzík horský (Rupicapra rupicapra), svišť horský (Marmota marmota), orel skalní (Aquila chrysaetos) a tetřev (Tetrao urogallus).

Poslední zubr z území dnešního Rumunska, symbol Maramureše, byl uloven v roce 1852. V horských řekách stále žije Lostriţa, místní druh lososa.

V Maramureši bylo vytvořeno několik chráněných oblastí. V roce 1990 byl vyhlášen Národní park Rodna, v roce 2004 Přírodní park Maramureș. Nachází se zde mnoho dalších jeskyní, soutěsek, skalních útvarů a jezer, které jsou oficiálně chráněnými oblastmi.

V dávných dobách tuto oblast osídlili Keltové, Dákové, Sarmati, Germáni a Akatzirové. V 1. století př. n. l. byla oblast součástí Dáckého království pod vládou Burebisty, v raném středověku území náleželo Hunské říši, království Gepidů, Avarskému království, Charvátské zemi, Maďarům a dokonce i Kyjevské Rusi.

Území bylo od 11. století součástí Uherského království a bylo nominálně rozděleno mezi pohraniční oblast Gyepű, komitát Szatmár a komitát Borsova. Zpočátku si rumunští obyvatelé regionu mohli zachovat svou politickou organizaci, Maramurešské vojvodství, rozdělené na mnoho malých autonomních oblastí. Král se dlouho snažil^[zdroj?] přesvědčit vojevody, aby přijali hraběcí titul, s čímž souvisela ztráta nezávislosti v politických a finančních záležitostech. Ve středověku se obyvatelé mnoha horských vesnic, kde každá rodina měla z definice značné panství, nazývali nameși, což znamenalo „svobodní sedláci pyšnící se svým rodem“. Původ tohoto slova je však sporný: v Uherském království se svobodní lidé vlastnící půdu nazývali maďarsky nemes. V rumunštině sice výraz neam znamená „rozšířenou rodinu“, nicméně kořen tohoto názvu lze lépe vysvětlit^[zdroj?] jako odvozený od řeckého slovesa νέμω némō, což znamená „něco rozdělit“ (především půdu) „na části a dát je νοµεῖς nomeîs“ (lidem s právem ji užívat, buď pronajmout, nebo užívat zdarma; jednotné číslo νομεύς nomeús). Ve 14. století byl region reorganizován na Marmarošskou župu.

V 16. století bylo Uherské království napadeno a téměř zničeno Osmanskou říší a oblast přešla pod správu polonezávislého osmanského Sedmihradského knížectví. Později (koncem 17. století) přešla oblast pod správu habsburského Uherska (které se v roce 1804 stalo Rakouským císařstvím). V době habsburské správy byl region zpočátku součástí zemí Partium habsburského Sedmihradského knížectví, ale později (v roce 1732) byl převeden do habsburského Uherského království. V roce 1867 se Rakouské císařství přeměnilo v duální monarchii Rakousko-Uhersko a region byl začleněn do zalitavské, respektive uherské části monarchie.

Po první světové válce byl region rozdělen mezi Rumunské království a československou Podkarpatskou Rus, přičemž hranice kopírovala hranici krátce existující Huculské republiky.^[1] V březnu 1939 Maďarsko anektovalo Podkarpatskou Rus a v srpnu 1940 anektovalo region Severní Sedmihradsko, jehož součástí byla i jižní Maramureš, patřící Rumunsku. Tato území zůstala pod maďarskou kontrolou až do roku 1944. Po druhé světové válce se jižní část navrátila Rumunsku a nyní je součástí župy Maramureš. Severní část byla začleněna do Sovětského svazu jako součást Ukrajinské SSR a nyní je součástí Zakarpatské oblasti nezávislé Ukrajiny.

V jižní oblasti tvoří většinu obyvatelstva Rumuni. Žijí zde také Maďaři, Rusíni, Ukrajinci, zipserští Němci, Židé a Romové. V severní oblasti tvoří většinu Ukrajinci, komunity Rumunů, Maďarů a Němců jsou menší.

V severní oblasti hovoří většina obyvatel huculským dialektem ukrajinštiny, zatímco v jižní oblasti většina mluví rumunsky, což je důvod, proč byl region rozdělen na dvě části.^[2][zdroj?] Od 40. let 20. století jsou vesnice rozděleny státní hranicí na dvě části. Na severu (v rámci Ukrajiny) mají některé vesnice početné rumunské obyvatelstvo, stejně tak některé vesnice v Rumunsku mají početné ukrajinské obyvatelstvo.

• 
  Seno Borșa v národním horském parku Rodna
• 
  Horský přírodní park Maramureš
• 
  Jezero Lala Mare, pohoří Rodna
• 
  Zimní krajina
• 

  (c) paulnasca, CC BY-SA 3.0
  Baia Sprie
• 
  Pevnost Ardud
• 
  Borșa
• 
  Etnografické muzeum v Baia Mare
• 
  Etnografické muzeum země Oaș
• 
  Pravoslavný klášter Bârsana
• 
  Pravoslavný klášter Rohia
• 

  (c) paulnasca, CC BY-SA 3.0
  Klášter Moisei
• 
  Merry Cemetery v Săpânța
• 

  (c) paulnasca, CC BY-SA 3.0
  Muzeum vesnice v Baia Mare
• 
  Curtea Veche v Sighetu
• 

  (c) Sunion na projektu Wikipedie v jazyce maďarština, CC BY-SA 3.0
  Památník obětem komunismu
• 

  (c) h_laca, CC BY 3.0
  Baia Mare
• 
  Bašta Baia Mare
• 
  Dům Degenfeld v Baia Mare
• 
  Vodopád koní
• 

  (c) Rob Lavinsky, iRocks.com – CC-BY-SA-3.0
  Křemenný rodochrozit z dolu Cavnic
• 

  (c) Rob Lavinsky, iRocks.com – CC-BY-SA-3.0
  Křemenný fluorit z dolu Boldut
• 
  Železniční trať Mocăniță
• 
  Řeka Iza

• Dřevěné kostely v oblasti Maramureš
• Severní Maramureš
• Huculská republika

• Atlas and Gazetteer of Historic Hungary 1914, Talma Kiadó ISBN 963-85683-4-8
• Sighetul Marmatiei, Culture and Tourism 2007, Teofil Ivanciuc ISBN 973-7663-12-8

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Maramureș na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Maramureš na Wikimedia Commons
• Oficiální stránky
• Návrhy památek při návštěvě regionu
• Anglický překlad knihy Máramarose Jizkora Sefer Marmarosh; mea ve-shishim kehilot kedoshot be-yishuvan u-ve-hurbanan vydané roku 1983 a 1996 (historie a vzpomínková kniha o přibližně 160 židovských štetlech a obcích v oblasti Máramaros a o jejich zničení během holocaustu)