Mario Camus

Mario Camus
Mario Camus (2011)
Narození	20. dubna 1935 Santander
Úmrtí	18. září 2021 (ve věku 86 let) Santander
Místo pohřbení	Cementerio de Ciriego, Santander.
Povolání	scenárista, filmový režisér, spisovatel a filmový scenárista
Ocenění	Círculo de Escritores Cinematográficos (1982) Zlatý medvěd (1983) Círculo de Escritores Cinematográficos (1993)
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mario Camus García (20. dubna 1935 Santander, Španělsko – 18. září 2021 Santander)^[1] byl španělský filmový režisér, scenárista, spisovatel a herec.

Život

Mario Camus García se narodil 20. dubna roku 1935 v přístavním městě Santander v provincii Kantábrie. V roce 1941 zničil velkou část města požár a Camusova rodina se přestěhovala do městečka Vernejo. Mario se však do Santanderu vrátil a studoval na Bratrské koleji de la Salle. Jako talentovaný hráč košíkové přestoupil do Madridu na Kolej Josého Antonia, která byla zaměřena na výchovu sportovců. V letech 1953–1957 studoval na Právnické fakultě Univerzity v Madridu, kterou po čtyřech letech opustil a vstoupil na Vysokou filmovou školu (Institut de Investigaciones y Experencias Cinematográficas). Absolvoval v roce 1963 studentským filmem El borracho (1962). Později se stal na této škole profesorem.

Prvním Camusovou významnou prací byla spolupráce s režisérem Carlosem Saurou na jeho prvním celovečerním filmu Páskové (Los Golfos, 1960), pro který napsal, společně s Danielem Sueirou, scénář. Film v tradicích italského neorealismu zásadně ovlivnil generaci nového španělského filmu. Mario Camus v dalších letech spolupracoval se Saurou mnohokrát a to jak na scénářích pro filmy, které režíroval Saura, tak i na svých vlastních. V době práce na filmu se seznámil s Conchou Bergareche, která se stala jeho celoživotní partnerkou.

Camus, jako scenárista, spolupracoval dále s mnoha režiséry. Např. s režisérkou Pilar Miró na filmech Werther (1986), Beltenebros (1991) a Pták štěstí (El pájaro de la felicidad, 1993); s režisérem J. A. Bardemem pracoval na šestidílném televizním filmu Lorca, smrt básníka (Lorca, muerte de un poeta, 1987), s Juanem Hermosou a dalšími. Celkem je autorem více než čtyřiceti scénářů. Literární nadání uplatnil i dvěma knihami povídek: Un fuego oculto (2003) a Apuntes del natural (2007).

Svá největší díla vytvořil jako filmový režisér. Natočil několik hudebních filmů s populárním španělským zpěvákem Raphaelem. Největšího úspěchu však dosáhl svými adaptacemi velkých děl španělské literatury.

Jeho práci se dostalo najvyššího ocenění roku 1983, kdy získal Zlatého medvěda na festivalu v Berlíně za svůj film La Colmena (Úl, 1982). V roce 1985 obdržel Národní filmovou cenu a roku 2010 byl vyznamenán cenou Čestný Goya, kterou mu udělila španělská Akademie umění a kinematografie za nejlepší původní scénář.

Žil s manželkou ve svém rodném kraji, v městečku Ruiloba, na severu Španělska.

Dílo

• El Borracho (1962)
• La Suerte (1963)
• Los Farsantes (1963)
• Young Sánchez (1964)
• La visita que no tocó el timbre (1965)
• Muere una mujer (1965)
• Con el viento solano (1966)
• Cuando tú no estás (1966)
• Soledad (1967)
• Al ponerse el sol (1967)
• Cuentos y leyendas (TV seriál, 1968)
• Volver a vivir (1968)
• Digan lo que digan (1968)
• Esa mujer (1969)
• La collera del vento (Mstitel Trinity, 1970)
• Si las piedras hablaran (TV seriál, 1972)
• La leyenda del alcalde de Zalamea (Legenda o rychtáři z Alamedy, na motivy děl Calderóna de la Barca a Lopeho de Vegy,1973)
• Los Pájaros de Baden-Baden (1975)
• La Joven casada (Novomanželka, 1975)
• Paisajes con figuras (TV seriál, 1976–1978)
• Curro Jiménez (TV seriál, 1976)
• Los días del pasado (Pár dnů z minulosti, 1978)
• Fortunata y Jacinta (TV seriál podle románu Benita Péreze Galdóse, 1980)
• La colmena (Úl, podle románu Camila José Cely, 1982)
• Los desastres de la guerra (Malíř života a smrti, TV film, 1983)
• Los santos inocentes (Nevinní svatí, podle románu Miguela Delibese, 1984)
• La vieja música (1985)
• La Casa de Bernarda Alba (Dům Doni Bernardy, podle románu Federico Garcíi Lorcy, 1987)
• La Rusa (Ruska, podle románu Juana Antonia Cebriána, 1987)
• La forja de un rebelde (TV seriál, 1990)
• La femme et le pantin (1990)
• La grande collection (TV seriál, 1991)
• Después del sueño (1992)
• La mujer y el pelele (TV film, 1992)
• Sombras en una batalla (1993)
• Amor propio (1994)
• Adosados (podle románu Félixe Bayóna Řadové domky, 1996)
• El color de las nubes (1997)
• La Vuelta de El Coyote (1998)
• La ciudad de los prodigios (Město zázraků, podle románu Eduarda Mendozy, 1999)
• La playa de los galgos (2002)
• El prado de las estrellas (Hvězdná louka, 2007)

Reference

Literatura

• Luis José Sánchez Norriega: Mario Camus. Madrid : Cátedra, 1998. ISBN 9788437616414
• Phyllis Zatlin: Theatrical Translation and Film Adaptation: A Practitioner's View. Multilingual Matters, 2005, ISBN 9781853598326
• Sally Faulkner: Literary Adaptations in Spanish Cinema. Támesis: Serie A, Monografías – Svazek 202, 2004. ISBN 9781855660984
• Petra Buršíková: Soudobá španělská literatura ve filmografii Maria Camuse; Dům Bernardy Alby, Úl, Nevinní svatí. Diplomová práce. Karlova Universita, Flosofická fakulta. 2013 (Dostupné zde.)

Externí odkazy

• Mario Camus ve Filmové databázi
• Mario Camus v Česko-Slovenské filmové databázi
• Mario Camus v Internet Movie Database (anglicky)
• Žvotopis (španělsky)
• Filmografie (španělsky)