Marta Jirásková

Marta Jirásková
Narození	7. března 1898 Královské Vinohrady Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	6. března 1981 (ve věku 82 let) Praha Československo Československo
Místo pohřbení	Bubenečský hřbitov
Povolání	sochařka
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Marta Jirásková (7. března 1898 Královské Vinohrady^[1] – 6. března 1981 Praha) byla česká sochařka.

Narodila se v rodině bankovního sluhy Adolfa Jiráska (1864–??) a jeho manželky Kateřiny, rozené Martínkové (1865–??).^[1] Měla staršího bratra Adolfa, pozdějšího lékaře. Rodina žila nejprve na Královských Vinohradech, v roce 1912 se přestěhovala do Bubenče.^[2], kde vlastnila důmu čp. 331^[3].

Marta Jirásková navštěvovala letenské lyceum, kde kreslení vyučovala Julie Mezerová. Modelování portrétů studovala soukromě u sochaře Ladislava Beneše. Roku 1916 byly přijata na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze do sochařské třídy prof. Drahoňovského. (během války sloužila většina mužů v armádě a škola přijímala ženy, které měly zájem studovat sochařství. Akademie ženy odmítala až do roku 1919)^[4].

Od roku 1919 byla také žačkou Otakara Španiela a roku 1921 byla přijata na Akademii výtvarných umění do ateliéru Jana Štursy. Spolu s Mary Durasovou byly prvními ženami, které mohly studovat sochařství na Akademii.

V letech 1921–1923 cestovala do Německa, Vídně a Itálie.

Studium ukončila roku 1923 a následujícího roku odjela do Paříže. Zde navštěvovala muzea a galerie, kreslila večerní akt ve škole Grande Chaumiére, chodila na korektury k Émile Bourdellovi a na přednášky Františka Kupky. V letech 1925 a 1931 znovu pobývala v Paříži díky stipendiu Ministerstva školství.

V Praze se seznámila se zakládajícím členem Devětsilu a svým budoucím mužem, architektem Josefem Havlíčkem. Manželé bydleli na Letné ve Šmeralově ulici.

Jirásková vystavovala nejprve jako host (1926), později jako řádný člen SVU Mánes (1929–1949).

Roku 1936 vystavovala na Benátském bienále a o rok později na Světové výstavě v Paříži, kde obdržela Grand Prix. Roku 1937 měla samostatnou výstavu v Hradci Králové.

Ve 30. letech bylo dílo M. Jiráskové často vystavováno a reprodukováno v novinách i uměleckých časopisech a někdy charakterizováno jako žensky vyjádřené ženství. Proti tomu se sama sochařka ohradila a prohlásila, že do umění se nemá míchat feminismus a práce se má dělit jen na dobrou a špatnou, i ženská práce může být mužná^[4].

Jirásková se zúčastnila několika soutěží na podobizny slavných osobností a její portréty jsou součástí veřejných sbírek a vnitřní výzdoby Národního divadla.

V roce 1958 byla její socha Dívka (1938) vystavena v českém pavilonu na Expo 58 v Bruselu.

Roku 1959 navštívila Řecko, v následujících letech Paříž (1960), Vídeň (1967, 1976) a severní Itálii (Benátky, Florencie, Padova, San Gimigniano, Bologna, Pisa, 1968).

Sochařka pracovala v ateliéru v Praze a v Říčkách. Marta Jirásková zemřela 6. března 1981 v Praze a je pohřbena se svými rodiči a manželem na Bubenečském hřbitově.

Jirásková byla už na lyceu nadanou kreslířkou a přípravu ke studiu na Uměleckoprůmyslové škole i samotné studium absolvovala u sochařů ovlivněných novoklasicismem. Z francouzských sochařů jí byl nejbližší Aristide Maillol a Charles Despiau. V polovině dvacátých let vytvořila několik soch ovlivněných sociálním civilismem (Mladá dívka – paní M.Š., 1926, portrét dr. Benýška, Ženský půlakt).

Zásadním portrétním dílem je v její tvorbě mírně stylizovaná podobizna jejího přítele Jana Zrzavého (1929), která byla vystavena poprvé na výstavě SVU Mánes (1929), později na výstavě československého umění ve Vídni (1934) a získala Grand Prix na Světové výstavě v Paříži (1937).

Portrétní bysty a komorní plastiky se staly hlavní výtvarnou doménou Marty Jiráskové (viz přehled volné tvorby), ale sochařka si dobře poradila i s figurou v životní velikosti. Za její vrcholné dílo je považován ženský akt Dívka (1938), který zakoupila ještě jako sádrový odlitek Moderní galerie. Emil Filla dokonce prohlásil: jediný ženský akt v době meziválečné stvořila žena (M.J.)^[4]

Její pozdější ženské figury ze 40. let již nedosáhly podobné kvality a zůstaly spíše skicami, stejně jako socha Mládí z roku 1955.

Ve třicátých letech dostala Marta Jirásková oficiální zakázku na portrétní bysty pro Památník odboje na Vítkově (R. Tyršová, CH. Masaryková). Její bysty jsou oproti jejím předchůdcům Myslbekovi a Štursovi těžší a hmotnější, méně psychologizují, obsahují vůli po jednoduchém tvaru oživeném zevnitř ^[4].

Zjednodušenou sumární modelaci sochařka uplatnila u sošek zvířat. Její Sedící a Ležící kočky (1934, glazovaná pálená hlína) byly mimořádnými prémiemi SVU Mánes a později zakoupeny z Biennale v Benátkách (1936).

Po válce Jirásková plnila některé společenské objednávky – portréty politiků, pamětní desky (Karolína Světlá, 1948), portréty navrátilců z koncentračních táborů, ale počátkem 50. let se vrátila k volné portrétní tvorbě studií k portrétu jejího muže, arch. Havlíčka (bysta Josefa Havlíčka dokončena 1962–1963), portrétem sochaře Břetislava Bendy a bystou Emy Destinnové (1953). Spolu s dalšími sochaři (Benda, Stefan, Durasová, Wichterlová) vytvořila domovní znamení z glazované keramiky pro nové věžové domy v Kladně (1958).

V 60. letech sochařka tvořila silně zjednodušené a stylizované figurální plastiky (Milenci, 1962, Na vyhlídce-Sloup, 1962) a pokoušela se o přiblížení k abstrakci v sochách, kde pracovala s cementem (Torzo, 1963–1964, V zahradě, 1963–1965, Skica hlavy, 1965). Stejný materiál použila pro svou poslední velkou figuru Kouzelná flétna (1968–1976). Její portrét Josefa Zítka pro Národní divadlo (1980) zvítězil v soutěži, ale byl odlit až posmrtně.

• 1933 Čestné uznání Československé akademie věd a umění (opětovně 1944)
• 1935 Tyršova cena
• 1937 Grand Prix, Světová výstava v Paříži (za portrét jana Zrzavého)
• 1967 Čestné uznání na 1. Pražském salonu
• 1968 Zasloužilá umělkyně

• Národní galerie v Praze
• Muzeum umění Olomouc
• Galerie výtvarného umění v Ostravě
• Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě
• Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích
• Oblastní galerie v Liberci
• Galerie umění Karlovy Vary
• Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou
• Galerie výtvarného umění v Náchodě

• České malířky a sochařky v Paříži

• Wittlich Petr, České sochařství ve XX. století (1890–1945), Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1978
• Volavková Hana: Marta Jirásková, 164 s., Odeon, Praha, 1981
• Zimmermann Aleš, Sociální civilismus v sochařství 20. let XX. století, Bakalářská diplomová práce, MUNI, Brno, 2006 [1]
• Benešová Z, Straková P, Busty v Národním divadle, Národní divadlo 2010, ISBN 978-80-7258-331-7
• NĚMEC, Alexandr. Domovní znamení na kladenských věžácích. 1. vyd. Kladno: Halda, 2017. 44 s. ISBN 978-80-905992-9-1. Kapitola Marta Jirásková-Havlíčková, s. 10–15. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Marta Jirásková na Wikimedia Commons
• Marta Jirásková v informačním systému abART
• Výtvarné umělkyně: Jirásková – Havlíčková Marta
• MJ Kladno M. Jirásková, Sousoší sedící rodiny, web Vetřelci a volavky