Martin Frič

Martin Frič
Martin Frič, 1938
Narození	29. března 1902 Praha Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	26. srpna 1968 (ve věku 66 let) Praha Československo Československo
Povolání	filmový režisér, scenárista, pedagog, střihač, filmový herec, herec, režisér a učitel
Ocenění	národní umělec (1965)
Choť	Suzanne Marwille
Příbuzní	Josef František Frič praděd Vojtěch Frič děd Alberto Vojtěch Frič strýc
Podpis
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Martin Frič, uměleckým jménem Mac Frič (29. března 1902 Praha^[1] – 26. srpna 1968 Praha^[2]), byl český filmový scenárista, herec, režisér a pedagog.

Byl žákem (a v jednu dobu i blízkým spolupracovníkem) českého režiséra Karla Lamače, režíroval celou řadu legendárních a dodnes velmi oblíbených českých filmů.

Martin Frič byl laureátem Národní ceny (1940) za režii filmu Muzikantská Liduška,^[3] Státní ceny (1951), nositelem Řádu republiky (1955), v roce 1962 se stal zasloužilým umělcem a v roce 1965 byl jmenován národním umělcem.^[4]

Jeho manželkou byla herečka Suzanne Marwille (1895–1962), jeho nevlastními dcerami pak herečka Marta Fričová a Eva Fričová, obě dcery Suzanne Marwille z předchozího manželství.

Po sňatku se Suzanne Marwille nechal postavit v Praze-Hodkovičkách (ulice Na Lysinách 9/430) funkcionalistickou vilu, navrženou architektem Ladislavem Žákem a vybavenou nábytkem bytového architekta Josefa Hesouna. Fričova vila byla po roce 2000 rekonstruována a je dnes chráněnou kulturní památkou.^[5]

Pod dojmem sovětské okupace Československa 21. srpna 1968, podle některých zdrojů dobrovolně, ukončil svůj život.^[6] Dle jiných údajů však sebevraždu nespáchal;^[7] jeho nevlastní dcera Marta Fričová uvedla, že 21. srpna byl již v nemocnici a zemřel tam na rakovinu.^[8] Je pohřben na hřbitově u kostela sv. Máří Magdaleny v Přední Kopanině.

Byl vnukem Vojtěcha Friče (jehož bratr Václav Frič se zajímal o světlotisk) a synovcem Alberto Vojtěcha Friče (etnograf).^[9]

Martin Frič byl velmi komplexní filmovou osobností, jež prakticky ovládala mnoho profesí: od filmového výtvarníka, tvůrce titulků k němým filmům, filmového laboranta, herce, kameramana, autora námětů, scenáristy až po filmového režiséra a pedagoga. Je pokládán za jednoho ze zakladatelských tvůrců moderního českého filmu, který v něm zanechal nesmazatelnou stopu podobně jako jeho souputník Otakar Vávra.

K samostatné režii se dostal v závěru 20. let, kdy natočil dramata Páter Vojtěch či Varhaník u sv. Víta, jež se svým kvalitním zpracováním vymykala tehdejším standardům domácí filmové produkce. Zejména Varhaník u sv. Víta v titulní roli s Karlem Hašlerem zaujal svou pozoruhodnou stylizací ve stylu německého kammerspielu. Nejvíce však Frič inklinoval ke komediím, na které se naplno soustředil po nástupu zvukového filmu. Právě 30. a 40. léta jsou nejúspěšnějším údobím celé jeho kariéry. Frič obdivoval hollywoodské filmy, které mu sloužily jako vzor pro jeho žánrovou tvorbu, která byla oblíbená u diváků i kritiků.

Rozpětí Fričovy komediální tvorby bylo poměrně široké. S Voskovcem a Werichem natočil satirické komedie Hej-rup! nebo Svět patří nám, filmy jako Kristián nebo Hotel Modrá hvězda byly společenskými komediemi, Život je pes či Eva tropí hlouposti měly blízko ke crazy komediím. Samostatnou kategorií byly i studentské komedie Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše. Ve zmiňovaných titulech excelovaly hvězdy tehdejší kinematografie, které Fričovi mnohdy vděčily za svou popularitu a hvězdný status. Frič stál u počátků filmových úspěchů Huga Haase, Vlasty Buriana, Oldřicha Nového, Adiny Mandlové nebo Nataši Gollové.

Kromě komedií však Frič točil i filmy jiných žánrů. Filmem Jánošík položil v roce 1935 první základy slovenské hrané produkce a při té příležitosti objevil i budoucího významného slovenského režiséra a herce Paľa Bielika. V jeho filmografii se objevují také literární adaptace (Hordubalové, Muzikantská Liduška nebo Barbora Hlavsová) či filmy psychologické (Lidé na kře, Experiment).

V poválečném období Frič na svou předešlou tvorbu plynule navázal. V roce 1946 režíroval na Slovensku snímek Varúj...!, který se stal základním kamenem poválečné slovenské filmové tvorby. Jeho dalšími úspěšnými filmy, které vznikly již v době zestátněné kinematografie, byly například Čapkovy povídky nebo psychologicky laděný Návrat domů. Po roce 1948 se však i Frič musel vyrovnávat s nástupem socialistického realismu. V jeho filmografii se tak střídala kvalitní žánrová díla a tituly poplatnými dobové ideologii. Do první skupiny patří Pytlákova schovanka, parodie na „předválečný filmový kýč“, nebo dvoudílná komedie Císařův pekař – Pekařův císař, jejíž režii převzal Frič po Jiřím Krejčíkovi. Do druhé skupiny náleží pozapomenuté filmy jako Pětistovka nebo Zocelení, realizované v duchu budovatelské tematiky.

V poslední fázi své režijní dráhy pokračoval Frič v natáčení divácky vděčných filmů. Koncem 50. let natočil oblíbené pohádky Princezna se zlatou hvězdou a Dařbuján a Pandrhola, v 60. letech pak komedie jako Král králů nebo Nejlepší ženská mého života. V těchto i v jiných svých pozdních titulech (například válečné historické drama Hvězda zvaná pelyněk) dal šanci vyniknout Jiřině Bohdalové. Předčasnou smrtí se Fričova filmografie na konci 60. let uzavřela.

• Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 71, 76, 78, 80, ISBN 80-7023-118-1
• B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 182, 291
• Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 166, 168–9, 171, 173, 178, 247, 305
• František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 177, 179, 211, 213, 225, 245, 260, 261, 292, 308, 329, 342
• Antonín Dolenský: Kulturní adresář ČSR, vyd.  Českolipská knih– a kamenotiskárna, Česká Lípa, 1936, str. 122
• Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 171, 175–7, 239, 452, ISBN 80-207-0419-1
• FIALA, Miloš. Martin Frič – muž, který rozdával smích. Vyd. 1. Čechtice: BVD, 2008. 297 s. ISBN 978-80-87090-10-7.
• Eva Högerová, Ljuba Klosová, Vladimír Justl: Faustovské srdce Karla Högera, Mladá fronta, Praha, 1994, str. 365, ISBN 80-204-0493-7
• František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 219
• MIHOLA, Rudolf. Martin Frič & jeho filmy: --byl to gigant. Vyd. 1. [Praha]: Petrklíč, 2005. 183 s. Osobnosti. ISBN 80-7229-118-1.
• Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 172. 
• Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 93, 189, 197, 234
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 342. 
• Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 71, 92, 96–7, 104, 108–110, 137, ISBN 80-85837-35-8
• Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 70, 132, 147, 156–7, 310, 313, 321, ISBN 80-207-0485-X

• Rodokmen Fričů
• Seznam československých národních umělců

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Martin Frič na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Martin Frič
• Martin Frič ve Filmovém přehledu
• Martin Frič v Česko-Slovenské filmové databázi
• Martin Frič ve Filmové databázi
• Martin Frič na Kinoboxu
• Martin Frič v Internet Movie Database (anglicky)
• Martin Frič, klasik českého filmu
• (německy) Filmografie
• Slavné stavby: Fričova vila Archivováno 14. 2. 2015 na Wayback Machine., slavnestavby.cz, nedatováno, autor neuveden.