Martin Palouš

doc. RNDr. Martin Palouš, Ph.D.
Martin Palouš (2019)
Martin Palouš (2019)
Poslanec Federálního shromáždění (SL)
Ve funkci:
30. ledna 1990 – 5. června 1990
Náměstek ministra zahraničních věcí ČR
Ve funkci:
1990 – 1992
Ve funkci:
16. října 1998 – 24. září 2001
3. velvyslanec ČR v USA [1]
Ve funkci:
10. října 2001 – 2005
PředchůdceAlexandr Vondra
NástupcePetr Kolář
Velvyslanec ČR při OSN v New Yorku
Ve funkci:
červenec 2006 – 2011
PředchůdceHynek Kmoníček
NástupceEdita Hrdá
Člen Rady ÚSTR
Úřadující
Ve funkci od:
4. dubna 2018
Stranická příslušnost
Nestraník
ve FS (SL)za OF (1990)
Narození14. října 1950 (73 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
VztahyJan Palouš (bratr)
Jiří Němec (tchán)
Dana Němcová (tchyně)
Markéta Fialková (švagrová)
Tobiáš Jirous (švagr)
David Němec (švagr)
Ondřej Němec (švagr)
Milan Hlavsa (švagr)
RodičeRadim Palouš
Anna Paloušová
PříbuzníJan Palouš (sourozenec)
Alma materUniverzita Karlova v Praze
Profesepolitik, diplomat, pedagog, filozof, učitel, velvyslanec, překladatel a vysokoškolský učitel
Oceněníúčastník odboje a odporu proti komunismu
CommonsMartin Palouš
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Martin Palouš (* 14. října 1950 Praha) je český diplomat, pedagog, v letech 2011–2012 ředitel Knihovny Václava Havla, za normalizace signatář Charty 77, bývalý československý politik, po sametové revoluci poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění za Občanské fórum, od roku 2018 člen Rady ÚSTR.

Biografie

Po maturitě na SVVŠ Budějovická roce 1968 vystudoval na Karlově univerzitě chemii, filozofii a sociální vědy. Byl jedním z prvních signatářů Charty 77 a v roce 1986 působil jako její mluvčí. V listopadu 1989 byl zakládajícím členem Občanského fóra. Profesně je k roku 1990 uváděn jako člen Koordinačního centra OF Praha.[2][3]

V lednu 1990 zasedl v rámci procesu kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci do Sněmovny lidu (volební obvod č. 45 – Karlovy Vary-Sokolov, Západočeský kraj) jako bezpartijní poslanec, respektive poslanec za Občanské fórum. Ve Federálním shromáždění setrval do konce funkčního období, tedy do svobodných voleb roku 1990.[4][5] Ve FS byl členem Výboru pro zahraniční věci.

V rámci Občanského fóra patřil ke skupině pražských aktivistů, kteří trvali na zachování OF coby širokého hnutí bez atributů politické strany a ideologického vymezování. Během roku 1990 se tato skupina dostávala do rozporu s představiteli pravice okolo Václava Klause i pravicově orientovanými regionálními předáky OF. Na hostivařském sněmu Občanského fóra 13. října 1990 kandidoval Palouš na předsedu OF a jeho protikandidátem byl Václav Klaus. Palouš byl považován za hlavního favorita. Nakonec ale poměrem 115 ku 52 hlasům zvítězil Klaus, který se tak stal předsedou OF.[6]

V letech 1990–1992 a znovu v období let 1998–2001 zastával funkci náměstka ministra zahraničí ČR.[7] Od roku 1990 pracoval na Karlově univerzitě jako pedagog. V roce 1994 se stal zaměstnancem Fakulty sociálních věd (mj. jako proděkan). Od roku 1994 působil v Centru pro teoretická studia a v letech 1994–1998 zastával post předsedy Českého helsinského výboru. Překládá díla Hannah Arendtové. Od července 2006 do roku 2011 byl mimořádným a zplnomocněným velvyslancem Stálé mise České republiky při OSN v New Yorku.[3]

V roce 2008 obhájil disertační práci na Právnické fakultě Masarykovy univerzity a získal titul Ph.D.[8] Od června 2011[9] do června 2012 působil jako ředitel Knihovny Václava Havla. Pak ho vystřídala Marta Smolíková, přičemž Palouš přešel na post ředitele zahraničních aktivit této knihovny.[3][10]

V dubnu 2018 byl zvolen členem Rady Ústavu pro studium totalitních režimů.[11]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Velvyslanci v minulosti [online]. Velvyslanectví České republiky ve Washingtonu [cit. 2014-05-20]. Dostupné online. 
  2. ↑ NÁVRH na volbu – nových poslanců Sněmovny lidu (příloha 1) [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-05-25]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c Tým knihovny [online]. vaclavhavel-library.org [cit. 2012-05-25]. Dostupné online. 
  4. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-05-25]. Dostupné online. 
  5. ↑ Usnesení Předsednictva Federálního shromáždění ČSSR ze dne 11. března 1986 o stanovení volebních obvodů pro volby do Federálního shromáždění [online]. mvcr.cz [cit. 2012-05-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-08-16. 
  6. ↑ kol. aut.: Politické strany, 1938–2004. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1496–1497. 
  7. ↑ Přehled ministrů a jejich náměstků od r. 1989 do r. 2009 [online]. Parlament České republiky, Kancelář Poslanecké sněmovny, Parlamentní institut, leden 2009 [cit. 2015-08-28]. Dostupné online. 
  8. ↑ PALOUŠ, Martin. Svoboda projevu v pojetí Evropského soudu pro lidská práva. , 2007. 199 s. Disertační práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta – Katedra mezinárodního a evropského práva. Vedoucí práce Jiří Malenovský. Dostupné online.
  9. ↑ sen, ČTK. Martin Palouš povede Havlovu knihovnu. ČT24 [online]. 2011-03-24 [cit. 2013-03-28]. Dostupné online. 
  10. ↑ Knihovnu Václava Havla vede po Paloušovi Smolíková [online]. tyden.cz [cit. 2012-06-20]. Dostupné online. 
  11. ↑ Výroční zpráva 2018, 1.1 Rada Ústavu pro studium totalitních režimů [online]. Ústav pro studium totalitních režimů, 2019 [cit. 2019-07-10]. Dostupné online. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“