Martin Slivka

Prof. PhDr. Martin Slivka, CSc.
Narození1. listopadu 1929
Spišský Štiavnik
Úmrtí2002 (ve věku 72–73 let), 23. srpna 2002 (ve věku 72 let) nebo 23. září 2002 (ve věku 72 let)
Bratislava
Alma materFilmová a televizní fakulta Akademie múzických umění v Praze
Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
Povolánífilmový producent, režisér, dokumentarista, scenárista a etnograf
OceněníŘád Ľudovíta Štúra II. třídy (2002)
ChoťOľga Slivková[1]
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Martin Slivka (1. listopadu 1929, Spišský Štiavnik23. září 2002, Bratislava) byl slovenský dokumentarista, režisér, scenárista a etnograf.

Život

V roce 1955 absolvoval na pražské FAMU studium dokumentární tvorby u profesora Karla Plicky. Hned po skončení studia začal působit zpočátku jako dramaturg, později jako režisér a scenárista. Středem jeho zájmu byla především etnografie a lidová kultura, což se odrazilo nejen v jeho filmové tvorbě. I proto se rozhodl na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy studovat obor etnografie a folkloristiky, který úspěšně absolvoval v roce 1963.

Od roku 1967 působil v Studiu krátkých filmů v Bratislavě jako režisér, kde natočil řadu významných dokumentů. Od roku 1977 začal učit obor dokumentaristika na VŠMU v Bratislavě a zde se v roce 1990 stal i děkanem Filmové a televizní fakulty. Autorsky se podílel na více než 140 filmech. Za svou filmovou tvorbu získal řadu ocenění.

Režisér etnografických dokumentů

Martin Slivka se stal průkopníkem etnografické linie slovenského dokumentu. V jeho tvorbě lze cítit výrazné ovlivnění Karlem Plickou, avšak Slivka je tvůrcem využívajícím moderní jazyk.

Po absolvování studia na FAMU začal působit ve Slovenské filmové tvorbě a ve Studiu krátkých filmů. V roce 1960 natočil spolu s Karlem Skřipským 4dokument Pieseň farieb a tvarov (Píseň barev a tvarů). V tomto díle navázal na tvorbu Karla Plicky. Následující rok natočil společně s Miloslavem Kubíkem dokument Cesta k dnešku, který se zaměřuje na dějiny slovenského dělnického hnutí.

Jeho samostatný debut Voda a práca (Voda a práce) z roku 1963 získal na Mezinárodním krátkometrážním filmovém festivalu v Krakově ocenění Zlatý drak. Tento bezkomentářový dokument se opírá převážně o hudbu a obraz. Hudbou jsou zde ruchy a přirozené zvuky, které dotvářejí obraz. Tématem se staly technické památky, které ke své práci využívají vodu, například mlýny. Kameramanem byl Jozef Grussmann a autorem hudby Ilja Zeljenka.

V Bulharsku, v blíže neurčeném kraji, natočil v roce 1968 dokument Odchádza človek (Odchází člověk). Pro režiséra nebylo důležité, jaké kroje lidé nosí a jakým jazykem mluví, ale jejich očekávání od života a vnímání smrti. Film je o jednom pohřbu, o zvycích provázejících pohřbívání v bulharské vesnici a o vztahu člověka ke smrti.

V šedesátých letech natočil řadu etnografických dokumentů, například Metamorfóza vlákna (1968), Človek a hra (1968), Deti a hudba (1969), Fašiangy (Masopust, 1969). V duchu etnografie zůstává ještě rozsáhlý televizní projekt Ľudová kultúra na Slovensku (Lidová kultura na Slovensku, 1972).

Režisér dokumentů o umění

V sedmdesátých letech 20. století v tvorbě Martina Slivky etnografická linie ustupuje a autor se soustřeďuje na dokumenty o umělcích. V roce 1967 natočil pro televizi Etudy o človeku zo slovenskej gotiky, kde se zabýval historií středověkých soch.

Mezi nejvýraznější dokumenty o významných slovenských umělcích patří Ľudovít Fulla (1972), ke kterému napsal úvodní komentář básník Milan Rúfus nebo Spomienka na maliara (Vzpomínka na malíře, 1976), který vypráví o životě a díle malíře Ernesta Špitze. Komentář k němu opět napsal Milan Rúfus.

V roce 1990 realizoval Martin Slivka rozsáhlý dokumentární cyklus Deti vetra (Děti větru). Tento třináctidílný seriál se soustřeďuje na život, kulturu, zvyky a historii Romů v různých evropských zemích.

Vědecká práce

Vedle filmování se Slivka věnoval i výzkumu lidové kultury a folklóru. Výrazně přispěl i k historii lidového divadla a etnografie, napsal několik děl a studií. Své znalosti z oblasti lidového divadla shrnul v publikaci Slovenské ľudové divadlo (Slovenské lidové divadlo), která vyšla v roce 2002. Napsal i učebnici o slovenském lidovém divadle. Také je autorem knihy Karol Plicka – Básnik obrazu (Karel Plicka – Básník obrazu), která detailně přibližuje tvorbu tohoto významného umělce, a díla Pavol Socháň (1985).

Martin Slivka byl jedním ze zakladatelů filmového festivalu Etnofilm ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Také je spoluzakladatelem festivalu Etnofilm Čadca, který funguje od roku 1980.

Dílo

Tvorba o Martinu Slivkovi

Život a dílo Martina Slivky zachytil Martin Šulík ve svém dokumentu z roku 2007 Martin Slivka - „... muž, který sázel stromy“. Film obsahuje mimo jiné i výpovědi Slivkovy rodiny, přátel a kolegů. Šulík se snažil poukázat nejen na jeho bohatou tvorbu a její přínos, ale i na osobnost Martina Slivky.

V roku 2009 vyšla o Martinu Slivkovi kniha Ostáva človek – Martin Slivka, jejímiž autory jsou Rudolf Urc, Ingrid Mayerová a René Lužica.

Odkazy

Reference

  1. Zomrela Oľga Slivková. Rozhlasová redaktorka a skautka mala 87 rokov. Rozhlas a televize Slovenska. 25. dubna 2024. Dostupné online. [cit. 2024-05-05].

Literatura

  • Macek V., Paštéková, J.: Dejiny slovenskej kinematografie, Martin: Osveta, 1997. ISBN 80-217-0400-4.
  • REMIŠOVÁ, M. Martin Slivka [online]. Občianske združenie Osobnosti.sk [cit. 2016-04-24]. Dostupné online. (slovensky) 

Externí odkazy