Masakry Němců v Československu na jaře a v létě 1945

Masakry Němců v Československu na jaře a v létě 1945 ze strany českého a slovenského obyvatelstva probíhaly v atmosféře poválečné represe vůči Němcům a doprovázely tzv. divoký odsun.^[1] Veřejné proslovy z exilu se vracejícího prezidenta Edvarda Beneše z 12. a 16. května 1945, v nichž prohlásil odsun Němců za absolutní nutnost,^[2] dozvuky fronty a květnového povstání, znamenaly zintenzivnění napětí mezi českou a německou částí obyvatelstva. Při vyhánění Němců, označovaném jako „divoký odsun“, docházelo k „popravám“, vraždám a jiným násilným útokům proti Němcům i českým kolaborantům.^[2] V období divokého odsunu uprchlo či bylo vysídleno podle převažujících odhadů 600 000 Němců,^[3] mnoho z nich hledalo první útočiště za hranicemi v Rakousku.^[4][5][6]

Odborné zpracování

Základní evidenci excesů zpracoval historik Tomáš Staněk (Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování). Konkrétními kauzami živelných soudů na Vitorazsku se zabýval historik Ján Mlynárik (Tragédie Vitorazska 1945–1953: poprava v Tušti) nebo také Lucie Jarkovská, která provedla analýzu archivních materiálů agendy mimořádných lidových soudů v Jičíně a v Hradci Králové. Historik Tomáš Staněk uvádí ve své publikaci, že v letech 1945–1946 přišlo o život v důsledku krajně diskriminačního zacházení 24 až 25 tisíc lidí.^[1] O poválečné masakry se začínali historici zajímat už v 60. letech a následně v disentu v letech 70. a 80. Historické průzkumy a mapování excesů však začalo až na konci 80. let; naplno se mohlo rozvinout teprve po pádu komunistického režimu po roce 1989. Stěžejním dílem se stala práce Tomáše Staňka „Persekuce 1945” .^[7]

Ozbrojené jednotky

Již za květnového povstání organizovalo velitelství „Alex"^{[pozn. 1][2]} pohyb armády v Čechách.^[2] Spadaly pod něj mobilizované jednotky a posádková velitelství. Velitelství jednalo z pověření ministerstva národní obrany a jeho úkolem byl také nástup jednotek do pohraničí. Zde však už působily odzbrojené oddíly partyzánů, jednotky místních bezpečnostních složek, odbojové skupiny z války, ale také bojové skupiny pověřené přímo posádkovými veliteli, místními a okresními národními výbory (správními komisemi), vyššími velitelstvími, ministerstvem národní obrany, ministerstvem vnitra a Komisí pro vnitřní národní bezpečnost (KVNB) v Praze.^[2]

Zrovna tak jako civilní obyvatelstvo byly i ozbrojené jednotky na podzim roku 1938 naplněny odhodláním bojovat. Čím více se přibližoval konec války, tím více rostla touha se s nepřítelem vypořádat.^[2] Jednotky bojující na frontách byly ovlivněny nejen válečnými prožitky a hrůzami, ale i tím, co viděly při návratu do vlasti. Například náčelník štábu Prvního československého armádního sboru plukovník Bohumír Lomský řekl:^[2]

„...Je přirozené, že vojska byla vychovávána v nenávisti k Němcům ... a německá zvěrstva je v jejich bojovém odhodlání posilovala. A není tajné, že naše jednotky v SSSR vedly boj pod heslem: nikoho neživte, oko za oko, zub za zub... Poněvadž bylo všeobecně jasné, že musí dojíti k odsunu Němců z našich historických zemí, byla přirozená snaha velitelů všech stupňů zbavit se jich při každé vhodné příležitosti...”

—Zápis výpovědi nadporučíka J. Čubky před vyšetřovací komisí bezpečnostního výboru UNS v Žatci 31. 7. 1945, ^[2]

Vojenské útvary operující zpočátku v pohraničí byly seskládány z velké části z frontových vojáků, z řad 1. československého armádního sboru nebo z mužů z Volyně, Podkarpatské Rusi a Slovenska. Mnozí z nich ztratili rodinu nebo se jen špatně adaptovali či neadekvátně reagovali na mírové prostředí. U nových ozbrojených formací sice panovalo nadšení, ale často vázla morálka mužstva. V každém případě všechny příslušníky ozbrojených sil sjednocovala ohromná nenávist k Němcům.^[2]

Masakry

„...Konference dospěla k této dohodě o odsunu Němců z Polska, Československa a Maďarska: Tři vlády prozkoumaly tuto otázku po všech stránkách a uznaly, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v Polsku, Československu a v Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa. Jsou zajedno v tom, že jakýkoli odsun musí být prováděn spořádaně a lidsky. Poněvadž by příliv velkého počtu Němců do Německa zvětšil břemeno, které již doléhá na okupační úřady, soudí, že tento problém by měla zkoumat především Kontrolní rada a přihlížet při tom zvláště k tomu, aby tito Němci byli spravedlivě rozděleni mezi jednotlivá okupační pásma...”

—ZPRÁVA O TŘÍSTRANNÉ KONFERENCI V BERLÍNĚ, 2. srpen 1945, v Postupimi, čl.VIII

Bořislavka

Dne 9.^[8] nebo 10.^[9] května 1945 byli němečtí obyvatelé vilových čtvrtí v oblasti Hanspaulky a Ořechovky sváženi do místních kin k internaci. Před kinem Bořislavka na Kladenské ulici u náměstí Bořislavka gardisté skupinu 41^[8] či 42^[9] civilistů nejprve postříleli, poté byli zranění či mrtví ještě přejeti nákladním autem. Ve skupině zabitých Němců byl nejméně jeden Čech,^[8] Jaroslav Vlach z Rokycan.^[10]

Dodnes není jisté, zda stříleli vojáci Rudé armády, nebo čeští civilisté (gardisté), kteří jsou v dobovém protokolu líčeni jako shromážděný dav náhodných chodců.^[8] Zatímco Vojenský historický ústav ústy Eduarda Stehlíka vyjadřoval přesvědčení, že zabíjeli sovětští vojáci, historik Tomáš Staněk formuloval opatrněji, že nebylo zjištěno, zda zabíjeli Sověti, či revoluční gardy.^[10] Vedoucí Kabinetu dokumentace a historie VS ČR Aleš Kýr objevil roku 2015 dokument z policejního vyšetřování a pátrání po Jaroslavu Vlachovi z Rokycan, který byl zabit spolu s místními Němci na Bořislavce. V protokolu z vyšetřování se píše: „Postřílení zajišťovaných osob bylo před biografem Bořislavka zaviněno nezjištěným důstojníkem v uniformě RA, tedy Rudé armády, který svým jednáním zavinil, že shromážděný dav náhodných chodců zajištěné osoby napadl a všechny postřílel…“^[10]

Událost zachytil na kameru amatérský filmař Jiří Chmelíček. Rodina snímek dlouho ukrývala, až v roce 2000 je dcera Jana Chmelíčka Helena Dvořáčková předala k využití České televizi. Karel Čáslavský jí údajně řekl, že by ho obyvatelstvo ukamenovalo a že to jednou pustí. až půjde do důchodu. Později se k materiálu dostal režisér David Vondráček v souvislosti s natáčením dokumentu o postoloprtském masakru. Odborníci do té doby podle Vondráčka o záznamu nevěděli. Dokument Davida Vondráčka Zabíjení po Česku Česká televize odvysílala v květnu 2010.^[9]

Historik Tomáš Staněk, který se na tematiku poválečných excesů specializuje, na žádné dokumenty osvětlující tuto událost nenarazil – pouze na záznam zvláštního odboru Státní bezpečnosti z roku 1947, v němž se uvádí, že Němce nechal postřílet neznámý rudoarmějec. Staněk nenalezl ani žádné dokumenty o tom, že by incident byl někdy vyšetřován. Předpokládá, že Němci byli napřed zavřeni v místním kině na Bořislavce, odtud je nespíš Češi vyvedli ven a příslušník (nebo příslušníci) Rudé armády je postřílel, u čehož Češi zřejmě asistovali. Nákladní automobil, které zastřelené Němce přejel, patřil podle filmového záznamu Rudé armádě. Redakci Aktuálně.cz se přihlásila pamětnice, která tvrdí, že její otec s puškou v ruce hlídal zajaté Němce, kteří si na Bořislavce museli vykopat hrob. Vladimír Přibyl, kterému bylo tehdy 14 let, viděl mrtvá německá těla v civilních šatech a spatřil i rudoarmějce, jak chodil mezi těly a pak pistolí střelil jednoho z nich do hlavy. Přibylův otec byl svědkem rozhovoru místních mužů, kteří se bavili o tom, že ti zabití Němci stříleli z oken vil na Hanspaulce. Historik Staněk připomněl, že v té době se také stávalo, že se němečtí vojáci snažili maskovat převlečením do civilního oblečení.^[11] Některé zdroje uvádějí, že poprava proběhla jako odveta za to, že z oken domů, ve kterých byli internováni Němci, nějaký nacistický fanatik zastřelil dva odpočívající sovětské vojáky.^[12] Z filmu nepřímo vyplývá, že celou akci řídili Rusové a nikoli Češi, ve filmu jsou vidět sovětské válečné automobily a vozidla, sovětští vojáci a důstojníci v uniformách, zbraně, které používali Rusové atd. Češi u toho určitě asistovali – vyvedli zajaté Němce z kina ven a hlídali je, když si museli kopat hrob.^[12] Některé zdroje uvádějí, že Němci byli z kina vyvedeni pod záminkou odklízení pražských barikád.^[8]

K exhumaci masového hrobu došlo tajně v létě 1945.^[10] Jedním ze zabitých byl profesor antických dějin na pražské německé Karlově univerzitě Willy Hüttel, který bydlel 300 metrů od místa popravy; jeho příbuzní dostali urnu s jeho popelem na podzim 1945.^[10]

Lanškroun

17. května 1945 dorazil po osvobození Rudou armádou do města Lanškrouna partyzánský oddíl J. Hýbla-Brodeckého a ještě ten den zahájil na náměstí u velkého stolu lidový soud s civilním německým obyvatelstvem, které bylo nahnáno před budovu bývalého landrátu.^[13] Soudu předsedal majitel mlýna a pily J. Hrabáček z Výprachtic (první předseda Okresního národního výboru v Lanškrouně). V dokumentech je uváděn jako aktivní odbojář a partyzán, který po válce také zastával funkci předsedy Národního výboru.^[14] (U soudu příseděli: zaměstnanec nemocenské pokladny, obuvník, tkadlec, truhlář, důstojník četnictva a další z místního obyvatelstva). Lidový tribunál zasedal od 17. do 18. května 1945. Číslo obětí se má podle Emila Trojana pohybovat kolem 42 civilistů, z nichž 20 mělo spáchat sebevraždu.^[14] Jiné prameny hovoří o 24 osobách hned první den a celkovém množství 100 německých obyvatel Lanškrouna.^[15]

...Partyzáni si tyto dny užívali. Skandovali a stříleli kolem sebe jako smyslů zbavení. Bili Němce do pohlavních orgánů, plivali na ně a nutili je plazit se před nimi po kolenou. Lidé byli pro sebemenší odpor vhazováni do vodní nádrže, věšeni na pouličních plynových lampách a nebo zastřeleni u stěny radnice. Ke stolu soudců museli přilézt po kolenou a nést nad hlavou obraz Adolfa Hitlera, na který partyzáni plivali. Podobiznu pak museli slízat a hleny pozřít. Téměř každý, kdo předstoupil před tribunál, byl odsouzen k trestu smrti nebo minimálně i výprasku. Výprask probíhal tak, že oběti byly vysvlečeny donaha, položeny na dubový sud a bity dřevěnými tyčemi. Trest se pohyboval od 10 do 100 ran...

—^[14]

Brněnský pochod smrti

Při vysídlení Němců z Brna tzv. „Brněnském pochodu smrti“^[16] od 30. – 31. května 1945 bylo „vyvedeno“ 20 000 až 35 000 brněnských Němců. Dle historicky doložených údajů přišlo do 20. 8. 1945 o život 1 691 osob, z toho 2 kvůli náhodnému výstřelu, ostatní zemřeli na následky nemocí, vyčerpání či přirozenou smrtí.^[17] Dále se v historických pramenech hovoří o 5000 mrtvých, 459 zahynulo v lágru Pohořelice, asi 250 mrtvých při pochodu na rakouskou hranici a dalších 1 062 mrtvých při přesunu do Vídně. Většina z nich přišla o život v důsledku špatného zásobování a nemocí.

Postoloprtský masakr a koncentrační tábor v bažantnici

Na konci května 1945 dorazily do Postoloprt Revoluční gardy složené zejména z volyňských Čechů a zakarpatských Ukrajinců, kteří zde měli mít podle vyjádření Československé televize naslibované domy a polnosti.^[18] K prvním vraždám civilního obyvatelstva došlo v místní škole. Přes 800 místních Němců nahnaných do postoloprtské bažantnice skončilo s kulkou v týlu v masových hrobech. Ženy, děti a staří lidé z bažantnice byli poté odsunuti do Německa. 3. června dorazil do města taktéž průvod asi 5 000 žateckých Němců, kteří byli internováni v místních kasárnách.

V období od 31. května do 15. června 1945 se hovoří o 800–1000 zavražděných (mezi nimi pět třináctiletých hochů). Z hromadných hrobů u Postoloprt bylo exhumováno 763 pozůstatků lidských těl (z toho 5 žen a 1 dítě). Ostatky byly poté spáleny. V roce 1947 byly tyto události přezkoumány vyšetřovací komisí československého parlamentu, přičemž na místě se pozvedl všeobecný souhlas obyvatelstva s masakrem (jako zasloužená odplata za surovosti Němců). Celkem by se mělo jednat o skoro 2 000 mrtvých, zavražděných 1. Čs. divizí pod velením generála Spaniela (Čím méně jich pak zbude, tím méně budeme mít nepřátel).^[19][20][21] Dodnes se nepodařilo objektivně prokázat, zda se jednalo pouze o německé obyvatele nebo i o zavražděné Židy z postoloprtského koncentračního tábora, či oběti z pochodů smrti, které zde probíhaly krátce před ukončením války. Policejní vyšetřování zahájené v roce 2006 přisoudilo vinu za masakr Československé armádě, policii a důstojníkům št. kapitánu Vojtěchu Černému a vyučenému ševci, veliteli postoloprtské policie Bohuslavu Markovi. Vyšetřovatel případu Pavel Karas se vyjádřil, že kdyby tehdejší trestní řád znal trestný čin genocida, nepodával by obvinění z vraždy, ale právě z genocidy.^{[22][23][24][25]}

Doupov a Tocov

Po exodu místního německého obyvatelstva, při němž se uvádí i hromadné hroby na místním školním hřišti či kruté mučení a následné zazdění jednoho příslušníka SS za živa, se pohybují čísla obětí podle Tomáše Staňka od 22 až do 40.^[26][27]

Okresní národní výbor v Kadani oznámil přípisem (pod značkou 00158-taj-1953/III/35) z 1. září 1953 likvidaci obce Víska v I. etapě, v II. etapě následovaly obce Jeseň (Doupovská Jeseň), Jírov, Mětikalov, Prachomety, Tureč a ve III. etapě město Doupov s osadami Heřmanov, Petrov, Tocov a Tunkov z důvodu zřízení vojenského prostoru Hradiště.^[28][29][30] V osadě Tocov bylo 5. června 1945 zavražděno 32 Němců.^[31][30]

Podbořany

Podbořanska se dotklo několik takzvaných pochodů smrti, například Podbořany projížděl vlak do Terezína, který zastavil v obci Kaštice a ve staré pískovně bylo zakopáno 230 zavražděných obětí nacismu. Po útěku prominentních představitelů nacistického režimu následovalo 7. června 1945 živelné a nahodilé zatýkání členy Revoluční gardy v improvizovaných uniformách Afrikakorpsu. Omylem byl odveden i invalida z první světové války. Kolonu zatčených Němců (z Podbořan, Třebčic, Blšan, Očihova, Kryr, Letova, Hluban, Podlesic, Mor, Vroutku, Stachova, Sýrovic a Soběchleb) vyvedli gardisté směrem na obec Očihov. Pak už následovala u valovského lesa (Elementenwaldu) střelba. Vyšetřovací komise z roku 1947 uvádí 70 Němců - většinou prý příslušníků SS.^[32] Zakopáni měli být ve dvou hromadných hrobech podél polní cesty z Letova do Valova, asi 200 m od křižovatky Podbořany – Očihov, ale i na Alpce a jiných místech. Zbytek mužů partyzáni odvezli do sběrného tábora v Postoloprtech, kam je následovaly i ženy a děti.^[33]

Chomutov

Vyčišťovací akce byla v Chomutově odstartována 9. června 1945 z popudu posádkového velitelství pod velením štkpt. Prášila.^[34] Několik tisíc mužů ve věku 13 až 65 let bylo shromážděno na sportovním hřišti (podle německých pramenů 5000 osob). Němci podezřelí z členství v SS a nacistických organizacích byly následně mučeni a týráni. Zemřelo asi 12–13 osob (mlácení tyčemi, vypichovaní očí, uražení přirození holí, pálení na nahých tělech). Skupina 4000 mužů pochodovala se zavazadly o hmotnosti 25–30 kg směrem ke státní hranici. Během cesty zemřelo více než 60 osob (27 mrtvol nalezeno). Rusové odmítli zubožené muže převzít na hranici mezi Novou Vsí v Horách a Deutschneudorfem, takže následoval přesun do táborů v Záluží (část ponechána u státních hranic). V internačním táboře „Sklárna” zemřelo 40 osob, z více než 60 zemřelých na týrání a následky násilné smrti. Mrtvoly se zahrabávaly do kráterů po bombách. Podle vyšetřovací komise v roce 1947 mělo jít přibližně o 140 mrtvých.^[35][36]

Masakr na Švédských šancích

Masakr prováděli příslušníci 17. pěšího pluku z Petržalky (bývalí příslušníci 1. československého armádního sboru) vedení poručíkem OBZ Karolem Pazúrem a osvětovým důstojníkem Bedřichem Smetanou u Horní Moštěnice na návrší Švédské šance v noci z 18. na 19. června 1945. Zmasakrovali zde 265 obyvatel Dobšinej, Kežmarku, Gelnice, Mlynice a Janovej Lehoty pri Žiari nad Hronom. Povraždění byli hlavně Karpatští Němci a Maďaři, bylo však mezi nimi i několik Slováků. Naprostou většinu povražděných tvořily ženy a děti.^[37][38][39]

Krnov

Ve dnech 20.-25. června 1945 byli Němci z Krnova hnáni z lágru Cvilín (Lager Burgberg) směrem k hranicím - přes Vrbno pod Pradědem, Vidly (Gabel), Domašov, Jeseník, Vikantice, Staré Město pod Sněžníkem do Králík. Poté v otevřeném železničním vagóně do Teplic. Pochod pak pokračoval až na saské hranice u Geisingu v Krušných horách.Tomáš Staněk uvádí, že „Pochod z Krnova nebyl propuštěn přes hranice a část osob byla po několikadenním putování znovu soustředěna ve střediscích nebo přidělena na práce“.^[40].^[41]

Domažlice

Ze zprávy MNO je patrné, že v noci z 11. na 12. 7. 1945 bylo zavražděno a pochováno v hromadných hrobech v pískovně nacházející se na pravé straně silnice mezi Domažlicemi a Draženovem asi 100 osob, přibližně 120 osob mělo být zastřeleno na domažlickém nádraží a v jeho blízkosti zahrabáno. Dr. Staněk ve své knize Perzekuce hovoří o snaze „uchovati tyto vědomosti pokud možno co nejdéle v tajnosti”. Velitel štkpt. pěchoty Josef Fahner nechal přivážet z věznice okresního soudu a z tábora v Chrastavicích u Domažlic příslušníky SA, SS a NSDAP. „I když šlo často o příslušníky SA, SS a NSDAP, lze soudit, že převážná většina byla nevinná.”^[42]. Před odvozem byly oběti mláceny do bezvědomí a bylo jim strháno šatstvo. Této popravy, prováděné bestiálním způsobem se zúčastnili důstojnici armády, četnici a příslušníci SNB. Z výpovědi také vyplývá účast dvou koňských řezníků, kteří muže ubíjeli noži. Pokud se týká data této masové vraždy, měla být realizována v noci z 11. na 12. 7. 1945. Výpovědmi lze identifikovat důstojníky Karáska, Schlaise, ale také jména některých oběti (Emil Büchs - zatčen 16. 6. 1945, Max Netopill se synem, Alois Schlögl). Pozůstalí po obětech nikdy nedostali úmrtní oznámení.

Ústecký masakr

Ústecký masakr patří k těm nejznámějším. Jednalo se o hromadnou vraždu přibližně německého obyvatelstva ze dne 31. července 1945 v Ústí nad Labem.^[43] Čísla zabitých se pohybují v rozmezí 30 – 700 osob, jiné prameny dokonce uvádí přes 2 000 mrtvých.^[44][45][46]

Loděnice u Berouna

8. května 1945 bylo u obce Vráž zavražděno 18 loděnických a vrážských Němců a 1 Čech během pochodu do sběrného tábora v Berouně. Loděničtí kolaboranti měli strach z výpovědí obětí před berounským soudem. Pracovníci sběrného tábora skupinu nechtěli převzít, jelikož byli všichni dotlučeni a jedna žena chyběla. Rozvášněný dav zmasakroval 19 osob na místě, kterému se říká „U zabitého”. Dnes zde stojí od roku 2008 vysoký dřevěný kříž se jmény obětí masakru.^[47]

Lom na Mostecku

10. května 1945 přišlo v obci Lom o život celkem 36 lidí a horník Josef Hoydar spáchal sebevraždu. Po nešťastném výbuchu a smrti dvou dětí dostaly události v obci Lom rychlý spád. Údajně skupiny Revolučních gard vyváděly z domovů ke kostelu místní Němce, které vzápětí střílely u zdi. Jednalo se o havíře, ale i třiasedmdesátiletého řídícího učitele v penzi Josefa Franze Treschla, šestašedesátiletého Wilhelma Bauera, železničního úředníka na odpočinku, kamnáře Ruperta Neidela, obuvníka Josefa Lorenze, holiče Franze Kopfa a vozataje Liebschera. Obětem byl na místním hřbitově vybudován památník s dvojjazyčným nápisem: Vzpomínka německých a českých obětí 2. světové války.^[48][49]

Dobronín

19. května 1945 byli internovaní Němci z místní hasičské zbrojnice v obci Dobronín odvedeni na louku Budínku, kde si museli vykopat hrob a poté byli pravděpodobně brutálně ubiti lopatami a rýči. Policie České republiky provedla v srpnu 2010 terénní průzkum lokality a nalezla zde hromadný hrob. Několik dnů po nálezu lidských ostatků byl v této lokalitě na památku obětí vztyčen dřevěný kříž.

Vitorazsko

Dne 24. května 1945 ve 21.00 hodin zahájil předsedající Václav Maxa lidový soud v Tušti a následně jím bylo 14 občanů (starosta Hofhansl byl jediným Němcem mezi odsouzenými) odsouzeno k smrti a odvlečeno směrem k Halámkám na obecní mrchoviště. Maxa požadoval po plukovníkovi Vladimíru Hobzovi popravčí četu. Hobza dodal pouze zbraně. František Říha provedl za dohledu Václava Maxy, předsedy MNV učitele Podlahy a několika dalších členů MNV popravu 14 lidí. Hobzovi partyzáni sledovali masakr nejprve z povzdálí, poslední odsouzenou šestatřicetiletou Olgu Vlčkovou měli podle svědků „rozstřílet jako řešeto.“ Iniciátoři masakru (Václav Maxa a František Říha) nepocházeli původem z Vitorazska, jednalo se o přistěhovalce po roce 1920.^[50][2] Partyzáni pod velením plukovníka Hobzy osudného dne 24. května 1945 odsoudili k trestu smrti v obci Rapšach dalších 26 lidí, které se nakonec podařilo kapitánovi Josefu Bartlovi z Brna (rodák z obce Rapšach) zachránit.^[51]

Suchdol nad Lužnicí

U Suchdola nad Lužnicí zavraždily revoluční gardy v květnu 1945 20 lidí (z toho 14 Čechů) a brutálním způsobem vyhnaly obyvatelstvo německé národnosti (4500 lidí) za hranice. V 90. letech byla provedena exhumace hromadného hrobu.^[52]

Rovensko pod Troskami

10. května 1945 ve městě Rovensko pod Troskami v Českém ráji došlo po potyčce s uprchlým příslušníkem Wafen-SS k masakru civilního obyvatelstva. Akt si vyžádal 365 obětí na životech, z toho 50 bylo vojáků Wehrmachtu, zbytek civilisté, muži, ženy i děti.^[53]

Leština

Při průjezdu ustupujících německých vojsk obcí Leština (okres Šumperk) vystřelil neznámý český občan po projíždějící koloně bojové jednotky zbraní SS a zabil jednoho z vojáků. Němci sebrali pět Čechů jako rukojmí a požadovali v obci vydání pachatele. Vzhledem k tomu, že se nikdo nepřihlásil, odjeli do polí u obce Stavenice, nejprve muže surově mučili - vyřízli jim jazyky a vypíchali oči a nakonec je postříleli. Česká msta pokračovala v podobě etnické čistky šestnácti německých obyvatel Vitošova a Leštiny. Znetvořená těla obětí české komando dobíjelo železnými tyčemi. Jejich těla nechal na druhý den major Rudé armády na poli zahrabat. V roce 2000 se konal pietní pohřeb na leštinském hřbitově.^[54]

Náchod

V pomstě za zabití několika rudoarmějců 9. května 1945 byli místními lidmi i vojáky Rudé armády vyslýcháni, biti a zabíjení zajatí esesmani. Účastnily se toho i Židovky a Polky osvobozené z koncentračního tábora.^[55] Historik Oldřich Šafář o události napsal:

...Každý toužil po odplatě, i když ne každý byl schopen přímé msty. Skutečnost byla taková, že každý vůz naložený mrtvými Němci, který směřoval přes město na pohřebiště na zámku, byl v ulicích města vítán s obrovským nadšením. Nikdo Němce nelitoval. Každý to chápal jako spravedlivou odplatu. Taková byla doba...

—^[55]

Právní a politická situace v Československu po druhé světové válce

Vítězstvím nad nacismem došlo k ukončení válečného konfliktu a prezident Beneš v roli autority 2. odboje usiloval teoreticky o právní kontinuitu první republiky. Realita však byla jiná. Ústava z roku 1920 byla sice po válce stále v platnosti, ale byly přijaty také ústavní dekrety prezidenta republiky, zrovna tak byly Národní shromážděním přijaty i další ústavní zákony, tzv. pražské dohody upravující vzájemné poměry centrálních a slovenských orgánů, ale i nařízení Slovenské národní rady.^[56]

Lidová demokracie

Za první republiky fungoval demokratický systém. Vládní koalice měla oponenta v opozici a „katalog práv a svobod” se vztahoval na všechny obyvatele Československa.^[56] Po roce 1945 se demokracie nazývala „lidovou”.^[56] Komunistická strana se stávala čím dál více dominující stranou, vnější a vnitřní politika státu podléhala vlivu Sovětského svazu, což způsobovalo postupný odklon od právních zásad první republiky.^[56] Systémem Národní fronty došlo k vyloučení jakékoliv opozice.^[56]

Pro část obyvatelstva se během válečného teroru stalo násilí běžnou součástí života.^[56] Tak lze pohlížet i na řešení otázky československých Němců a potrestání kolaborujících Čechů a Slováků, kdy byly právní normy první republiky zamítnuty.^[56] Vysídlení německé menšiny je stále předmětem mnoha debat. Společnost po druhé světové válce (až na výjimky) se však na řešení podle kolektivní viny shodovala.^[56] Značnou roli hrála také msta za teror páchaný německými okupanty.^[56]

Dekrety

Ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého občanství osob národnosti německé a maďarské, ustanovil pozbytí československého státního občanství u těch, kteří nabyli jinou státní příslušnost dle předpisů cizí okupační moci (§ 1 odst. 1), a u všech ostatních československých občanů národnosti německé a maďarské (§ 1 odst. 2). V dekretu č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, byly v § 4 za osoby státně nespolehlivé označeny osoby národnosti německé nebo maďarské. Dekretem č. 12/1945 Sb. zabavil stát zemědělský majetek všech osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost (§ 1 odst. 1 písm. a). Toto zabavení bylo dekretem č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, rozšířeno „na veškeré majetkové hodnoty osob fyzických národnosti německé nebo maďarské” (§ 1 odst. 1, bod č. 2). Za zabraný majetek dle § 1 odst. 1 nebyla možná náhrada. Presumpce viny Němců a Maďarů za nacismus se tak právně zakotvila. Vyhnout se takové legislativě mohli jen aktivní němečtí odbojáři na základě § 1 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb., avšak důkazní břemeno leželo na jejich straně.^[56]

Legalizace násilí

Ústavní soud ČR označil ve svém nálezu^[57] ze dne 8. 3. 1995 stav dekretu č. 108/1945 Sb. za „právně vyhaslý”.^[56] Přesto je tato otázka stále citlivým tématem. Zrovna tak je veřejností rozporuplně vnímán zákon č. 115/1946 Sb., o právnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, jinak nazývaný „amnestijní zákon”, který v § 1 legalizoval násilí nejen na Němcích.^[56] Tento zákon znemožnil potrestání viníků podílejících se na masakrech a krvavých excesech (gestapismu) během „divokého” odsunu,^[56] i když bylo podle něj možné domáhat se nápravy. Objevila se kritika některých novinářů, ale i v Ústavodárném národním shromáždění. Po únoru 1948 udělila KSČ na toto téma informační embargo.^[56][58]

Mimořádné lidové soudy

Dekret prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech měl napomoci postihnutí všech pachatelů a spolupachatelů zločinů nacismu.^[56] Mimořádné lidové soudy byly ale v rozporu s principem spravedlivého soudního procesu.^[56] Například § 31 odst. 1 sděloval, že „proti rozsudku mimořádných lidových soudů není opravných prostředků”. Zrovna tak žádost o milost neměla odkladný účinek. Podle § 31 odst. 2 měl trest smrti následovat po rozsudku do dvou hodin a podle odst. 3 se lhůta nad 24 hodin zakazovala. Tím byla unáhlenost spojená s nekvalitním rozhodováním MLS ospravedlněna.^[56] Jejich rozhodnutí kritizovalo v tisku dokonce i zahraničí.^[56]

Důkazy o poválečných masakrech a divokých odsunech

Vojenský historik František Hanzlík,^{[pozn. 2]} který se zaměřuje také na období nástupu komunistického režimu, objevil v archivech dokumenty, které osvětlily do roku 2002 neznámé skutečnosti. Jednalo se o důkazy o poválečných masakrech a divokých odsunech, které ještě v roce 1999 byly označeny razítkem "tajné". Dokumenty pocházejí z roku 1947 a historik J. Hanzlík nález komentoval slovy: "Ty dokumenty potvrzují to, co bylo spíše jen tušeno. Že ti, kteří měli dohlížet na nezákonnosti, se jich sami dopouštěli..."^[59][60][58]

Potrestání zločinců

• Karol Pazúr

hlavní iniciátor masakru na Švédských šancích, odsouzen nejprve na 7 let a 6 měsíců (1947), po odvolání trest změněn na 20 let (1949), propuštěn po cca 3 letech na amnestii,

• Bedřich Smetana

spoluiniciátor masakru na Švédských šancích, odsouzen do vězení, ale nenastoupil trest a patrně uprchl ze země,

• Václav Hrneček

zástupce velitele koncentračního tábora (1945–1946) v Českých Budějovicích byl americkým soudem odsouzen k 8 letům vězení na základě zjištění, že tábor v Českých Budějovicích byl veden zločinným způsobem.^[61]

Související články

• Masakr v Rovensku pod Troskami
• Vražda dvou benediktinů v Šonově u Broumova v roce 1945

Odkazy

Literatura

• ARBURG Adrian, DVOŘÁK Tomáš, KOVAŘÍK David a kolektiv: Německy mluvící obyvatelstvo v Československu po roce 1945, In: Matice moravská, Výzkumné středisko pro dějiny střední Evropa: prameny, země, kultura, Brno 2010 ISBN 978-80-86488-70-7
• PADEVĚT, Jiří: Krvavé léto 1945, Academia, Praha 2016 ISBN 978-80-200-2600-2
• PAUSEWANG Gudrun: Vzpomínám na Rozinkovou louku, Aurora 2001, ISBN 80-7299-043-8
• STANĚK Tomáš:Persekuce 1945, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1996, ISBN 80-85241-99-4
• STANĚK Tomáš:Poválečné“excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Sešity Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR 41/2005, USD AV ČR Praha 2005, ISBN 80-7285-062-8
• TROJAN Emil, Tak přísahali.. Partyzánský odboj v Orlických horách v letech 1939–1945 – OFTIS Ústí n. Orlici 2002, ISBN 80-86042-42-1
• TROJAN Emil, Martin Vaňourek, Tak přísahali… Partyzánský odboj v českém pohraničí v letech 1939–1945. Mohelnice 2010, ISBN 978-80-902949-4-3
• ARBURG, STANĚK: Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951:dokumenty z českých archivu, Díl II/1. duben – srpen/září 1945 „Divoký odsun“ a počátky osídlování. I, vydaní Středokluky: Zdeněk Susa 2011, 960 s., il. + CDROM,

Poznámky

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu masakry Němců v Československu na jaře a v létě 1945 na Wikimedia Commons
• PADEVĚT, Jiří. Ukázka z knihy „Krvavé léto 1945: Poválečné násilí v českých zemích” (Středočeský kraj) [online]. Academia 2016. Dostupné online. 

ISBN 978-80-86057-71-2