Massimo Ambrosini

Massimo Ambrosini
Massimo Ambrosini
Osobní informace
Datum narození	29. května 1977 (47 let)
Místo narození	Pesaro, Itálie
Výška	184 cm
Hmotnost	78 kg
Klubové informace
Konec hráčské kariéry
Pozice	Fotbalový záložník
Mládežnické kluby
1992–1994 Cesena
Profesionální kluby
Roky Klub Záp. (góly) 1994–1995 1995–1997 1997–1998 1998–2013 2013–2014 Cesena Milán → Vicenza Milán Fiorentina 02500(1) 01800(0) 02700(1) 3260(29) 02100(0)
Reprezentace
Roky Reprezentace Záp. (góly) 1995 1995–1999 2000 1999–2008 Itálie U18 Itálie U21 Itálie (olympijská) Itálie 0700(1) 1400(0) 0400(1) 3500(0)
Úspěchy
Mistrovství Evropy 2000 Itálie Liga mistrů UEFA 2002/03 Milán 2004/05 Milán 2006/07 Milán Superpohár UEFA 2003 Milán 2007 Milán Mistrovství světa klubů 2007 Milán 1. italská fotbalová liga 1995/96 Milán 1998/99 Milán 2003/04 Milán 2010/11 Milán Italský fotbalový pohár 20003 Milán Italský superpohár 2004 Milán 2011 Milán
Další informace
Povolání	fotbalista
→ Šipka znamená hostování hráče v daném klubu.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Massimo Ambrosini (29. květen 1977 Pesaro, Itálie) je bývalý italský fotbalový záložník. Hrál i na pozici obránce. Od března 2021 pracuje jako vedoucí pro reprezentaci Itálie U21 ^[1].

Byl bojovný a houževnatý fotbalista, který vyrostl v klubu AC Cesena. Své fotbalové srdce dal klubu AC Milán kde přišel v roce 1995 jako velký talent. Celkem odehrál za Rossoneri 489 utkání v 17 sezonách a stal se kapitánem po rozloučení Maldiniho v roce 2009. Byl u vítězství dvou trofejí LM (2002/03 a 2006/07), čtyř titulů v lize (1995/96, 1998/99, 2003/04 a 2010/11). S reprezentací Itálie dosáhl stříbrných medailí na ME v roce 2000.

Massimo začal svou kariéru již od mládí v klubu AC Cesena. V sezóně 1994/95 byl v 17 letech zařazen do prvního týmu trenérem Bruno Bolchi. Debutoval v zápase domácím poháru proti Janovu (0:1) ^[2]. Poté již nastupoval do zápasů ve druhé lize pravidelně. Celkem odehrál za jednu sezonu 27 utkání a vstřelil jednu branku, tu vstřelil v utkání proti US Lecce ^[3].

V létě roku 1995 přestupuje v 18 letech do velkého fotbalu. Na přání trenéra Capella přichází klub AC Milán o 2 mil. Euro.

Svůj debut za Rossoneri odehrává v zápase domácím poháru proti Pescaře (4:1) ^[4]. V lize odehraje první zápas (na posledních 7. minut utkání) 5. listopadu proti Cagliari Calcio (3:2) ^[5]. Klub hraje Pohár UEFA a v něm si zahraje poprvé 12. září proti Zagłębie Lubin (4:0) ^[6].

V následující sezóně debutoval 25. září v LM v zápase proti Rosenborgu (4:1) ^[7]. Klubu i jemu se nedařilo. Klub skončil v lize na 11. místě v tabulce a v LM se klub nedostal přes základní skupinu.

Aby získal více zkušeností, rozhodlo se vedení Rossoneri jej i spoluhráče Coca poslat na hostování do Vicenza Calcio. Prvního zápasu se zúčastnil ve finále italského superpoháru který se hrál 23. srpna. Klub jej prohrál s Juventusem 0:3 ^[8]. Svůj první zápas v lize odehrál proti Sampdorii (1:2) ^[9]. První branku vstřelil proti Interu (1:3) 30. listopadu^[10]. Klubu pomohl zachránit se v soutěži a v soutěži o pohár PVP pomohl do semifinále když jej vyřadil anglický klub Chelsea FC (1:0, 1:3). Celkem odehrál 36 utkání a vstřelil 1 branku.

Od sezony 1998/99 se vrátil natrvalo do týmu Rossoneri. Číslo na dresu měl 23 a zůstalo mu až do konce kariéry v AC Milán. Novým trenérem pro sezonu byl vybrán Alberto Zaccheroni a ten mu dával prostor s Albertinim na hřišti. V sezoně vstřelil první branku za Rossoneri, bylo to 2. května 1999 proti UC Sampdoria (3:2) ^[11] což se později ukázalo jako rozhodující branka pro dobytí titulu v lize.

V nové sezoně 1999/00 se potvrdilo že je důležitým členem klubu když chyběl jen v pěti zápasech. Byl i v sestavě ve finále italského superpoháru, jenže prohráli s Parmou (1:2) ^[12]. V LM nepostoupili ze skupiny a v lize skončili na 3. místě.

Následující sezóně 2000/01 vstřelil v lize tři branky a do února 2001 nastupoval pravidelně. Jenže pak utrpěl vážné zranění předního zkříženého vazu na levém koleni. Návrat se konal za 10 měsíců. Ale i tak pomohl klubu se dostat přes základní skupinu v LM.

V sezoně 2001/02 odehrál první utkání po zranění 23. prosince 2001 proti Hellas Verona FC (2:1) a vstřelil i branku ^[13]. Nakonec nastoupil do 9 utkání a vstřelil 3 branky. Zahrál si i v Poháru UEFA kde pomohl klubu projít do semifinále.

Kariéra od sezona 2002/03 byla nezapomenutelná. Pod vedením Ancelottiho se Massimo ukázal být důležitým hráčem týmu. Na domácí scéně klub zvítězil v domácím poháru když porazili AS Řím (4:1, 2:2). A vyhráli též LM. Ve finále porazili na penalty Juventus FC ^[14]. Massimo v něm nastoupil v 87. minutě.

Skvělé výsledky pokračovali i v sezoně následující. Ale sezona začala prohrou ve finále italského superpoháru proti Juventus FC ^[15]. Následovalo finále Evropského superpoháru a v něm vyhráli nad Portem (1:0) ^[16]. Také byl v sestavě ve finále Interkontinentálního poháru. Klub prohra s Bocou na penalty ^[17]. Ligu vyhráli 11 bodovým náskokem a pro hráče to byl již třetí titul. V LM skončili ve čtvrtfinále po vypadnutí s klubem Deportivo La Coruňa (4:1, 0:4).

Sezona 2004/05 začala vítězstvím v italského superpoháru proti SS Lazio (3:0). V LM vstřelil svou první branku v této soutěži a branka byla veledůležitá. Byla vstřelena v 90. minutě v semifinále druhého zápasu proti klubu PSV Eindhoven (2:0, 1:3) a znamenala tak postup do finále ^[18]. V něm si nezahrál a navíc prohráli na penalty s anglickým klubem Liverpool FC. V lize skončil s klubem na 2. místě.

Sezonu 2005/06 v lize začal při absenci Maldiniho s kapitánskou páskou. Jenže po pár utkání se zranil a celou sezonu často nehrál. Pomohl čtyřmi zápasy klubu se dostat v LM do semifinále. V lize po korupčním skandálu dokráčel s klubem na 3. místo.

V sezóně 2006/07, po zranění znovu získal místo v sestavě a vytvořil středu hřiště s Gattusem a Pirlem nepropustnou řadu. To pomohlo vyhrát vyhrát LM (2:1) nad Liverpoolu ^[19]. V lize s klubem obsadil 4. místo a vstřelil 2 branky z 19 utkání.

Dne 31. srpna 2007 při absenci Maldiniho zvedl nad hlavou jako první trofej pro vítěze Evropského superpoháru po vítězství nad Sevillou (3:1) ^[20]. Byl i ve vítězné sestavě ve finále MSK ^[21]. V LM dokráčel s klubem do osmifinále a v lize skončili na 5. místě. I tak udělal Massimo maximum když celkem nastoupil do 43 utkání v nichž vstřelil 4 branky.

Nejlepší sezonu co se týče podle počtu vstřelených branek byla sezona 2008/09. V ní vstřelil celkem 8 branek z 33 utkání. Nejvíce (7) jich vstřelil v lize. Dvě branky vstřelil v utkání proti AS Řím (2:3)^[22]. Sezona se zakončila 3. místem a v poháru UEFA vypadli již v prvním vyřazovacím kole německým klubem Werder Brémy (1:1, 2:2).

Odchod legendy Maldiniho do fotbalového důchodu, znamenal pro Massima že od sezony 2009/10 bude novým kapitánem on. Již 7. února 2010 proti Boloni sehrál 300 zápas v lize. Pomohl klubu dokončit sezonu v lize k 3. místu a v LM neprošel přes osmifinále.

V následující sezóně 2010/11 sehrál proti Boloni 1. května 2011 300 zápas za Rossoneri a týden později získal s klubem svůj čtvrtý ligový titul. V LM neprošel opět přes osmifinále.

Poslední trofej získal 6. srpna 2011 když vyhrál v italského superpoháru nad Interem (2:1) ^[23]. Ještě pomohl klubu v lize k 2. místu v sezoně 2011/12 a 3. místu v sezoně 2012/13, V V LM nejdál došel do čtvrtfinále v sezoně 2011/12. Na konci sezony 2012/13 se vedení rozhodlo s ním nepodepsat smlouvu ^[24] a tak po 17 sezonách a celkem 489 zápasech a 36 branek se rozhodl prodloužit kariéru v jiném klubu.

Do klubu fialek odešel zadarmo ^[25]. První zápas odehrál 22. srpna 2013 proti Grasshopper Club Zürich (2:1) ^[26] ve 4. předkole v EL. Nakonec se s klubem probojoval do osmifinále. Jedinou branku v dresu fialek vstřelil 3. října proti Dněpru (2:1) ^[27]. V lize pomohl klubu k 4. místu. Poslední zápas ve fotbalové kariéře odehrál 11. května 2014 proti Livornu (2:1) ^[28]. Za fialky odehrál celkem 30 utkání a vstřelil jednu branku.

^[29]

• z Cesena do Milán za 1 910 000 Euro
• z Milán do Fiorentina zadarmo

V roce 1995 debutoval v reprezentaci Itálie U21, který byl po mnoho let základním členem. Díky tomu byl také nominován na OH 2000.

V seniorské reprezentaci si premiéru odbyl 28. dubna 1999 v Záhřebu proti Chorvatsku (0:0) ^[32]. Po začlenění do sestavy byl vybrán na ME 2000. Z turnaje si odvezl stříbrnou medaili.

Kvůli zranění neodcestoval na MS 2002 a ME 2004. Další turnaj odehrál na ME 2008. Po prohře se Španělskem skončili již v čtvrtfinále. To byl také poslední zápas za reprezentaci Itálie. Za reprezentací odehrál 35 utkání a nedal žádnou branku. Další 4 zápasy odehrál v rámci Olympijských her, kde vstřelil jednu branku.

Reprezentace	Rok	Zápasy
		Fáze turnaje	Datum	Soupeř	Odehraných minut	Vstřelené branky	Výsledek
Itálie	OH 2000	1 zápas ve skupině	13. 9.	Austrálie	90	0	1:0[33]
		2 zápas ve skupině	16. 9.	Honduras	90	1	3:1[34]
		3 zápas ve skupině	19. 9.	Nigérie	10	0	1:1[35]
		Čtvrtfinále	23. 9.	Španělsko	90	0	0:1 [36]

Reprezentace	Rok	Zápasy
		Fáze turnaje	Datum	Soupeř	Odehraných minut	Vstřelené branky	Výsledek
Itálie	ME 2000	2 zápas ve skupině	14. 6.	Belgie	7	0	2:0[37]
		3 zápas ve skupině	19. 6.	Švédsko	90	0	2:1[38]
		Finále	2. 7.	Francie	37	0	1:2 v (prodl.)[39]
	ME 2008	1 zápas ve skupině	9. 6.	Nizozemí	90	0	0:3[40]
		2 zápas ve skupině	13. 6.	Rumunsko	5	0	1:1[41]
		3 zápas ve skupině	17. 6.	Francie	35	0	2:0[42]
		Osmifinále	22. 6.	Španělsko	120	0	0:0 (2:4 na (pen.)[43]

• 4× vítěz italské ligy (1995/96, 1998/99, 2003/04, 2010/11)
• 1× vítěz italského poháru (2002/03)
• 2× vítěz italského superpoháru (2004, 2011)
• 2× vítěz Ligy mistrů UEFA (2002/03, 2006/07)
• 2× vítěz Evropského superpoháru (2003, 2007)
• 1× vítěz Mistrovství světa klubů (2007)

• 2× na ME (2000 – stříbro, 2008)
• 1× na OH (2000)

Řád zásluh o Italskou republiku (12.7. 2000) z podnětu Prezidenta Itálie ^[44]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Massimo Ambrosini na italské Wikipedii.

• Seznam italských fotbalových reprezentantů

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Massimo Ambrosini na Wikimedia Commons
• Profil hráče na National Football Teams.com (anglicky)
• Profil hráče na Transfermarkt.com (německy)