Mathilda Nostitzová

Mathilda Marie z Nostic
Mathilda Nostitzová (2017)
Mathilda Nostitzová (2017)
Narození12. června 1936
Planá
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí20. července 2021 (ve věku 85 let)
Místo pohřbeníHrobka NostitzůPlané
Povolánínovinářka, redaktorka a patronka
OceněníGratias Agit (2008)
Stříbrná medaile předsedy Senátu (2012)
ChoťMario Quagliotti (od 1970)[1]
RodičeKarel Maria z Nostic-Rienecku[2] a Marie Sofie von Brühl[2]
PříbuzníBedřich z Nostic-Rienecku, Hugo z Nostic-Rienecku, Josef z Nostic-Rienecku a Rosa z Nostic-Rienecku (sourozenci)
Webwww.mathilda.cz
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mathilda Nostitzová, provdaná Quagliotti, původním jménem Mathilda Marie z Nostic-Rienecku (12. června 1936 zámek Planá20. července 2021) byla česká šlechtična z rodu Nosticů, zakladatelka Nadačního fondu Mathilda, jehož smyslem je zlepšení kvality života slabozrakých a nevidomých lidí. Angažovala se také v organizaci výcviku vodicích psů.

Život

Její celé jméno bylo Mathilda Maria Anna Collette Carolina Margareta Maxmiliana hraběnka z Nostic-Rienecku. Narodila se na zámku v Plané jako nejstarší z pěti dětí hraběte Karla Marii z Nostic[3] a hraběnky Marie Sophie von Brühl, německé koncertní klavíristky.[4] V roce 1948, ve věku 12 let byla nucena spolu s rodiči odejít z Československa do exilu.

V zahraničí vystudovala hotelovou školu a poté pracovala ve společnosti Lufthansa, v hotelu a také jako novinářka, když psala pro týdeník Der Spiegel a také byla módní redaktorkou v časopise Constance.

Ve 34 letech se provdala za italského diplomata Maria Quagliottiho. Manželé žili v řadě evropských měst (Moskva, Vídeň, Londýn, Oslo), ale např. i v Japonsku nebo Ománu.[4] V letech 2006–2015 byl její manžel velvyslancem Maltézského řádu v Praze.

V roce 1992 se vrátila do Československa a v restituci neúspěšně žádala o navrácení zchátralého zámku v Plané.[5] Noví vlastníci zámek neopravili, naopak ho nechali zcela zchátrat. V listopadu 2017 zámek zachvátil požár, který zničil střechu.[6]

V Česku se začala věnovat pomoci nevidomým a zavedení efektivního modelu výcviku vodicích psů ve výcvikovém středisku v pražských Jinonicích.

Zemřela 20. července 2021 ve věku 85 let.[7] Pohřbena byla v rodinné hrobce u kostela sv. Anny v Plané na Tachovsku.

Ocenění

Odkazy

Reference

  1. Dostupné online. [cit. 2020-08-07]
  2. a b Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  3. JIRKŮ, Irena. Mathilda Nostitzová: Muselo to tak být. Sanquis.cz [online]. 2009. Dostupné online. 
  4. a b WILKOVÁ, Scarlett. Hraběnka Nostitzová: Jsem jako všichni ostatní, pracuji od 18 let. iDNES.cz [online]. 2009-12-7. Dostupné online. 
  5. WILKOVÁ, Scarlett. Můj podivuhodný život se psy. Magazín DNES. 15. 10. 2015. 
  6. ČTK. Hasiči bojují s požárem střechy zchátralého zámku v Plané. České noviny [online]. 2017-11-11. Dostupné online. 
  7. Zemřela dědička šlechtického rodu Nosticů Mathilda Nostitzová. Seznam Zprávy [online]. Seznam.cz, 21. 7. 2021 [cit. 2021-7-21]. Dostupné online. 
  8. Významná česká žena ve světě [online]. Mezinárodní koordinační výbor zahraničních Čechů [cit. 2022-10-06]. Dostupné online. 

Literatura

  • VOTÝPKA, Vladimír. Křižovatky české aristokracie. Praha – Litomyšl: Paseka, 2014. 280 s. ISBN 978-80-7432-441-3. Kapitola S kotvou v erbu, s. 85–116. 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Mathilda Nostitzová (2017).jpg
Autor: Jindřich Nosek (NoJin), Licence: CC BY-SA 4.0
Mathilda Nostitzová (2017)