Maurice Ravel
Joseph-Maurice Ravel | |
---|---|
Rodné jméno | Joseph Maurice Ravel |
Narození | 7. března 1875 Ciboure |
Úmrtí | 28. prosince 1937 (ve věku 62 let) Paříž |
Příčina úmrtí | neurologická porucha |
Místo pohřbení | Levallois-Perret Cemetery |
Povolání | dirigent, klavírista a hudební skladatel |
Ocenění | Síň slávy Grammy (1991) rytíř Řádu čestné legie Římská cena |
Nábož. vyznání | ateista |
Rodiče | Pierre-Joseph Ravel[1] a Marie Ravel[1] |
Rod | famille Ravel |
Příbuzní | Édouard Ravel (sourozenec) |
Podpis | |
Web | http://www.maurice-ravel.net/index.htm |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Joseph-Maurice Ravel [žozef móris ravel] (7. března 1875 Ciboure – 28. prosince 1937 Paříž) byl francouzský hudební skladatel švýcarsko-španělského původu. Je znám jako impresionistický skladatel, ale zejména jeho pozdní díla nesou výrazné stopy nastupující moderny, expresionismu a neoklasicismu. Jeho nejznámějším dílem je Bolero.
Život
Mládí a studia
Otec Maurice Ravela, Joseph, pocházel ze Švýcarska. Pracoval jako inženýr na výstavbě železnice ve Španělsku, kde se seznámil s Marií Delouartovou, svou budoucí ženou a matkou dvou synů, Maurice a Edouarda. Matka pocházela z Baskicka a španělský vliv se projevoval v pozdější Ravelově hudbě. [2] Manželé se usadili na francouzské straně Pyrenejí, v Ciboure, poblíž španělských hranic.
Rodina záhy po Ravelově narození přesídlila do Paříže, kde se usadila na bulváru Pigalle. Ravel hrál od šesti let na klavír a ve čtrnácti vstoupil na pařížskou konzervatoř.[3] Ravel studoval hru na klavír u Charlese W. de Bériota a později kompozici na Pařížské konzervatoři, mezi jeho učitele patřil např. Gabriel Fauré.[4] Na konzervatoři s ním studoval i Ricardo Viñes, pozdější interpret jeho klavírních děl a celoživotní přítel.[2] Během studií se Ravel stal členem umělecké skupiny Les Apaches, která měla velkou zálibu v ruské hudbě. Jejím členům věnoval svůj klavírní cyklus Zrcadla. [2]
Maurice Ravel se neúspěšně ucházel o Římskou cenu, kdy podle zadání vytvořil tři dnes málo známé kantáty – Alcyone, Alyssa a Myrrha; za Myrrhu, kterou pojal z ironie trochu sladkobolně, dostal 2. místo. I tato epizoda jistě přispěla k tomu, že později odmítl Řád Čestné legie, zahraniční pocty ovšem přijímal, tak se stal rytířem Belgického království i doktorem honoris causa v Oxfordu.
Po počátečních nezdarech si definitivně získal respekt Španělskou rapsodií (1907), již dříve ovšem zaujal klavírními Vodotrysky (1901), všeobecně oblíbenou se stala i Pavana za mrtvou infantku (1899). Pro Ruský balet Sergeje Ďagileva dokončil v roce 1912 hudbu k baletu Dafnis a Chloé. Později ji upravil do dvou suit, z nichž zejména druhá patří k nejhranějším Ravelovým skladbám.[4]
Za války se Ravel dobrovolně přihlásil do armády, kam ho kvůli malému vzrůstu a nízké váze málem nepřijali. Nakonec sloužil jako řidič.[4] Ve volných chvílích složil na frontě Tři sbory a capella – na vlastní texty, odkazující ke kultuře francouzského středověku a renesance.
Roku 1920 se přestěhoval do Montfort l'Amaury u Paříže, kde hledal klid na své deprese. Dům s japonskou zahradou byl plný starožitností a exotických předmětů. Ravel v něm bydlel až do své smrti 1937. Mezitím však, už jako známý umělec, cestoval a napsal ještě řadu vynikajících děl. V roce 1926 navštívil Skandinávii a Anglii, v roce 1928 USA a Kanadu.
Soukromý život
Maurice Ravel byl svobodný, bezdětný, liboval si v elegantním oblečení a silných cigaretách Caporal. Po otci, vynálezci, zdědil velký zájem o hodinové, hrací i jiné mechanické strojky a hračky, které také sbíral. Mezi další záliby patřil chov exotických koček a pěstování exotických rostlin.[4] Jeho dobrou přítelkyní byla Ida Rubinsteinová, ruská tanečnice židovského původu a později mecenáška, která inspirovala Ravela k napsání jednoho z jeho nejznámějších děl, baletu Bolero (1928).[4][5]
Na začátku třicátých let složil dva klavírní koncerty (G dur a D dur), které patří mezi jeho nejlepší skladby. Koncert D dur psal pro levou ruku na přání rakouského klavíristy Paula Wittgensteina, který přišel o pravou ruku ve válce.[4] V roce 1932 podnikl větší turné po Evropě a v jeho rámci koncertoval i v Praze.
Roku 1932 utrpěl při jízdě taxíkem zranění hlavy. Krátce nato začal trpět apraxií a ačkoliv byl schopen stále hudbu vnímat a komponovat, ztratil schopnost své myšlenky zachytit do not. V roce 1935 ještě naposledy navštívil Španělsko a Maroko.[4] Zemřel 28. prosince 1937 po nepovedené operaci mozku v Paříži. Je pochován na hřbitově v Levallois-Perret.[3]
Dílo
Styl
Ravel byl ve svém díle zpočátku ovlivněn Claudem Debussym, Erikem Satiem, ale také ruskou Mocnou hrstkou a dalšími dobovými skladateli jako například Julesem Massenetem anebo Emmanuelem Chabrierem.[4] Byl schopný syntetizovat velmi rozmanité proudy a zároveň si již od svých prvních děl vytvořit dobře rozpoznatelný styl, který pouze obohacoval o další prvky.
Příznačné pro Ravela jsou zejména vybroušené složité harmonie na pokraji tonality, časté používání neharmonických prodlev, rafinovanost sazby a sevřenost a přehlednost formy. Samostatnou kapitolu představuje Ravelovo umění orchestrace. U Ravela se střídaly impresionistické skladby s neoklasicistními, u nichž kladl důraz na formální vytříbenost. Výraz Ravelovy hudby sahá od malátné křehkosti s odkazy na středověkou a jinou historickou hudbu přes extrovertní a bujná allegra odkazující k španělské kultuře, ale i k lehčí francouzské produkci své doby, až k velmi tvrdým, harmonicky výbojným kompozicím s názvuky expresionismu.
V celé jeho tvorbě je patrný vliv lidových melodií a to nejen iberských, ke kterým měl přirozeně blízko, ale i, cikánských, arabských, židovských, řeckých, maďarských, ruských a dalších. Ravel byl okouzlen světem staré Vídně čehož ohlasem jsou jeho klavírní Valses nobles et sentimentales a především symfonická báseň La Valse. Při úspěšném turné po USA a Kanadě v roce 1928 se seznámil v New Yorku se skladatelem Georgem Gershwinem, který ho zavedl do Harlemu na koncert Duke Ellingtona. Ravelovo okouzlení jazzem 20. let a dalšími prvky americké hudby se pak projevilo i v jeho dalších skladbách, zejména v opeře Dítě a kouzla a Druhé sonátě pro housle a klavír
Ve dvacátých letech se jeho styl výrazně posouvá směrem k expresionismu – jde zejména o tvrdší disonantnost souzvuků a nové způsoby instrumentace. To se týká zejména Madagaskarských písní, případně Dua pro housle a violoncello. Orchestrace u Ravela bývá tak barvitá, že mu dobová kritika vytýkala, že je to to první, čeho si u jeho skladeb člověk všímá. Ve své tvorbě Ravel nepoužíval často symfonickou formu a vyhýbal se náboženským tématům. Ravelovo dílo není početně velké, ale stalo se synonymem dokonalé skladatelské práce a je stále znovu prováděno.
Klavírní tvorba
- Le Menuet antique (1895), (později orchestrováno)
- Pavana za mrtvou infantku (Pavane pour une infante défunte, 1899)
- Vodotrysky (Jeux d'eau, 1901)
- La Sonatine (1903 – 1905)
- Zrcadla (Mirroirs, 1904)
- Kašpar noci (Gaspard de la nuit, 1908) – temný klavírní triptych inspirovaný básníkem Aloysiem Bertrandem
- Má matka husa (Ma mère L'Oye, 1910) – čtyřruční cyklus podle starých francouzských pohádek
- Valčíky vznešené a tesklivé (Valses nobles et sentimentales, 1911)
- Náhrobek Couperinův (Le Tombeau de Couperin, 1917) – neoklasicistní suita starých francouzských tanců. Každý z nich je věnován konkrétnímu Ravelovu spolubojovníkovi z války.
Vokální tvorba
- Ballade de la reine morte d'aimer (1893)
- Sainte (1896)
- Chanson du rouet (1898)
- Myrrha (1901) – kantáta
- Alcyone (1902) – kantáta
- Alyssa (1903) – kantáta
- Manteau de fleurs (1903)
- Shéhérazade (1903) – tři písně pro soprán a orchestr, nejrozsáhlejší dílo raného období
- Historky z přírodopisu (Histoires naturelles, 1906) – při prvním provedení způsobily skandál
- Trois poèmes de Stéphane Mallarmé (1913) – často nejceněnější Ravelovo dílo ovlivněné Arnoldem Schönbergem
- Tři sbory a capella (1915)
- Chansons Madécasses (1926) – jedno z nejdisonantnějších Ravelových děl
- Don Quichotte et Dulcinée (1933),
- Morgiane – nedokončené oratorium/balet
Komorní tvorba
- Sonáta č. 1 pro housle a klavír (1897)
- Smyčcový kvartet v F dur
- Introduction et Allegro pro harfu a komorní ansámbl (1905)
- Trio pro klavír, housle a violoncello (1915)
- Cikán (Tzigane, 1924) – pro housle a piano-luthéal
- Sonáta č. 2 pro housle a klavír (1927)
Orchestrální tvorba
(mnoho orchestrálních skladeb i baletů vzniklo dodatečnou instrumentací původně klavírních skladeb)
- Shéhérazade (1898) – předehra k nikdy nedopsané opeře
- Španělská rapsodie (Rapsodie espagnole, 1907)
- Dafnis a Chloé (1912) – balet pro taneční soubor Sergeje Ďagileva[6], nejrozsáhlejší Ravelovo dílo
- La Valse (1920)
- Fanfára do „Janina vějíře“ (Fanfare pour "L'Éventail de Jeanne", 1927)
- Bolero (1928)
- Koncert pro levou ruku (Concerto pour la main gauche, 1929 – 1930) – pro pianistu Paula Wittgensteina, který ztratil pravou ruku ve válce
- Klavírní koncert G dur (1930) – věnovaný francouzské pianistce a interpretce jeho děl Marguerite Longové[7]
Opery
- Španělská hodinka (L'Heure espagnole, 1907) – jednoaktová opera, hudební komedie s brilantní instrumentací hodinového krámku
- Dítě a kouzla (L'Enfant et les sortilèges, 1925) – opera/balet o dvou částech na libreto Colette
Úpravy cizích děl
- Aranžmá řeckých lidových písní (1906)
- Debussyho Nokturna (1909) – přepis pro dva klavíry
- Chovanština (1913) – orchestrace Musorgského opery
- Obrázky z výstavy (1922) – orchestrace Musorgského suity
Odkazy
Reference
- ↑ a b rodný list. Dostupné online.
- ↑ a b c LEDEROVÁ, Iveta. Maurice Ravel: Zrcadla [online]. Brno: JAMU, 2020 [cit. 2023-01-10]. Diplomová práce. Dostupné online.
- ↑ a b VALDEN, Milan. Před 85 lety zemřel skladatel Maurice Ravel [online]. Opera PLUS, 2020-03-07 [cit. 2024-01-10]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e f g h PLEVKA, Bohumil. Přemožitelé času sv. 3. Příprava vydání Milan Codr. Praha: Nakladatelství MON, 1987. Kapitola Maurice Ravel, s. 127–130.
- ↑ Ida Rubinstein Ballet Company 1928-1934 (anglicky)
- ↑ Daphnis et Chloé, premiéra 8. 6. 1912, Paříž (rešerše, anglicky)[nedostupný zdroj]
- ↑ Ravel Concerto in G major for piano and orchestra (rešerše a videa, anglicky). www.forte-piano-pianissimo.com [online]. [cit. 2014-08-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-08-26.
Literatura
- HOLZKNECHT, Václav. Maurice Ravel. Praha: Supraphon (Hudební profily – Svazek 15), 1967. 211 s.
- NICHOLS, Roger. Ravel. [s.l.]: Yale University Press, 2011. 430 s. Dostupné online. ISBN 978-03001-0882-8. (angličtina)
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Maurice Ravel na Wikimedia Commons
- Galerie Maurice Ravel na Wikimedia Commons
- Volně přístupné partitury děl od M. Ravela v projektu IMSLP
- Maurice Ravel na projektu Musopen
- Maurice Ravel v internetové encyklopedii CoJeCo.cz
- ČT edu: Maurice |ravelR
Média použitá na této stránce
French composer Maurice Ravel (1875-1937).
Autor: Nguyenld, Licence: CC BY-SA 3.0
House where Maurice Ravel was born, in Ciboure, Pyrénées-Atlantiques, France
Autor: Maurice Ravel, Max Norman, Licence: CC BY-SA 3.0
Sonatine, I. Modéré.
Autor: ℍenry Salomé (Jaser !) 08:17, 21 November 2006 (UTC), Licence: CC BY-SA 3.0
Wohnhaus Maurice Ravels in Montfort-l'Amaury (Yvelines, Frankreich)
Signature by Maurice Ravel from the cover page of Le Tombeau de Couperin.
Portrait of Joseph Ravel and Marie Delouart, Maurice Ravel's parents
Birthday party honoring Maurice Ravel, New York City, March 8, 1928. From left: Oscar Fried, conductor; Eva Gauthier, singer; Ravel at piano; Manoah Leide-Tedesco, composer-conductor; and composer George Gershwin.