Max Henry Ferrars

Max Henry Ferrars
Narození	28. října 1846 Killucan
Úmrtí	7. února 1933 (ve věku 86 let) Freiburg im Breisgau
Alma mater	Trinity College Royal Saxon Academy of Forestry Tharandt
Povolání	fotograf, spisovatel, lesník a vysokoškolský učitel
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Max Henry Ferrars (28. října 1846 – 7. února 1933) byl britský koloniální důstojník, autor, fotograf a vysokoškolský pedagog, působící především v britské Barmě a později ve Freiburgu v Německu. Sloužil 25 let v Imperial East India Forestry Service a dalších veřejných úřadech v koloniální Barmě, dnešním Myanmaru. Spolu se svou ženou Berthou Ferrarsovou napsal a ilustroval rozsáhlou etnografickou a fotografickou studii o původních kulturách a společnostech s názvem Barma a vydanou v roce 1900.^[1][2]

Od roku 2000 byly Ferrarsův život a dílo primárně uznávány Královskou geografickou společností a etnografickým muzeem ve Freiburgu, kterému daroval řadu barmských kulturních předmětů.

Série článků o Barmáncích z roku 2011 organizace Human Relations Area Files označila knihu Barma za „hlavně pozoruhodnou množstvím fotografií na všechna témata, které nemají v literatuře obdoby."

Životopis

Max Henry Ferrars se narodil 28. října 1846 v Killucanu v Irsku.^[3] Byl synem irského duchovního a německé matky. Po studiích na Trinity College Dublin se v roce 1870 přestěhoval do Německa a specializoval se na lesnictví na Royal Saxon Academy of Forestry v Tharandtu u Drážďan.^[3][4] Tato akademie, kterou založil renomovaný pěstitel Heinrich Cotta, byla přední institucí, kde se vyučovalo lesní hospodářství jako vědní disciplína, včetně geometrického zaměření lesa, hospodaření s půdou, biologie a ekonomie.^[5]

Profesní život a etnografická studia v Britské Barmě

Poté, co dokončil své vzdělání v roce 1871, se přestěhoval do Britské Barmy, kde nejprve sloužil jako lesnický superintendent v Imperial East India Forestry Service a později jako inspektor škol a superintendent vzdělávacích služeb v britské koloniální správě.^[3] Počátkem 50. let 19. století vedla druhá anglo-barmská válka k britské nadvládě v Dolní Barmě a třetí anglo-barmská válka v roce 1885 vyústila v úplnou anexi Barmy.^[6] Německý správce lesů Dietrich Brandis, který je považován za zakladatele tropického lesnictví, jako generální inspektor indické lesní služby vyvinul od roku 1856 metodu pro stanovení obchodní hodnoty a pro udržitelné hospodaření v týkových lesích. Těžba a export dřeva, včetně barmských cenných zdrojů teaku, byl důležitým faktorem pro koloniální ekonomiku.^[7]

Ferrars byl také členem Anglo-orientální společnosti pro potlačení obchodu s opiem v Barmě a psal o škodlivých účincích opia.^[8][9] Kvůli tomu se dostal do konfliktů s britskými úřady a ve věku 50 let v roce 1896 musel ze svých funkcí odstoupit.^[10]

Na základě dobré znalosti barmského jazyka a rozsáhlých cest po různých částech země vydali v roce 1900 se svou manželkou Berthou Ferrarsovou (roz. Häusler, 17. listopadu 1845–1937) knihu s názvem Barma. Ta zahrnovala podrobné etnografické popisy různých původních etnických skupin a jejich kultur se 455 černobílými fotografiemi pořízenými během jejich cest v 90. letech 19. století.^[1]

Prostřednictvím narativního textu a dokumentárních fotografií představuje Barma kapitoly o koloběhu života lidí, od dětství přes dospívání od chlapce po muže a povolání, a také další kapitoly o řemeslech a profesích, domorodých rasách (včetně etnických skupin jako jsou Šanové, Karenové, Činové, Čimpavové, stejně jako Číňané, indičtí domorodci a Evropané), politická historie a administrativa, průvody a oslavy, končí smrtí a pohřebními obřady. V přílohách jsou poznámky k barmské chronologii, jazyku, hudbě, včetně ukázek barmské hudby v západní notové osnově, statistiky o populaci, dovozu a vývozu, stejně jako o čase a kalendáři.^[11]

Autoři mimo jiné pořídili fotografie lidí při práci nebo při speciálních oslavách, věnujících se populárním sportům, lodním závodům, hazardu nebo barmské formě šachu.^[12] Jak poznamenal Wright, neexistují žádné záznamy o důvodech, proč se Ferrarové pustili do tak ambiciózního projektu, ani neexistují informace o jejich použití fotografické techniky v klimatických podmínkách Barmy. Kniha byla vytištěna ve druhém vydání v roce 1901 a přetištěna jako faksimile v Bangkoku v Thajsku v roce 1996.^[13]

Fotografie manželů Ferrarových často ukazují lidi v jejich „přirozeném prostředí“, spíše než aby byli vystaveni ateliérovým a obrazovým kulisám, jak tomu bylo v případě mnoha snímků Barmánců z tohoto období. Naproti tomu jejich fotografie jsou ve stylu téměř dokumentární; snímky jsou pořízeny ve vesnici, v místním domě nebo ve svatyni. Přesto jsou tyto obrazy také komponovány; jednotlivci byli požádáni, aby pózovali, i když to mohlo být kvůli dlouhému času expozice.

— Joanna Wright, kurátorka knihovny obrázků v Royal Geographical Society

Pozdější život v Německu

V roce 1896 se Ferrarovi vrátili do Evropy a usadili se v univerzitním městě Freiburg i. Br. na okraji Schwarzwaldu v jižním Německu. Max Ferrars se připojil k poradnímu výboru městského Muzea přírodních věd a etnologie (v té době nazývaného Museum für Natur- und Völkerkunde).^[14] Nabídl své znalosti barmské kultury a daroval části své sbírky kulturních předmětů, čímž se stal jedním z prvních velkých sponzorů muzea. Ferrarsova sbírka tvoří hlavní část sbírek muzea o kultuře dnešního Myanmaru, která zahrnuje přes 100 položek, mezi nimi skupinu dvaceti osmi barmských marionet, kusy barmského lakovaného zboží a části dřevěných dveří buddhistického kláštera.^[3]

Od roku 1899 vyučoval Ferrars angličtinu jako lektor na filologické fakultě univerzity ve Freiburgu a vydával učebnice pro studenty angličtiny.^[15] Spolu s německým muzikologem Hermannem Erpfem přeložil Ferrars knihu o vokální chrámové hudbě Nová škola gregoriánského chorálu od Dominica Johnera z nedalekého benediktinského arciopatství v Beuronu,^[16] která byla poprvé vydána v roce 1925 a přetištěna v roce 2007.^[17]

Pokračoval také ve svých cestách a fotografování, jak dokumentuje jeho fotografie skupiny dívek ve vesnici v Schwarzwaldu, přetištěná v knize Umění ve fotografii s vybranými ukázkami evropské a americké tvorby z roku 1905.^[18][19] Také v roce 1905 přispěl fotografiemi z oblasti Schwarzwaldu do knihy básní místního spisovatele Augusta Ganthera s názvem Wälderlüt. V tomto svazku jsou Gantherovy básně v dolnoalmanském dialektu ilustrovány tematicky vhodnými fotografiemi. Básně a obrázky se zabývají předindustriálními životními a pracovními podmínkami zemědělců a jejich rodin, například sklizní na vinicích nebo senážních polích, těžbou stromů, dětskou prací nebo pálením dřevěného uhlí.

Ferrars dále pracoval v univerzitní fotografické laboratoři a v roce 1911 získal fotografickou cenu regionální železniční společnosti.^[20] Již v roce 1901 vydal Ferrars technickou a uměleckou příručku o fotografii a v listopadu 1926 byl časopisem Berliner Börsen-Zeitung nazván „průkopníkem a inovátorem krajinářské fotografie “.^[21]

Podle informací uvedených na webových stránkách muzea ve Freiburgu^[3] Ferrarsovo postavení jako britského univerzitního učitele v Německu se během let první světové války stalo obtížným. Díky podpoře univerzity však mohl ve své učitelské funkci pokračovat až do svého oficiálního odchodu do důchodu v roce 1921. Ferrars zemřel 7. února 1933 ve Freiburgu,^[3] dva roky poté, co on a jeho manželka oslavili 60. výročí svatby.^[22]

Současné přijetí

V květnu 1994 byla v aukci Christie's za GBP prodána kopie druhého vydání Ferrarovy knihy Barma se 455 polotónovými reprodukcemi po jejich fotografiích s řadou alb, volných fotografií, diapozitivů, autochromů a skleněných negativů za 1.265 britských liber.^[23]

V roce 2002 publikovala Joanna Wrightová, kurátorka knihovny Picture Library v Royal Geographical Society, článek „Photographs by Max and Bertha Ferrars“ z konference „New Research in the Art and Archeology of Barma“, aby upozornila na tyto fotografie vědců o Barmě po celém světě. Byl navržen další výzkum, "abychom pochopili, jak nás tyto obrazy informují o Barmě a jak tvoří součást evropské mytologizace Barmy."^[24]

V roce 2006 časopis Geographical Magazine společnosti Royal Geographical Society v Londýně představil výběr jejich snímků.^[25] Ve sbírce etnografických článků o lidech etnické skupiny Barmánců^[26] a Karenů^[27] z roku 2013 byly Ferrarovy popisy těchto etnických skupin znovu publikovány společností Human Relations Area Files, založené Yaleovou univerzitou.^[28]

V článku časopisu Geographical vydaném společností Royal Geographical Society roku 2018 nazvaném „Nezkrotná řeka Salween: Max a Bertha Ferrars, 1890–1899“ autor ocenil studie Ferrarových a také fotografie řeky Salween ve východním Myanmaru:^[29]

Během průzkumu Myanmaru na konci 90. let 19. století zdokumentovali antropologové Max a Bertha Ferrarsovi geofyzikální rysy krajiny a také různé místní populace, s nimiž se setkali podél řeky Salween dlouhé 2 400 km. [...] Ferrarsovi zjistili, že pánev Salween je nejen kulturně rozmanitá, ale představuje také oblast ekologického zájmu.

—Nezkrotná řeka Salween: Max a Bertha Ferrars, 1890–1899, časopis Geographical, říjen 2018

Fotografie v online archivu

Celkem 467 skleněných negativů fotografií, pořízených deskovým fotoaparátem té doby Ferrarovými a podobných, ale ne identických s ilustracemi v jejich knize o Barmě^[30], archivovala společnost Royal Geographical Society, Londýn,^[31] a více než 300 z nich je dostupných online.^[32]

Galerie

Britská Barma, 90. léta 19. století

• 

  Šachisté

• 

  Barmské tradiční loutky

• 

  Etnické čínské ženy a dívky, Šanský stát

• 

  Barmské ženy nesoucí vodu

• 

  Cestování se slony

• 

  Interiér vesnické klášterní školy

Schwarzwald, 1896–1905

• 

  Ženy na statku

• 

  Farmáři po sklizni

• 

  Dělníci kácejí stromy

Vybrané publikace

• FERRARS, Max; FERRARS, Bertha. Burma. [Celkem 455 ilustrací a map Burmy]. Londýn: Sampson Low Marston & Co., 1900. OCLC 560197521 (anglicky) Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• Max and Bertha Ferrars: Burma. 2nd ed. (1901), Sampson Low Marston & Co Limited, London, Great Britain (pdf).
• Max and Bertha Ferrars: Burma. (1996) AVA Pub. House, Bangkok, Thajsko, ISBN 974-89409-7-7, OCLC 43445823.
• MAX HENRY FERRARS. Handcamera und Momentphotographie: eine Beschreibung der wichtigsten Verfahren: mit 47 Kunstbeilagen, incl. Heliogravüre und Lichtdruck, und zahlreichen Textilillustrationen. [s.l.]: Ed. Liesegang's Verlag, 1901. Dostupné online. S. str. XVI, 265 s.. (německy) Je zde použita šablona {{Citation}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• AUGUST GANTHER, MAX FERRARS. Wälderlüt: Gedichte in niederalemanischer Mundart.. [s.l.]: [s.n.], 1905. Dostupné online. (gsw) Celkem 53 snímků z Schwarzwaldu autora Maxe Ferrarse. Je zde použita šablona {{Citation}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Max Henry Ferrars na anglické Wikipedii.

Literatura

• Burma: frontier photographs 1918-1935. Redakce Dell Elizabeth. [s.l.]: Merrell ve spolupráci s Green Centre for Non-Western Art (Centrum pro nezápadní umění), 2000. ISBN 978-1-85894-103-5. OCLC 43069287 (anglicky) Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• SINGER, Noel. Burmah: a photographic journey, 1855-1925. [s.l.]: P. Kiscadale, 1993. ISBN 978-1-870838-26-9. OCLC 28954982 (anglicky) Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.

Související články

• Fotografie v Indii

Další významní fotografové 19. století v britské Barmě:

• John McCosh
• Linné Tripe
• Willoughby Wallace Hooper
• Philip Adolphe Klier
• Felice Beato

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Max Henry Ferrars na Wikimedia Commons
• "Max Henry Ferrars", Museum Mensch und Natur, Freiburg, Německo
• John Falconer, British Library, Biografický slovník fotografů 19. století v jižní a jihovýchodní Asii
• Charles Holme (ed.), Umění ve fotografii, s vybranými příklady evropské a americké tvorby, Kanceláře 'The Studio', Londýn, Paříž a New York 1905, s. 202