Maximianus

Maximianus
Narození240
Sirmium
Úmrtí310
Marseille
PotomciFlavia Maximiana Theodora, Fausta, Maxentius a Constancius I. Chlorus
OtecDiocletianus
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Marcus Aurelius Valerius Maximianus, známý též jako Maximianus Herculius (kolem 250 u Sirmia, Panonie[1] – červenec 310 Massilia, Galie), byl římský císař v letech 286–305, 307–308 a 310, jenž dlouhá léta působil jako spoluvládce zakladatele systému tetrarchie Diocletiana. V letech 285–286 zastával funkci Diocletianova caesara.

V současné historiografii se vyzdvihuje zejména Maximianovo vojevůdcovské nadání a naprostá loajalita vůči Diocletianovi.[2] Naopak za jeho slabinu bývá označován politický rozhled – několik neprozíravých kroků způsobilo nejen jeho pád, ale i jeho (dodnes nevyjasněnou) smrt.

Původ a kariéra

Budoucí císař Maximianus pocházel z chudých poměrů a nedostalo se mu prakticky žádného vzdělání.[3] Jeho společenský vzestup souvisel v plné míře se službou v armádě, do níž vstoupil nejpozději v sedmdesátých letech 3. století. Zúčastnil se vojenských výprav císaře Aureliana v Podunají, na Eufratu i v Británii a za vlády Probovy se vypracoval z prostého vojáka mezi významné velitele.[4] V té době navázal celoživotní přátelství se svým starším krajanem Dioclem (pozdějším Diocletianem), oženil se se Syřankou jménem Eutropia a měl s ní dvě děti, Maxentia a Faustu.[5]

Proklamace za císaře

Není známo, co Maximianus dělal v roce 284, kdy se Diocletianus stal pánem říše – to, že podporoval nového vladaře, je však mimo jakoukoli pochybnost. Na podzim roku 285, jen několik týdnů po porážce císaře Carina, byl Maximianus prohlášen caesarem a Diocletianovým spoluvladařem.[6] Diocletianus jej odeslal do Galie, aby potlačil hnutí bagaudů a kolonů, kteří se vzepřeli tamním velkostatkářům (jejich vůdci byli Amandus s Aelianem). Boje probíhaly na přelomu let 285–286 a pravděpodobně byly nadmíru úspěšné, neboť již 1. dubna 286 obdržel Maximianus titul plnoprávného císaře, augusta.[7] V duchu Diocletianovy panovnické stylizace mu bylo uděleno příjmení Herculius (Herkulský), zatímco starý císař se nazval Joviem (podle Jupitera/Jova).

Vláda

Maximianus dostal správu nad západní polovinou impéria a prakticky ihned se pustil do války s germánskými kmeny Burgundů, Alamanů, Chaibonů a Herulů, jejichž vpády zpustošily rozlehlé oblasti Galie. Do roku 288 se mu podařilo porazit nejen původce konfliktu,[8] ale i Franky v čele s králem Gennobaudem a saské lupiče plenící pobřežní kraje.[9] Po návratu z tažení se počátkem roku 289 sešel na Rýně či horním Dunaji s Diocletianem,[10] aby s ním projednal Carausiovu revoltu v Británii, která oba znepokojovala. Vzhledem k absenci jiných možností uzavřel Maximianus s Carausiem dohodu, v níž ho pověřil „ochranou obyvatelstva před bojovnými kmeny“, což napětí na severozápadě načas snížilo.[11]

Na jihozápadě, v severní Africe, ohrožovaly římskou správu vpády kmenů do provincie Mauretania, nakonec se však zdejšímu místodržiteli Titu Aureliu Lituovi podařilo v prostoru opět obnovit pořádek. Na přelomu let 290 a 291 odcestoval Maximianus do Mediolana na druhou schůzku s Diocletianem. Předmětem rozhovorů byla tentokrát krize na některých úsecích germánské hranice, proto v roce 292 vypověděl Maximianus válku Alamanům a protáhl jejich územím od Mogontiaka až ke kastelu Guntia.[12] Vysloužil si za to (celkem již počtvrté) vítězné příjmení Germanicus maximus, jež mu na rozdíl od řady jiných císařů patřilo plným právem.[13]

V rámci rodiny provdal Maximianus svou nevlastní dceru Theodoru za prefekta pretoriánů Constantia, který se musel rozejít se svou dosavadní družkou Helenou. Manželství bylo uzavřeno asi roku 289 a vzešlo z něj šest dětí, tři synové a tři dcery.

Tetrarchie

Dvojvládí Diocletianus-Maximianus, založené nikoli na pokrevním poutu, ale na praktické spolupráci dvou vojevůdců, se přes všechny výhody, jež přinášelo, ponenáhlu ukázalo jako nedostatečně efektivní – říše měla ve 3. století příliš mnoho soupeřů a patřičnou autoritu u vojska měly jen osoby s císařskou důstojností. Nepodařilo se eliminovat ani uzurpátora Carausia v Británii, ani neklid na rýnské a dunajské hranici, ani odčinit pokořující porážky na východě, jež říši uštědřili v padesátých letech perští Sásánovci; navíc i vnitropolitická situace měla daleko ke stabilitě. Proto se Diocletianus rozhodl rozšířit počet císařů na čtyři, aby mohl lépe pokrýt všechny „fronty“, a systémem vazeb mezi nimi vyřešit rovněž následnickou otázku. Jedna dvojice měla v budoucnu nahradit druhou.

V březnu a květnu 293 jmenovali Diocletianus a Maximianus dva nové spoluvládce s hodností caesara – Maximianus prefekta Constantia, Diocletianus Galeria. V Maximianově případě došlo k proklamaci v Mediolanu a ihned poté byl Constantius císařem formálně adoptován. Toto uspořádání znamenalo vypovězení války odtržené Británii, kde stále vládl Carausius – znovudobytí ostrova byl jednoznačně nejdůležitější úkol, který Maximianus Constantiovi dal. V roce 296/297 utrpěly britské legie sérii rozhodných porážek a Constantius zbavil moci uzurpátora Allecta, který ještě stihl samotného Carausia zavraždit. Maximianovi, setrvávajícímu v Itálii, to umožnilo soustředit se na severní Afriku.

Pobyt v Africe

Diocletianovy lázně, jejichž stavbu zahájil císař Maximianus

V roce 297 odplul Maximianus do Mauretánie, kde podnikl výpravu proti Quinquegetanům[14] a snad také odstranil následky vzpoury blíže neznámého Iuliana.[15] Potom se odebral do Kartága, odkud vyrazil v roce 298 do Tripolska. V celé oblasti se pod jeho dozorem systematicky opevňovala hranice (limes) a stavělo ve městech.[16] Patrně ještě z Afriky bylo na Diocletianův pokyn rozpoutáno pronásledování křesťanů v západních provinciích, chronologie však není zcela jasná.[17] Nejpozději na jaře 303 zamířil Maximianus do Říma.

Abdikace

V hlavním městě proběhl za přítomnosti obou augustů 20. listopadu 303 slavnostní triumf, spojený s oslavami vicenalií (dvacátého výročí nástupu vlády), a započala výstavba monumentálních Diocletianových lázní, dodnes zčásti dochovaných na východě metropole. Dne 21. dubna 304 ohlásil Maximianus počátek sekulárních her (poslední se konaly za Septimia Severa),[18] avšak již 1. května 305 následovala abdikace ve prospěch caesara Constantia – totéž učinil i Diocletianus na východě, kde se novým vládcem stal Galerius.

Předání vlády dosavadním caesarům bylo součástí Diocletianovy koncepce následnictví a Maximianus se k němu podle všeho stavěl spíše neochotně; autorita starého císaře byla však natolik silná, že se jeho vůli všichni aktéři podrobili.

Pokus o restauraci

Po své abdikaci se Maximianus stáhl do Lukánie (či Kampánie)[19] a užíval od té doby titulů senior augustus a pater augustorum (starší císař, otec císařů). Vládu v říši společně vykonávali augustové Constantius a Galerius, kteří si zvolili dva nové caesary, Flavia Severa a Maximina Daiu. Když Constantius v roce 306 zemřel, provolalo vojsko v Británii novým augustem jeho syna Konstantina (namísto Severa), což složitý systém tetrarchie nenávratně narušilo. Maximianův syn Maxentius přijal v Římě císařský titul a propukla občanská válka.

Koncem roku 306 se Maximianus odebral k Maxentiovi, který jej požádal, aby mu pomohl v nadcházející válce se Severem. Maximianus reagoval tím, že se znovu prohlásil císařem,[20] a odebral se do Ravenny, kde přijal kapitulaci Severových vojsk. Potom odcestoval ke Konstantinovi do Galie, kde se oba navzájem uznali za augusty a Konstantin se oženil s Maximianovou dcerou Faustou. Po návratu do Říma se staronový císař pokusil zbavit Maxentia trůnu, musel však uprchnout zpátky ke Konstantinovi a na konferenci v Carnuntu v listopadu 308 byl donucen podruhé abdikovat.

Smrt

Poslední měsíce svého života trávil Maximianus v Galii u Konstantina, odkud jen bezmocně sledoval prohlubující se zmatky v říši. Nakonec se rozhodl ještě jednou vstoupit do politiky a na počátku léta 310 se dal v Arelate potřetí proklamovat císařem; využil přitom Konstantinova zaneprázdnění na rýnské hranici, kde Římané sváděli těžké boje s Franky. Konstantin svého tchána oblehl v Massilii na pobřeží Středozemního moře, zajal ho a uvrhl do domácího vězení. Asi v červenci 310 byl Maximianus nalezen ve svých pokojích oběšený[21] – zda šlo o sebevraždu či vraždu, není dodnes jasné.

Poznámky a reference

  1. ↑ Epitome de Caesaribus 40, 11; Panegyricus X 2, 2.
  2. ↑ Viz např. Manfred Clauss, Die Römische Kaiser, München 1997, s. 272–275.
  3. ↑ Aurelius Victor 39, 17; 26.
  4. ↑ Panegyricus X 2, 4nn.
  5. ↑ Eutropia měla již z prvního manželství s Afraniem Hannibalianem dceru Theodoru. Viz Dietmar Kienast, Römische Kaisertabelle, Darmstadt 1996, s. 275.
  6. ↑ CIL VIII 22116.
  7. ↑ BGU III 992, POxy 888.
  8. ↑ Panegyricus X 5, 2nn; XI 7, 2.
  9. ↑ Panegyricus X 10, 3; XI 5, 4; 7, 2.
  10. ↑ Panegyricus X 9, 1.
  11. ↑ Aurelius Victor 39, 39.
  12. ↑ Panegyricus XI 17, 3; VIII 3, 3.
  13. ↑ „Velký vítěz nad Germány“, viz Dietmar Kienast, Römische Kaisertabelle, s. 275.
  14. ↑ CIL VIII 8836; Eutropius IX, 23.
  15. ↑ Aurelius Victor 39, 22.
  16. ↑ Aurelius Victor 39, 45; AE 1949, 258.
  17. ↑ Podle Der Kleine Pauly, sv. 3, článek Maximianus (1), München 1979, sloupec 1007, byl Maximianus do roku 303 v Africe a zahájil zde i pronásledování, podle Dietmara Kienasta, Römische Kaisertabelle, s. 273 odcestoval již roku 299 do Říma.
  18. ↑ Zosimos 2, 7, 1n.
  19. ↑ Eutropius IX 27, 2. Srov. Dietmar Kienast, Römische Kaisertabelle, s. 273.
  20. ↑ Epitome de Caesaribus 40, 14.
  21. ↑ Lactantius, De mortibus persecutorum 30, 5; Epitome de Caesaribus 40, 5.

Literatura

  • ČEŠKA, Josef. Zánik antického světa. Praha: Vyšehrad, 2000. 280 s. ISBN 80-7021-386-8. 
  • EUSEBIUS PAMPHILI. Církevní dějiny. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1988. 225 s. Dostupné online. 
  • GIBBON, Edward. Úpadek a pád římské říše. Praha: Levné knihy KMa, 2005. 380 s. ISBN 80-7309-189-5. 
  • GRANT, Michael. Římští císařové. Praha: BB art, 2002. 387 s. ISBN 80-7257-731-X. 
  • PENROSE, Jane. Řím a jeho nepřátelé: říše stvořená a zničená válkou. Praha: Fighters Publications, 2007. 303 s. ISBN 978-80-86977-10-2. 
  • TREADGOLD, Warren. A History of the Byzantine State and Society. Stanford: Stanford University Press, 1997. xxiii, 1019 s. Dostupné online. ISBN 0-8047-2630-2. (anglicky) 
  • ZÁSTĚROVÁ, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. Praha: Academia, 1992. 529 s. ISBN 80-200-0454-8. 
  • ZOSIMOS. Stesky posledního Římana. Praha: Odeon, 1983. 303 s. 

Externí odkazy

Předchůdce:
Diocletianus		Znak z doby nástupuŘímský císař
286–305, 307–308, 310,
spoluvláda s Diocletianem		Znak z doby konce vládyNástupce:
Constantius I.

Média použitá na této stránce

SPQR.svg
SPQR logo (Senatus Populusque Romanus; The Senate and Roman People)
MSR - Tête de l'empreur Maximien Hercule - Inv 34 b (cropped).jpg
Autor: PierreSelim, Licence: CC BY-SA 3.0
Head of the impror Maximian Hercules, Inv 34 b