Maximilian Csicserics von Bacsány

Maximilian Csicserics von Bacsány
Velitel 23. armádního sboru na italské frontě
Ve funkci: 1917 – 1918
Předchůdce	Alfred von Schenk
Nástupce	funkce zanikla
Velitel 13. armádního sboru na východní frontě
Ve funkci: 1916 – 1917
Předchůdce	Adolf Rhemen
Nástupce	Frigyes Csanády
Velitel 14. pěší divize na východní frontě
Ve funkci: 1915 – 1916
Předchůdce	Hugo Martiny
Nástupce	László Horvárth
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	generál pěchoty (1918), polní podmaršál (1914), generálmajor (1911)
Narození	3. března 1865 Arad
Úmrtí	8. listopadu 1948 (ve věku 83 let) Záhřeb
Profese	voják a důstojník
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Maximilian Csicserics von Bacsány (chorvatsky Maksimilijan Čičerić, maďarsky Csicserics Miksa bacsányi) (3. března 1865 Arad – 8. listopadu 1948 Záhřeb) byl rakousko-uherský generál chorvatského původu. V c. k. armádě sloužil od roku 1884, byl štábním důstojníkem u různých jednotek, uplatnil se také jako pedagog. Za první světové války byl náčelníkem štábu 4. armády v Srbsku, poté velel armádním sborům na východní frontě a v Itálii. Díky znalosti ruštiny se uplatnil také v diplomacii a zastupoval Rakousko-Uhersko při uzavření Brestlitevského míru (1918). V roce 1918 dosáhl hodnosti generála pěchoty a byl účastníkem porážky rakousko-uherských vojsk v Itálii. Po rozpadu monarchie žil jako penzionovaný důstojník ve Vídni a později v Záhřebu, kde také zemřel.

Pocházel z Chorvatska, jeho rodina měla původ v oblasti Vojvodiny. Byl synem Ignáce Csicsericse (1828–1882),^[1] plukovníka uherské královské zeměbrany. První vojenskou průpravu získal na jezdecké kadetní škole v Hranicích, v letech 1881–1884 studoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě.^[2] Do armády vstoupil v roce 1884 jako poručík k 38. pěšímu pluku, s nímž sloužil ve Vídni a Budapešti.^[3][4] V letech 1887–1889 si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegsschule) ve Vídni a jako nadporučík (1889) byl zařazen do sboru důstojníků generálního štábu. Jako nižší štábní důstojník poté působil u 7. armádního sboru v Temešváru (1889–1892),^[5] v roce 1892 byl v hodnosti kapitána přeložen ke zpravodajské službě na generální štáb. Na rok odjel do Kazaně, aby se zdokonalil v ruštině, po návratu sloužil u 85. pěšího pluku v Levoči.^[6] V roce 1898 byl povýšen na majora a znovu působil u generálního štábu.

Po roce 1900 byl pedagogem na Válečné škole a v roce 1902 v hodnosti podplukovníka převzal velení roty u 46. pěšího pluku v Szegedu.^[7] Za rusko-japonské války byl vyslán do Mandžuska jako člen rakousko-uherské pozorovatelské mise (1904–1905). Po návratu získal hodnost plukovníka (1905) a stal se šéfem štábu 13. armádního sboru v Záhřebu (1905–1907).^[8][9] V letech 1907–1908 byl znovu přidělen ke generálnímu štábu a od roku 1908 byl šéfem štábu 11. armádního sboru ve Lvově.^[10][11] V roce 1911 byl povýšen na generálmajora^[12][13] a převzal velení 30. pěší brigády v Miskolci.^[14] V letech 1912–1914 byl ředitelem důstojnické školy ve Vídni^[15][16] a ve spolupráci s náčelníkem generálního štábu Franzem Conradem usiloval o modernizaci pevností a těžkého dělostřelectva na základě zkušeností, které získal v Rusku.

Na začátku první světové války byl k datu 1. srpna 1914 jmenován náčelníkem štábu 4. armády generála Franka na srbské frontě.^[17] Po fiasku invaze do Srbska byl na podzim 1914 jmenován velitelem jednotek na Dunaji od Tullnu až po Prešpurk a k datu 1. listopadu 1914 byl povýšen do hodnosti polního podmaršála.^[18][19] V dubnu 1915 byl povolán na východní frontu, kde převzal velení 14. pěší divize, která spadala pod 8. armádní sbor.^[20][21] Se svou divizí bojoval ve východní Haliči, zúčastnil se úspěšné bitvy u Gorlice a pronikl až k Brodům. Po Brusilovově ofenzívě a rozkladu rakousko-uherských jednotek byl v červenci 1916 pověřen velením 13. armádního sboru,^[22][23] s nímž dále bojoval na východní frontě. V červnu 1917 byl převelen na italskou frontu a stal se velitelem 23. armádního sboru v rámci sočské armáda generálplukovníka Wurma. V prosinci 1917 byl díky své znalosti ruštiny jmenován rakousko-uherským delegátem na jednání o Brestlitevském míru. Po uzavření míru s Ruskem se vrátil do Itálie a znovu jako velitel 23. armádního sboru^[24][25] měl účast v bojích na Piavě. Mezitím byl k datu 1. února 1918 povýšen do hodnosti generála pěchoty.^[26] Na italské frontě setrval až do konečné porážky Rakouska-Uherska v bitvě u Vittorio Veneta (listopad 1918).

V armádě byl penzionován k datu 1. ledna 1919,^[27] po rozpadu monarchie žil nějakou dobu v Rumunsku na statcích rodiny své manželky, později bydlel ve Vídni a nakonec v roce 1942 přesídlil do Záhřebu, aby neztratil nárok na penzi přiznanou v Jugoslávii. V roce 1921 se oženil s Gabrielou Jagodićovou de Kernyécsa (1881–1967) ze staré chorvatské šlechtické rodiny.^[28] Posledních pět let života byl téměř slepý upoután na lůžko a odkázán na péči manželky. Zemřel v Záhřebu 18. listopadu 1948 ve věku 83 let. Oba manželé jsou pohřbeni na hřbitově Mirogoj v Záhřebu.^[29]

Po nobilitaci svého otce (1877) užíval od dětství šlechtický titul Edler von. S hodností generála pěchoty obdržel v únoru 1918 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence. Během vojenské služby získal řadu ocenění v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.^[30]

• Vojenská záslužná medaile (1897)
• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Vojenský záslužný kříž III. třídy (1902)
• Řád železné koruny III. třídy (1905)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)
• rytířský kříž Leopoldova řádu (1909)
• Vojenský záslužný kříž II. třídy s válečnou dekorací (1915)
• Řád železné koruny II. třídy s válečnou dekorací (1916)
• Vyznamenání za zásluhy o Červený kříž s válečnou dekorací (1917)
• Řád železné koruny I. třídy s válečnou dekorací (1917)
• Leopoldův řád I. třídy s válečnou dekorací (1917)

• Řád svaté Anny III. třídy (1895, Rusko)
• Řád svaté Anny II. třídy (1906, Rusko)
• Pamětní medaile na rusko-japonskou válku 1904–1905 (1906, Rusko)
• Řád červené orlice II. třídy (1907, Německo)
• Železný kříž I. třídy (1916, Německo)
• Řád slávy (1918, Osmanská říše)
• Řád červené orlice I. třídy (1918, Německo)

• BALLA, Tibor: A Nagy Háború osztrák-magyar tábornokai; Národní kulturní fond, Budapešť, 2010; s. 105–107 (heslo Maximilian Csicserics) ISBN 978-963-446-585-0 dostupné online (maďarsky)

• Profesní biografie Maximilina Csicsericse na webu weltkriege.at
• Maxilimian Csicserics in: Hrvatski biografski lexikon
• Maximilian Csicserics na webu Chorvatského národního archivu
• Maximilian Csicserics na webu Hrvatski vojnik
• Profesní biografie Maximilina Csicsericse