Maximilien Foy

Maximilien Foy
Narození	3. února 1775 Pikardie
Úmrtí	28. listopadu 1825 (ve věku 50 let) Paříž
Místo pohřbení	Hřbitov Père-Lachaise
Povolání	politik a důstojník
Ocenění	velkodůstojník Řádu čestné legie rytíř Řádu svatého Ludvíka jména vepsaná pod Vítězným obloukem
Děti	Maximilien Sébastien Frédéric Foy Maximilien Sébastien Auguste Foy Tiburce Foy
Funkce	poslanec francouzského Národního shromáždění
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Maximilien-Sébastien, hrabě Foy (3. února 1775 Ham, Pikardie – 28. listopadu 1825 Paříž) byl francouzský generál a státník. Po druhé restauraci byl vůdcem liberální oposice.

Život

Byl synem anglické matky a vojáka, který se po skončení služby usadil jako poštmistr. Vzdělání získal na válečné škole v La Fere. Roku 1791 jako 16letý nastoupil jako podporučík artilerie k 3. dělostřeleckému pluku. Jako důstojník artilerie prodělal tažení 1792–1793 pod generálem Dumouriezem a po bitvě u Jemappes (6. listopadu 1792) byl povýšen na kapitána. Roku 1794 byl v Cambrai pro neskrývaný nesouhlas s necitlivými příkazy konventu byl zatčen. Po 9. thermidoru (28. července 1794) opět propuštěn a zařazen do armády. Vyznamenal se 1795–1797 v tažení rýnské a moselské armády (1795 velitel praporu), pak 1798 ve Švýcarsku a roku 1799 u dunajské armády. Roku 1800 přešel k italské armádě a velel brigádě předvoje.

Po Amienském míru (1802) se stal Foy plukovníkem dělostřelectva a roku 1804, třebaže jej Napoleon znal jako přívržence Moreaua, byl jmenován šéfem štábu artilerie sboru generála Marmonta. Pod Marmontem sloužil i v tažení 1805 a poté zastával vysoké posty ve Friaulu a v Benátkách. Roku 1807 byl poslán jako velitel 1200 dělostřelců do Turecka, pomoci v boji proti Rusům a Angličanům. Po návratu sloužil pod Junotem v Portugalsku, od prosince 1808 jako brigádní generál a poté ve Španělsku – od roku 1812 jako divizní generál. Za zraněného Marmonta se stal 21. července 1812 zastupujícím vrchním velitelem armády a převzal armádu poraženou u Salamanky. Organizovaně ustupoval a třebaže byl překvapivě napaden u Garcia Hernandez dokázal dovést armádu v pořádku do jižní Francie. Teprve po zranění 27. února 1814 opustil armádu a byl jmenován inspektorem pěchoty v Nantes.

Přestože jej Ludvík XVIII. po Napoleonově abdikaci jmenoval velkodůstojníkem Čestné legie, inspektorem 2. a 16. pěší divize a povýšil jej do šlechtického stavu s titulem hraběcím, Foy se po návratu Napoleona z Elby bez váhání opět přidal na jeho stranu a velel divizi ve sboru maršála Neye. U Waterloo (18. června 1815) byl zraněn. Žil poté v ústraní, až jej departement Aisne vyslal roku 1819 jako zástupce do zákonodárného sboru, kde se brzy vyprofiloval v předního řečníka liberálů a stanul v čele početně slabé oposice, bojující tvrdě proti ultraroyalistické a klerikální většině. Když zemřel roku 1825, liberálové využili jeho pohřbu k uspořádání demonstrace proti Bourbonům. Jeho rakev doprovodilo na hřbitov Père-Lachaise 100 000 lidí a sbírka na podporu Foyovy rodiny vynesla 1 milion franků. Od roku 1879 stojí v jeho rodném Hamu generálova socha. Napoleon na Svaté Heleně zmínil Foye mezi nejtalentovanějšími důstojníky armády, kteří by mohli být jmenováni jeho maršály.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Maximilien Foy na Wikimedia Commons