Maximinus Daia

Maximinus Daia
Narození20. listopadu 270
Gamzigrad
Úmrtí313 (ve věku 42–43 let)
Tarsus
Povolánípolitik a zemědělec
Nábož. vyznánínáboženství ve starověkém Římě
DětiMaximus
Maximina
RodičeGalerius a Galeria
PříbuzníGalerius (strýc z matčiny strany)
Funkceřímský císař (311–313)
římský senátor
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Gaius Galerius Valerius Maximinus, známý jako Maximinus Daia[1] (20. listopadu 270 nebo 285[2] Ilýrie – sklonek léta 313 Tarsos), byl římský císař panující od 1. května 310 do léta 313 na východě impéria. V letech 305–310 zastával funkci caesara pro diecézi Oriens v rámci druhé až čtvrté tetrarchie.

Původ a kariéra

Maximinus se narodil patrně v provincii Dacia Ripensis sestře pozdějšího císaře Galeria a jejímu blíže neznámému muži. Pocházel z prostých poměrů, jako mladík vstoupil do armády a postupně si v ní vysloužil hodnost scutaria, protectora a tribuna.[3] Jeho kariéru velmi urychlilo příbuzenství s Galeriem, který ho posléze i adoptoval.[4] S ženou neznámého jména měl syna Maxima a dceru.

Spoluvladařem

Hodnost caesara udělil Maximinovi odstupující císař Diocletianus 1. května 305 v Nikomedii, a zřejmě tím vyhověl přímé Galeriově žádosti. V druhé tetrarchii, která se takto ustavila, byli nadále dva plnoprávní císaři (augustové) – Constantius I. a Galerius – a dva caesarové: Flavius Severus a Maximinus Daia. Posledně jmenovaný dostal do správy diecézi Oriens a Egypt, zatímco jeho strýc si podržel balkánské provincie.

V duchu Diocletianovy a Galeriovy politiky pokračoval Maximinus v pronásledování křesťanů, což poznamenalo jeho obraz v církevním dějepisectví.[5] Za sídlo si zvolil město Caesarea v Palestině, později přesídlil do Sýrie. Během občanské války, která v říši vzplanula po smrti Constantia I., se nijak výrazně neangažoval. Jeho postavení bylo potvrzeno při všech dělbách moci v letech 306–307 (třetí až čtvrtá tetrarchie) a po konferenci v Carnuntu mu tehdejší císaři Galerius a Licinius udělili titul filius Augustorum (syn císařů), stejně jako novému caesaru Konstantinovi na západě.

Vláda

V květnu 310 se dal Maximinus prohlásit vojáky za augusta a tento krok brzy učinil i druhý caesar Konstantin, který titul augusta občas užíval již dříve. Systém tetrarchie, jak ho zavedl Diocletianus, tak po sedmnácti letech existence zanikl. V říši vládlo několik plnoprávných císařů, vytvářejících mezi sebou účelové a dočasné koalice. Jediným cílem všech bylo posílit vlastní postavení na úkor druhých.

Vydání tolerančního ediktu vůči křesťanům a následná smrt císaře Galeria v roce 311 měly pro Maximina zásadní význam. Na jedné straně jej okolnosti donutily zmírnit perzekuci církve a omezit se na podporu pohanských kultů, na straně druhé odešel v Galeriovi poslední zastánce tetrarchie, služebně nejstarší císař. Maximinus reagoval tak, že v květnu 311 obsadil Malou Asii,[6] čímž značně rozšířil své državy; jeho snaha získat přednostní místo mezi augusty však ztroskotala.[7]

V roce 312 vedl Maximinus krátkou válku s Peršany v Arménii[8] a následně přijal vítězné příjmení Persicus maximus (Velký vítěz nad Peršany). Poté vpadl s vojskem do Thrákie, aby jako služebně nejstarší císař dále rozšířil svou mocenskou základnu. Bitva svedená s Liciniem 30. dubna 313 u Campus Serenus však skončila katastrofální porážkou a Maximinovým útěkem do Kappadokie.[9]

Vítězný Licinius pronásledoval soupeře přes celou Malou Asii a pronikl až k pohoří Tauros, jehož průsmyky překročil. Aniž už došlo k další bitvě, zemřel Maximinus mezi 23. červencem a 13. zářím 313 za nevyjasněných okolností v Tarsu.[10] Nad jeho památkou bylo vyhlášeno damnatio memoriae.

Charakteristika v pramenech

„Daia, jenž teprve před nedávnem opustil stáda a lesy, byl zprvu štítonošem, pak tělesným strážcem, brzy tribunem a hned nato caesarem. Obdržel do správy Východ, aby ho svýma nohama rozdupal a drtil, on, který neměl ponětí ani o vojenství, ani o státnickém umění a který nyní nedozíral na stáda, ale na armádu.“
Lactantius, O koncích pronásledovatelů (De mortibus persecutorum) 19, 6.

Reference

  1. ↑ Též Daza či Daca viz Epitome de Caesaribus 40, 18; Lactantius, De mortibus persecutorum 18, 13; Jan z Efesu 311a.
  2. ↑ Dietmar Kienast, Römische Kaisertabelle, Darmstadt 1996, s. 288.
  3. ↑ Lactantius, De mortibus persecutorum 19, 6.
  4. ↑ Lactantius, De mortibus persecutorum 18, 13.
  5. ↑ Eusebius, Historia ecclesiastica 8, 14, 9; 9, 1.
  6. ↑ Lactantius, De mortibus persecutorum 36, 1n.
  7. ↑ Lactantius, De mortibus persecutorum 44, 11.
  8. ↑ Eusebius, Historia ecclesiastica 9, 8, 2.
  9. ↑ Lactantius, De mortibus persecutorum 47.
  10. ↑ Eusebius, Historia ecclesiastica 9, 10; vit. Constantini 1, 58; Lactantius, De mortibus persecutorum 49.

Literatura

  • ČEŠKA, Josef. Zánik antického světa. Praha: Vyšehrad, 2000. 280 s. ISBN 80-7021-386-8. 
  • EUSEBIUS PAMPHILI. Církevní dějiny. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1988. 225 s. Dostupné online. 
  • GIBBON, Edward. Úpadek a pád římské říše. Praha: Levné knihy KMa, 2005. 380 s. ISBN 80-7309-189-5. 
  • GRANT, Michael. Římští císařové. Praha: BB art, 2002. 387 s. ISBN 80-7257-731-X. 
  • PENROSE, Jane. Řím a jeho nepřátelé: říše stvořená a zničená válkou. Praha: Fighters Publications, 2007. 303 s. ISBN 978-80-86977-10-2. 
  • TREADGOLD, Warren. A History of the Byzantine State and Society. Stanford: Stanford University Press, 1997. xxiii, 1019 s. Dostupné online. ISBN 0-8047-2630-2. (anglicky) 
  • ZÁSTĚROVÁ, Bohumila a kol. Dějiny Byzance. Praha: Academia, 1992. 529 s. ISBN 80-200-0454-8. 
  • ZOSIMOS. Stesky posledního Římana. Praha: Odeon, 1983. 303 s. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

SPQR.svg
SPQR logo (Senatus Populusque Romanus; The Senate and Roman People)
Bronze bust of Maximinus Daia.jpg
Autor: https://www.flickr.com/photos/annedavid2012/, Licence: PDM-owner
Modern bust portrait of Maximinus Daza in the Viminacium Museum