McDonnell Douglas F/A-18 Hornet
| F/A-18 Hornet | |
|---|---|
 F/A-18 amerického námořnictva | |
| Určení | Víceúčelový stíhací letoun |
| Původ | USA |
| Výrobce | McDonnell Douglas (1974–1997) Northrop (1974–1994) Boeing (1997–2000)[1] |
| První let | 18. listopadu 1978 |
| Zařazeno | 7. ledna 1983 (USMC) 1. července 1984 (USN) |
| Vyřazeno | 2019 (Hornet, USN) 2021 (RAAF) |
| Charakter | Ve službě |
| Uživatel | US Navy (dříve) USMC RCAF RAAF (dříve) |
| Vyrobeno kusů | F/A-18A/B/C/D: 1 480[2] |
| Vyvinuto z typu | Northrop YF-17 |
| Varianty | CF-18 Hornet High Alpha Research Vehicle |
| Další vývoj | Boeing F/A-18E/F Super Hornet Boeing X-53 Active Aeroelastic Wing |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
McDonnell Douglas (dnes Boeing) F/A-18 Hornet je víceúčelový stíhací dvoumotorový letoun schopný provozu z letadlové lodi a za každého počasí, který je určen jak pro vzdušné souboje, tak i pozemní útoky. Navržen byl v průběhu 70. let 20. století pro potřeby amerického námořnictva a námořní pěchoty, ale do služby se dostal i v mnoha dalších zemích.
F/A-18 dosahuje nejvyšší rychlosti Mach 1,8 (1 034 uzlů, 1 190 mph, 1 915 km/h ve 40 000 ft nebo 12 200 m). Může nést celou řadu pum a raket, včetně vzduch-vzduch a vzduch-země, doplněné o 20mm kanon M61 Vulcan. Je poháněn dvěma dvouproudovými motory General Electric F404, které dodávají letadlu vysoký poměr tahu k hmotnosti. F/A-18 má vynikající aerodynamické vlastnosti, které jsou přičítány hlavně jeho systémům na náběžných hranách. Hlavními úkoly letounu jsou letecký doprovod, obrana flotily, potlačení nepřátelské protivzdušné obrany, blízká letecká podpora a letecký průzkum. Jeho všestrannost a spolehlivost se ukázala jako cenné nosné aktivum, i když byl kritizován za menší dolet a užitečné zatížení ve srovnání se svými dřívějšími současníky, jako byl Grumman F-14 Tomcat ve stíhací a úderné roli, a dále Grumman A-6 Intruder a LTV A-7 Corsair II v roli útočných letounů.
Hornet byl poprvé bojově nasazen během bombardování Libye Spojenými státy v roce 1986. Následně se účastnil války v Zálivu v roce 1991 a války v Iráku v roce 2003. F/A-18 Hornet dále posloužil jako základ pro větší a novější letoun Boeing F/A-18E/F Super Hornet.
Vývoj
Letoun vznikl dalším vývojem typu Northrop YF-17A. Po zařazení do služby měl nahradit stroje A-7 Corsair II sloužící v americkém námořnictvu a F-4 Phantom II námořní pěchoty.[1] Původně se plánovaly 2 rozdílné verze: F-18 pro stíhací úkoly a A-18 pro bitevní úkoly, ale nakonec byly sloučeny do jednoho konstrukčního návrhu.[3] To se odrazilo i v jeho neobvyklém označení F/A-18.
Poprvé se vznesl z letiště Lambert 18. listopadu 1978 s šéfpilotem MDD Jackem Kringsem. Od ledna 1979 se F-18 zapojil do testů v Námořním zkušebním leteckém středisku v Patuxent River a u později detašované zkušební letky VX-4. Během následujících letových zkoušek do 4. února 1981 zde bylo použito 9 strojů předcházejících sériové jednomístné F/A-18 a dvě cvičné TF-18A.
8. září 1980 se v důsledku roztržení rotoru nízkotlaké turbíny pravého motoru zřítil druhý dvoumístný Hornet, těsně po odletu z předvádění v britském Farnborough. Palubní kvalifikační zkoušky F-18 probíhaly na letadlové lodi USS America (CV-66) u pobřeží Virginie mezi 31. říjnem a 3. listopadem 1980.
První sériové stroje se začaly k námořnictvu dostávat v květnu 1980. První jednotkou, která dosáhla operační způsobilosti byla jednotka námořní pěchoty VMFA-314, která byla za operačně způsobilou vyhlášena 7. ledna 1983. Ukázalo se, že letadlo vyniká jak v stíhací tak v útočné roli, pro které byl navržen. K tomuto úspěchu dopomohl i radar AN/APG-65.
Po vyrobení 371 ks F/A-18 a 40 ks F/A-18B se výroba soustředila na produkci vylepšených verzí F/A-18C, které byly první verzí schopnou nést rakety AIM-120 AMRAAM a protizemních střel AGM-65 Maverick. Spolu s novými F/A-18C byly pořízeny i F/A-18D – dvoumístné verze, které měly nahradit stroje A-6 Intruder. Pozdější verze F/A-18D měly schopnost nasazení k nočním útokům. Hlavními nedostatky prvních verzí F/A-18 byl malý dolet.
Vývoj zvětšené verze, která měla o 86 cm delší trup a 25% zvýšenou plochu křídel, začal na počátku 90. let 20. století. Byl označen jako F/A-18 Super Hornet (jednomístný) a F/A-18F Super Hornet (dvoumístný). Jeho úkolem bylo nahrazení starší verze F/A-18 a stroje F-14 Tomcat. Byla také vyvinuta verze pro elektronický boj, označena jako EA-18G Growler, přičemž by měl nahradit letadla EA-6B Prowler.
Varianty
- F/A-18A – první verze, vyráběná pro americké námořnictvo a námořní pěchotu.
- TF-18A – dvoumístná cvičná verze stroje F/A-18, později přeznačena na F/A-18B
- F/A-18C – vylepšená jednomístná verze, která měla rozšířené spektrum nesených zbraní, zlepšenou avioniku a pozdější verze disponovaly schopností vést noční útoky.
- F/A-18D – dvoumístná bojová verze vyvinutá pro námořní pěchotu; pozdější verze disponovaly schopností vést noční útoky.
- F/A-18E Super Hornet – zvětšená verze F/A-18, objednaná pro americké námořnictvo, kde má nahradit starší verze F/A-18.
- F/A-18F Super Hornet – dvoumístná verze odvozená od F/A-18, která nahradila stroje F-14 Tomcat.
- EA-18G Growler – verze pro elektronický boj.
- AF-18A – verze odvozená od F/A-18, určená pro Austrálii.
- ATF-18A – verze odvozená od F/A-18B, určená pro Austrálii.
- CF-18A – verze odvozená od F/A-18, určená pro Kanadu.
- CF-18B – verze odvozená od F/A-18B, určená pro Kanadu.
- EF-18A – verze odvozená od F/A-18, určená pro Španělsko.
- EF-18B – verze odvozená od F/A-18A, určená pro Španělsko.
- KAF-18C – verze odvozená od F/A-18C, určená pro Kuvajt.
- KAF-18D – verze odvozená od F/A-18D, určená pro Kuvajt.
Uživatelé
.jpg)
- Royal Canadian Air Force (McDonnell Douglas CF-18 Hornet) – v roce 2020 bylo rozhodnuto o prodeji 42 australských letounů F/A-18A/B soukromé společnosti Air USA.[4]
Bývalí uživatelé
Potenciální uživatelé
- Ukrajinské letectvo – v červnu 2023 nabídla australská vláda Ukrajině 41 strojů vyřazených z výzbroje RAAF, jako zbrojní pomoc proti ruské invazi.[7]
Specifikace (F/A-18C/D)
Technické údaje
- Osádka: F/A-18C: 1, F/A-18D: 2 (pilot a obsluha zbraní)
- Délka: 17,1 m
- Rozpětí: 12,3 m
- Výška: 4,7 m
- Nosná plocha : 38,2 m²
- Hmotnost (prázdný): 11 200 kg
- Hmotnost (naložen): 16 850 kg
- Maximální vzletová hmotnost: 23 400 kg
- Pohonná jednotka: 2 × dvouproudový motor General Electric F404-GE-402
- Suchý tah: 48,9 kN
- Tah s forsáží: 79,2 kN
Výkony
- Maximální rychlost: 1915 km/h
- Bojový dolet: 537 km
- Přeletový dolet: 3330 km
- Dostup: 15 000 m
- Stoupavost: 254 m/s
Výzbroj
- Kanony: 1 × 20mm kanon M61 Vulcan s 578 náboji.
- Neřízené rakety:
- Řízené střely:
- Vzduch-vzduch:
- 2 × AIM-7 Sparrow nebo AIM-120 AMRAAM, 4 × AIM-9 Sidewinder nebo AIM-132 ASRAAM
- Vzduch-země:
- AGM-65 Maverick
- AGM-88 HARM (protiradiolokační)
- AGM-84 Harpoon (protilodní)
- AGM-84 SLAM/AGM-84H/K SLAM-ER
- AGM-154 Joint Standoff Weapon
- AGM-158 JASSM
- Taurus KEPD 530
- Vzduch-vzduch:
- Pumy:
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku McDonnell Douglas F/A-18 Hornet na slovenské Wikipedii.
- ↑ Jenkins 2000, pp. 186–87.
- ↑ F/A-18 Hornet [online]. [cit. 2023-07-21]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Australia sells 42 F/A-18A/B Hornet fighters to American training private contractor [online]. Asiapacificdefensejournal.com, 2020-03-06 [cit. 2020-06-22]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ WALDRON, Greg. RAAF bids farewell to “Classic” Hornets after decades of service. Flightglobal [online]. 2021-11-29 [cit. 2023-06-06]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ REIM, Garrett. PICTURES: US Navy F/A-18C Hornet makes final flight. Flightglobal [online]. 2019-10-04 [cit. 2023-06-06]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ COOREY, Philip; TILLET, Andrew. Retired RAAF fighter jets could be sent to Ukraine. Financial Review [online]. 2023-06-06 [cit. 2023-06-06]. Dostupné online. (anglicky)
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu McDonnell Douglas F/A-18 Hornet na Wikimedia Commons - F/A-18 Hornet U.S. Navy fact file
- F/A-18 Hornet Navy history page Archivováno 17. 12. 2014 na Wayback Machine.
- Kamufláže letounu F/A-18 Archivováno 19. 2. 2015 na Wayback Machine.
- Fotogalerie letounu F/A-18
Média použitá na této stránce
.svg)
Flag of Canada introduced in 1965, using Pantone colors. This design replaced the Canadian Red Ensign design.
Finská vlajka
.svg)
.svg)
Flag of Australia, when congruence with this colour chart is required (i.e. when a "less bright" version is needed).
See Flag of Australia.svg for main file information.
F/A-18C Hornet (identifier J5003) of the Swiss Air Force taxis for takeoff at the Royal International Air Tattoo, Fairford, Gloucestershire, England.
Photographed by Adrian Pingstone on July 17th 2006 and released to the public domain.PENSACOLA BEACH, Fla. (July 13, 2018)
The U.S. Navy flight demonstration squadron, the Blue Angels, Diamond pilots perform the Low Break Cross at the 2018 Pensacola Beach Air Show. The Blue Angels are scheduled to perform more than 60 demonstrations at more than 30 locations across the U.S. and Canada in 2018. (U.S. Navy photo by Mass Communication Specialist 2nd Class Jess Gray/Released)180713-N-ZC358-1364The first U.S. Navy McDonnell Douglas YF-18A Hornet (BuNo 160775) on display at the McDonnell Douglas plant at St. Louis, Missouri (USA), in October 1978.
A 3-view line drawing of the McDonnell Douglas F/A-18 Hornet.
Operators of the F/A-18 Hornet. Does not include the Super Hornet. Own work, derivative of File:BlankMap-World.png
An F/A-18C receives fueling from a 434th Air Refueling KC-135
Patuxent River, Md. (Aug. 3, 2005) – An F/A-18B Hornet, assigned to the U.S. Naval Test Pilot School, folds-up its landing gear after taking off for a training flight from Naval Air Station Patuxent River, Md. The United States Naval Test Pilot School (USNTPS) provides instruction to experienced pilots, flight officers, and engineers in the processes and techniques of aircraft and systems test and evaluation. The school investigates and develops new flight test techniques, publishes manuals for use of the aviation test community for standardization of flight test techniques and project reporting, and conducts special projects. USNTPS operates approximately 50 aircraft of 13 types. U.S. Navy photo by Photographer’s Mate 2nd Class Daniel J. McLain (RELEASED)